„Tohle je naprosté šílenství!“ sykne Anita, potupně se krčící za křovím.

Newman shrbený vedle ní, jí obdaří chladným pohledem: „Jestli s tím máš problém, můžeš si na mě stěžovat po akci! Teď poslouchej rozkazy!“

Anita mlčí a mračí se jako deset čertů. Nechce na kapitána donášet. Nikdy to nedělala a nehodlá s tím začínat, jenže tohle je špatné. Zatraceně špatné! Ona, Newman a její parťák Sanders se jako pitomci schovávají za podrostem a zírají do tmy. V temnotě jakou dokáže vytvořit pouze hustý lesní porost, lze stěží rozeznat zubatou siluetu zborceného domu. Podle GPS lokátoru je Alec někde uvnitř, i když si Anita dokáže jen těžko představit kde. Možná už ho Sběratel zabil a zahrabal v hromadě suti, nebo právě nyní v bolestech umírá. A co dělají jeho drazí kolegové? Schovávají se a čekají na kapitánovu chiméru – na Tamera! Dokonce kvůli němu přeštípli visací zámek na vratech, aby mu nic nebránilo v cestě. Už chybí jen girlandy a uvítací transparent!

Anita by se smála, kdyby to všechno nebylo k pláči. To co se tady děje, totiž není nic jiného než šílenství!

Orlando je na lovu. Jako šelma se plíží mezi ruinami bývalého sanatoria. Pohybuje se tak rychle, jak to jen lze s motorkářskou helmou na hlavě a v o dvě čísla větších botách. Hondu tlačí vedle sebe. Nestojí o to, aby ho v tichu nočního parku prozradil řvoucí motor. Ne, o policii nejde, ta už o jeho přítomnosti stejně nejspíš ví. Sběratel je ten, koho nechce vyplašit. Alec musí být někde tady, tak to alespoň ukazuje sledovací zařízení v jeho náramku. Policajti jsou tady taky. Kolik jich asi je? Kdyby si tak Orlando mohl být jistý, že Newman nepovolal posily…

Navigace v mobilním telefonu vede ke garážím. Kromě prastarého náklaďáku je uvnitř i bílá dodávka. Orlando ani nic jiného nečekal, jenže… kde je Alec?! Podle GPS lokátoru by měl být tady, ale není! Tamer prolézá dodávku a zalyká se mrtvolným puchem zažraným do polstrování sedaček a do celé kabiny vozu. Do toho se ještě mísí nasládlý pach chloroformu, jímž Sběratel Aleca nejspíš uspal. Pro Orlandův citlivý čich je to přespříliš silná kombinace.

S uslzenýma očima znovu propátrává garáž. Alec tady přeci musí být! Svítí si mobilním telefonem. Proč ne? Newman po něm nepůjde, dokud nezabije Sběratele. Za co by ho teď zatkl? Za procházku v parku? V namodralém světle se cosi zaleskne. Orlando si dřepne a prsty v kožené rukavici rozhrne vysokou trávu před garáží. Náramek z bílého zlata! Jeho dárek pro Aleca. Tamer nespokojeně sykne a schová šperk do kapsy.

Jak teď svoje štěně najde? Možná nakonec on i Newman prohrají a Sběratel bude tím, kdo shrábne výhru.

„No tak, Alecu, otevři hezky pusinku a papej!“ usmívá se Sběratel s výrazem starostlivé matky. Ještě mu chybí zástěra a slušivý domácí čepeček a scéna jako ze Stepfordských paniček bude dokonalá.

Lžíce se neúprosně blíží k Alecovi. Je plná míchaných vajec, v nichž baculatí červící vesele tančí lambádu. Mladého policistu napadne hrůzná myšlenka – je ta odpudivá hmota skutečně produktem nosnic a Sběratelova zoufalého kuchařského umu, nebo je to, hrůzo hrůz, snad lidský mozek?! Při pohledu zblízka ho totiž nabízené jídlo velmi silně připomíná. Zbývá ještě otázka, jestli je Sběratel až takový blázen. Alec se mimoděk rozhlédne po infernu kolem. Musí se na to ještě vůbec ptát?

„Honem spapej večeři, poklade. Nebo mě chceš rozzlobit?!“

Ne, to Alec opravdu nechce. Zároveň nemá ani nejmenší chuť okusit nabízenou „dobrotu“. Nakonec udělá to, co v danou chvíli považuje za nejrozumnější – omdlí.

„Co když se v něm pletete, šéfe?“ otáže se tiše poručík Blakeová, zatímco si zkouší protáhnout dřepěním ztuhlé nohy.

„V kom?“ zavrčí kapitán. Ani na okamžik nespouští oči z budovy před sebou.

„V Tamerovi, samozřejmě. Vy předpokládáte, že Sběratele zabije. Nejlíp stejným způsobem, jako to dělá Řezník.“

„To není předpoklad, ale jistota,“ zasměje se nevesele kapitán. „Jakmile ten parchant zvětří krev, neudrží se a bude zabíjet. Já ho znám. Je jako zvíře!“

Orlando se musí smát. Kapitán ho evidentně považuje za tupé zvíře. Newman vážně věří, že Řezníkovi stačí zvětřit kořist a půjde po ní bez ohledu na okolnosti jako hladový vlk. Domnívá se, že ho ani přítomnost policie neodradí od toho, aby zabíjel svým navyklým způsobem. Nejlépe ještě stejnou zbraní. Bude se divit, milý kapitán. Orlando totiž přenechá Sběratele jemu, živého a zdravého. Nanejvýš ho předtím kapku pocuchá. Tamerovi bude stačit Alec. Jenže kde ten kluk je?!

Ticho noci prořízne tlumený zvuk motorové pily.

Aleca probudí kvílivý, nepříjemný zvuk, který mu trhá ušní bubínky. Pila! S naléhavým pocitem, že se mu ostré, železné zuby každým okamžikem zakousnou do těla, otevře do široka oči. Sběratel řeže. Bohudík, ne do něj. Talíře i hlavy zmizely ze stolu a teď na něm leží Jim. Sběratel se nad ním sklání s malou motorovou pilou v ruce. Se soustředěným výrazem odděluje jednotlivé končetiny od trupu. Jim už je tak uzrálý, že žádná krev neteče. Zato se z něj šíří dusivý zápach hniloby a harmonicky splývá se všeobecným puchem. Pokaždé když Sběratel řez dokončí, vytáhne starý Polaroid a své dílo si vyfotografuje. Obrázek pak uloží do velkého alba v hnědé, kožené vazbě.

„Á, náš princ už je vzhůru!“ všimne si přes brýle, zastříkané kousíčky tkáně a úlomky kostí, vyjeveného Aleca. „Mrzelo mě, že si neochutnal, co jsem pro vás s takovou láskou a péčí uvařil. Ale neboj se, už jsem ti odpustil. Příště sníš všechno, viď?“

Alec poslušně přikývne. Šílenci s pilou je ochotný odsouhlasit cokoli.

Sběratel zdvihne jednu z uřízlých paží a vesele s ní zamává: „Podívej, Jim se chystá připojit k ostatním chlapcům. Ne, nemusíš mu to závidět, poklade. I ty se té pocty jednou dočkáš.“

Alec se pokusí o úsměv. Vyjde mu z toho křečovitý škleb. Sběratel vrátí ruku na stůl a znovu se chopí pily. Motor výhrůžně zaburácí. Zubatý řetěz se hladově zakousne do Jimova krku. Projde jím hladce jako máslem. Alec využije nepozornosti svého věznitele a zoufale lomcuje provazy, které ho poutají ke křeslu. Hrubá vlákna mu zdírají kůži. Po zápěstích a kotnících stékají pramínky krve. Sběratel opět vytáhne Polaroid a fotí si uřízlou hlavu. Fotku si znovu založí do alba. Všimne si Alecova pohledu. Jeho paniku si mylně vysvětlí jako zájem.

„Chceš se podívat?“ strčí mu pod nos objemnou knihu. „Vidíš? Dokumentuju si celý postup. Dělám to se všemi chlapci, už celé roky.“

Obrací stránky z tvrdého papíru. Jsou plné fotografií, z nichž některé už vybledly stářím. První je vždycky momentka pořízená ještě za života oběti. Všechno jsou to něžní, subtilní mladíci, tolik podobní Alecovi. Poté následuje detailně zdokumentovaný postup jejich rozřezání. Zavražděných je mnoho. O hodně víc, než kolik obětí policie Sběrateli původně připisovala. Jak dlouho už tuhle hrůzu provádí? Kolik let si sem vodí nic netušící ubožáky, zalezlí ve vlhkém sklepení jako děsivý pavouk? Hnusné fotky tančí Alecovi před očima danse macabre. Na něco takového ho na policejní akademii nepřipravili. Už zase se mu zvedá žaludek. Nezvrací. Nemá co.

„Jsem tak rád, že se můžu o svou sbírku s někým podělit. S někým kdo mě chápe, s někým jako ty.“

Alec už nemá sílu jakkoli reagovat. Jeho hrůzami přepjatý nervový systém je v útlumu. Připadá si dokonale vymačkaný, jako starý citrón. Nejradši by znovu ztratil vědomí, ale milosrdná mdloba nepřichází. Místo toho je tu Sběratel a jeho široký, nadšený úsměv, s nímž zdvihne odřízlou hlavu a položí jí Alecovi do klína.

„Podívej, jak vám to s Jimem spolu sluší!“ tleská Sběratel radostně rukama. „Musím si vás vyfotit! Vydržte chlapci, tak, hezky se usmějte…“

Zápach dlouho mrtvého těla ucpává nos. Hnijící tkáň se lepí a lne k jeho kůži. Alec pohlédne do očních důlků bez očí. Šok mu projede tělem jako rozžhavený nůž. Vykřikne, a pak už křičí pořád. Řve ty nejsprostší nadávky o nichž ani netušil, že je zná. Alec Frail vždycky býval slušný kluk. Nyní mu z úst stříká slovní žumpa. Sběrateli poklesne ruka s fotoaparátem i brada. Překvapeně vypoulí na svého vězně oči. Oči, které se začínají plnit slzami.

„Co to říkáš, ty zlý, sprostý kluku?!“ zaječí přeskakujícím hlasem. Cítí se zrazený, nepochopený. Zase další motýlek, v němž se spletl. Další, který ho zklamal. Už jich bylo tolik…

Alecovo nadávání utne první úder, který mu dopadne na obličej. Je to pořádná rána fotoaparátem. Zasáhne ho nad levé oko a roztrhne mu obočí. Vyřine se krev. Od té chvíle vidí všechno rudě. Sběratel zřejmě taky, jenže u něj je to způsobeno zuřivostí hodnou šílence. Tluče svého motýlka hlava nehlava. Polaroid odhodil, teď dokonává dílo zkázy pěstmi. Alec nemá jak uhnout a nemůže se ani bránit. Připadá si jako boxovací pytel. Mezi bolestí a nastupujícím šokem mu bleskne hlavou varovná myšlenka že není dobré, když se do jeho otevřených ran dostane mrtvolná tkáň ze Sběratelových rukou. Dlouho se s tím netrápí. Jeho tyran ho s největší pravděpodobností stejně brzo utluče. Sběratel se potí a funí námahou. Alec chrčí a plive krev. Jimova hlava na oba přátelsky cení zuby.

Anita při zvuku pily nadskočí jako uštknutá: „Šéfe…“

„Ani slovo, poručíku! Rozkaz platí – zůstat na místě a čekat!“ sykne Newman.

Dobrák Sanders mlčí a tváří se starostlivě. Neřekne nic. Má dvě malé děti a hypotéku na krku. Nemůže si dovolit přijít o práci.

Pila kvílí jako týrané zvíře. Ozývá se z pod trosek domu, jako by z nitra země. Je to hrůzostrašný zvuk.

„Co když…“ zlomí se Anitě hlas, „co když Sběratel Aleca právě teď rozřezává?!“

„Jestli jo, tak už mu stejně nepomůžeme,“ pronese chladně kapitán. „Znáš pitevní zprávy obětí, ne? Porcuje je mrtvý, tak není kam pospíchat. Počkáme si na Tamera.“

Jestli je Frail opravdu mrtvý, pomyslí si bez pocitu viny kapitán, tak ho čeká spousta poct. Státní pohřeb, vyznamenání in memoriam… To je mnohem víc, než si někdo jako on zaslouží. Stejně to byl policajt k ničemu. Ani nepoznal, že má v posteli sériového vraha! Kapitán se otřese hnusem při představě, co spolu ti dva po nocích nejspíš vyváděli. Brr! Radši si nic nepředstavovat!

Blakeová vedle něj je jako na trní. Úplně se třese touhou vyrazit Frailovi na pomoc. Kapitán nepochybuje, že si bude na jeho postup při první příležitosti stěžovat. Tenhle případ jeho kariéru buďto nakopne k cestě vzhůru, nebo jí definitivně pohřbí. Ať si, jemu je to jedno! Záleží mu jenom na tom, dostat Tamera!

„Tamer nepřijde,“ ozve se Anita naštvaně, jako by mu četla myšlenky.

„Omyl, poručíku. Tamer přijde. Vy dva totiž máte jedno společný – nepochopitelnou potřebu ochraňovat Fraila. Na tuhle hloupou chybu Řezníka dostanu! Pozor, už je tady! Pitomec! Vážně si myslí, že ho s helmou na hlavě nepoznám? Já to věděl! Naše liška neodolala skučení malýho, ubohýho zajíčka a strká hlavu rovnou do pasti!“

Orlando běží. Motorku nechal v garáži, mimo dohled policistů. Mohlo by je napadnout propíchat mu kola, nebo nějaká podobná hloupost, a on se odsud potřebuje rychle dostat. Až bude po všem. Až získá Aleca.

Pospíchá za zvukem pily. Dál už ho vede nos. Pach mrtvých je nezaměnitelný. Orlando si ani na okamžik nepřipouští, že by mohl přijít pozdě. Jemu přece vždycky všechno dokonale vychází. Ještě pořád si drze svítí mobilem, ale sklapne si kouřově zabarvené hledí helmy. Je to sice nepohodlné, ale ochrání to jeho totožnost. Newman se může tisíckrát dohadovat, že je to Tamer, ale dokud nemá prokazatelný důkaz…

Pila utichla, ale Orlando už je na místě. Nemůže se mýlit, Sběratel má svoje doupě pod troskami domu. Pach jeho hnijících obětí ho prozrazuje. Tamer se proplétá mezi sutí a zborcenými trámy. Skutečnost, že se ruina může každým okamžikem zbortit docela, ho nijak netrápí. On se vůbec málokdy zatěžuje strachem z budoucnosti. Žije teď a tady, skálopevně přesvědčený o vlastní nedotknutelnosti. Namodralé světlo mobilního telefonu odhalí padací dveře v podlaze. Nenápadná dvířka, zpola zakrytá haraburdím. Orlando je potichoučku otevře. Ovane ho příšerný puch. Ze sklepa se ozývá hekání. Snad ten nechutný zjev Aleca právě neznásilňuje?! Žárlivost zdvihne ošklivou hadí hlavu a zasyčí. Orlando seběhne dolů. Vlhko, smrad a mihotavé světlo svíčky. Ruka s pistolí mu poklesne. Sběratel právě mění Alecovu krásnou tvářičku v krvavou kaši. Vztek v Tamerovi exploduje silou atomové bomby.