Kapitola III. - Vášeň

Arlen přidušeně vzdychl, když Vĺk jeho rty drtil vášnivým polibkem a v jeho náručí se lehce vzepjal. Byl vzrušený a Talan další jeho sten zadusil dalším polibkem.

„Arlene,“ zašeptal, „musíš být potichu.“ Princ se na něj podíval trošku nešťastně, ale pochopil. Ano, Vlk věděl, že to nebude úplně ono. Teď nebyli u vodopádů, kde svíral nahé Arlenovo tělo a kde ho vzrušovaly jeho výkřiky rozkoše, kde si oba, nerušeně, mohli užívat, jak chtěli. Tady to nešlo a oba to věděli. Tady, na tomhle místě, v tiché osadě, obklopeni lidmi, se spícím staříkem dole, si prostě žádné vášnivé milování dovolit nemohli.

Dál ho líbal, nenechával ho oddechnout a rukou zajel Arlenovi pod košili. Našel rukou jeho bradavku a jemně ji stiskl. Arlen sykl a zavřel oči, Vlk cítil, jak se jeho tělo napíná vzrušením. Ale poslechl ho a nevydal ani hlásku. Jen podle pevnějšího stisku poznal, co přesně jeho dotyky s princovým tělem dělají. Možná i tohle mělo v sobě něco vzrušujícího, tajemného, zakázaného.

Užíval si pohled na jeho tělo a tvář. Viděl, jak si Arlen skousl ret, aby se z jeho úst nedostala jediná hláska. „Chci tě,“ zašeptal mu tiše Talan do ucha, „ale možná to bude bolet.“ Arlen se na něj podíval a v jeho očích bylo napsáno všechno. Vášeň i souhlas. Jen kývl.

Vlk se vymanil z Arlenova sevření. „Klekni si,“ zašeptal mu do ucha a princ poslušně poslechl. Stáhl mu kalhoty, pohled na jeho nahé pozadí ho vzrušil ještě víc, než už byl. Opatrně si naslinil prst a jemně vnikl do jeho dírky. Arlen se prohnul, je prsty sevřely ovčí houni pod ním, ale stále poslušně mlčel a nevydal ani hlásku. Druhý prst. Opatrně mu projížděl dírku a Arlen těžce vydechl, Talan vycítil jeho poslušnost, pokornost, kterou se oddával jeho rukám. Pokračoval, co nejjemněji a Arlen přirážel na jeho prsty, oči křečovitě sevřené.

Talan už to nemohl vydržet. Vytáhl prsty z Arlenova těla a rozepnul si kalhoty. Plivnul si do dlaně a promnul si úd. Arlen čekal, poddajně na všech čtyřech, zadeček našpulený a Talana tenhle pohled dokázal přivést do varu. Začal do něj pronikat, kousek po kousku. Teď poprvé Arlen sykl a jeho tělo se sevřelo. Bolelo to, přesto držel, v očekávání toho příjemnějšího, co přijde potom. Vnikal do něj, neodbytně, až v něm byl úplně celý. Arlen vzdychl.

Pomalu začal přirážet a Arlen ho nechal, aby si jeho tělem dělal, co se mu zlíbí. Ale Vlk ho chtěl mít blíž. Nahnul se a zvedl ho do kleku, přitiskl ho k sobě, jeho záda cítil na své hrudi a pevně ho jednou rukou objal. Arlen tiše zasténal a opřel se hlavou o jeho rameno. Vlk dál přirážel, druhou rukou uchopil jeho úd a začal ho mnout a jemně třít. Arlen neměl na vybranou, křičet slastí nemohl, jen křečovitě svíral Vlkovo předloktí a občas mu unikl tichý vzdech.

Nedokázal to ovládnout, bylo těžké mlčet ve chvíli, kdybyste chtěli křičet a sténat slastí. Až když chytil Vlka za ruku a vzdychl, poznal, že se blíží k vrcholu. Zpomalil, schválně, zmírnil tempo, natahoval ten slastný okamžik na nekonečno a Arlen se v jeho náručí svíjel rozkoší. Pak se jeho tělo napjalo, stisk jeho prstů zesílil a Talan ucítil v dlani horko. Políbil Arlena na krk a pokračoval, princův orgasmus ho naprosto dostal. Chtěl si užít jeho blízkost, jeho dychtivost, ale zároveň potřeboval tu dravost a drsnost. Začal přirážet tvrději, až se Arlenovi v očích objevily slzy, přesto držel, rty semknuté. Znovu sykl jen, když cítil, jak se do něj Vlk udělal a když ho během svého slastného vyvrcholení sevřel tak pevně, že se sotva nadechl.

Bylo po všem, Arlen klečel už jen proto, že ho stále pevně svíral. Vlk z něj opatrně vyklouzl a z Arlenových úst se ozval jen další přidušený sten. Když ho pustil, padl na všechny čtyři a pak si sedl, ale na bok. Opřený o ruce, se zavřenýma očima odpočíval a těžce oddechoval.

Vlk si musel taky na pár chvil oddechnout, vstřebat tu malou a nečekanou „rychlovku.“ Pak vstal, a stáhl ze šňůry ten hadr, který na ní visel. Utřel si do něj ruku a natáhl si kalhoty. Arlen stále na půl seděl, na půl ležel, oddechoval, oči zavřené.

A po tváři mu stékala slza.

Vlk si k němu klekl a znovu vzal do náručí. „Arlene,“ zašeptal tiše. Bál se, když ho viděl, jak vypadá, bál se, že mu něco udělal. „Ublížil jsem ti?“

Ale Arlen, chvějící se v jeho silném objetí, otevřel oči, a zavrtěl hlavou. Podíval se na Vlka, a on v jeho očích viděl jen nezměrný žal a bolest.

„Neodcházej.“

Ale tuhle prosbu mu splnit nemohl. Alespoň ne teď. Usmál se na Arlena, který na něj upínal své oči v němé prosbě, a zavrtěl hlavou.

„Nemůžu, nemůžu tu zůstat. Musím zase odejít, pochop to, Arlene,“ pohladil ho po tváři a Arlen se na něj stále tiše díval. Neřekl mu na to nic, jen jeho oči zničehonic pohasly.

„Arlene,“ zašeptal znovu Vlk, ve snaze jen uklidnit a utěšit, „já vím, že se tu necítíš dobře a že se bojíš, ale věř mi, prosím, jsi tu v bezpečí. Dřív nebo později si tu zvykneš, neboj,“ šeptal, ale měl pocit, že v tu chvíli lže sobě i jemu. Cítil se trochu pokrytecky.

„Kendal na tebe dá pozor. Dělej to, co jsi dělal doteď. Pomáhej jim, starej se Gorda, on tvoji pomoc potřebuje. Jednou poznají, jak máš laskavé srdce, uvidíš,“ pokračoval Talan, ale dobře věděl, že nálepky králova spratka se tady Arlen jen tak nezbaví. Stigma jeho otce nad ním viselo jako temný stín. Nikoho nezajímalo, jak dobrým člověkem je. Pro ně byl jen Raonův syn. Syn toho, který zničil jejich domov, rodiny, životy.

Odpovědi se nedočkal. Arlen mu to jen odkýval, s němou bledou tváří, tak jako všechno před tím. Nechtěl už před Vlkem plakat, nechtěl, aby si myslel, že je malé ufňukané děcko, které si pláčem chce vynutit svoje. Hlavou mu letělo tisíce myšlenek.

Co si vůbec myslí? Že ho Talan vezme, najdou si někde osamělé opuštěné místo, kde si postaví dům a budou spolu žít šťastně až do smrti?

To je hloupost, on o tohle přece nemůže stát. Co si to vůbec namlouvá? Slitoval se nad ním, nechal ho žít, ale rád ho nemá. Jak by ho mohl mít rád….Prober se už!

„Dávej na sebe pozor,“ pronesl tiše směrem k Vlkovi a zadíval se na něj. Usmál se, ale jen proto, aby o něj Vlk neměl starost. To ostatní si ode dneška nechá pro sebe. I otázku, jestli ho ještě někdy uvidí. Možná, zase za pár měsíců, se tady Talan objeví, přijde a pomilují se, v tichosti a bolesti, tak jako dnes. A pak zase odejde. A jednou se už nevrátí. A Arlen už teď věděl, že tohle bude naprosto k nepřečkání. Srdce ho bolelo, přesto se znovu usmál a pomalu se vymanil z Vlkova náručí.

„Chci spát,“ zašeptal a lehl si na bok, Vlk ho opatrně přikryl tou divnou dekou a na chvíli si lehl k němu.

„Buď silný,“ pošeptal mu a pak už jen vedle něj tiše ležel, do té doby, než Arlen usnul. Nebo si to alespoň myslel, že spí. Pak tiše vstal, aby ho nevzbudil a odešel.

Celá osada pořád dřímala, ale na východě již obloha začínala blednou v očekávání nového dne. První ptáci začali zpívat a Talan věděl, že je čas vydat se na cestu. V srdci však cítil prapodivnou hořkost, napadlo ho, že možná neudělal dobře, když Arlena navštívil. Neměl pocit, že by ho povzbudil, spíše naopak. Ale přesto ve skrytu duše doufal, že snad bude všechno v naprostém pořádku.

Ani netušil, jak krutě se mýlí.