„Podívejte, já to chápu, ale já nemám kam jinam jít a snažím se všechny ty účty platit, ale pochopte mě, mám dvě brigády a ještě k tomu musím chodit do školy a ta taky něco stojí.” Unaveně si promnu koře nosu a zahledím se na pána, který mi pronajímá byt ve kterém teď bydlím.

„Slečno Zapletalová, každý máme spoustu problémů se kterýma se musíme vypořádat.” Pokrčí rameny a oplzle se usměje. „Už to dál nechci řešit, prostě máte týden na to se vystěhovat. Uvědomte si, že už je to druhá splátka, kterou mi dlužíte. Poprvé jsem vám to odpustil, ale teď už by jste mi jí měla splatit, plus i tuhle za tenhle měsíc. Já taky musím z něčeho žít.” Rozhodí ruce a vycení zuby. „Máte čas do večera. Buď ty peníze sežeňte, nebo máte týden na to se vystěhovat.” A zabouchne mi před nosem.

Prohrábnu si vlasy a musím zadržet dech, aby se na místě nerozbrečela. Věc se má tak, že když jsem se vrátila z ranní projížďky, kdy jsem odvezla Alexe, odchytl si mě pan Rohatý (vyložené výstižné příjmení), aby mi sdělil, že jsem zapomněla zaplatit měsíční pronájem bytu a taky mi nezapomněl vytknout, že je to poněkolikáté, co jsem se zpozdila se zaplacením a další věc, že už minulý měsíc jsem nezaplatila a slíbila, že to vše zaplatím tento měsíc. 

Když jsem se dopotácela zpět do svého (pronajatého) bytečku, rozbrečela jsem se a asi hodinu nebyla schopná dělat nic jiného, než brečet schoulená v posteli. Pak jsem se rozhodla, že to nějak musím vyřešit, vždycky to nějak šlo, co jiného mi zbývalo. A tak mě nenapadlo nic jiného, než prodat svoje auto. Ještě ten den jsem pro svojí Ford Fiestu našla kupce. Díky bohu, že ta paní, které jsem to prodala, mi dala peníze na ruku. Hned potom jsem se vřítila před dveře pana Rohatého a zběsile zaťukala. Jen co mi otevřel, před očima jsem mu zamávala s penězma a on si je ode mě vzal se slovy, že už mi žádné výjimky dávat nebude a že je to naposledy, co jsem se zpozdila se zaplacením.

Za celý den jsem měla k jídlu jen ty lívance, takže když jsem za sebou zabouchla dveře od bytu, už jsem si to cupitala k ledničce. No, nic moc v ní nebylo, takže jsem si dala k večeři jogurt, vykoupala se, vyčistila zuby a zalehla do postele. Dlouho do noci jsem koukala na televizi a když jsem jí vypnula s úmyslem jít spát, ještě dlouho po tom jsem byla vzhůru a přemýšlela nad událostma posledních dnů. Takhle to dál nepůjde. Sice chodím na dvě brigády, ale škola je drahá, pronájem bytu taky a jídlo to bohužel taky a jíst musím, že. A teď, když jsem byla vybraná pro tu soutěž, budu mít o to méně času na práci a budu muset trénovat, tím pádem budu mít míň peněz. A když jsem přemýšlela nad všemi možnostmi, nakonec jsem s myšlenkama skončila u Alexe. Po tak dlouhé době, co se známe, je to poprvé, co se k sobě chováme jinak. Mám z něj smíšené pocity, které zaboha nemůžu nikam zařadit. A nepomáhá mi fakt, že je pěknej a dobře stavěnej a že se včera mezi námi odehrálo to, co se odehrálo.  

Jestli jsem tu noc usla? Možná na chvíli a nemůžu tomu ani říkat spánek. Převalovala jsem se z jedné strany postele na druhou a v hlavě viděla jeho oči, jeho rty a slyšela jeho hlas. A hlavně jeho tělo… V pět ráno jsem to vzdala a vztekle jsem vylítla z postele. Byla jsem zpocená snad úplně všude a jak jsem ve sprše zjistila i vlhká, úžasný. Místo abych vymýšlela, jak se dostat z téhle situace, přemýšlím raději nad tím, že mě Alex vzrušuje.

Od sedmi do dvou mě čekala brigáda na veterině, kde jsem doufala, že budu jednou pracovat jako doktorka a ne jako uklízečka. Jo, sem tam mě doktorka požádá, abych jí pomohla se zavázáním packy, nebo přidržením zvířátka, ale pořád jsem tam jako uklízečka na brigádě. Nic moc plat, ale nemůžu si stěžovat, konec konců, dělám to jenom o víkendu. Pak je tu ještě druhá brigáda, servírka v kavárně, ale to dělám jenom v týdnu a že by mě to nějak extra bavilo? To se taky říct nedá.

Jen co mi skončí směna, pěšky se dovleču domů a znaveně sebou praštím na postel. Chodit pešky do práce a z práce, když se celou dobu nezastavíte, je docela náročný. Dopřeju si půlhodinové válení v posteli s nic neděláním a naprosto zbytečným civěním do stropu. Pak se kouknu na hodinky. Sakra, zase nestíhám. Rychlá sprcha, fénování vlasů, lehký make - up a řasenka. Vyčistit zuby a teď největší problém, co na sebe? Nehrotíš to moc, drahá?

Nejsem šatový a sukňový typ, takže v mém šatníku jsou převážně džíny s roztrhanými koleny, tílka, trička, mikiny. Jenom, pozval mě na večeři, nebo snad ne? Je to přeci jen večeře spíš formálního typu, kde se domluvíme, jak to všechno bude probíhat a ne nějaká romantická večeře při svíčkách. Musím se sama pro sebe ušklíbnout. Ještě to tak… Nakonec jsem zvolila tmavě modré džíny, jedny z mála, které nejsou někde roztrhané. Tričko, kardigan, kožená bunda a boty. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.

Musela jsem si zavolat taxík, protože pěšky bych tam šla hodinu a to by to ještě musela být rychlochůze, bydlí totiž na samém okraji města, kde je jen samý les. Taxikáři za svoje služby chtějí nekřesťanský peníze a ještě k tomu tenhle taxikář na mě v jednom kuse čuměl ve zpětném zrcátko, až sem si v duchu odpočítávala každou minutu do příjezdu. Byl až moc nechutnej a oplzlej a dělalo  se mi z něj špatně, protože smrděl, jako kdyby se měsíc nekoupal, nechutný, doufám, že tím smradem načichnu.

Jen co zastavil na příjezdovce, dala jsem mu peníze a vypadla z taxíku dřív, než mi vůbec vrátil nazpět. Ani jsem se neotočila a rychlím krokem došla ke dveřím, kde jsem hlasitě zaklepala na velké masité dřevěné dveře. Dveře mi otevřela milá stařenka, které se na mě vědoucně usmála.

„Slečno Zapletalová, prosím, pojďte dál.” Pokynula rukou dovnitř a ustoupí, abych mohla projít. Zná moje příjmení? Až takhle je to vážné?

Pozdravím a úsměv jí opětuji. Dovede mě do obrovské místnosti, kde plápolá krb a velký podlouhlý stůl je prostřený blyštivými příbory a spousty jídla. Na konci snad nekonečného stolu poznám blonďatou kštici.

Alex ke mně dojde a sjede mě pohledem. Sám je oblečen do černého trička a černých džín, takže díky bohu, nemá oblek nebo tak něco. Jeho obličej už není tak barevný a zřízený, přesto ale na jeho obličeji najdu strup a skoro vyblednutá modřina jako upomínku toho, že dostal pěknout nakládačku.

Povytáhnu obočí a pohled mu opětuji. „Problém?“

„Vůbec ne.“ Usměje se upřímně a natáhne ke mně ruku. „Prosím, dej mi tvou bundu, pověsím jí na věšák.“

Je nějakej divnej…

Sundám si bundu a podám mu ji, ten natáhne ruku někam za mě a bundu podá té hospodyni, která mi otevírala dveře. V duchu protočím očima, prej že jí pověsí.

„Prosím, posaď se.“ Odsune mi židli.

Neotálím a posadím se za stůl. Přisune mě ke stolu a sám se posadí naproti. Po bližším zkoumání jídla na stole si všimnu, že je tam spousta ovoce a dortíků.

„Slečno Zapletalová, dáte si slepičí vývar, nebo bramboračku?“ Optá se mě s úsměvem.

„Vývar, děkuji.“ Pokývnu. Hospodyně se otočí a odkráčí pryč.

„Takže.“ Promluví Alex a upoutá tak mou pozornost. „Přemýšlel jsem nad plánama, co se týče našeho tréninkového plánu.“ Na chvíli ztichne a zahledí se do strany. Všimnu si, že vlasy má svázané do culíku. „Mám tři měsíce na to, abych z tebe udělal vítěze té soutěže, takže jsem se rozhodl, že tréninky bychom měli třikrát v týdnu a plus celou sobotu a neděli.“

„Ani náhodou!“ Vyprsknu a sevřu prsty v pěst pod stolem. Nechápavě na mě pohlédne. „Alexi, já mám dvě brigády a musím se nějak uživit, pochop, že maximálně dvakrát sem budu moc přijet a to ještě ani nevim jak, protože jsem teď musela prodat auto!“ Rozhodím rukama.

„Máš problémy s pěnězma?“ Uhodí najednou a vstane. Sleduji, jak přejde ke mně a usadí se na místo vedle mě. Mám nutkavou potřebu si o kousek odsednou, moc blízko, jsi moc blízko sakra!

„Do toho ti nic není, ale ano, mám, bohužel ne všichni mají to štěstí žít si jako princátka.“ Kysele se usměji a uhnu pohledem.

Mlčí a já nemám tu vůli se na něj podívat.

Do místnosti vejde hospodyně a postaví přede mě polévku, před Alexe také, ale bramboračku. Ochutnám a musím vykulit oči, takhle dobrou polévku jsem snad v životě neměla.

„Podívej, nechci, abys to brala, jakože se tady teď vytahuji, že mám peníze, ale můžu ti nabídnout pomoct.“ Když si opět získá mou pozornost, pokračuje. „Asi ti to ředitel neřekl, ale když vyhrajeme tu soutěž, dostaneme jako výhru dvě stě tisíc. Prodej teď byt, odejdi z práce a nastěhuj se na ty tři měsíce sem. Nemusíš tady nic platit a budeme mít dost času na to, abys to všechno natrénovala a vyhrála ty peníze, já je konec konců nepotřebuji. A po soutěži ti najdu jeden z bytů, který můj otec pronajímá pro své zaměstnance za lepší cenu, dokud se nepostavíš na vlastní.“

Polknu polévku a zahledím se na tu tekutinu. Zní to všechno pěkně, ale já mám svou hrdost, navíc, proč mi chce pomáhat? Jo, hodně by mi to pomohlo, ale vždyť je to Alex!

Když nic neříkám, promluví. „Najez se a nech si to projít hlavou, po večeři mi dej vědět, jak jsi se rozhodla.“

Nic na to neřeknu a konečně se pořádně pustím do polévky. Je opravdu výtečná.

Celá večeře proběhla v tichosti. Oba jsme byli ponoření ve vlastních myšlenkách a já po úžasném steaku i v chuťových buňkách o kterých jsem ani nevěděla, že mám. Završila jsem to ještě dortíkem a hroznovým vínem. Celý večer jsem nad tím přemýšlela a vždycky jsem skončila u toho, že bych tady byla, ale přes to, mám svou hrdost. A co by řekli ve škole? Že spolu chodíme? No to potěš koště.

„Takže, jak jsi se rozhodla?“ Koukne na mě, když usrkne ze sklenky stojíc u krbu. Vlasy se mu lesknou do všech možných odstínu medové a zlaté. Je nádhernej… jako anděl. Ty jsi fakt nadržená, vrať se zpátky do reality laskavě.

„Já nevím…“ Přiznám a podívám se na špičky svým bot.

„Přestaň přemýšlet nad tím, že jsme proti sobě válčili a přijmi mou pomoct.“

„A co z toho budeš mít? Peníze nechceš, ještě mě budeš trénovat a nechávat tady bydlet.“

„Řekněme, že karma je zdarma a já bych jí zase po dlouhé době chtěl mít dobrou a na své straně.“ Usměje se a usrkne ze sklenky, asi whisky.

Prohrábnu si vlasy a přejdu ke krbu naproti němu. Pohlédnu mu do očí a všimnu si, že se v nich odráží plamínky ohně. „Já… dobře.“ Vydechnu a na malý moment zadržím dech. Ty jsi blbá, tak blbá!

Usměje se vítězně a přejde do mé těsné blízkosti. Sklenku položí na římsu krbu a zvedne ke mně ruku. Pramínek mých vlasů si natočí na svůj prst a hluboce se mi zahledí do očí. Rozšíří se mu smyslně zorničky a mírně ke mně nakloní hlavu.

„Vyspi se se mnou, Eleno.“ Promluví zhrublým hlasem a vydechne mi horký dech na rty.

A jsi v prdeli.