„Alexandře“ Oslovil mne znovu ředitel školy. Byl jsem už unavený z toho vysedávání, tak jsem si stoupl a začal si prohlížet jeho sbírku skleněných želv, které měl vystavené ve vitríně. Na jeho oslovení jsem jen zareagoval letmým pohledem, čímž jsem dal jasně najevo, že jsem stále duchem přítomen, ale že už mě to opravdu přestává bavit.

„Chápu, že se teď asi necítíš moc dobře, vzhledem k tomu, že se s tebou Victorie rozešla a-“

„Ne pane řediteli, to já se rozešel s ní.“ Skočil jsem mu rázně do řeči. Přece jsem to byl já, kdo se s ní rozešel, teda aspoň jsem to všude tvrdil, abych byl pořád za borce, za jakého mě tahle škola a hlavně holky mají. Chtěla prostě něco, co jsem jí dát nemohl. Pusu. Já mám ráda sex, všechny tyhle prasečinky kolem toho, ale pusa, líbání a navzájem si kontrolování mandlí, tohle prostě já nedělám. A všechny holky, co si se mnou začnou, nebo spíš, já s nimi, vždy varuji, ať od toho nečekají něco, co jim prostě dát nemůžu.

Pravda byla taková, že Viky se rozešla se mnou, opravdu. Chtěla to něco víc, co jsem jí já dát nemohl. Chtěla, abych jí políbil a když to neudělám, rozejde se se mnou. Věc se má tak, že Viky je jedna z těch populárních holek, či jak se nazývají. Blondýna, hubená na kost, vždy vyfintěná, znáte to, že. Všichni kluci jí chtějí a mít nemůžou, protože s lůsrama, jako jsou oni, no kdo by se s nima bavil… Věčně ugdákaná. Ovšem to, co umí s pusou a jazykem, to by jste koukali. No není prostě k zahození, když má plnou pusu, tak to je. Kouří první ligu, doslova. To by jste zírali. Její pusa je pračka na čůráky. Při té předstvě se musím v duchu uchechtnout.

„Ano jistě, omlouvám se. Vy jste se rozešel s ní.“ Odmávl to ředitel rukou, čímž mi dá jasně najevo, že je mu úplně jedno, co, kdo, za kolik, s kým a kde. Vstane a opře se o stůl rukama. „Ale stále vás potřebuji, aby jste trénoval jedno z děvčat a vzhledem k tomu, že už jsem vám dal dvě možnosti na výběr a vy jste všechny odmávl, jsem vybral za vás.“ Prudce se narovná, do ruky vezme jednu ze složek, které mu leželi na stole a podá mi ji.

Jo, protože všechny jsou nic moc. Teda až na tu jednu, ta je kost, no, jenomže my se prostě nemáme rádi. Nepadli jsme si do noty. Víte, co tím myslím. Hádáme se pokaždé, co se vidíme. Ještě že spolu nechodíme do třídy, to by teprve bylo. Vždycky mám chuť si jí ohnout přes koleno a pořádně jí naplácat přes tu její prdelku. Jo takovou prdelku, tu má jen a pouze ona. Přesně do ruky, pevnou, vytvarovanou…

„Alexandře!“ prskne na mě ředitel netrpělivě a papírovou složkou mi zamává před obličejem. Naschvál si utřu z obličeje pomyslnou slinu a vezmu si složku. S žuchnutím a dosti výrazným povzdechnutím se svalím zpět do židle a složku otevřu. A kurva.

„Cože?!“ vystřelím zase zpátky do stoje.

„Říkal jsem vám jasně, že si máte vybrat, nebo vyberu za vás.“

„Vždyť víte, jak to mezi námi je!“

„Aspoň se konečně přestanete hádat.“ Usmál se na mě kysele ředitel.

Ano, přesně tak, ta, jejíž jméno nesmíme vyslovit. Nebo spíš já, jinak bych se zase osypal a začal se vztekat.

„Elenu prostě ne!“ Složku jsem mu vrátil a na protest si ruce založil na prsa.

Bylo mi to stejně k ničemu. Elena byla z kandidátek na potenciální závod jedna z mála, která uměla jezdit na koni. Plus, jak jsem se dozvěděl od ředitele, protože tu složku jsem prostě odmítl číst, také závodně plavala, hrála v nejvyšší soutěži volejbal, závodně dělala atletiku, speciálně dlouhé tratě a skok do dálky. No a dále také, bojové sporty když byla menší. Jo a taky samozřejmě jezdila na koni a má nejlepší známky z naší školy, tudíž naší školu často reprezentovala na různých vědomostních soutěžích. Jo, přesně tak, jeden z důvodů, proč jsem jí neměl rád. Byla prostě až moc dokonalá a krásná…

Co?!

Krásná?!

No.

Trochu asi…

Po další půlhodině, co mi ředitel vysvětloval, co všechno umí a dokáže, mě konečně propustil. Kdyby nebylo mého zazobaného otce, co nevěděl, kam dřív s penězi a nepodporoval tyhle kraviny, jako soutěže mezi vysokými školy, tak bych já nemusel trénoval tu kopřivu. Ano přesně tak. Abych to vysvětlit, můj otec vlastní obrovskou firmu, která vyrábí kávovary a že jsou slavný. Kupují je lidi až v Americe! A tím pádem je zazobanej, až se mi z toho občas chce brečet. Nemyslete si, že jsem citlivka, ale prostě motorku jsem si vyfňukával dobrý tři roky. No jo, to by mému drahému otci šlo. Stejně tak jako investovat do týhle hovadiny. Každých pět let se mizi vysokýma školama, které vybere komise, pořádá turnaj v různých zručnostech. Teď je to jízda na koni a lukostřelba. Blbost, co? Taky si říkám, ale bohužel, protože má moc práce, tak to odnesu já, protože máme doma stáje s koňmi a já bohužel umím lukostřelbu. Dělal jsem jí, když jsem byl menší. A tak mi tátá pohrozil, že mi vezme motorku, když nebudu zaučovat jedno z děvčat. No tak jsem na to kývnul že, přeci jenom, nepřijdu o svého miláčka no. Zpátky ke kopřivě.

Kopřiva.

Jo.

Už už sedím na svojí motorce na cestě domu, když zaslechnu známý, přesto mě protivný hlas, jak volá moje jméno.

„Alexi, počkej!“

Otočím se a koho pak to k nám čerti nesou. Elena ke mně běží a její vlnité dlouhé hnědo medové vlasy, které sem tam háží odlesky do blonďata (nechápu jak to dělá) za ní vlají jako hříva. Má krásně vlasy. Vždycky jsem měl chuť se jich dotknout, přivonět si a namot si je na prsty. Alexi, ty citlivko! Doběhne ke mně a zhuboka nasaje vzduch roztáhlími dírky nosu. Povytáhnu obočí a založím si povrchně ruce na prsou. Elena je dívka, která se řadí mezi ty vyšší. Má něco kolem 175 cm. Hubená atletická postava. Krásné zelené oči, plné rty a jemné světlounce hnědé pihy u nosu. Jo a pekná prdelka, takovou nikdo nemá, hehe. Kdyby mezi námi nebylo to, co mezi námi je, nejspíš bych s ní mohl být i šťastně ve vztahu. Je přesně můj typ. Ve vztahu? Jo, to určitě, ve vztahu se lidi pusinkujou, to já nedělám, prostě ne. Já jenom šukám a tvrdě.

„Alexi, vzhledem k tomu, že mě ředitel vybral, neměli bychom zakopat válečnou sekeru?“ Mile se na mě usměje a vztáhne ke mně pravačku. Její úsměv vypadá upřímně, ale to ať si strří víte kam. Překvapeně na ní zamrkám. NE. Jsem moc pyšný na to, abych se s ní teď kamarádíčkoval. Po tom všem? Ani náhodou. A co to tady vůbec zkouší? Od kdy je na mě milá? Naše společná historie hádek a dělání naschválů sahá snad tak daleko, jako samo lidstvo a s tím, že se chce usmířit přišla ona, čímž dala jasně najevo, že je zase ta moudřejší. Ne, takhle prostě ne. Tentokrát bude vše po mém.

„To víš, že jo.“ Přesládle se na ní usměje. Nasadím si černou helmu a nasednu na motorku. Kouknu na ní a musím se pro sebe v duchu vítězně usmát. Překvapeně mě pozoruje a její rtíky se nepatrně rozevřou, snad že by mi chtěla ještě něco říct. Nastartuju a trochu pozlobím motor.

„Dneska v devět u mě, buď přesná, probereme, co a jak. Přijdeš pozdě? Potrestám tě.“ Ještě na ní mrknu, sklopím černé sklo od helmy a vyjedu z pozemku školy. Nechám jí za sebou překvapeně stát s tím, že dneska jsem vítěz já.