Večeře

3. KAPITOLA

          Byl už večer. Za okny panovalo šero. Vzduch byl vlhký a stojatý v předzvěsti bouře. Jídelní salón toho předčasně zšeřelého večera osvětlovalo několik luceren rozvěšených na hnědo-béžových zdech. Služebné prostřely k večeři. Sněhově bílý ubrus, šest sad stříbrných příborů a vyšívané ubrousky s fialovým květem kosatce v jednom z rohů nyní čekaly na kvalitním dubovém stole na své pány. Vše bylo perfektní. Majordoma Roberta Stockera práce jeho svěřenců z řad služebnictva potěšila. „Pán bude spokojen,“ pomyslel si. Ještě letmý pohled na hodiny a – je hotovo! Akorát včas.

          Příchod manželů via Alterových na sebe ostatně nenechal dlouho čekat. Baron Jan, pětatřicetiletý vytáhlý muž s kaštanovými vlasy a hladce oholenou tváří se s o 9 let mladší baronkou Jessicou, která ještě nestačila ztratit nic ze svého ženského půvabu, setkal před jídelnou a zdvořile jí nabídl rámě. Zavěsila se do něho s přirozenou ladností jako každý večer a dveřmi z tmavého dubu prošli přesně v šest hodin.

          Baron odtáhl manželce židli a teprve když ji přisunul blíž, se sám došel usadit do protějšího čela stolu – pouze naučené zdvořilostní gesto, nic víc. A pak přišly děti. První vešli osmiletý Kryštof s o rok mladším Jeronýmem ve dvojstupu jako vojáci. Ten dojem kazilo jen jejich vzájemné postrkování. Hned za nimi vedla Rosalie, jejich chůva, za ruku drobnou blondýnku Alexis v tyrkysových šatičkách a zástup uzavírala hnědovlasá copatá Colleta. Ve lněných, béžových, šatičkách působila mezi místními dětmi jaksi nepatřičně.

          Baronce při tom pohledu ztvrdl výraz ve tváři. Pohoršeně stočila oči ke svému manželovi, ale ten jakoby nic nepostřehl. Namísto vysvětlení zpražil přísným pohledem oba své syny, aby je trochu ukáznil. Chlapci věděli, že není dobré zlobit otce u večeře a tak se, na svůj věk překvapivě, způsobně usadili. Starší Kryštof po otcově pravici a Jeroným po levici. Alexis si na svém místě vedle nejstaršího bratra začala znuděně hrát s dezertní lžičkou. Večeře se totiž ještě nezačala podávat…

          Vysoká štíhlá chůva s hustými černými kadeřemi vykukujícími zpod čepce se vrátila k poslednímu děvčátku a tiše jej vybídla, ať následuje příkladu malých baronetů a baronety. Colleta stydlivě přikývla a sklopila zrak. Jak se blížila ke svátečně nazdobenému jídelnímu stolu (alespoň pro ni svátečně nazdobenému), dělala stále menší a menší krůčky až ji musela Rosalie znovu pobídnout. Když dívenku následně stihl přísný pohled paní domu, tiše zaplula do židle a nervózně se ošila.

          Baron Jan pak konečně zazvonil na zvoneček, položený na ubrousku před ním, a sluhové začali nosit na stůl. Ovocný salát coby předkrm vykouzlil na většině dětských tváří spokojený úsměv. I se zataženým nebem za okny jim dokázal připomenout, že je Páleň. Jen malá Colleta se neusmívala. Svou jinakost pak korunovala tím, že zprvu vzala do ručičky lžíci namísto předkrmové vidličky a chůva ji musela opravit. Baronka nad tím jen protočila oči.

          Následovala polévka. Poctivý zeleninový vývar. Příprava na hlavní jídlo. Chůva povolila lžíci a tak Colleta na nic nečekala a na hladově se pustila do jídla, jakoby se snad bála, že jí to někdo sní. A zatím baroneta Alexis znechuceně nakrčila svůj drobounký nosík sotva před ní přistál hlubší talíř.

          „Chlemtá jako nějaká čuba,“ pomyslela si baronka, které neslušné mlaskání té lůzy vykouzlilo na tváři znechucený škleb. Záhy se jí ale vodově modré oči rozšířily. „Ona se snad chystá vylizovat talíř…!“ zhrozila se.

          Colleta by opravdu nejraději talíř i vylízala, jaký měla hlad, ale zastavil ji hlasité projevy místních sourozenců.

          Kryštof šťouchl do bratra nohou.

          „Hele, je jako pes.“

          „Haf! Haf!“ zaštěkal Jeroným s úšklebkem na rtech.

          „Chi, chi, chi…,“ chichotala se jejich sestra.

          Jan všechny přelétl káravým pohledem. Colleta odložila talíř zpět na stůl a studem se rděla až za ušima. Ostatní se utišili a pán domu pak v poklidu dojedl.

          Nastal čas na hlavní chod. Pečené kuře vonělo po bylinkách tak silně, až se hodovníkům rozšířilo chřípí. Colleta hladově hleděla na svůj talíř a bála se s vidličkou a nožem vůbec začít jíst. Stehýnko ji lákalo, ale nebyla si jistá, zda to zvládne. Připadalo jí, že jí přísné oči paní baronky nepřestávají pozorovat a kriticky hodnotit. Oči, na nichž záleží, jestli ještě dnes bude mít kde ulehnout… Ale pak si povšimla, že pan baron vzal svůj kousek drůbeže do rukou a začal jej okusovat. Jeho příkladu následovali i paní baronka a všechny jejich děti. Stud šel rázem stranou a pětiletá holčička následovala jejich příkladu a hladově se zakousla do své pečeně.

          „Konečně je to její „vychování“ vhodné ke stolu,“ utrousila paní domu sarkasticky. Kryštof se uchechtl, ale nikdo jiný naštěstí na její slova nereagoval.

          Colleta mlaskala a vychutnávala každé sousto. Od úst jí stékala mastnota, a když dojedla, chůva jí pomohla otřít dlaně a ústa ubrouskem. Beztak musela postupně obejít všechny upatlané děti.

          Nadešel čas dezertu. Každému přinesli jednu sladkou bílkovo-moučnou hrudku smaženou na másle. Vonělo to přímo báječně! Jen Colleta už měla plné bříško. A tak, i když jí sladkost lákala, stydlivě hlesla, že už nemůže. To ostatní děti věděli, že nějaký dezert přijde, a tak si pro něj nechali dostatek místa.

          „Můžu si vzít Colletin dezert, matko?“ pípla Alexis nesměle a nasadila svojí nejsilnější zbraň. Nejroztomilejší štěněčí kukuč na světě. Se svými dlouhými blonďatými vlnitými vlásky a očima barvy letní oblohy vypadala jako nevinnost sama.

          Jessica zaváhala. Neměla žádný důvod nevzít tomu nevděčnému spratkovi jménem Colleta Surreyová – kdo dá dnes svému dítěti takové uhozené jméno? – dezert, který správně ani neměla dostat. Vlastně byla baronka vnitřně přesvědčená, že správně, by tu s nimi to umolousané mrně ani nemělo sedět u jednoho stolu! Avšak problém byl, že její děti byly tři a zbývající dezert pouze jeden. A také, že tu chudinu pozval k rodinnému stolu její manžel.

          Manžel, na něhož se nyní tázavě zadívala. Když už to spískal, mohl by to rozhodnout, no ne?

          Jan vycítil její pohled a vzhlédl. „Copak to Jessica nemůže vyřídit sama?“ Nechápal. Spor o dezert ho nikterak nezajímal a Alexisin prosebný pohled na něho rovněž nepůsobil. Jisté však, bylo, že se manželka z nějakého důvodu rozhodla nechat řešení na něm. V duchu si povzdechl. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Narovnal se na židli a pohlédl na chůvu.

          „Je čas, aby šly děti spát, Rosalie.“

          „Ano, pane.“

          Zmíněné ratolesti na to však měly vlastní názor.

          „Ne…,“ protáhl nespokojeně Kryštof.

          „Ale otče…,“ zkusil to Jeroným.

          „Tati prosím.“ Jejich sestřička začala dokonce popotahovat.

          Otec se však oblomit nenechal.

          „Jděte,“ rozkázal chůvě. Ta se ujala své povinnosti a děti vyzvala, aby s ní odešli. Těm se to sice stále nelíbilo, avšak pochopili, že z tohoto pramene již voda nepoteče. A Colleta sourozence beze slova následovala.

          Jan si tiše oddychl a upil Kentonského bílého (ročník 312) vína z křišťálové číše. Situace byla vyřízena, večeře dojedena a děti šli spát. Co víc si přát? Snad jen, aby ho Jessica přestala provrtávat tím věčně nespokojeným pohledem svých vodově modrých očí. Ale na tom teď už také nezáleželo. Nadešla jeho milovaná chvíle klidu. Požádal sluhu, aby mu přinesl knihu z chodby, kde ji před večeří zanechal na stolku vedle vázy s růžemi všech barev. Těšil se, jak si vychutná kvalitní text, nejlepší ze všech dezertů světa!

          Osaměli.

          Jessica pod povrchem kamenné tváře pěnila vzteky. „Dělá si legraci?“ ptala se sama sebe v duchu. Znala svého manžela, ale přesto tomu nemohla uvěřit.

          „Budeš tak laskav a vysvětlíš mi, co to mělo znamenat?“ Chlad jí z hlasu doslova čišel a při tázacím tónu se i mírně zachvěl potlačovanými emocemi.

          Jan k ní neochotně vzhlédl.

          „Prosím?“ Ani v nejmenším neměl náladu na nějaké její výlevy, ale teď už bylo jasné, že se konfrontaci nevyhne.

          Jessica polkla hořkou pachuť zlosti v ústech.

          „Ptám se, co TO mělo znamenat?“

          „Co máš na mysli?“ povzdechl si.

          „Co mám na mysli?!“ zvedla uraženě hlas. „Nestačí, že jsi té holce poskytl asyl v našem domě? Musíš ji i tahat k rodinnému stolu?“ Žádala si vysvětlení. Cokoliv, co by jeho jednání nějak ospravedlnilo.

          Utkali se pohledem. Janovy hnědé oči protkané slabou zelení proti jejím kalně modrým. Vteřinku mlčeli.

          „Jak jsi sama řekla, ujal jsem se zemanovi dcery a poskytl jí přístřeší. Tráví čas s našimi dětmi a je tedy logické, že s námi jí i u jednoho stolu,“ obeznámil ji klidně. Není přeci třeba z toho dělat nějaké drama.

          Jessica se nadechla k odporu, ale zastavilo ji otevření dveří. Do jídelny vešel sluha. Jessica přiložila číši k pootevřeným rtům naprosto přirozeně, jakoby to měla celou dobu v plánu, a Jan si převzal vytouženou četbu.

          „Děkuji, Roberte.“

          Starší majordomus se uklonil a záhy sál i oba manžele opustil. Jan by se nejraději ihned začetl, ale tušil, že ho Jessica nenechá, pokud toto téma rychle neutne.

          „Koneckonců do toho, co dělám, ti nic není,“ navázal baron na svou předešlou řeč.

          „Prosím?“ Jessičiny plné rty se samou zlostí rozechvěly. Jak jako, že jí do toho nic není? Do toho jí tedy něco je!

          Jan se dotekem pomazlil s koženou vazbou, otevřel knihu a s dalším douškem bílého vína, nejkvalitnějšího ročníku minulého století, se začetl v místech, kde odpoledne přestal.

          Jessica, když viděla, že ji neposlouchá, doslova zuřila. Nejen, že ji i její děti donutil večeřet s tou nuznou sirotou, upřel jim dezert, na který měli právo, ale ještě si dovoluje jí ignorovat?!

          „Chováš se jako bys to byl ty, kdo dlužil jejímu otci peníze! Ráda bych ti připomněla, že to bylo naopak. Ta holka se musí co nejdřív naučit, kde je její místo.“

          Bez reakce.

          „Posloucháš mě vůbec?“

          „Ale jistě, drahá,“ protáhl Jan otráveně, aniž by k ní vzhlédl. Zdálo se, že jeho snaha předejít přímému střetu vyšla nazmar.

          Z Jessičiných očí sršely modré blesky.

          „Tak abys věděl, drahý, dnes odpoledne jsem viděla, jak tráví čas s dětmi. Zatímco si Kryštof s Jeronýmem a Alexis hráli s chůvou, to pískle se krčilo v rohu a usedavě fňukalo!“

          „Myslíš, štkalo.“

          Jessica hrdelně zavrčela, jako vzteklá fena.

          „Tak a mám toho dost. Nemohl by ses na mě alespoň dívat, když s tebou mluvím?!“

          Manžel jakoby jí neslyšel.

          „A mohl by ses přestat tahat za knír, když čteš? Je to otravné!“ odfrkla si. Zoufalá bezmocným vztekem se zahleděla směrem k oknům, za nimiž právě začala zuřit bouře. Blesk prozářil celou místnost jako za bílého dne následován hromem, s nímž barončin hlas nemohl v žádném případě soupeřit. Když potom hrom utichl a bylo slyšet na chvíli jen monotónní bubnování dešťových kapek, Jan se nad textem Galvidova vrcholného filozofického díla uchechtl.

          To už bylo na Jessicu moc.

          „Musíš se u toho tak přihlouple tlemit?!“ okřikla ho.

          „Smát,“ nahradil mimoděk její nespisovný výraz za správný.

          Její další slova zanikla v hlasitém projevu bouřky. Avšak hlas už s hromem mohl hrát vyrovnanou partii.

          „Měla byste si dát čaj, drahá, zdá se mi, že se potřebujete uklidnit.“ Vždycky jí vykal, když ji vnímal jen napůl, nebo šlo o oficiální dialog ve společnosti, kam tykání nepatřilo. V tom druhém, případě jí to nevadilo. Hrála tu „společenskou“ hru s ním. Avšak pokud šlo, jako nyní, o ten první případ…

          „Já jsem klidná!“ zakřičela Jessica hystericky a vzteky mrštila šálkem o zeď, až se roztříštil.

          „To je zcela evidentní, drahá,“ pronesl Jan se slabým podtónem ironie.

          Dveře do jídelny zůstávaly netknuté. Nikdo ze služebnictva se neodvážil vejít, aby porcelánové střepy odklidil. A žádný z účastníků slovní přestřelky uvnitř ani nikoho na úklid nezavolal.

          „Já odmítám,“ na to slovo dala zvláštní důraz, „přijít o oslavu královniných narozenin v Tristu, jenom kvůli tomu, že nějaký tvůj poddaný natáhl bačkory a ty bereš jako věc osobní cti, postarat se o jeho křupanskou dceru!“ rozohnila se baronka, jako nějaká rudá dračice. Hlas jí poskočil o oktávu výš než obvykle.

          Jan k manželce vzhlédl, v očích prozření.

          „Tak o tohle jde.“ Konečně měl dojem, že její chování posledních deseti dní dává smysl. „Ty si myslíš, že tě vezmu do Tristu, kde by sis mohla hrát na dámu,“ odmlčel se. Nežili zrovna ve šťastném manželství, ale nebylo ani vysloveně nešťastné. Jejich největším „neštěstím“ byl jejich původ. Jessica pocházela z hraběcího rodu Folitů. Celé mládí prožila ve městě Tollue a navštěvovala všechny možné společenské události a večírky. Lesk a pozlátko byly jejím životním stylem a také drogou, které se nedokázala nikdy nabažit. Zato Jan byl obyčejným baronem z venkova, který ze všeho nejvíc toužil po klidu. Pokaždé, když dorazilo nějaké pozvání, sváděli ti dva dlouhou bitvu o rozhodnutí, zda přijmout, či odmítnout. Někdy si Jan obhájil, že se nikam nepojede. Jindy ustoupil, jen proto, aby už mu dala pokoj. Vše se však změnilo s narozením Kryštofa, kdy se váhy toho neustále se opakujícího sporu převážily na Janovu stranu na dlouhých 8 let. Argument, že jsou děti příliš malé, než aby mohly být bez matky, byl dostatečně silný. Podpořil ho i tím, že ženě odmítl zařídit kojnou. Koneckonců, proč plýtvat penězi, když může kojit sama? Za ty roky si zvykl mít poslední slovo. Jeho pozice v manželství se ustálila k Janově spokojenosti. Bylo mu jasné, že jednoho dne děti odrostou dost na to, aby to na něj Jessica opět zkusila. Ale teď se mu to ani v nejmenším nehodilo!

          „Tak abyste věděla, drahá, žádný Trist vás nečeká. Nikam totiž nepojedete!“ Úmyslně jí vykal, aby tak jeho rozhodnutí nabylo větší oficiality.

          Jessica se zachvěla. Zprudka se postavila, bledá jako sama smrt. Její modré oči se staly ledovou hradbou, o kterou by se mohla roztříštit nejedna loď. Zírala na manžela, jako se oběť dívá na svého mučitele. Ví, že žádné prosby, ani křik nezmění, co má přijít. Přesto se s tím nedokáže smířit, srdce sevřené úzkostí.

          „COŽE?!“

          „Slyšela jste.“

          Několikrát se prázdně nadechla.

          „Na to nemáš právo!“

          „Opravdu?“ Zaznělo z jeho úst až lhostejně.

          V ten okamžik se v Jessice něco zlomilo.

          „Jenom proto, že s tebou tvoje sestra nemluví, mi nemůžeš bránit vidět se s tou MOJÍ!“ rozkřičela se hystericky.

          Janovy oči ztvrdly.

          Jessičiny byly nepříčetné.

          Baron vstal, zaklapl knihu, založil si ji do podpaží, otočil se na patě a beze slova odkráčel.

          „Ať tě ani nenapadne odsud odejít! SLYŠÍŠ MĚ?! Neodcházej!“

          Dveře se za Janem zavřely a více už se o ženu, kterou v místnosti zanechal, ten večer nestaral. Zastavil se až ve studovně, kde si nechal rozžehnout svíce, aby viděl na čtení. Usedl do pohodlného kůží čalouněného křesla a znovu knihu otevřel. Zjistil však, že na čtení vlastně vůbec nemá náladu. Jessica ťala do živého.

          Jejich sňatek byl domluvený a Jan by nic nedal za to, kdyby se tento neobyčejný úspěch jeho zesnulého otce, o kterém se na dvoře vévody Volana mluvilo ještě roky po uzavření sňatku, ukázal být ve skutečnosti potřebou Sanderse Folita provdat svou dceru Jessicu do co největšího zapadákova a oddělit ji tak od její sestry dvojčete co nejdelší možnou vzdáleností. Jak jinak si vysvětlit, že Jasmínu provdal až kamsi na Galeanské souostroví?

          Ale Jan drby nesbíral. Bylo mu jedno, jak „nezdravý“ měly Jessica s Jasmínou vztah, nebo jestli vůbec. Koneckonců měl sám o sedm let mladší sestru. Sestru, která se už v patnácti musela provdat za hraběte Kristonda. Další z otcových úžasných krevních smluv. A kterou od té doby prakticky neviděl. Prvních pět let se ještě tu a tam střetly pohledem na nějaké oficiální návštěvě. Ale po smrti jejich otce Jeronýma via Alter před osmi lety, kdy mu srdce konečně vypovědělo svou službu natrvalo, ji přestal vídat úplně. Nenapsala, neodpověděla na jeho dopisy. A když jí chtěl navštívit, řekli mu, že je paní hraběnka nemocná. V bezmocném rozčilení udeřil knihou o hranu stolu. Copak může být nemocná bez ustání osm let?!