Kapitola VI. – V zajetí

Viděl jen mohutnou postavu a zarostlý špinavý rozšklebený obličej.

To nebyl jeho Talan.

Byl to Deg.

Přesněji, jeden z válečníků klanu Deg. Tohle byla ta největší špína a zlo krále Raona. Zatímco bojovníci klanu Vlků se snažili zachovat si i za ztížených podmínek pověst statečných a spravedlivých bojovníků, kteří se naoko ke králi přidali jen pro zachování života lidí svého rodu, klan Deg byl jejich pravým opakem. Byla to zvířata, doslova a do písmene. To největší zlo se zrodilo uvnitř jejich klanu, a právě proto se stali královými nejoblíbenějšími.

Vykonávali za něj jeho nejšpinavější práci. Byli to nemilosrdní zabijáci, nikdy nikdo z nich v sobě neměl ani špetku soucitu či slitování. Klidně si ušpinili ruce krví, bez mrknutí oka zabíjeli muže, ženy, děti. Libovali si v mučení, libovali se ve vraždách a kdo jim padl do rukou, měl svůj osud navždy zpečetěn. A stejně jako Vlci, byli dobří válečníci a výborní stopaři. Když však změřili své síly, málokdy nad Vlky vyhráli. I proto vládla mezi jejich klany letitá nevraživost. Degové byli monstra.

A jedno monstrum teď stálo před Arlenem. Zarostlý špinavý obličej mohutného Dega se roztáhl v jakémsi jízlivém šklebu, při kterém vycenil na prince černé vykotlané zuby.

„Vida,“ zachraptěl, „kohopak to tu máme. Maličké princátko se vydalo na procházku?“

Arlen se probral z šoku a jeho ztuhlé tělo ho konečně začalo poslouchat. Věděl, proč tu Deg je. Přišel ho zabít.

V panice couvl a ten hnusný chlap ho svýma pichlavýma očima pozoroval jako lovnou zvěř a potichu se uchechtl. Musel si Arlenův strach užívat. Vyžívali se ve strachu a v bolesti.

Snad jen pud sebezáchovy Arlena donutil otočit se a bleskurychle vyrazit. Snažil se utéct, dostat se pryč z dosahu té zrůdy. Pokud se mu dostane do rukou, zemře. Utíkal co nejrychleji, přeskakoval kameny, nemohl ani popadnout dech, až ho bolelo na plicích. Neměl u sebe zbraň, neměl se mu jak ubránit. Neodvážil se ohlédnout, aby se podíval, jestli běží za ním, utíkal a utíkal, ale v zádech slyšel jeho kroky a smích. Byl to zoufalý běh o život.

Který prohrál.

Deg byl u něj doslova během pár minut. Dostihl ho a brutálně ho srazil na zem. Arlen upadl a s bolestným výkřikem se několikrát převalil. Všude byly kameny, o to víc byl jeho pád bolestivější a hlavou se při pádu praštil o kořen stromu. Zasténal a zůstal ležet, rukou si držel bolestivé místo na hlavě, zatímco zavalitá postava Dega stála nad ním. Pořád slyšel ten jeho jedovatý křaplavý smích.

„Prosím, nechte mě,“ zasténal bolestně. Zkusil ho poprosit, i když věděl, že nemá naprosto žádnou naději na úspěch. Oni nemají slitování.

Deg si klek k němu a kolenem ho přitlačil k zemi. Neměl sebemenší šanci, přesto se princ rozhodl o svůj život bojovat. Nebo se alespoň vzepřít, nevzdat to. Jenže bylo to marné a jeho pokus jen Dega rozzuřil. Rozmáchl se a znovu ho uhodil do tváře, tak silně, až se Arlenovi na chvíli zatmělo před očima.

Tvrdě ho přirazil k zemi a serval z něj kabát, tu jedinou, a ne příliš dobrou ochranu proti chladu. Kdykoliv princ zanaříkal nebo ho začal prosit, ho tvrdě uhodil. Roztrhl mu košili a kus z ní urval a nacpal ji Arlenovi do úst jako roubík.

„Budeš držet hubu,“ zavrčel a pak mu provazem svázal vepředu ruce. Utáhl provaz tak silně, že Arlen vůbec necítil prsty. Byla to ale jen drobnost, rány do Dega a dopadu na zem ho bolely mnohem víc.

Zasténal bolestí.

Ale ta pravá muka měla teprve začít.

Bylo to jako cesta peklem. Netušil, kam ho vlekl. Vlekl, doslova, protože kdykoliv Arlen klopýtl, zakopl o kámen či kořen stromu a upadl na zem, Deg ho klidně kus popotáhl za provaz od jeho pout po zemi. Přes kameny, kořeny, popadané větve stromů. Arlenovi tekly slzy, bolest byla strašlivá. Na jeho těle byl modřiny, košile, tedy to, co z ní zbylo, byla dotrhaná a rudá od krve, která mu tekla ze zranění, která utrpěl po cestě. Škrábance, rány od ostrých kamenů, šílená bolest a zima ho srazila až na kolena.

Znovu a znovu si přál zemřít. Kam ho vede. Proč ho nezabil rovnou. Bude ho mučit? Bude, protože tohle oni milují. Mučení, křik a strach.

Opět zakopl a upadl na zem a pak, po další brutální ráně od něj musel vstát a jít dál. Hlava se mu motala, přes slzy téměř neviděl, naprosto vyčerpaný naprosto ztratil jakoukoliv naději na to, že by tohle mohl přežít.

Pak byli konečně u cíle. Dovlekl ho tam doslova jako zvíře na porážku. Byla to jedna z jeskyní, malá, temná a dobře skryta za křovím, téměř neviditelná. Deg s ním jen prudce smýkl a hodil ho na zem. Arlen jen zaskučel bolestí, roubík nacpaný v ústech ho nadavoval a nemohl dýchat. Deg se uchechtl a vytáhl mu ho z pusy.

„Proč mě nezabiješ?“ zašeptal Arlen, co mu jen bolest dovolila. Hlava se mu točila a bylo mu zle. Krvácel a třásl se zimou a snad ještě víc hrůzou z toho, co v následujících okamžicích přijde.

Deg si pohled na zmučeného prince očividně užíval a pak se zašklebil. Klekl si k němu a jedním kolenem přimáčkl Arlenovo tělo k zemi.

„Proč bych to dělal,“ zasmál se jízlivě, „tohle nebyl můj úkol. Můj úkol byl zkontrolovat, že ten prašivý Vlk udělal svoji práci a pak se ho zbavit. A ejhle, náš královský chlapeček pořád žije, a dokonce ve vlčím doupěti.“ Uplivl si. Nenávist k Vlčímu klanu byla viditelná a dost silná. Podíval se na prince, který ležel zkrvavený a zbitý na zemi a sotva ho vnímal.

Naklonil se k němu, vytáhl dýku a pak s ní Arlenovi přejel pomalu po tváři. Užíval si pohled na jeho vyděšené oči plné slz. „Dostal jsem nápad, princátko. Tvýmu tatíkovi jsem řekl, že jsi mrtvý a ten Vlk taky, aby se nám do toho nepletl. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Až to tady s tebou skončím, vyřídíme si účty s nima.“ Byla pro něj zřejmě zábavná představa, protože se znovu usmál a vycenil na Arlena svoje černé zuby.

Pak začal rozvazovat provaz, který poutal jeho ruce, a Arlen hrůzou pomalu přestával dýchat, netuše, co ho v dalších okamžicích čeká. Bolest, utrpení, smrt. Deg ho jen převalil na břicho, a začal mu svazovat ruce za zády. Naprosto vysílený Arlen ležel na studené kamenité zemi a na chvíli zavřel oči. Ať už s ním Deg teď bude dělat cokoliv, večera se nedožije.

Zavřel oči a myslel na svého Vlka. Vybavila se mu jeho tvář, tenkrát u vodopádu. Vzpomněl si, jak mu po ní stékaly kapky vody a třpytily se ve sluníčku. Myslel na to, jak se tenkrát cítil snad poprvé v životě šťastný, když se milovali. Jestli teď zemře, tak to bude s myšlenkou na něj. Jeho Vlka, kterého už nikdy neuvidí.

Když ho znovu převalil, dovolil si princ na okamžik otevřít oči. Deg se na něj díval, věnoval mu takový zvláštní pohled, ze kterého princi přeběhl mráz po zádech. Držíc dýku stále v ruce, popadl ho pevně za vlasy a znovu se naklonil nad něj. Jízlivý smích se princi zarýval do uší a jeho odporný obličej byl nechutně blízko. Jakýkoliv jeho pohyb byl pro Dega jen záminkou znovu ho uhodit. Přejel mu jazykem po tváři a Arlenovi se zvedl žaludek odporem. Teď naposledy se začal ještě v hrůze přicházejícího vzpírat. Následovala další bolestivá rána a pak ho Deg chytil pod krkem. Naklonil se k němu, tak blízko, že Arlen cítil jeho páchnoucí dech.

„Co se bráníš, princátko? Copak to nemáš rád? Nemáš rád bolest? Když sis to rozdával s tím Vlkem u vodopádu, tak se ti to očividně líbilo.“

Nacpal mu znovu do úst roubík, jedním pohybem ruky rozerval Arlenovi košili. Když se chladné ostří dýky dotklo kůže na jeho hrudi, princovy oči plné slz se zavřely. Nedokázal se dívat na to, co bude dál. „Neboj, bude se ti to líbit,“ slyšel ještě jeho chraplavý hlas.

A pak přišla bolest. Strašná bolest.

A tma.