Píseň

4. KAPITOLA

        V lese bylo pošmourno a mrholilo. Deanar vedl naloženého líně se plahočícího valacha a s vážnou tváří naslouchal okolní přírodě. Znal Donnelské lesy kolem Denic jako své boty. Věděl, kde se nacházejí úrodná naleziště hub a lesních plodů. Věděl o tůních, ke kterým chodí zvěř pít. O hnízdištích ptáků. Znal početnost stád vysoké i kanců… A když ho otec požádal, aby postavil v lese nový krmelec, tušil i bez bližších instrukcí, které místo pro něj bude ideální.

        Zato Kristián ploužící se o několik kroků pozadu neměl o nic z toho zájem. I nyní šel s bratrem pouze z povinnosti. Kdyby otec nenakázal, stokrát raději by někde ve vsi i přes nepřízeň počasí proháněl děvčata.

        Šli mlčky. Vyrazili hodinu po snídani a zastavili až před polednem u Žíznivého potoka. Deanar odstrojil koně a Kristián ho vzal ke břehu, aby se napojil. Moc toho nenamluvili a pojedli také jen málo. Museli se pustit do práce.

        Trvalo několik hodin, než stloukli stabilní bytelnou konstrukci, pobili střechu prkny a naplnili krmelec senem. Když skončili, měli už čas k večeři. Nepřicházelo v úvahu, že by se stačili vrátit domů před setměním. Dojedli zbytek zásob a uložili se bok po boku na čerstvé voňavé seno.

        Kristián měl tvrdé spaní. Zvuky bouře si nemohly proklestit cestičku k jeho vědomí. Oproti tomu Deanara probudil každý podezřelý zvuk a za zvuku hromů se mu usínalo jen stěží. A když už konečně usnul, propadl se do beztvaré všeobklopující temnoty, která připomínala polospánek, ale byla mnohem hlubší.

        Zprvu nevěděl přesně, co ho donutilo procitnout uprostřed noci. Všude kolem panovala taková tma, že viděl sotva obrysy nejbližších stromů. Už nepršelo. Neslyšel žádné kapky bubnující o jejich provizorní přístřešek. Vlastně neslyšel vůbec nic…

        Napnul svaly. Vyčkával. Pokoušel se zahlédnout šelmu číhající ve tmě. Nemohl se zbavit pocitu, že je někým, nebo něčím, pozorován.

        Náhle Kristián zachrápal. Deanar mu krátce ucpal nos a Kristián se probudil. Chtěl bratra zasypat nadávkami, ale Deanar mu přiložil ruku na ústa.

        „Pššš!“

        Ticho.

        Táhlé a nepřirozené, které přerušila píseň. Nebylo rozumět slovům, ale z hlasu šlo poznat, že ji zpívá žena.

        „Kdo to je?“ zeptal se šeptem Kris.

        „Pšššt!“ zavrčel Deanar. O poznání hlasu nemohla být řeč. Musela od nich být hrozně daleko.

        Pomalu se začal soukat z krmelce. Zapálil pochodeň a rozhlédl se. Nikde žádná šelma. Pomohl ven i bratrovi a ukázal předpokládaný směr, odkud k nim píseň doléhala.

        „To není dobrej nápad,“ nechal se slyšet Kris. Přesto, že obvykle nevynechal jedinou příležitost sejít se s nějakým děvčetem, tentokrát byl zdrženlivý.

        Deanar na bratrův názor ale nedbal. Vykročil do tmy a s každým dalším krokem zrychloval a zrychloval, až si uvědomil, že běží. Pěvkyně však jakoby uháněla stejně rychle od něho a ani se přitom nezadýchala. Nápěv zněl stále stejně silně bez jediného zachvění hlasu.

        Nevěděl, jak dlouho už běží. V jednom okamžiku prostě poznal, že se konečně přibližuje a v ten moment se cítil jako lovec pronásledující kořist. Nevnímal nic kromě cesty před sebou a potřebu ji dostihnout.

        Zpomalil. Cítil, že je blízko. Už mohl rozumět slovům písně jasně a zřetelně.

„Manžel jí cestu zastoupil v očích krutý lesk.

Jak ukončit své trápení odhalil jí blesk.

Ref: Krajinou zní má píseň prokletá.

Uvadá kosatec, když včelka odlétá.

Sesbírej v příkopě krůpěje krve,

bolest tě prostoupí, její náruč hřeje…

Zavřela včelka víčka svá, v náruč smrt vítala.

Do hlubin z hradeb skočila, kletbu provolala.

Zlomený byl kosatec, bez vody usychal.

Jeho láska odešla, sám uvadal do ticha.

Krajinou navždy má píseň bude znít.

O včelce a kosatci, který napořád zůstal snít.

Sesbírej v příkopě ozvěny křiku,

bolest tě prostoupí, oněmíš v mžiku…"

        Nápěv ustal stejně náhle, jako se začal. Deanar zatajil dech. Chtěl odkrýt křoví, přímo před sebou v naději, že pěvkyni zahlédne. Mohla by ho uslyšet? Nadechl se a keřem se prostě prodral.

        Měsíc mu skrze mraky posvítil na hrad, jehož hradby a věže se tyčily na kopci vysoko nad jeho hlavou. Konečně si uvědomil, jak dalekou cestu právě uběhl. Dívku, která píseň zpívala, však nikde nezahlédl.

        „Měli bysme se vrátit,“ vypravil ze sebe dýchavičně Kristián za jeho zády. Deanar se bratra tak lekl, že instinktivně sáhl po noži za opaskem. Kris zbledl.

        „Neměli bysme tady vůbec být…“

        Deanar se uklidnil, zamrkal a pořádně se rozhlédl. Ucítil zápach moči a výkalů, který se ve stojatém vzduchu plazil po okolí, jako jedovatý opar.

        Došlo mu, co za díru to má před sebou. „Hradní žumpa!“

        Vzhlédl ke kamenným hradbám, jinak než napoprvé. Tomu šlachovitému dvacetiletému muži právě poprvé v životě přeběhl po zádech mráz.