Kapitola IX. - Zlom

„Arlene!“ Talanův hlas prořízl vzduch jako blesk, silné ruce ho popadly a strhly ho zpět do bezpečí.

„Nech mě, nech mě jít, prosím,“ zasténal Arlen a nohy se mu podlomily. Klesl na zem, ale Talan se k němu okamžitě sklonil a chtěl ho zvednout.

„Už nemůžu, nech mě prosím. Ne, už ne,“ sténal a snažil se odstrčit Talanovy ruce, které se ho pokoušely zvednout. Vzpíral se mu.

„Arlene, nech toho a poslouchej mě,“ zatřásl s ním Vlk, kterému se málem zastavilo srdce, když ho viděl balancovat na okraji srázu. Přijít o pár vteřin později, mohl mu kopat hrob.

„Ne, ne, neeee…..“ Zoufalý Arlenův výkřik se odrazil od skal a zmizel kdesi v hlubinách hvozdu. V tu chvíli všechno v něm povolilo, všechno utrpení, které v sobě dusil a prostě křičel. Z očí mu vytryskly slzy, jeho prsty v nastalém zoufalství vyryly do země hluboké rýhy. Křičel a plakal, tak strašně, až to Talanovi rvalo srdce na kusy.

Ale nechal ho. Muselo to ven, všechna ta trýzeň teď musela ven. Když pak padl vyčerpáním, konečně se ho odvážil zvednout a odnesl ho zpět do srubu. Převlékl ho, umyl, uložil ho zpět do postele a znovu ho přikryl.

Arlen pomalu otevřel uslzené oči a zadíval se na Vlka, jak se nad ním sklání.

„Jsem ti jen na obtíž,“ řekl tiše a Talan se na něj usmál. „Ne, nejsi.“

„Ale budu, budou tě nenávidět kvůli mně. Vlk válečník a špinavý královský spratek,“ zašeptal a z očí mu tekly prameny slz a vpíjely se do kožešiny, kterou měl pod hlavou. „Musím se ti hnusit.“

„Ne,“ řekl na to Vlk, „tohle už nikdy neříkej. A ať už tě nikdy, nikdy nenapadne něco takového, rozumíš.“

„Proč by ti mělo záležet zrovna na mě, Talane?“ vzlykl princ, zavřel oči a zavrtěl hlavou.

Talan se na něj pozorně podíval. Tenhle kluk, kterému stačilo jen pár dní, aby mu dokonale zamotal hlavu, tu teď ležel, nemocný, jen pár kroků od smrti a jediné, jediné, co od něj chtěl slyšet bylo, že mu na něm záleží. Nikdy to od nikoho neslyšel. Nikdy neměl nikoho, kdo by mu projevil byť jen kousek lásky či něhy.

Ano, záleží mi na tobě.

Přiznával si to těžko, že zrovna tenhle mladíček s ním tahle zamával. Že to nebylo jen o sexu, o tom prvotním chtíči a pozdější vášni, že to bylo jen citech, které dřív nepoznal. Nebo spíše nechtěl poznat, ať už to bylo kvůli tomu, že byl příliš zaměstnán nebo také proto, že se mu nezkřížil cestu nikdo, kdo by se jeho citů, jakkoliv dotkl. Ale teď? Jeho otec byl mrtev, domov neměl už dávno, zpět se také vrátit nemohl. Vlastně už taky neměl nic. Teď měl jen tenhle srub, les….a jeho.

Proč by ti mělo záležet zrovna na mě?

Sedl si k němu, zvedl Arlena do náručí a přivinul ho k sobě. Arlen, přitisknutý k jeho hrudi v jeho hřejivém objetí, se konečně zklidnil. Ano, mohl si to přiznat. Měl toho kluka rád.

A Vlk se naklonil a tiše mu zašeptal do ucha:

„Protože ses dotkl mého srdce a mé duše. Nesmíš umřít, musíš žít, rozumíš. Kvůli mně, Arlene, kvůli mně. A teď tě zase prosím já.“

Utřel mu slzy a usmál se na něj. A pak opatrně donesl trošku polévky, kterou uvařil ráno z křepelčího masa a nasušeného medvědího česneku a Arlen konečně po několika dnech snědl alespoň několik lžiček.

To, že se Arlen konečně alespoň trochu najedl, byl takové malé Vlkovo vítězství. Ve skrytu duše doufal, že snad se nyní obrátí vše k lepšímu. Opatrně unaveného Arlena uložil a když usnul, nalil si pořádný hrnek medoviny. Teď ji potřeboval jako sůl. Mohl být nejlepší válečník klanu, mohl se tvářit sebestatečněji, přesto zažil v posledních pár dnech dost drastických okamžiků, které ho zasáhly více než cokoliv kdy v jeho životě.

Jedno věděl jistě. Musí na něj dávat větší pozor.

Chce na něj dávat pozor. Protože je jeho.

Venku zadul podzimní vítr. Tentokrát nic nešeptal, spíš skučel mezi skalami a ohýbal větve mohutných stromů. Za chvíli začne pršet. Talan pečlivě zavřel všechny okenice a pořádně je utěsnil. Prostornou místnost teď ozařoval jen oheň z ohniště a slabý svit svíčky v lucerně. Vlk seděl u ohniště a rozhlížel se po místnosti.

Tohle byl teď jejich domov, a bude jim úplně stačit. Budou tu spolu, v náručí tmavého hvozdu, sami, a to bude dostačující. Nic jiného k životu nepotřebují, budou mít co jíst, budou mít kde spát, budou mít střechu nad hlavou. Budou mít jeden druhého. Usmál se. Na okamžik mu to připadalo jako docela fajn představa.

Ale jaká bude skutečnost a realita, to ukáže čas.

Arlen vzdychl a trochu zasténal, každý pohyb pro něj byl stále bolestivý, a většinou se při tom probudil. Na pár vteřin otevřel oči, trošku se zavrtěl a podíval se, kde je Vlk. Pak je zase zavřel a znovu usnul, zřejmě spokojen, že jej viděl sedět u ohniště.

Talan věděl, že dřív nebo později ho nevzbudí jen bolest, ale i noční můry. Trápily ho předtím, i když se mu nikdy nesvěřil s tím, co se mu zdává a kde je jejich původ. A Vlk předpokládal, že teď to bude jen a jen horší.

Čas snad vše zahojí.

A možná i láska.

Vlk se uložil ke spánku a poslouchal vítr. Podzimní vítr, který jim přinesl tolik bolesti.

Třeba ji jednou i odnese pryč, do daleka, do zapomnění.

Jenže, možná, bylo zapomenuto i to, co být nemělo.

A pokud si princ nevzpomene, pokud se nevrátí vzpomínky zakalené traumatickým zážitkem, možná budou dny příští naplněny ještě větší bolestí a utrpením a bílý sníh se pak zbarví vlčí krví…..

Spi sladce, Arlene.

KONEC  (druhé části)