Sběratel má svého motýlka! S radostí téměř extatickou pozoruje nejnovější úlovek. Alec… chlapec krásný jako sen a patří jemu! Jenom jemu! 

Vzápětí přicházejí pochybnosti. Nebylo chloroformu na kapesníku až příliš? Nedržel ho Albert na nose a ústech své oběti déle, než bylo nutné? Probere se Alec ještě? Cook už takhle jednou přestřelil. S Tobiasem, chlapcem s očima zelenýma jako lesní mech. To bylo ještě na začátku, kdy přesně nedokázal odhadnout bezpečnou dávku chloroformu. Ten hoch byl tenkrát příliš drobný a bránil se až moc urputně. Vdechl toho víc než měl a už se neprobudil. Ve spánku podobný Šípkové Růžence, vplul Tobias plynule do náruče smrti. Albert byl tehdy moc smutný. Doufal, že právě s tímto mladíkem by se mohl spřátelit a nalézt v něm věrného společníka a milence. Jenomže tak si to vysnil se všemi svými chlapci. Nikdy to nevyšlo. Pokaždé ho zklamali, zranili a on zase zůstal sám.

Jeho nový poklad dýchá pravidelně, zdá se být v pořádku. Albert je na sebe pyšný. Léta praxe ho dovedla k dokonalosti. Vystoupí z auta, které navzdory otevřeným oknům nebezpečně páchne chloroformem. Vydá se k bráně, přičemž zcela ignoruje velkou, zrezivělou ceduli s nápisem „Zákaz vstupu“. Nezastaví ho ani masivní visací zámek, spoutávající řetěz, provlečený křídly vrat. Vždyť ho sem dal on sám. Nestojí o nezvané návštěvy. Beztak jich sem, do ruin sanatoria, leze až moc. Bezdomovci a feťáci se potácí rozvalinami budov, choulí se mezi stěnami beze střech a někteří se časem připojí k duchům tohoto místa.

Albert žije s duchy v míru. Má mrtvé rád. Vždycky mu bývali bližší, než zrádní a nevypočitatelní živí lidé. Mezi mrtvými vyrostl. Nejkrásnější léta dětství strávil v pohřebním ústavu, který vlastnil jeho otec. Albertova matka nebožtíky omývala a upravovala pro poslední rozloučení s příbuznými. Syn jí rád pomáhal. Česal mrtvým vlasy a matka mu občas dovolila, aby jí pomohl s jejich líčením. Albert býval blahem bez sebe, když směl rtěnkou přetřít bezkrevné rty a zdravíčkem oživit zešedlé tváře. Nebožtící byli jedinými Albertovími kamarády. Trpělivě naslouchali, když si před nimi malý, zakřiknutý chlapec vyléval utrápené srdce. Ve škole se mu spolužáci posmívali a odstrkovali ho. Prý páchl smrtí. Možná na tom něco bylo. Albertovo oblečení i jeho slámově žluté vlasy načichly balzamovacím roztokem, sloužícím k oddálení rozkladu nebožtíků, aby mohli být na pohřbu vystaveni v otevřené rakvi. Ať tak či tak, stejně by ho děti mezi sebe nepřijaly. Byl pro ně příliš divný, nepochopitelný. Zamlklý, bázlivý kluk s děsivou zálibou ve všem mrtvém. Albert se tím dlouho trápil, ale dnes už mu na tom nezáleží. Má svoje motýlky.

Sběratel otevře bránu ke svému panství. Jde to ztuha, pokroucená vrata vržou a zasekávají se v pantech. Vyrývají v travnaté půdě hluboké brázdy. Albert zajede dodávkou dovnitř, na své bezpečné území. Sem za ním žádný posměch nedosáhne. Tady je králem. Znovu vystoupí z auta a se supěním bránu zavře. Spoutá jí těžkým řetězem a zacvakne zámek. Oddechne si. Je doma.

Do auta se vrátí zpocený a zadýchaný. Horký, vlhký vzduch mu nedělá dobře. Už se nemůže dočkat, až se navrátí do příjemného chladu svého sklepního útočiště. Ke svým přátelům. Tolik se těší, až jim představí nového člena rodiny! Zahledí se na spícího Aleca. Chlapec má pootevřené rty a jeho dech je cítit sladce, po chloroformu. Sběratel se nakloní blíž a smyslná ústa políbí. Jsou hebká jako okvětní plátky růží. Dokázal by je líbat do skonání světa.

„Na to bude dost času později, motýlku,“ slíbí svému spícímu princi a s přemáháním se odtáhne. „Teď tě vezmu domů.“

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Orlando nespokojeně nastoupí do svého Ferrari. Všechno ho nutí vyrazit za Alecem okamžitě, ale je třeba zachovat chladnou hlavu. Bez důkladné přípravy by se záchranná akce rovnala sebevraždě. To už by se rovnou mohl Newmanovi přiznat, kým skutečně je. Alec je pro něj důležitý, dokonce moc důležitý, ale nehodlá kvůli němu hloupě strkat hlavu na špalek, když to lze zařídit šikovněji. Dokáže vůbec někdo jako on, sériový vrah zabíjející bez nejmenšího pocitu viny, někoho milovat?

Tamer nastartuje auto a šest set šedesát koní uvězněných pod kapotou zaburácí. Ten zvuk mu pokaždé rozproudí krev v žilách. Jeho krvavě rudý miláček se zvládne řítit ohromující rychlostí a Orlando ho rád žene až na hranici možností a užívá si adrenalinový zážitek, dnes se však musí držet zpátky. Nechce na sebe zbytečně upozorňovat policejní radary. Cestou zpátky na Manhattan puntičkářsky dodržuje dopravní předpisy. Nesmí se nechat chytit. Tuto noc je třeba zůstat neviditelným. To ovšem neplatí pro Rogera Browna!

„Slyším, pane!“ ozve se z telefonu, který si Orlando podle dopravních předpisů nastavil na hlasitý odposlech, úsečný mužský hlas.

„Rogere, vezmi si motorku a jeď mi naproti přes most Triborough a pak dál po dvě stě sedmdesát osmičce směrem na Brooklyn!“

Je ironií osudu, že se Orlandovo Ferrari řítí po stejné silnici jako bílá dodávka, unášející Aleca, jenže bohužel opačným směrem. Prozatím.

„Rozkaz, pane! Hned vyrážím!“

Žádné otázky, žádné výmluvy. To se Tamerovi na jeho zaměstnanci líbí. „Rogere…“

„Pane?“

„Pořádně to vosol! A nenech se chytit, rozumíš?“

„Rozkaz, pane! Končím, pane!“

Orlando se pobaveně ušklíbne. Jeho „hoch pro všechno“ se vojenského žargonu zřejmě nikdy nezbaví. Vlastně je to celkem pochopitelné, vždyť Brown strávil v armádě polovinu svého života. Nejspíš by tam vydržel až do důchodu, nebýt jeho nezdravé lásky k alkoholu a s tím spojenými nečekanými výbuchy násilí. Armáda se svého veterána v tichosti zbavila a odsoudila ho k živoření v civilu. Měl se zapojit do normálního života, kterému už dávno nerozuměl. Nejspíš by skončil ve vězení, kdyby si ho nevyhlédl Tamer. Orlandovi je lhostejné, co Brown ve svém volnu provádí, dokud se o něj nezačne zajímat policie a dokud mu zůstává věrný. A to Roger zůstává. Vyznačuje se neochvějnou věrností agresivního psiska, které konečně nalezlo pána, jenž má dost sil ho zkrotit.

S Rogerem se setkají napůl cesty. Brown v helmě s kouřově zabarveným hledím odstaví motorku a nasedne do Ferrari. I to má zvenku neprůhledná skla. Šikovná věcička proti zvědavým kamerám.

„Neměl si cestou problémy?“ otáže se ho Tamer.

„Ani v nejmenším, pane. Stejně bych na tomhle žihadle všem ujel!“ Brown si sundá helmu a krátkými, silnými prsty si pročísne černé vlasy. Má je sestříhané jako Tamer. Zezadu jsou si celkem podobní. Občas se to hodí, jako právě teď. Orlando vymění svoje drahé, dokonale padnoucí sako za Rogerovu odřenou, koženou bundu.

„Ještě tvoje boty!“

Brown nehne brvou a rozšněruje si vojenská bagančata o rozměrech dětských rakviček. Tamerovi jsou o dobrá dvě čísla větší, ale na tom nezáleží. Pokud Sběratel drží Aleca někde v parku Latourette, je třeba počítat s tím, že při pozdějším ohledání místa činu policie najde otisky Orlandových podrážek. Boty nepadnoucí na jeho nohu, to bude další malý trik na zmatení newyorských žroutů koblih.

„Potřebuju zbraň!“ natáhne k Rogerovi ruku. Ví dobře, že bývalý voják se svou pistolí i spává. Brown mu poslušně podá svojí Mk 24, tolik oblíbenou u speciálních jednotek. Je vybavená laserovým zaměřovačem a tlumičem, čili dokonalá  hračka pro nájemného vraha.

„Žádnej strach, pane, je čistá jako padlej sníh. Neexistujou na ní žádný záznamy. Je z vojenskejch zásob, co se trochu zatoulaly, a už nenašly cestu zpátky na místo určení. Proti týhle holce ráže pětačtyřicet, jsou policejní ‚devítky‘ jenom dětský hračky, pane!“

Orlando se zašklebí. Možná s ní Newmanovi vystřelí mozek z hlavy. Krásná představa!

„Jak to jde na párty?“ mrkne na Browna, který mu je v jeho oblečení až znepokojivě podobný.

„Tak jako vždycky, pane. Všichni vyváděj a dělaj děsnej bordel, pane!“

„Výborně. A co naše spící kráska?“

„Slečna Leila chrní jako dřevorubec, pane!“

Orlando spokojeně přikývne. Pochybné osobnosti ještě pochybnější zábavy mu už kolikátou noc demolují byt a spíjejí se do němoty jeho alkoholem. Modelky a herci. Jsou zoufale otravní, ale zároveň jsou jeho alibi. Tamer se mezi nimi pokaždé chvíli potlouká a naslouchá sebestředným žvástům o ničem. Zábavné je, že ti namyšlení panáci netuší, jak moc touží přesvědčit se na vlastní oči, jestli jsou tak prázdní i uvnitř. Nechává je dostatečně se opít a pak zmizí s nějakou nemyslící nanynkou ve svém pokoji. Samozřejmě, že každý večer s jinou. Proč si to utrpení ještě zhoršovat, že? 

Předvede nadšené husičce trochu sexuální gymnastiky a nabídne jí drink vylepšený prášky na spaní. Ošukaná kráska odpadne a ráno se bude svým slepičím kamarádkám chlubit, že strávila vášnivou noc s přitažlivým milionářem. Dívka milosrdně netuší, že Orlando seděl nad jejím propadlým, anorektickým bříškem a v dlani ho pálil nůž. Tak rád by jí rozřezal od hrudního koše až po stydkou kost! Nemůže! Musí si hlídat Aleca!

Vlastně vůbec nevěřil, že se Sběratel skutečně ukáže. Ten člověk nikdy nezabíjel v přesně určených časových periodách, takže nebylo možné uhodnout, kdy zaútočí příště. To, že na Aleca přeci jen zabral, byla neuvěřitelná náhoda. Hajzl kapitán měl štěstí a Orlando smůlu. Mohl si vzít motorku na sledování hned od začátku, jenže černá Honda CBR byla jeho tajný trumf. Používal jí pouze na akce, při nichž bylo třeba naprosté utajení. Tamer jako majitel byl totiž nedohledatelný.

„Svěřuju ti svého miláčka,“ pohladí Orlando volant Ferrari. „Zpátky jeď opatrně, nepotřebujeme žádnou silniční kontrolu. Až se vrátíš ke mě do bytu, producíruj se chvíli nahoře na schodišti, ti opilí blázni tě ode mne zezadu nerozeznají, a lehni si k… jakže se ta coura jmenuje?“

„Leila, pane.“

„Jo, lehni si k Leile. Než se začne probouzet, budu zpátky. A Rogere… chovej se slušně, ne jako minule!“

„Rozkaz, pane!“ zazubí se Brown nadšeně.

Orlando nepochybuje, že milý Roger Leilu důkladně ošuká, ať už spí nebo ne. Alespoň bude mít rachitická modelka ráno pocit, že prožila s Tamerem skutečně divokou noc. Brown si se svým zaměstnavatelem vymění v autě místa pro případ, že by je natáčela některá z městských kamer. Orlando si nasadí motorkářskou helmu a vystoupí na silnici. Znechuceně pokrčí nos. Rogerova bunda páchne starým potem.

Polaská prsty motorku. Je černá jako noc a svůdně krásná svým aerodynamickým tvarem. Nasedne na ní a sevře jí stehny. Je to téměř tak dobrý pocit, jako rajtovat Aleca. Nastartuje a nechá motor zařvat jako divoké zvíře. Honda je sice pomalejší než jeho Ferrari, ale na tři sta kilometrů za hodinu to v pohodě vytáhne. Motorka vyrazí vpřed jako střela. Nyní už se Orlando nemusí krotit. Vyráží za Alecem!

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Bílá dodávka projíždí místem zkázy. Ruiny dvaceti vysokých budov připomínají městečko, jímž se prohnala válka. Lidé nadobro zmizeli a vše znovu opanovala příroda. Okny beze skel se pnou zelené šlahouny a zdmi s oprýskanou omítkou prorůstají mladé kmínky stromů. Ve zrezivělých okapech se uhnízdili ptáci a zvědaví zající hopkají mezi zrezivělými kostrami nemocničních postelí.

Takhle nakonec dopadne celý New York, pomyslí si beze stopy hořkosti Albert Cook. Příroda si vezme zpátky to, co jí lidé ukradli. Příroda vždycky nakonec zvítězí.

Albert zaparkuje dodávku v bývalé garáži, hned vedle torza starého náklaďáku. Z korby vzlétne vyplašený holub. Mávání křídel rozvíří starý prach a peří. Ve světle reflektorů to působí téměř poeticky. Snad by bylo jednodušší zajet autem přímo ke sklepu, ale Sběratel zůstává opatrný. Sice ho tu ještě nikdo nenašel, ale všechno je jednou poprvé. Auto mohou případní pronásledovatelé vypátrat podle stop pneumatik, ale odhalit Albertův úkryt, to bude tvrdší oříšek. V tomhle strašidelném labyrintu je Sběratel králem!

Obejde dodávku k místu spolujezdce a uvolní Aleca z bezpečnostního pásu. Zhroutí se mu rovnou do náruče. Albert popadne svého spícího prince pod pažemi a se supěním ho vleče z garáže. Alecova volně se klátící pravá ruka se čímsi zachytí o pant zrezivělých veřejí. Sběratel s klením zabere větší silou. Náramek s drobnými články z bílého zlata se přetrhne a zapomenut zůstane ležet ve vysoké trávě.

Albert se ještě pořádně zapotí, než svůj poklad dovleče domů. V této budově byli v dobách, kdy nemocné tuberkulózou vystřídali duševně choří pacienti, drženi ti nejnebezpečnější z nich. Střecha i dvě vrchní patra se zbortila a přikryla vstupní halu trámy a hromadou suti. Betonová podlaha však vydržela a pod ní se skrývá to nejdůležitější – sklep, jenž je už dlouhá léta pro Alberta domovem. 

Beze strachu se prodírá místem zkázy. Všudypřítomný prach ho nutí kašlat a trouchnivějící trámy se nad ním tyčí jako Damoklův meč, ale jemu zní v hlavě jediné – je zpátky, je doma. V zadní části haly položí Aleca opatrně na zem. Odhodí stranou drolící se cihly a kupu zpuchřelých nemocničních hadrů. Znovu přitom rozvíří dusivý prach a odhalí to, co mělo zůstat cizým očím skryto – padací dvířka do sklepení. Vlastně by se nemusel s kamufláží tolik namáhat. Do zborceného domu se stejně nikdo nehrne. Dokonce ani policejní hlídka, která se čas od času v komplexu objeví, aby vyhnala feťáky a ostatní ztracené existence z jejich doupat.

Albert s úlevou otevře poklop. Dole je tma a vítané chladno. Sběratel táhne Aleca dolů po dřevěných schůdcích. Nepotřebuje vidět, zná tady každý kout. Přivleče svého hosta k velikému, skvrnami pokrytému křeslu, v němž ještě nedávno sedával ubohý Jim. Dotápe ke stolu a zapálí velkou kostelní svíci. Žlutavé světlo se roztančí po plísní zelených zdech, zjizvených křivolakou pavučinou prasklin. 

Albert se vrátí k poklopu a opatrně ho zavře. Konečně se cítí v bezpečí. Zamíří k Alecovi a postaví svíčku tak, aby na něj dobře viděl. Jeho nový přítel… je krásný. Jenom kdyby ho nehyzdilo to příšerné, vyzývavé oblečení! Začne svého motýlka svlékat. Ubohý cár růžové látky co se tváří jako tričko, mu přetáhne přes hlavu a upnuté kraťásky rozepne s téměř nábožným výrazem. Chlapec je pod nimi docela nahý. Sběratel uhranutě zírá na jeho vyholené přirození. Roztřesenými prsty se dotkne hladké kůže. Líbí se mu to. Působí to čistě, dětsky a nevinně. Možná tenhle chlapec ještě není odsouzen k zatracení. Třeba se mu ho podaří zachránit. Možná zachrání i sám sebe…

Kolem područek a noh křesla jsou omotané provazy. Sběratel jimi připoutá Alecova zápěstí a kotníky.  Prsty se přitom nedokáže odtrhnout od sametově hebké pokožky spícího hocha. Laská jeho ploché bříško, štíhlá stehna a znovu a znovu se vrací k jeho klínu. Sběratel zaloví v propocených kalhotách a stáhne si je až ke kolenům. V ruce svírá penis. I plně ztopořený je tak žalostně malý, že se mu v dlani zcela ztrácí. S funěním si ho začne třít. Vypoulenýma očima zírá na Aleca a volnou rukou mu rejdí po těle. Postaví se blíž ke křeslu, aby mohl chlapci svého mrnína otírat o obličej a pootevřená ústa. Tak rád by mu ho strčil dovnitř, mezi smyslné rty! Alec tiše zasténá a v polospánku uhne hlavou. Začíná se probírat.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Alecovi je zle, strašně zle. Hlava mu třeští jako po ráně kladivem a zvedá se mu žaludek. Něco slizce vlhkého mu doráží na obličej. Pes? Jako malý psa měl. Rozježeného voříška jménem Flek. To bylo ještě předtím, než mu zastřelili tátu a on musel jít k pěstounům, protože vlastní matka o něj nestála. Opustila jeho i otce, když byl chlapci pouhý rok. Alec šel tedy k pěstounům, prvním z dlouhé řady náhradních rodičů, kteří ve skutečnosti nebyli náhradou vůbec za nic. Fleka už potom nikdy neviděl. Nemá tušení, co se s ním stalo.

Mokrá věc nepřestává dotírat. Alec uhne hlavou, ale hned toho zalituje. Svět se s ním zatočí silnou závratí. Chce pohnout rukama. Nejde to. Do zápěstí se mu bolestivě zařezávají hrubé provazy.

„Orlando?“ zamumlá, zatímco se pokouší rozlepit oči. „Odvaž mě, dneska nemám náladu! Je mi děsně zle!“

„Orlando?“ ozve se nad ním cizý, udýchaný hlas. Ne cizý, už ho přece někde slyšel. „To bude ten tvůj přítel, že?“

Někdo hrozně funí a kolem to páchne smrtí, rozkladem a hníjícím masem. Kde to, pro boha, vlastně je?! Konečně se mu podaří otevřít oči. Trpí dvojitým viděním a příšernou závratí, přesto rozpozná Sběratelův obrýlený obličej. Vzpomínky se mu pomalu vrací, lehce zmatené a zamlžené. Poslední co si Alec pamatuje, je vyplašená srna před reflektory auta, a pak… sladce páchnoucí kapesník! Znovu zaostří na tvář nad sebou. Nyní už mu to jde lépe. Proč je ten člověk tak strašně rudý a zpocený? A co to drží v ruce? Snad to není… Sběratel s hlasitým hekáním vyvrcholí. Alec ucukne na poslední chvíli. Horké sperma mu pomalu stéká po krku a nahé hrudi. Alec se pozvrací. Sám sobě do klína.

„Ale no tak! Co to vyvádíš, ty čuňátko?!“ vytahá ho Sběratel lepkavými prsty za ucho jako malého kluka. „Teď abych tě celého umyl!“

Alec má naléhavý pocit, že se ocitl v pekle, nebo v nějakém hodně zvráceném hororu. Se směsicí hrůzy a hnusu sleduje Sběratele, který mu pečlivě a s očividným potěšením omývá mokrou žínkou pozvracený klín. Kdyby to viděl Orlando! Škoda že skutečně není Řezníkem, jak si o něm kapitán zcela nepochopitelně myslí. Mohl by Sběratele zabít! Mohl by ho rozpárat! Alec si v tuhle chvíli nepřeje nic jiného.

„Co na něj říkáš?“ strčí mu Sběratel nečekaně pod nos svůj upatlaný penis.

„Je… je hezký,“ blekotá zaskočený Alec.

„Opravdu se ti líbí?“

„Jo. Moc se mi líbí,“ snaží se Alec nedívat na ubohý kousek močí páchnoucího masa. Útěchou mu může být, že pokud ho s tímhle „nádobíčkem“ hodlá jeho věznitel znásilnit, ani to neucítí. Ne po Orlandovi.

„Tobě se skutečně líbí?“ zatváří se Sběratel potěšeně a konečně tu směšnou věc schová zpátky do kalhot. „Někteří chlapci před tebou se mi smáli. Tvrdili, že je moc malý. Byli to zlí, oškliví kluci a já se jich musel zbavit!“

Alec ztěžka polkne. Nastal vhodný čas přiznat, že je policista? Zastraší to Sběratele, nebo to Alecův konec ještě uspíší?

„Ty jsi hodný chlapec,“ pocuchá mu šílenec špinavou rukou vlasy. „Věděl jsem to od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Bude nám spolu dobře, uvidíš. Budeme jako rodina.“

Alec si oddechne. Snad získal trochu času. Kapitán už musí brzy dorazit. Teď jen toho blázna nějak zabavit, aby nemyslel na zabíjení.

„Říkáš, že jsme rodina. Jenže v rodině si lidé věří. Nesvazují se a neubližují si,“ aspoň většinou, vzpomene si na trpké zážitky s jedněmi z pěstounů. „Tak mě pusť, ano?“

„Moc rád bych tě pustil, poklade,“ mne si Sběratel nervózně dlaně, „ale ještě je příliš brzo. Musíme se víc poznat, pak ti uvěřím. Když ti dám možnost volby, vybereš si špatně. Všichni to tak udělali. Nechci ti ublížit jako jim.“

Alec se otřese při vzpomínce na dárečky, které Sběratel posílal policii v igelitových pytlích. Ne, takhle opravdu nechce skončit! Než ho kapitán přijde zachránit, musí být hodný, poslušný chlapec. To on přeci umí skvěle.

„Něco slavíš?“ kývne hlavou ke stolu s prostřenými talíři a s kyticí květin ve váze.

„MY něco slavíme!“ rozzáří se Sběratel. „Loučíme se s drahým Jimem.“

„On je tady ještě někdo?“ vyhrkne s nadějí Alec.

„Samozřejmě, je jich mnoho. Moji chlapci. Moje rodina!“ Sběratel zotvírá všechny skříně, rozmístěné podél zdí. Na policích leží rozmanité části lidských těl v různém stupni rozkladu. Paže, nohy, trupy, dokonce i oddělené pánve s penisy a varlaty. Stačí si jen vybrat. Jestli byl předtím zápach nesnesitelný, tak nyní se už rovná smrtícímu plynu. Něco takového by se ve válce dalo použít jako biologická zbraň. Alec znovu zvrací. Sběratel si ho tentokrát nevšímá. Je příliš zaujatý svojí sbírkou.

„Teď ti představím Jima,“ sehne se do míst, kam Alec z křesla nedohlédne. „Zaživa mě trochu zlobil, ale teď když je mrtvý, dělá mi už jenom samou radost.“

Přivleče ke stolu zčernalou mrtvolu a posadí jí na židli vedle Aleca. Mladý policista vyjeveně zírá na tlející tělo. Na červi, svíjející se v prázdných očních důlcích.

„Jime, seznam se s Alecem,“ pronese Sběratel obřadně. Chopí se ruky nebožtíka a poplácá s ní svého nového chlapce po předloktí. Alec upře oči do míst, kde se ho dotkly mrtvé prsty. Zdá se mu, že tam utkvěly zbytky hnijící tkáně. Má velmi naléhavý pocit, že každou chvíli omdlí. Pocit zesílí v okamžiku, kdy Sběratel postaví na desku stolu šest uříznutých hlav, opět v rozličných stupních rozkladu. Každou pohladí jako oblíbené dítě a osloví ji jménem. Alec může být rád, že je všechny nemusí na uvítanou políbit.

„Tohle je moje rodina, poklade. Je jich tady ještě mnohem víc, ale všichni se ke stolu nevejdou. Musí si počkat na příště,“ usmívá se muž šťastně a rozdělí na talíře šedivou hmotu, velmi vzdáleně připomínající vystydlá, míchaná vejce. „Dobrou chuť, miláčkové.“

Sběratel obchází svoje hnijící kamarády a všechny je krmí jednou lžící. Cpe jim mezi vyceněné zuby vajíčka, která nedotčena padají na upatlanou desku stolu. Hostitel je s trpělivostí matky rozjíveného batolete nabírá zpátky na lžíci a zkouší štěstí u další hlavy. Alec oněmělý hrůzou sleduje šílence, jenž se k němu nevyhnutelně blíží. Na lžící mezi vajíčky se kroutí bílí, vypasení červi, které tam jako dar zanechali přezrálé hlavy a Jim.

„No tak, Alecu, otevři hezky pusinku a papej!“