Kapitola V. - Vyhnanství

Jak strašně se mu do toho lesa nechtělo. Ano, přiznal si to, bál se tam. Ale neměl na výběr, netušil, co by mu Dareg, který ho nenáviděl ze všech nejvíc a od začátku mu to dával nepokrytě najevo, udělal.

Otočil se a na vteřinu zaváhal, ale lovec do něj strčil tak silně, že málem upadl. Vůbec netušil, jestli to zvíře v tom lese vůbec najde. Ale šel, a cítil jejich nenávistné pohledy v zádech.

Dobře viděl místo, kudy ovce do lesa zaběhla. Šel pomalu, prodíral se křovím a kdesi z dálky z hlubokého lesa uslyšel zabečení. Že by? Neutekla daleko, naštěstí, a Arlenovi se trochu ulevilo. Bečení neustávalo, bylo hlasitější a hlasitější, a Arlen si byl jistý, že ovci dostihne během chvíle. Chytí ji a vrátí se s ní do osady. Rozběhl se, kličkoval mezi stromy.

Uslyšel ji, jak hlasitě zabečela a pak….bylo ticho. Doslova vražedné ticho.

Arlena to zvláštní mrtvolné ticho zarazilo, ve vzduchu byl jasné cítit zápach plíživého nebezpečí. Opatrně udělal ještě pár kroků, prodral se tím posledním houštím, které bylo před ním. A pak ji uviděl a srdce mu poskočilo strachy. Ležela na zemi.

Mrtvá.

Viděl krev valící se z jejího krku, poslední záškuby jejího těla a tento pohled ho vyděsil k smrti. Les byl v tu chvíli mnohem děsivější než obvykle. Kousek od ní ležel na zemi zakrvácený nůž. Couvl zděšením, otočil se na patě, a rozběhl se zpět do osady. Proběhl křovím….

….a vyběhl lovcům rovnou do náruče. Sledovali ho. Buď si ho chtěli zkontrolovat nebo se pobavit. V každém případě, Dareg ho teď uchopil za paži a prudce s ním smýkl.

„Kde máš tu ovci,“ zavrčel na vyděšeného Arlena, který se ještě snažil vzpamatovat z úleku. Podíval se na lovce a jen natáhl ruku do křoví. Lovci si ho uštěpačně přeměřili a jeden z nich, s jízlivým úšklebkem na tváři zmizel v křoví. O chvíli později se vrátil a mrtvou ovci hodil Arlenovi k nohám, v rukou třímajíc nůž, z něhož ještě kapala rudá krev. Všichni teď střídavě tiše zírali na mrtvé zvíře a nůž v rukou lovce, a ve vzduchu bylo cítit napětí. A vztek.

„Ty jsi ji zabil,“ zasyčel vztekle Dareg a Arlen zavrtěl hlavou.

„Nezabil,“ odpověděl Arlen vzpurně Daregovi a zpříma se na něj podíval, „Nezabil jsem ji, Daregu. To není můj nůž. Kde bych ho asi tak vzal. Vždyť jste mi sebrali i meč,“ vykřikl Arlen, v marné snaze na svoji sebeobranu, a zkusil se Daregovi vyškubnout.

Ať už mu věřili či ne, lovci rázem zvětřili nebezpečí. „Zpátky,“ sykl Dareg a všichni najednou měli v rukou zbraně. Rozhlíželi se, pozorujíc okolí, meče pevně svírajíc v rukou.  „Do osady,“ sykl Dareg znovu a Arlen chtěl využít situace a pokusil se dostat z jeho sevření. Netušil, že ho tím ještě víc rozzuří.

„Kam chceš jít, ty královský spratku,“ procedil lovec mezi zuby a chytil Arlena za vlasy, až vykřikl bolestí. „Za to můžeš ty,“ cedil mezi zuby, zatímco spěchali lesem k osadě a Dareg ho vláčel smykem vedle sebe. Arlen se zoufale snažit vymanit z jeho sevření, ale nešlo to.

Konečně byli v osadě. „Poplach,“ zavelel Dareg a pár slovy vysvětlil ostatním, co se děje. Mrtvá ovce, nůž, jehož majitel byl neznámý, potencionální nebezpečí, které nebylo radno podceňovat. „Postavte hlídky, okamžitě,“ zavelel hlasitě a celá osada byla v tu ránu na nohou. Nestávalo se to tu často, ale všichni dobře věděli, co mají dělat.

Pak, když informoval ostatní muže a členy osady, se jeho pozornost obrátila zpět k princovi, který viděl, že je Dareg rozzuřený na nejvyšší míru. Bylo zle, Kendal byl s ostatními na hlídce a nebyl tu nikdo, kdo by ho bránil. Naprosto nikdo.

„Za to můžeš ty, ty královský spratku. Staráme se o tebe a ty se nám takhle odvděčíš?“ zařval a prudce ho odstrčil, takovou silou, že Arlen dopadl tvrdě na zem. „Seber se a vypadni odsud,“ zařval znovu. Arlen zvedl hlavu a viděl, jak se ostatní muži po sobě podívali. Možná byla na jejich tvářích na malou chvíli nejistota.

„No, možná bychom měli počkat na Kendala,“ pravil jeden z nich opatrně, ale Dareg nehodlal nikoho poslouchat.

„Na co chcete čekat,“ zavrčel lovec směrem k nim, a nenávistně se na ležícího prince podíval. „Seber se, ty královská špíno, a vypadni odsud. Trpěli jsme tě tady jen kvůli Talanovi a Kendalovi. Ale s tím je konec. Ohrožuješ nás i naši osadu. Seber se a táhni, ty ubožáku,“ řekl a v jeho hlase bylo tolik nenávisti. Ale i bolesti, kterou si museli všichni prožít, když opouštěli svoje domovy a přicházeli o své bližní.

„Táhni,“ zavrčel znovu Darek a pak si odplivl.

Arlen věděl, že déle už zde zůstat nemůže. Pomalu se postavil na nohy a rozhlédl se. Všichni ho sledovali, v některých tvářích viděl neskonalou nenávist. K němu, k jeho osobě, k jeho rodu a jménu, které se pro něj stalo kvůli jeho otci prokletím.

Nikdy lidem zde nedokáže vysvětlit, že není jako oni, jako jeho otec a bratři. Že nenávidí násilí, že se mu krutosti jeho otce hnusí. Možná ani neví, že ho jeho vlastní otec chtěl nechat zabít. Že kdyby to bylo na něm, nebyly by žádné války, násilí, bída. Všichni by měli své domovy a rodiny. Jenže on sám nezmůže nic, naprosto nic. Jeho otec nikdy neměl slitování, co po tom chce po těchto lidech, které připravil o všechno.

Jak si v tuto chvíli přál, aby to Talan tehdy udělal. Kdyby mu bodl tu dýku do srdce, nemusel by tu teď stát, obklopen lidmi, kteří by ho nejraději viděli mrtvého.

Neměl už nic. Vůbec nic.

V některých tvářích viděl nejistotu, ale nezastal se ho nikdo. Vůbec nikdo. Možná se i báli, protože někteří odvrátili zrak, dívali se do země či někam bokem. Ale vzteklému Daregovi se nikdo nechtěl postavit a většina z nich s ním stejně souhlasila.

Princ se postavil a podíval se na lovce. „Můžu dostat zpět svůj meč?“ zeptal se ho a snažil se mít pevný a vyrovnaný hlas. Alespoň teď, v tuto chvíli. Meč mu tenkrát vzali jako první, hned jak Talan tenkrát odešel. Ale Dareg se rozesmál.

„Ne, jediné, co teď dostaneš, ty zmetku, je šance zmizet. Táhni nebo tě zabiju,“ zasyčel a natáhl ruku k lesu. Ale Arlen se otočil jiným směrem, než mu rozzuřený lovec ukazoval. Pamatoval si dobře, kterým směrem Talan šel, když u něj před pár týdny byl. Nespal, když Vlk odcházel, viděl, kterým směrem míří. A teď se tím směrem vydal i on. Na nikoho z osady se už nepodíval.

Šel pomalu, skoro otupěle, snad jako ve snu, osadu už nechal za sebou a mířil do hvozdu, stezkou, kudy je tenkrát poprvé lovci přivedli.

Musíš najít Talana. Je ráno, máš na to celý den. Musíš ho najít, třeba se slituje a pomůže ti.  

Myšlenka za myšlenkou letěla zoufalému princi hlavou, naděje z toho, že Talana uvidí se střídala s beznadějí, že ho v hlubokém hvozdu nikdy nenajde. Neměl šanci. Snažil se hledat cestičky, pěšinky, cokoliv, co by ho navedlo směrem k Vlkovi. A když tam žádná nebyla, prostě jen šel, přes kameny, prodíral se křovím, obcházel staleté mohutné stromy a tmavé kameny porostlé mechem.

Byla mu zima, slabý kabát ho neměl šanci zahřát. Zastavil se aspoň jen u jedné z maličkých říček protékajících hvozdem a napil se trochu ledové vody. Měl hlad a s přibývajícími hodinami chůze začínal být i unavený. Na chvíli se posadil na jeden z kamenů a tiše odpočíval.

A pak….to uslyšel.

Šelest, kroky. Rychle vyskočil. Mezi stromy, v šeru, uviděl mihnout se postavu. Zdáli nebylo poznat, o koho jde. Ale někdo tam byl. Určitě, nemohl se mýlit.

„Talane,“ vykřikl princ s nadějí v hlase, a stále upřeně hleděl směrem, kde před okamžikem viděl pohyb. Snad se mu to jen zdálo?

„Talane, tady jsem,“ zavolal znovu a rozběhl se tím směrem. Určitě to byl Talan, kdo jiný by to mohl být, určitě je to on, určitě ho hledá. Arlenovi poskočilo srdce radostí a ani na vteřinu nepomyslel na to, že by mu mohlo hrozit nebezpečí a že Talan vlastně neví, co se událo v osadě a že se ho snaží najít.

A pak ji zase uviděl mihnout se mezi stromy. Doběhl na místo, kde ji zahlédl, ale nebylo tam živáčka. Snad to byla jen halucinace, ze strachu, který z tohoto místa měl. Rozhlížel se, zmatený, udýchaný. Určitě někoho viděl. A pak za sebou zaslechl kroky.

Otočil se, ještě s nadějí v srdci, že uvidí člověka, kterého hledá…..a pak vykřikl hrůzou.

Před ním nestál Talan.

Stálo před ním to nejhorší možné zlo, které kdy království krále Raona mohlo zplodit.