,,Máme ho šéfe!“ hlásí poručík Anita Blakeová do vysílačky, zatímco se i se svým kolegou Sandersem krčí v kabině sledovacího vozu. ,,Vidím Sběratele! Právě vchází do baru!“

,,Je to určitě von?“ ozve se z přístroje napjatý hlas kapitána Newmana.

,,Nejspíš jo,“ prohlíží si Anita přes přední sklo auta blonďatého muže ve velkých, hranatých brýlích. ,,Podezřelý odpovídá identifikačnímu portrétu Sběratele. Máme ho zatknout?“

,,Čekejte! Chci mít stoprocentní jistotu, že je to fakt Sběratel! Nechte ho, ať si vybere Fraila. Ať s ním vyjde ven.“

,,Rozumím!“ zahlásí Anita, i když se jí to ani trochu nezamlouvá. Budou tedy čekat. Snad si s tím Alec sám poradí.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Alec se neklidně vrtí na barové stoličce. Těsné kraťasy ani dlouhé sezení jeho natlučenému zadku neprospívají. Podnik „U vrnícího koťátka“ patří k nejhorším svého druhu. Oplzlá klientela složená převážně z chlapů dávno za zenitem přitažlivosti, kteří si toho bohužel ještě nestačili všimnout a druhořadých, laciných mužských šlapek. V každém tmavším koutě se nabízí drogy a nechráněný sex. Tohle příšerné místo jenom utvrzuje Aleca v tom, aby s prací volavky rychle skončil. Kapitán sice bude zuřit a Alec mu za hodně dluží, jenže je toho už na něj moc. Možná má Orlando pravdu, že je na policajta příliš křehký. Orlando...

Večer po milování dal Alecovi náramek z bílého zlata. Decentní, ale krásný šperk tak akorát na chlapcovo útlé zápěstí. Alec ho zprvu odmítal. Nerad přijímá od svého staršího milence drahé dárky. Nechce aby si myslel, že je s ním kvůli penězům. Vždyť Orlando má přece jiné, mnohem ,,větší“ přednosti, než tučné bankovní konto. Náramek byl omluvou za nečekaný výprask. Alec se usmívá. Dárek se mu líbí. Výprask se mu líbil taky. Pořád si s náramkem štíhlými prsty pohrává. Snad mu kvůli němu neuseknou v téhle díře ruku!

Na mobilu mu zapípá příchozí zpráva od Orlanda: Co dělá tvůj zadek, štěně? Doufám, že ještě bolí, abys si pamatoval, že nemáš zlobit! Zítra tě vezmu na večeři do Pes Se. Nebo tě možná zase zbiju. To záleží na tom, kde právě teď jsi!

Per Se... Alec se zasněně usmívá. Tahle restaurace je jednou z nejluxusnějších ve městě. Stůl se musí objednávat dlouhé týdny dopředu. Pokud tedy nejste Orlando Tamer, milionář a známý filantrop. Alec už tam s ním jednou byl. Jeho milenec se prostě uprostřed noci rozhodl, že má chuť na francouzskou kuchyni a za chvíli už oba seděli v jeho červeném Ferrari Enzo a řítili se nočním městem do blízké čtvrti Midtown. Orlanda tam evidentně dobře znali, číšnící se uctivě lámali v pase a byli samý úsměv, až to Alecovi bylo trapné. Okamžitě se našel volný stůl, samozřejmě ten s nejlepším výhledem na noční New York. Cedulka s rezervací, která až dosud nepřátelsky trůnila na bílém ubrusu, byla nenápadně odstraněna. Nějaký chudák dnes přijde o svou vysněnou večeři.

O tom jak moc si tady Orlanda považují svědčil i fakt že sem, do svatostánku všech gurmánů, vpustili Aleca v ošoupaných džínách a vybledlém tričku. Orlando si obědnal cosi co znělo ve francouzštině strašně nóbl, ale ve skutečnosti to byl prostě jehněčí jazyk s bílou omáčkou a talíř vařených šneků. Alec se spokojil se středně propečeným steakem. Po celý čas večeře se nedokázal přestat usmívat. Když chtěl Tamer vědět, co ho tak rozveselilo, odpověděl že je prostě šťastný. Byla to pravda. Cítil se šťastný, protože ho Orlando vzal do nejdražší restaurace v New Yorku a vůbec se za něj nestyděl. Nevadilo mu ukazovat se s chudým, mladým policajtem, který nic neznamená a nejspíš ani nikdy znamenat nebude. Jako by tím potvrzoval, že nemá Aleca jenom jako hračku do postele, ale že s ním normálně počítá. No, možná Orlando tím výletem do Per Se nezamýšlel víc, než že měl prostě chuť na francouzskou kuchyni, ovšem pro Aleca to znamenalo hodně.

Pípne další SMS. Alec jí přes hluk v baru sotva slyší. Zase Orlando: Tak kde jsi?! Čekám na odpověď! Už si rozepínám pásek! Příště dostaneš s ním!

Chlapec si povzdechne. Váhá s odpovědí. Nechce se mu lhát. Jenom ještě vydržet tuhle poslední noc...

,,Špatné zprávy?“

Otočí se po hlase a ztuhne. Zírá přímo do očí Sběratele! Určitě je to on, Alec se nemůže mýlit! Prohlížel si policejní portrét tolikrát, že zná každý detail Sběratelova obličeje. Nic ho však nemohlo připravit na jeho oči. Ty oči, tak světle modré až s nimi černé zorničky nepříjemně ostře kontrastují, se zdají být jako bez života. Jsou mrtvé a studené jako lednová voda. Chlapec se otřese.

,,Jsi v pořádku?“ usměje se Sběratel, ale ten úsměv nedoputuje až k očím. Ty zůstávají nadále chladné, varující. Copak si toho žádná z jeho obětí nevšimla?

,,Jo, jasně. Jsem v pohodě,“ oplatí mu Alec úsměv zatímco se pokouší rozdýchat adrenalin, ženoucí mu srdce jako dostihového koně, ,,to jenom... píše mi přítel, že nepřijde na schůzku.“

,,Není to poprvé, že?“ položí mu Sběratel účastně dlaň na rameno a chlapec se zachvěje, jako by ho ovanul mráz. ,,Už jsem tě tady jednou viděl. Taky si seděl sám. Tvůj přítel tě trestuhodně zanedbává.“

,,Má moc práce, není to jeho vina." ohradí se Alec, jako by se skutečně bavili o Orlandovi a on ho musel hájit.

,,Jsi tak hodný. A krásný,“ usmívá se muž s pohledem hada. ,,Nepatříš na takové ošklivé, vulgární místo.“

,,No... tak asi... díky.“ vykoktá ze sebe zmateně Alec. Neměla by sem už touhle dobou vtrhnout Anita se  Sandersem a s posilami a Sběratele zatknout?! Pohled mu zaletí ke dveřím. Kde, sakra, jsou?!

,,Nemusíš se bát, nejsem žádný úchyl,“ pronese mile sériový vrah a podá mu vizitku s ozdobně natištěným písmem. ,,Živím se jako umělecký fotograf.“

Mladý policista letmo pohlédne na jméno na vizitce. John Smith. Jak originální! Sběratel se musel zapotit, než na tenhle pseudonym přišel.

,,Co fotíte, pane Smithi?“

,,Krásu, hochu. Zachycuju krásu růží dřív, než odkvetou,“ muž zlehka pohladí Alecovi lesklé, polodlouhé vlasy. Chlapec se znovu zachvěje, ale neucukne. Zuby nehty se drží své role.

,,Fotíte květiny?“

,,Zrovna takové květy mládí, jako jsi ty. Zachytím jejich krásu a zmrazím jí v čase dřív, než zvadne. Dřív než jí zničí nemoci a stáří.“

Alec mlčí. Vážně mu na tyhle ujeté kecy některý z kluků naletěl?

,,Moc rád bych si tě vyfotil,“ dotkne se Sběratel jeho rozpálené tváře. Alec hořce lituje, že musel služební zbraň nechat na oddělení. Mít tak v pouzdru u pasu svého Glocka, namířil by ho úchylnému brejličkovi mezi oči a s gustem by mu vyjmenoval jeho práva. Dostat tak jednoho z nejhledanějších sériových vrahů, to by bylo něco! Právě on, podceňovaný benjamínek oddělení vražd! Konečně by tak kapitánu Newmanovi dokázal, že udělal dobře, když ho přibral do svého týmu. Dokázal by sám sobě, že za něco stojí, že na něj jeho táta tam nahoře v nebi může být pyšný!

Alec pohlédne Sběrateli do vodových očí. Mohl by ho zatknout i beze zbraně. Spacifikovat ho policejními chvaty. Neudělá nic. Jestli sem ještě pořád nevtrhla hlídka, má k tomu kapitán nejspíš svoje důvody. Alec se podřídí. Tak jako vždycky.

,,Tak si mě vyfoť,“ usměje se na svého vraha.

,,Tady ne. Mám doma ateliér, moc pěkné, inspirativní místečko to je. Ne, neboj se. Nic víc než focení po tobě nechci, slibuju! Samozřejmě ti za tvůj čas zaplatím...“

,,Nejsem děvka!“

,,Tak jsem to ani nemyslel! Peníze budou za focení. Staneš se slavným! Až budu mít výstavu, a to už přijde brzy, lidi tvojí krásu ocení, věř mi!“

Já znám ty tvoje výstavy, myslí si znechuceně Alec. Uřízneš mi hlavu, hodíš jí do pytle a pošleš policii! Pak si mě na pitevně vystaví patolog a kolegové se  na mě budou chodit dívat! Nahlas se však mile otáže: ,,Je ten tvůj ateliér daleko? Jsem už utahaný a ráno brzo vstávám.“

,,Jenom kousek, kousíček,“ láká ho vilný brejloun. ,,Mám venku auto, budeme tam za chviličku. Udělám pár fotek, a pak můžeš jít spinkat.“

Nejspíš věčným spánkem, co?!

,,Tak dobře, ale žádnej sex, jenom fotky! Rozumíme si?! A prachy chci předem!“

,,Jistě, jistě. Nebudeme dělat nic, co sám nechceš,“ ujišťuje ho horlivě Sběratel. Chytne si Aleca kolem pasu, aby mu snad motýlek ještě neuletěl a vede ho ke dveřím. V hlavě už si přehrává plán, co se svým nejnovějším úlovkem provede.

Alec je napjatý jako struna. Ví, že je venku čeká ježek namířených zbraní. Jakmile projdou dveřmi na ulici, zkroutí Sběrateli otravně šátrající ruku za záda a slavnostně ho předá kapitánovi. Ramenatý vyhazovač jim s vědoucím úšklebkem otevře dveře. Nejspíš si myslí, že mladá šlápota konečně ulovila zákazníka a chystá se mu někde za popelnicemi povozit na ocásku.

Alec zatají dech. Jsou venku, jenže... jsou tam sami. Žádná policie, žádný křik, žádná světla namířená do očí. Jen klid neklid newyorské noční ulice a sledovací auto, zaparkované kousek stranou. Alec je zaskočený. Pohled mu znovu zalétne k černému vozu, kde za předním sklem tuší stíny Anity Blakeové a jejího parťáka Johna Sanderse. Na co ještě čekají? Na co čeká kapitán?!

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

,,Alec s podezřelým jsou venku, šéfe!“ šeptá Anita do vysílačky. Pozoruje Fraila, důvěrně zavěšeného do sériového vraha. Alec vypadá jako kluk. Jako ztracený a podvedený kluk. Blakeové neušly nechápavé pohledy, které pokradmu vrhal k jejímu autu. Takhle to být nemělo!

,,Máme podezřelého sebrat, šéfe?“ navrhne dnes v noci už podruhé Anita. Její parťák John už vytáhl z pouzdra zbraň, oblíbeného Glocka ráže devět milimetrů. Připravuje se na akci. Chce jít do akce. Oba chtějí jít.

,,Čekejte!“ zmrazí je nenáviděné slovo, které tady už taky jednou zaznělo.

,,Máme čekat, kapitáne?“ mračí se Anita. ,,Podezřelý je pár kroků před náma. Přesně odpovídá identifikačnímu portrétu a vybral si Aleca, je to určitě on. Když ho teď zatkneme, můžeme jeho DNA porovnat s DNA Sběratele sejmutou z jeho obětí a...“

,,Řekl jsem – čekejte!"

,,Jenže co když si Sběratel Aleca někam odveze?!“ Anita ví, že by měla mlčet a poslechnout rozkaz, jenže Alec je jako její mladší bráška. Od první chvíle kdy k nim na oddělení nastoupil, má neodbytnou potřebu ho chránit. Možná to při jejich povolání působí směšně, ale srdci neporučíš.

,,Jestli Sběratel zatáhne Fraila do svýho doupěte, tím líp pro nás. Když budeme znát místo činu, tak se ten parchant z obvinění už nevykroutí. Jedu za váma! Akci budu řídit přímo na místě!“

Blakeová si s parťákem vymění znepokojený pohled, ale do vysílačky poslušně zahlásí: ,,Rozumím! Čekáme na vás, šéfe!“

S nepříjemným pocitem bezmoci pozoruje Aleca, mířícího s bestiálním vrahem na blízké parkoviště. Připomíná jí jehně, vedené na porážku. Nelíbí se jí to. Vůbec se jí to nelíbí.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Ani Tamerovi se nezamlouvá to, co právě vidí. Alec důvěrně zavěšený do cizého chlapa! Nebo naopak, to je jedno. A vůbec mu neodepsal na zprávu, štěně jedno drzé!  Ještě méně se Orlandovi líbí to co dělá, nebo spíš nedělá slavná newyorská policie. Mají Sběratele přímo před nosem a místo aby ho zatkli a vysloužili si tím dvoudenní slávu v mediích, nesmyslně čekají.

O ,,nenápadném“ sledovacím autě ví od okamžiku, kdy vylezl na rovnou střechu domu naproti gaybaru. Poznal i policajty uvnitř –  nudného taťku od rodiny Sanderse i sexi čertici Blakeovou. On sám má ze svého úkrytu skvělý výhled na celé okolí, a přitom zůstává cizým očím bezpečně skrytý. Bylo by jednoduché odsud Sběratele zaměřit a stisknout spoušť. Obrýlená hlava by se mu rozprskla jako přezrálý meloun. To by ovšem musel mít pušku. Pohybovat se v téhle době postižené panickou hrůzou z teroristů po New Yorku s puškou, to není právě nejlepší nápad. Něco takového by nemuselo projít ani jemu. I proto má radši nože. Jsou tak tiché, tak nenápadné a zabíjení je s nimi mnohem intimnější.

Napadne ho jak by se asi Alec tvářil, kdyby mu Sběratele vykuchal přímo před očima. Vůbec by se nedivil, kdyby přitom to štěně omdlelo. Vždyť je to taková porcelánová panenka! Tamer se tiše zasměje. Však on už by si ho vzkřísil! Nebýt dole policejní hlídka, měl by to už Sběratel dávno za sebou. Bez soudu a bez pracného dokazování viny. Tamer je přece filantrop, alespoň to o něm všichni tvrdí. Zabitím Sběratele by daňovým poplatníkům ušetřil hromadu peněz.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Alec se nechá vést k parkovišti. Ještě pořád má šanci to zastavit. Ukončit tuhle hru, v níž vedlejší ztrátou může být jeho život. Mohl by Sběratele hned na místě zatknout, navzdory plánům kapitána Newmana, nebo se mu prostě může vytrhnout a utéct do bezpečí k Anitě. K čertu s jeho kariérou u policie! Život je přednější! Hořká skutečnost však je, že se zase podvolí a bude pokračovat v hloupé a nebezpečné komedii. Udělá to kvůli tomu, aby potěšil kapitána který v něj tolik věřil, že si ho prosadil do týmu. Udělá to aby mohl doufat, že se syn pochůzkáře zastřeleného zfetovaným zlodějíčkem v močí páchnoucí ulici, stal platným členem oddělení vražd.

,,To je moje auto,“ zastaví se Sběratel před bílou dodávkou. Alec málem obrátí oči v sloup. Jestli je něco ve spojitosti se sériovými vrahy naprosté klišé pak to, že jezdí bílou dodávkou. Kupodivu to často bývá pravda.

,,Nastup si,“ otevře mu brejloun dvorně dveře na místo spolujezdce.

Alec se ještě naposledy rozhlédne kolem. Opravdu odnikud nepřijde pomoc? Zůstane tíha rozhodnutí jenom na něm? Možnost volby je strašná věc. Strašná a krutá. Vydechne všechen svůj strach a nastoupí. Uvnitř je cítit nasládlý zápach neznámé chemikálie. Není to nijak zvlášť silné, přesto se mu začíná motat hlava. Otevře okénko a zhluboka se nadechne horkého nočního vzduchu.

Dodávka se zhoupne, když se Sběratel usadí za volantem. Chemikálii hravě přebije odporný puch, linoucí se z mužova oblečení. Alec ho cítil už v baru, ale to se částečně mísil a rozpouštěl v odéru desítek zpocených těl a nestřídmě užívaných voňavek. To všechno byl ovšem slabý čajíček proti vražednému zápachu mrtvolného tlení, který se šíří ze Sběratelových šatů a vlasů, dokonce i z jeho bledé kůže. Alec vystrčí hlavu z okénka jako přehřátý pes. Úporně přemáhá nutkání zvracet. Letmo přitom zahlédne kapitánovo civilní auto, které zastavilo vedle sledovacího vozu. Zasáhnou už konečně?

,,Připoutej se, poklade,“ zahlaholí vesele Sběratel, ,,nerad bych tě cestou ztratil!"

Sotva roztřesený Alec sáhne po bezpečnostním pásu, vyrazí bílá dodávka do noci.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Kapitán Newman má dobrou náladu. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy se cítil takhle skvěle. Navzdory vypité whisky, jejíž účinek ještě posiluje všudypřítomné vlhké horko newyorské letní noci, má hlavu lehkou a podivně čistou. Připadá si jako lovecký pes, který právě zvětřil stopu. Jeho policajtský instinkt ho utvrzuje v tom že dneska, právě téhle noci, Tamera dostane. Vychytralý zmetek, který se penězi obalil jako brněním, bude konečně dopaden. Ať už to znamená že skončí v poutech, nebo s kulkou v hlavě. Jako bonus kapitán navíc získá Sběratele. Dva sérioví vrazi najednou! Něco takového newyorská policie nepamatuje.

Sérioví vrazi bývají těžko polapitelní ptáčci. Spousta z nich není nikdy odhalena a z těch, kteří v současné době hnijí za mřížemi, byla dobrá polovina dopadena náhodou. Policisté často vyšetřovali úplně jiný, mnohdy banální případ nebo i obyčejný přestupek, a přitom poodhalili složitě utkanou síť lživé identity, v níž se jako v bezpečném kokonu ukrýval sériový vrah. Pak je tu ještě překvapivě vysoké procento těch, kteří už své činy nemohou unést, ale sami nedokáží přestat zabíjet. Ti potom hledají někoho, kdo je zastaví. Někdy se udají sami, často i po dlouhých letech, kdy už se zabíjením dávno přestali. Jiní zase úmyslně zanechávají na místech činu důkazy, které policii bezpečně přivedou k odhalení vrahovi totožnosti.

To samozřejmě není Tamerův případ. Ten svých činů rozhodně nelituje, ale kapitán ho možná už brzo přiměje, aby jich litovat začal!

Newman se usmívá, když zastavuje auto před gaybarem vedle sledovacího vozu. Anita z něj vyskočí jako čertík z krabičky a nakloní se kapitánovi do okénka: ,,Kde zůstaly posily, šéfe? Musíme se na Sběratele hned pověsit! Veze Aleca z Brooklynu po silnici dvěstě sedmdesát osm a jestli s ním přejede hranice do New Jersey, budeme nahraný, protože tam naše pravomoce...“

,,Uklidni se, Blakeová,“ umlčí jí s nevzrušeným výrazem Newman. ,,Já samozřejmě vím, kde se pachatel právě nachází. Vidím Frailovu polohu na navigaci stejně dobře jako ty. Kdybys nevyváděla jako vyplašená školačka a podívala se pořádně zjistila bys, že do Jersey nejedou. Právě vjeli na Staten Island. Tam bude mít Sběratel doupě a tam ho taky dostaneme. Důkazů tam bude tolik, že si s nima můžeme vytírat zadky!“

„Jenže Alec...“

„Frail bude v pořádku. Je krajně nepravděpodobný, že by ho Sběratel zabil tak rychle.“

Anita ztěžka polkne. Stopy na částech těl obětí skutečně nasvědčují tomu, že si s nimi před smrtí vrah ještě nějaký čas pohrával. 

„Nechali jsme v tom Aleca samotného, kapitáne. Zradili jsme ho!“

„Frail je dospělý, v podstatě i celkem inteligentní člověk. Na práci volavky přistoupil dobrovolně i když dobře věděl, jaká nebezpečí to obnáší. Tak se přestaň chovat jako jeho matka, poručíku a nasedni zpátky do auta! Jedeme za nima, posily dorazí později!“

Anita však neodchází. Dívá se na kapitána a čelo se jí krabatí: „Alec je ten pištící zajíček, o kterém jste nedávno mluvil, že je to tak? Tohle je ten váš plán, jak dostat Tamera! Na Sběrateli vám nezáleží! Tou liškou, kterou chcete vylákat z nory, je Orlando Tamer!“

„Už ani slovo, poručíku!“ uhodí Newman zlostně do volantu. „Vrať se do auta a jeď pomalu za mnou! To je rozkaz, zatraceně!“

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Orlando v úkrytu na střeše nevěří svým očím. Ti pitomí policajti si povídají, místo aby se pustili do pronásledování bílé dodávky! Tamer ani v nejmenším nepochybuje, že je tohle všechno práce kapitána Newmana. Zprvu nedokázal pochopit, proč se na něj ten zamindrákovaný ubožák tolik zaměřil. Orlando si byl stoprocentně jistý, že si svou falešnou identitu úspěšného obchodníka a lidumila angažujícího se v charitě vybudoval dobře. Každý mu na to skočil, dokonce i Alec, který se k němu dostal ze všech lidí nejblíž. Jenomže Alec nebyl, navzdory svému nepopiratelnému talentu submisiva a úctyhodným výkonům v posteli, nijak dobrý policista. Oproti němu disponoval Newman pro tuhle práci skvělým instinktem. To mu nemohl upřít ani Orlando, pro kterého byl jinak kapitán osinou v zadku. 

Ten malý vztekloun mu od začátku působil jenom potíže. Kdyby vražda policisty automaticky neznamenala, že vás začne nahánět každý prdelatý pochůzkář ve Státech, už dávno by se Newmana zbavil. Značně by tím eliminoval riziko svého prozrazení, protože právě a jedině kapitán prohlédl jeho dokonalou masku. Odhalil totožnost Řezníka, neboť Řezník je jediným a pravým Orlandovým Já. Žádný bezstarostný playboy, rozhazující snadno vydělané dolary, ale krvežíznivý lovec. Predátor, plížící se nocí za svou vyhlédnutou kořistí.

Když si ho tenkrát po vraždě Julie Stampletonové kapitán předvolal k výslechu, znamenalo to pro znuděného Orlanda vítané povyražení. Samozřejmě, že tu mrchu zabil! Jako advokátka za nic nestála a navíc začala být příliš dotěrná. Měla pocit že když se s ní Tamer párkrát vyspal, získala tím automaticky právo vnucovat se mu do života. Vysvětlil jí to tím, že jí vykuchal jako kuře. Skvěle se u toho pobavil a ještě zábavnější bylo když mu během výslechu došlo, že byl kapitán do té krávy zamilovaný. Byla legrace navážet se do ní a sledovat, jak ho tím dohání k šílenství. Rozbitý nos za to povyražení rozhodně stál.

Teď by ovšem milému kapitánovi nejradši ukroutil hlavu holýma rukama. Není pochyb o tom, že použil nic netušícího Aleca jako vějičku, aby Orlanda dostal. Tahle od začátku pochybná akce se Sběratelem má být odvetou za smrt Stampletonové. Ten, kdo nakonec skončí s policejními želízky na zápěstích, má být sám Orlando. Ztráty jsou pro kapitána samozřejmě vedlejší.

Tamer přeběhne střechu a únikovým schodištěm seběhne na vedlejší ulici. Má tam zaparkované svoje červené Ferrari. Cestou k autu vytáhne z kapsy Apple iPhone s krytem z bílého zlata, posázeným maličkými, blyštivými brilianty. Tahle hračka ho stála pakatel – necelých sedmdesát tisíc dolarů. Orlando si totiž potrpí jenom na to nejlepší. Také proto si nesmí nechat Aleca vzít!

Spustí na mobilu GPS navigaci. Malý červený bod se po mapě New Yorku pohybuje směrem k parku Latourette. Alec netuší, jaký malý zázrak moderních technologií v sobě jeho nový náramek skrývá. Orlando věděl od začátku, že se na kapitána Newmana nemůže spolehnout. Najde si svoje štěně sám!

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Bílá dodávka uhání nočním Brooklynem. Po silnici číslo dvěstě sedmdesát osm profrčí přes most Verrazano Narrows a pokračuje dál na Staten Island. V Alecovi hrkne. Jestli přejedou hranice s New Jersey...

„Tvrdil si, že nepojedeme daleko,“ zavrtí se neklidně v příliš těsných pásech.

„Už jenom kousek, věř mi,“ ujistí ho s podivným úsměvem Sběratel. „Ještě jsi mi neprozradil tvoje jméno, poklade.“

„Alec. Poslyš, možná  by bylo lepší nechat to na jindy...“

„Jindy už může být pozdě, Alecu. Musíme to udělat právě teď!“

Mladému policistovi se mužova slova ani trochu nelíbí. Nezamlouvá se mu ani samotný Staten Island. Je tu až příliš velký klid, téměř venkovská atmosféra tolik odlišná od hluku a světel Manhattanu. Domy jsou tady nízké, spící, s temnými duhovkami zhasnutých oken. Všude je spousta zelených ploch a stromů, které za noci působí zneklidňujícím dojmem. Rozlehlé parky nabízejí až příliš mnoho úkrytů.

To ovšem není to, čím by se měl Alec právě nyní znepokojovat. Mnohem větší nebezpečí číhá po jeho boku. Sběratelovi prsty neklidně bubnují do volantu a oči za skly brýlí dostaly podivný, nepříčetný výraz. Ticho v mrtvolně páchnoucí kabině připomíná klid před bouří. Alec se snaží působit bezstarostně, ale strach mu úží dech a rozpaluje tváře. Sedí vedle sériového vraha, který může kdykoliv vytáhnout pistoli nebo nůž a zabít ho. Z částí těl obětí se policii nepodařilo zjistit Sběratelův modus operandi. Samotný způsob zabití může být jakýkoli. O to horší je Alecova nejistota.

Dodávka sjede z hlavní silnice a odbočí vlevo na Bradley a posléze na Brielle Avenue. Alec už tuší kam míří a splašené srdce mu buší ještě divočeji.

„Bydlíš v parku Latourette?“

„Správně, poklade. Mám rád soukromí. Na svoji práci potřebuju klid.“

Alec se letmo dotkne příšerně těžké klipsové náušnice, která mu vytahuje ušní lalůček málem až k rameni. Modlí se, aby GPS lokátor ukrytý uvnitř fungoval. Oči mu co chvíli zaletí ke zpětnému zrcátku. Pátrá po sledovacích vozech, které se na ně už dávno měly pověsit. Kapitán Newman ani Anita ho nezradí, utěšuje se v duchu. Pochybnosti však narůstají s každou další mílí.

Mezi košatými korunami staletých stromů se vynoří střechy domů. Komplex dvaceti budov, které čas a vandalismus proměnili v posprejované ruiny hustě prorostlé divoce bující vegetací. Alec tohle místo zná. Rozlehlý areál sloužil před sto lety jako léčebna pro nemocné tuberkulózou, později se z něj stal útulek pro choromyslné a chudobinec. Nyní je dlouhá desetiletí opuštěný. Stal se domovem ztracených existencí a divoké zvěře.

„Tady bydlíš?“ splyne mladému policistovi tiše ze rtů. Jestli se má něco stát, stane se to tady. Na tomhle bohem i lidmi zapomenutém místě se pomoci nedovolá.

„Inspirativní koutek, nemyslíš?“ obdaří ho Sběratel zubatým úsměvem. Zastavil dodávku před zrezivělým, zprohýbaným plotem. Vysoká brána vypadá, jako by se přes ní kdosi pokoušel projet. Vydržela, ale zůstala pitvorně zdeformovaná. Obě její křídla poutá řetěz opatřený masivním zámkem. Sběratel hledá v přihrádce na palubní desce klíč. Asi. Šustí igelitovým pytlíkem. Venku zapraská větvička. Alec vyhlédne otevřeným oknem. Před světly reflektorů proběhne vyplašená srna.

„Poklade...“

Alec se obrátí do kabiny. Sběratelova ruka vyrazí proti jeho obličeji. Je rychlejší než útočící zmije. Nos a ústa mu překryje látkový kapesník. Je mokrý. Line se z něj těžká, nasládlá vůně. Alec ucukne a ožene se po útočníkovi. Bezpečnostní pásy se prudkým výpadem zaseknou a drží ho na místě. Zbytek dokoná váha Sběratelova těla. S elegancí pytle brambor se svalí chlapci do klína a ruce i nohy mu uvězní pod svým tělem. Alec přidušeně křičí do kapesníku. V panice se nadechuje odporně sladké vůně.

„Nebojuj tolik, motýlku,“ heká mu Sběratel zblízka do obličeje. „Stejně už jsi můj!“

Alecovi těžkne tělo, až je jako z olova. Motá se mu hlava, oči se samy zavírají. Svět kolem se rozplývá do temných šmouh. Poslední co vidí, jsou Sběratelovi bezbarvé oči. S téměř vědeckým zájmem pozoruje jeho boj. Jeho prohru. Právě si na špendlík napichuje svého nejkrásnějšího motýlka.

Kde je kapitán?! To je poslední myšlenka která Alecovi bleskne hlavou, než nadobro ztratí vědomí.