„Cože?“ prksnu vztekle a rozmáchnu rukama. Snad jako by mi to mělo pomoct, když si vezmu, že právě odjel a nechal mě tam stát, jak tu největší krávu na světě. „On že mě potrestá?“ prohrábnu si nechápavě vlasy. Znaveně si povzdechnu a vydám se směrem ke svému autu.

 

Jo, možná jsme měli mezi sebou dost rozepří, ale doháje, teď, když jsem mu řekla, že by jsme se měli udobřit, nebylo to ode mně snad vřelé gesto? Proč musím být v páru zrovna s ním? Karma kotě, karma.

 

Cesta domů mi utekla vcelku rychle, protože jsem nepřemýšlela ani tak nad řízením, jako nad vztahem, který spolu máme už od mala. Řidičák jsem udělala na poprvé a to, že občas přemýšlím nad něčím jiným, než nad řízením neznamená, že hned blbě řídím a že jsem taková ta typická ženská, co neví, kde je hlavní a kdo má kde přednost.

Co se mezi námi vlastně stalo? A teď, když spolu máme trávit tolik času, jak to přežijeme, aniž by jsme jeden druhému nedělali naschváli, nebo se navzájem nepřizabili?

 

Odpoledne uteklo až příliš rychle. Jenom úkoly mi zabrali přes dvě hodiny a čím rychleji se večer blížil, tím víc nervózní jsem byla. Vůbec jsem netušila, co si mám vzít na sebe. Ne že bych to zase nějak extra hrotila, ale co kdyby chtěl začít rovnou s tréninkem. Nakonec jsem na sebe natáhla jen obyčejné modré džíny, hnědá bagančata, bílé tričko s dlouhým rukávem a černou koženou bundu. Vlasy jsem si hodila do culíku. Hodinky na levé ruce mi ukazovali půl deváté. Ideální čas vyrazit.

 

Už když jsem přijízděla k jejich rodinému sídlu na příjezdovou cestu, něco se mi nezdálo. Bylo tam až moc aut. Auto jsem nechala o kus dál od příjezdové cesty. Čím blíž jsem se blížila k domu, tím hlasitěji ke mně doléhalo dunění hudby. Až pozdě mi došlo, že uvnitř se konná večírek.

 

Ten bastard tam snad pořádá večírek, ne? Já tě zabiju ty jeden hajzle!

 

Jen co jsem vletěla nakvašeně do domu, těsně vedle mé hlavy se rozprskla flaška od vodky (víte jak jsem věděla, že to byla vodka? Jednoduše, protože mi pár kapek dopadlo na rty a obličej). „Pane bože!“ zahulákala nějaká holka, která se vypotácela z obýváku plného polonahých těl svíjejících se do rytmu hudby, která připomínala, jako když někdo hodí zapnutý fén do vody a vykoupe se v tom a chytla mě za ruce. „Jsi v pořádku?“ podle mě jí to ani nezajímalo, protože z jejího počínání šlo jasně usoudit, že byla za a na mol a za b zhulená. Tudíž můj lehký infarkt z toho, že mi nějkaje debil málem rozbil hlavu jsem zahnala tím, že jsem nasupeně čapla tu holku za ruku a ukázala na ní ukazováčkem, snad že bych jí tím chtěla vypálit díru mezi oči.

 

„Ty mi teď hned povíš, kde je Alex, nebo přísahám bohu, že z tebe udělám pět malých do školky.“

 

Chvilku na mě vyděšeně a přitrouble – to asi z té trávy - koukala, než nepatrně kývla hlavou na pravo ode mě a co možná nejmíň nápadně se mi snažila vyvléct z železného stisku. Dívku jsem pustila a ještě chvíli pozorovala, jak splynula s davem tancujících těl v rytmu hudby.

 

Jo, mohlo mezi námi být cokoli, ale dneska odpoledne jsem mu nabídla příměří a tím jsem dala jasně najevo, že ustupuji a že vyhrál. Chtěla jsem, aby to mezi námi bylo všechno dobrý. Vždyť spolu teď máme skara vycházet, abychom vyhráli tu stoutěž.

 

Ráznými kroky jsem prošla dlouhou chodbou plnou dveří. Ani jsem nemusela koukat do všech těch dveří. Byli to ty nakonci přes celou chotbu. A víte jak jsem to poznala? Ta holka hekala snad víc hlasitě, než hrála ta pitomá hudba. Jo tak on si píchá jo? PÍCHÁ JO?! Jo, v ten moment jsem viděla rudě a bylo mi jedno, co přesně tam uvnitř uvidím. Dveře jsem rozrazila pravou nohou tak prudce – a to vám nebudu lhát, prostě jsem je vykopla, jako se to dělá ve filmu – že vyletěli z pantů a s příšernou ránou dopadli na zem, až to zadunělo. Našla jsem tam to, co jsem si myslela. Na obrovské posteli ležel na zádech nahý Alex se zakloněnou hlavou, zavřenýma očima s smlyslně pootevřenými rty. Svaly na pažích se mu napínali při tom, jak tý holce drtim zadek. Na ten malý moment jsem ztuhla a něco hluboko uvnitř mě se zazmítalo v příšerně přijemné křeči, až jsem z toho nevědomky zadržela dech. Ovšem, ten malý moment skončil dřív než začal. Neměla jsem ani čas nad tím přemýšlet. Alex na mě vytřeštil oči, zapřel se rukama a v němé otázce na mě zůstal civět, ovšem pak se začal culit jak blbeček až mi přišlo, že to snad takhle i plánoval. Ta holka nad ním, co mu seděla v klíně, byla nějaká bruneta s až příliš vyvinutými ňadry. Překvapeně zapištěla a prsa si překryla rukama. Moc jí to nepomohlo, protože prsa měla tak velká, že si přes ně určitě ani neviděla na vlastní chodidla.

 

Události se pak seběhli až moc rychle.

 

Alex se okamžitě snažil brunetu sundat, ta ovšem nechtěla. Já jsem ho mezitím stihla počestovat snad všemi nadávkami který existují a nejspíš i těmi, co neexistují. Bruneta mezitím pištěla slova, kterým jsem vůbec nerozumněla, praskali mi z toho bubínky a někdo by jí měl umlčet, nebo tady vysklí celý barák, děsný. Podařilo se mi hned na to otočit na podpatku a odejít z pokoje se slovy, že s ním končím a ať si najde někoho jiného. Byla jsem tak vytočená, že jakmile jsem dorazila do obrovského obýváku, vytrhla jsem nějakýmu klukovi z ruky flašku a z plného hrdla jsem se napila. Jo, večer pak byl mnohem zábavnější. Když už jsem tady a je tu pařba, tak co bych si neužila co. Navíc se mi nelíbil ten malý osten žárlivosti, co se mi usídlil hluboko v mysli z toho, co jsem tam viděla.

 

Někdy asi ve dvě ráno, kdy jsem usoudila, že už mám dost, podle toho že jsem Alexovi vyjedla půlku lednice a stačila v podstatě zase vystřízlivět, jsem se rozhodla si zavolat taxi aby mě odvezl domů, pro auto si zajedu ráno. Celý večer jsem se dokonale zvládla vyhýbat Alexovi a ještě si to pořádně užít. Byla jsem na něj naštvaná a i když jsem si to nechtěla přiznat, i uražená.

 

„A ty sis jako myslel, že ti to projde?! Co?! Že mi ojedeš holku a bude to v pohodě, co?!“

 

Už skoro u svého auto, kde jsem si chtěla vzít peněženku s penězma na taxík, sebou prudce trhnu. Co to je? Otočím se kolem dokola a s očima jako ostříž prozkoumávám okolí. Dál od příjezdové cesty na trávě se hýbe asi šest siluet, z toho jedna z postev je Alex. Jeho blonďaté vlasy, které takhle ve tmě září stříbrně díky jasnému měsíci, poznám všude. Poznám všude jo? Hmmm, to je vážný, nepřeháněj to s těma citama Eli. Zabruším si pro sebe v mysli.

 

Příblížím se blíž tak, abych dobře viděla, schovaná mezi auty. „Tak to sis hošánku vybral špatnou holku!“ Prskne jeden a pořádné dělo vrazí Alexovi pžímo na solar plexus. Ten, kdyby ho ještě dva nedrželi z každé strany, by se svalil na zem.

 

Čím blíž jsem se mezi auty plížila, tím zřetelněji jsem viděla, jak na tom Alex je a co je to za kluky. Poznala jsem je hned, jsou to hráči amerického fotbalu od nás ze školy. Nabušený dvoumetrový gorily. Alex jen bezvládně vysel ve vdzuchu se zakloněnou hlavou. Alex taky nepatří mezi malý lidi. Meří 195 cm, blonďák, kdy si občas člověk myslí, že patří mezi andílky, vzhledem k tomu, že jedno oko má zářivě modré, jako vody egejského moře a druhé z části hnědé a z části modré. Ta zvláštnost, kterou mu poskytují jeho zbarvené oči, mu jen dodává na uhrančiosti pohledu. Vlasy má ze stran na krátko a zbytek má narostlý přes celou hlavu až do zadu skoro ke krku, kde si z toho občas dělá culík. Plné růžové rty a dokonalý bílý chrup. Vyrýsované tělo, ne nějak nabušené, ale tak akorát sexy. Ostře řezané rysy a nepatrné blonďaté strniště. Právě teď ale jeho dokonalé rtíky hyzdila krvavá rána a na levém oku začínající monokl. A jeho lesklé blond vlasy jsou teď slepené potem a podivně rozcuhané.

 

„Sorry Adame, nevěděl jsem-“

 

Nestihl ani dopovědět, co chtěl říct a do obličeje mu přiletěla taková facka, že když letěl k zemi, ty kluci ho nechali a měli z toho děsnou prču, já bych taky měla, za jiných okolností. Teď tam na zemi klečel na čtyřech a zhluboka dýchal, až mu šla od pusy pára. Zářijové noci jsou chladné. V ten moment, i přes to, že si to ten blbeček zasloužil, mi ho bylo líto. A tak mě nenapadlo nic jiného, než se ho jít zastat.

 

„Hej, kluci!“ Zahulákala jsem na ně a vyšla z úkrytu mezi auty. Všichni se na mě hned otočili, včetně Alexe, který jen z těžka zvedl hlavu, aby na mě viděl. Stejně musel mžourat očima. „Nechte ho být, vždyť už jste mu dali dost a jsem si jistá, že si to bude pamatovat ještě dlouho.“ Odmávnu to rukou, jako by se snad nic nedělo.

 

„A ty si jako myslíš, že jsi kdo?“ Odfrkne si Adam, vysoký černovlasí nabušenec. Založí si ruce na prsou a namyšleně se usměje.

 

„Hele, Adame, to je ta jeho letkyně.“ řekne jeden a v ten moment se začnou všichni smát. Nechápavě na ně koukám.

 

Letkyně? Hoši, nevim co jste si dali, ale ty jo, dobrej matroš, kde to berete, je to volně prodejný?

 

„No jo!“ Zahuláká další. Ještě notnou chvíli se smějí, než ti dva zase chytnou Alexe v podpaží aby ho podrželi na nohou.

 

„Promiňte, ale nějak vám nerozumím.“ Rozhodím rukama a stále nechápavě čekám, jestli mi to třeba vysvětlí.

 

„No to je jako v rozteskávačkách. Základna a letec.“ Řekne jeden a zase se začnou všichni smát. Pořád nechápu jejich souvislost a tak se radši zaměřím na Alexe. Snad poprvé v životě na mě hledí a v jeho očích vidím něco jiného, než jeho pýchu. Strach. A řekla bych, že ne strach o sebe. Jeho rty němně naznačují slovo UTEČ.

 

Ani náhodou. Když si z nás dělají srandu, že jsme jako roztleskávačky, tak u nich to chodí tak, že letkyně a základna se o sebe starají a davají na sebe pozor. Protože bez letkyně by nebyla šou a bez základny by letkyně nemohla létat. Stejně ale nechápu tu souvislost.

 

Zamračím se a zabejčeně popojdu ještě kousek. Stojím tak na délku paže před Adamem.

 

„Tak podívej, ty jeden chlupatej opičáku.“ Zavrčím a nepatrně se postavím do útočné bojové pozice. „Možná že jsi bůh ví jak dobrej v tom co děláš a silnej a bla bla bla“ Zamávám dramaticky rukama a ironicky protočím očima, čímž mu jasně dávám najevo, že mě ani trochu nezajímá, co dělá, nebo v čem je jak dobrej. „Ale.“ Vztyčím ukazováček a popojdu ještě o kousek k němu. „On je můj partner.“ Poslední slovo zavrčím a zaútočím. Pravou nohu vykopnu a vzhledem k tomu, že to nečeká, se ani nebrání. Kopnu ho prudce do holeně, čímž zavrávorá a v ten moment mu dám takovou pěsťovku mezi oči, že se svalí na záda a zůstane ležet. Jo, zabolí to, ale překvapený pohled kluků stojí za to. Alex jen kulí oči a těká pohldem od Adama ke mně a zase zpět. 4 roky smíšeného bojového sportu bejby. Pochválím se v duchu. Pak mi ale dojde, že jsem v pěkném průseru a že jsem docela v nevýhodě. No, to jsem zase nedomyslela.

 

A pak se to semele. Dva kluci, co zrovna nedrží Alexe se slovy: ty jedna proradná čupko se na mě vrhnout. Jeden se mě snaží chytit a druhý se mě snaží kopnout do břicha. Oboum uhnu kotoulem do leva a pod rukou na studené trávě ucítím kus větve. Dneska mi štěstí přeje. Jak příhodné. Čapnu jí do levé ruky a prohodím si jí do pravé. Je to doslova dlouhej klacek. Dřív než mi to dojde, dostanu takovou pecku, že se mi na chvíli zatmí před obličejem a dopadnu na všechny čtyři. Možná, že kdybys příště míň obdivovala klacek a víc se soustředila, nemusela bys dostat takovou pecku. „Eli!“ Zakřičí zoufale Alex. V životě bych nečekala, že by mu na mě záleželo natolik, aby zoufale křičel. A řekl mi Eli? A nebo mám slyšiny, v tomhle stavu bych se ani nedivila.

 

Ten co mi dal facku si asi myslel, že mě omráčil. To se ale šeredně mýlil. V moment, kdy se ke mně sehne ho vezmu po hlavě větví a prudkým pohybem se postavím na nohy. Periferně vidím toho druhého a tak se otočím, hodím po něm větev. Reflex funguje tak, že se to prostě člověk buď snaží chytit a nebo uhnout. Tenhle to chce chytit, čutálista jeden blbej, protože přeci jenom hraje fotbal. A tak v momnt, kdy chytá kus klacku po něm skočím a vrdě naraízím ramenem do jeho hrudníku. Kus skáli prostě. Ten jen překvapeně zavrávorá, máchne rukama, ale nespadne. Chytne mě za ramena prudce mnou smýkne do prava. Ten náhlý pohyb nečekám, takže jen zalapu podechu a křečovitě zavřu oči, čekajíc, jak dopadnu a jak moc to bude bolet. Dopadnu tvrdě na zem a narazím si při tom bok. Zaúpím. Vidím, jak ke mně ten, co mnou hodil běží. Vyhrabu se na nohy a nenapadne mě nic blbějšího než se rozeběhnu naproti němu. Bolí mě celý člověk, takže se spíš snažím belhat. Slyším Alexe jak na mě volá, ať okamžitě uteču. Ty idiote, vždyť já se tu peru kvůli tobě! A to ani nevím proč! Vztekle zaječím a udělám přesně to, co se dělá snad jen ve všch akčňákách, ale adrenalin funguje jinak, než zdravý rozum a tudíž mi naprosto zamlžim můj zdraví rozum. Sklouznu po zemi nohama napřed a podjedu jeho nohy. Nečeká to, kdo by to čekal, snad ani já jsem to nečekala a při tom, kdy se hlavou octnu na malý moment pod jeho rozkrokem, vymrštím ruku a dám mu tokovou dělovku mezi nohy, že už jen vidím, jak letí k zemi v křečím a drží si svého kašpárka. Zastavím se na kolenou pár metrů od těch tří. Kluci na mě překvapeně hledí a Alex těká pohledem po třech tělech bezvládně ležících na zemi. A já? Já se tam válím po zemi, zprudka vydechuji a v hlavě mi to šrotuje na maximální obrátky. To jsem všechno zvládla sama? Hustý.

 

„Dobrá práce.“ odfrkne si Alex a koukne na ty dva.

 

„Idiote, jsi fakt debilní, kdyby s tebou aspoň nebyli věčně jenom problémy!“ prsknu naštvaně a podívám se na ty dva, co Alexe drží. Vyhrabu se na nohy a opráším si to, co aspoň trochu jde.

 

„Vypadněte!“ zařvu vztekle a dupnu směrem k nim, jak bych po nich chtěla vystartovat. Nečekala bych, že to bude mít nějaký efekt.

 

Alexe prudce strčí směrem ke mně a zdrhnout. Já jsem to ovšem nečekala, takže jakmile na mě Alex spadne, svezu se i s ním k zemi. Dopadne na mě a ta tíha mě zarazí do země. Vyheknu a vyvalím překvapeně oči. Zabolí to snad úplně všude.

 

„Alexi, to bolí...“ zasténám trhavě. Je těžký a já sotva můžu dýchat. Cítím, jak se rty otírá o můj krk. Zhluboka dýchá a něco mumlá. Ten náhlý dotek vlhkých rtů ve mně vyvolá zvláštní pocit horka tam dole. Překvapeně zamrkám a pohnu nohou, snažíc se dostat pryč. Ale adrenalin opouští budovu, takže moje pokusy o vyprostění se, jsou marné. Jde na mě příšerná únava.

 

„Co říkáš?“ pootočím k němu hlavu a všimnu si, že má skřivený obličej bolestí.

 

„Tlačíš mi nohu na moje koule!“ zavrčí přidušeně.