Mrtví a pohřbení

PROLOG

          Hluboko v podzemních tunelech, kde panovala téměř absolutní tma, temná zákoutí klenutých kamenných chodeb ukrývala nejednu hrozivou skutečnost.

          V těch místech, kam živá noha téměř nevkročí, byl ke slyšení jen zrychlený dech vyděšené dívky, která se krčila v malém výklenku, téměř u země. Schoulená do prenatální polohy odříkávala stále znovu a znovu tiché modlitby v zoufalé potřebě uvěřit v jakýkoliv zázrak.

          Ze všech sil, které jí ještě zbývaly, se snažila nevidět za zavřenými víčky vyhaslé oči, přikovaných zazděných lidí. Dokud ještě měla svíci, spatřila skrze průzory ve zdech více než jen to. Lidi s obřím zámkem na ústech, dívku upnutou na stroj s dřevěnými kůly vedoucími do úst, klína i zadnice, dokud jí uvnitř nepotrhaly a ona nezemřela v hrozivé agónii, děti přišité jedno k druhému, torza bez údů zanechaná bezmocně napospas smrti. Té dámy v černém plášti, která i nyní hladově číhala na svou další oběť.

          Kdesi v labyrintu bolesti, zaslechlo to třesoucí se stvoření tiché, klapavé kroky. Polkla slané slzy, otřela do rukávu hlen, vytřeštila vyděšené oči a její rty se neslyšně pohybovaly.

          „Ne, ne, ne…,“ odříkávala stále dokola ve vyděšených beztvarých myšlenkách.

          K jejím uším dolehl tichý hlas broukající melodii staré ukolébavky. Zavřela oči, víčka pevně semknutá, a dala se do štkaní.

          „Ten kdo spí, neslyší, jak to zní-í,“ přidal se k broukání zpěv dalšího hlasu.

          Kdysi jí slýchala. Ještě před nedávnem jí sama chtěla zpívat svému dítěti. Nyní ale ohlašovala bolestnou skutečnost.

          „Nad zemí, když se vznáší dračí kři-ídla.“

          V lezavém chladu a zoufalství, které se pokoušelo svázat dívčí mysl, se náhle vynořila jediná smysluplná myšlenka.

          „Pryč!“

          Nezáleželo na tom, odkud se v jejím těle vzala ta síla. Roztřeseně se vyhrabala na nohy a klopýtala pryč. Neviděla, kam jde. Jediné na čem záleželo, bylo dostat se dál od těch hlasů. Nohy se jí pletly. Tu a tam vrazila do zdi, nebo upadla. Odřenýma rukama se odrážela od kamenných stěn. Vlasy jí létaly do úst a bránily v dýchání. Až se dávno již dočista ztracená, opět zastavila.

          Píseň utichla, kroky už nebylo slyšet a potřeba utíkat se opět vytratila. Zůstala opuštěná, bezmocná, bez jakékoliv naděje. Sesula se podél zdi, kolena přitáhla k hrudi a křečovitě je objala z posledních sil zesláblého těla.

          Až těsně vedle sebe uslyšela dutou ránu. Lekla se a vyskočila na nohy, ale nic se nestalo. Žádné kroky, žádná píseň, pištění krys, plazení hadů…  Vůbec nic.

          Srdce jí v hrudi splašeně tlouklo, ale zvědavost byla silnější, než strach. Co jí ještě její trýznitelé mohli postavit do cesty? Nebo že by se nad ní smilovali a hodili jí něco k jídlu? Žaludek té nebohé bytosti hlasitě zasténal.

          Klekla si do prachu a šmátrala směrem, kde ránu uslyšela. Ruce se jí třásly, když tak bezradně hledala, dokud nenalezly kus látky. Zdálo se, že v tom uzlíčku něco je. Něco pevného a přece měkkého.

          Dívka dychtivě rozbalovala dar od neznámých věznitelů, až nahmatala docela maličké dětské chladné tělíčko a zděšeně vyjekla…