V dobře padnoucí uniformě pilota a s úsměvem na své z letu znavené tváři došel k recepci hotelu. Tři dny přeletů sem a tam na trase Londýn-Ostrava-Varšava -Londýn, než doletěli do Rakouska a místo deštivého počasí, všude vládnoucího, se mu dostalo taky trocha sluníčka. I když nečekaně, když ještě pár hodin předtím nevěděl, že sem místo volna poletí za kolegu, který lehl s ošklivou virózou. Nevadilo mu to však. Odpočinout si dokázal i takhle mimo domov, když polovina jeho cest končila třeba na víkend v cizí zemi.

Měl tyhle cesty moc rád. Sice ho občas dost vyčerpávaly, ale stálo mu to za to. Pilotem chtěl být od chvíle, co ho máma poprvé vzala s sebou do letadla. Byla pilotka stejně jako její otec – jeho děda. Od první chvíle miloval ten pocit, když se pod ním rozvibrovalo letadlo rolující po ranveji. Ještě větší radost měl z pilotní kabiny. Rodině pak bylo jasné, že ho k ničemu jinému nepřemluví. Proto nasedl s dědou do auta a jel s ním na malé letiště vyhlídkových letadel, které děda vlastnil, kde poskytoval různé letecké kurzy a kde jeho vnuk s učením začal.

Bylo mu necelých šestnáct, když uměl ovládat ultralehké letadlo. V sedmnácti pak dostal potřebný průkaz k tomu, aby mohl nastoupit do letecké akademie, kde o pár let později dostal průkaz profesionálního pilota dopravního letadla.

Usměvaví recepční mu po zápisu podali klíče od pokoje a popřáli pěkný den. Občas se divil tomu, že si všichni dokážou udržet tak dobrou náladu i přes tolik protivných pohledů, jichž se jim jistě dostává. Ale ať už to byli zaměstnanci v hotelu, nebo u nich posádka letadla, všichni věděli, že s dobrou náladou jde všechno líp. Navíc nebylo by dobré si ji hned nechat zkazit. Však většinu z těch lidí už nikdy neuvidí a nepotkají.

S dalším úsměvem znova poděkoval, popřál pěkný den a zamířil si to přímo na pokoj, kde sebou drze praštil na postel.

„No, sláva. Tohle jsem potřeboval,“ zamumlal, když na chvilku zavřel oči. Chvilku tak ležel a přemýšlel o událostech posledních dní před tímhle leteckým kolotočem. Vybavila se mu naštvaná tvář jeho bývalého přítele, jemuž dovezl poslední krabici věcí, kterou si nebyl schopný půl roku po rozchodu vyzvednout a on neměl to srdce ji vyhodit. Měl to ale udělat po tom, co toho prolhaného pokrytce našel v ordinaci na stole s jedním ze zdravotníků.

Praktického lékaře mu dělal pár let, než se dali dohromady. Ani by ho ve snu nenapadlo, že je jeden z mnoha, s nimiž si pan doktor začal.

Stál ve dveřích s pusou pootevřenou a sledoval ty dva, jak se spěšně oblékají, zatímco ho ten podvodník s úsměvem chlácholil, že jde jen o hloupé nedorozumění. Dobře promyšlená lež, to se mu muselo nechat.

Byli spolu půl roku a ani ve snu by ho nenapadlo, že se za jeho lékařským obličejem a několika diplomy skrývá pověst nevěrníka. Proto ho ještě v ten den nechal si sbalit věci a odejít mu ze života. S tím se i zařekl, že už nikdy žádnému doktorovi nepodlehne. Stačil mu tenhle vážně dokonalý exemplář.

Otevřel oči a zahleděl se na strop, než otočil hlavu k oknu a rukou začal rozepínat košili a kalhoty. Opravdu nutně potřeboval sprchu a pár hodin nerušeného spánku. A dalších pár hodin posezení někde u baru s dobrým pitím. Jo, to by mu stačilo ke štěstí. Jeden, dva drinky na uvolnění a nějaký pěkný výhled.

Vstal z měkkých přikrývek postele a cestou do koupelny sundal ze sebe všechno, co mu ještě překáželo, než na sebe konečně pustil příjemný proud teplé vody. Užil si tu sprchu neskutečně moc, ale spánku se to nevyrovnalo. Čtyři hodiny nerušeného spánku pro něj bylo něco osvěžujícího a potřebného. Možná by spal déle, ale nechtěl to přehánět. Kdyby prospal celý den, probděl by noc. Proto se v podvečer vyhrabal z vyhřáté postele a konečně se vydal do restaurace hotelu, kde si na baru objednal sklenici nealko mojita a vyšel na terasu s posezením a grilem.

***

Druhý den konference a stále nebyla tahle doktorská akce u konce. Začínal mít pocit, že z přívalu informací mu za chvilku praskne hlava, přestože bylo dost z nich opravdu poučných. Nebyl zde jako řečník, ale jako posluchač a podpora svého otce, který zde měl svůj vlastní projev.

Urologem se nejdřív stát nechtěl, nebyl to jeho sen. Byl to sen jeho otce, že syn půjde v jeho stopách. Nakonec, když dostudoval medicínu, řekl si proč ne. Během praxe v ordinaci své matky to risknul, podal si přihlášku a tu atestaci si dodělal. Praxi si odchodil u otce v ordinaci.

Blížil se konec druhé půlky přednášek a konec dalšího dne. Unaveně si zívl a kouknul na hodinky. Pět hodin odpoledne a žaludek se mu řádně ozýval. Moc neobědval, tím víc se těšil na návrat do hotelové postele, večeři a snad i nějaké to povyražení, jestli se poštěstí.

Zatímco jeho otec ještě zůstal s ostatními lékaři, on se vydal zpátky do hotelu. Už nemohl vydržet. Patřilo to sice k jeho práci, jenže si chtěl dopřát i trochu odpočinku.

Sprcha, kterou absolvoval, pro něj byla balzámem na jeho ztuhlé svaly. Oblékl si pohodlnější polokošili s dlouhými rukávy a džíny a vyrazil do hotelového baru.

Od první chvíle, co si s otcem rezervovali hotel, se na tuto noc těšil. Hotel byl vyhlášený svým BBQ venkovním posezením pro své hosty. A on maso z grilu od dětství zbožňoval.

Došel přes restauraci až k venkovní terase a rozhlédl se. Byl to jeden krásný voňavý sen. Slunce se sklánělo na západ, čímž přispělo příjemnou teplotou. Lampy jemně ozařovaly posezení, kterému nechybělo k romantičnu i pár svíček na každém stole. Pousmál se nad tím a rozhlédl se po lidech usazených na ratanových židlích. Byli v poklidném rozhovoru s přísedícími. Projel očima prostor ještě jednou kvůli volnému místu k sezení. Během sezóny zde bylo opravdu narváno. Nakonec se jeho pohled zastavil u jednoho stolu. Osobu, která tam seděla, sjel svým detektorem hezkých mužů a tenhle se dostal přímo mezi desítku a nekonečno. Středně vysoký, očividně o sebe pečující. Hnědé vlasy nakrátko ostříhané, po bocích kratší než na temeni. Barvu očí by mohl jen odhadovat, když měly plné ruce práce s vyťukáváním čehosi na mobilu. Rty dokonale k zulíbání. Věk mu tipoval něco mezi pětadvaceti a osmadvaceti lety. Z celkového vzezření vyzařovala mužnost.

Tušil, že když k němu dojde, bude se muset chovat slušně, protože pokud je tenhle hezoun jako on, nebude ho jednoduché ulovit. Jenže jeho vnitřní hlas a fantazie mu už jasně ukazovala, co by s ním tak rád v noci… Uchechtl se nad svými nevhodnými myšlenkami a pomalými kroky si to zamířil k muži s mobilem v jedné ruce, zatímco v té druhé držel sklenici s míchaným drinkem, z níž pomalu upíjel. Chtěl vyzkoušet své štěstí. Potřeboval se tuto poslední noc ve Vídni nějak zabavit. Na nic jiného nemyslel, ani na následky, které to přinese, když se u něj po pár krocích zastaví.

***

Pročítal zprávy na mobilu a zároveň mu myšlenky odbíhaly úplně jinam. Většinou si zamlouval při přeletech pokoj v letištním hotelu, jenomže tentokrát mu štěstí moc nepřálo a on zůstal tvrdnout v hotelu, kde se to hemžilo samými doktory. Ušklíbl se nad tou ironií, s jakou si s ním život pohrával a znovu upil drinku. Pak si ale vzpomněl na důvod, proč tohle všechno dělá. Na to, že se pilotem chtěl stát už od dětství. Byla to jeho vlastní iniciativa jít ve stopách svého dědy a mámy, posadit se za knipl boeingu. Každý by řekl, že syn půjde ve stopách svého otce, jenže on ne. Nechtěl se stát úředníkem sedícím za stolem v kanceláři. Jeho srdce ho táhlo do nebeských výšin. Tam, kde našlo štěstí již tolik jiných mužů i žen.

Věděl, že tato práce bude dřina. Jeho matka bývala doma vždy jen pár dní, než se zase na dalších pár dní vydala do pilotní kabiny a světových dálek. Takže vědomí, že se kolikrát i několik dní nepodívá domů, pro něj byla jedna z mála věcí, s níž byl smířený. A nevadilo mu to. Ne v tuto chvíli, kdy je stejně sám.

I přes některé nevýhody tohoto zaměstnání se on na ten pocit, až zase usedne do pilotní kabiny a bude sledovat mraky na obloze z těsné blízkosti, nemírně těšil. Navštívit nějakou tu cizí zemi bylo snem snad každého člověka a on si ho už pár let mohl plnit do sytosti.

V mobilu najel na kalendář a zkontroloval datum a čas letu do Prahy. Pozítří ve čtrnáct hodin odpoledne. Nastavil si budík na jedenáctou, aby se trochu víc vyspal, než vycítil něčí upřený pohled. Jen okem nenápadně zkontroloval okolí, než zpod řas zahlédl vysokého blonďáka stojícího před ním.

„Promiňte, máte tady volno? Všechny ostatní stoly jsou plné a…,“ nadhodil v angličtině pohledný neznámý, kterému s úsměvem přikývl na souhlas.

„V pohodě, klidně si sedněte. Můj stůl to není,“ dodal a sklopil oči k displeji, kde se mu zobrazila zpráva od starší sestry. Dlouho o ní neslyšel. Od chvíle co se vdala a odstěhovala do hlavního města, s ní byl opravdu zřídka. Jenže teď, když čekala své druhé dítko a její manžel jezdil na služební cesty, o sobě začala konečně dávat vědět. I když to byla i jeho osobní chyba. Sám na ni neměl tolik času. Naposledy před skoro půl rokem, kdy jeho cesta končila na pražském letišti. Domluvili se tenkrát, že u nich zůstane na noc, aby se nemusel trmácet dlouhou cestu domů, ale taky si trochu odpočinul. Navíc to bylo v době, kdy nachytal Milana s jeho kolegou a on potřeboval přijít na jiné myšlenky. A kde jinde hledat útěchu než u jeho nejmilejší starší sestry.

Tentokrát si ale ona potřebovala na chvíli odpočinout od rušného velkoměsta a ukázat dítěti i jiné prostředí, zatímco její manžel bude řešit důležitou zakázku v zahraniční firmě. Trošku se zamračil nad tím, že volný týden stráví v obležení malé Leničky, ale nedá se nic dělat. Co by pro sestru neudělal.

Celou dobu, co naťukával kladnou odpověď své sestře, mu neušel ten neochvějný pocit, že na něm ten divný chlápek, který si k němu přisedl, visí očima. I když mu to nebylo moc příjemné, opatrně si ho prohlédl, zatímco vybíral z nápojového lístku. Uhnul pohledem, když muž před ním přetočil stránku, než pokračoval v předchozí činnosti. Ten muž byl vysoký, špinavé blond vlasy s podobným sestřihem jako měl on sám, mužnost a nadřazenost z něj prýštila na všechny strany, avšak nevěděl, kam si ho zařadit. U každé osoby, kterou potkal, dokázal odhadnout, jaké zaměstnání vykonává, jen u tohoto muže ne. Avšak, co si může myslet. Hotel byl plný lékařů a podnikatelů, takže ten výběr možností nebyl tak velký. Buď to bude doktor, nebo podnikatel. A on teď doktory opravdu v lásce neměl. Doufal proto v tu druhou možnost, i když ani vlastně nevěděl přesně proč.

***

Z reakce na jeho otázku byl nadšený. Mohl si tak užít poklidného večera v dosti pohledné společnosti. Doufal jen, že jeho okukování nebude moc troufalé. Jenže on si rád nejdříve prohlédl cíl svých potřeb. Jinak se to ani nedalo nazvat, když víc ani neplánoval. Užít si a pá pá. To podivné šimrání, které od začátku měl, se ještě zintenzivnilo.

Studoval každou linii tváře neznámého. Jeho zelený pohled upřený k mobilnímu telefonu. Dlouhé prsty ťukající a přejíždějící po displeji. Jedna noha ležérně přehozená přes druhou. Celý vypadal dosti uvolněně a sexy. Ještě víc sexy bylo ale to gesto, které následovalo. To, jak mladík před ním znovu upil drinku a pomalu slíznul zbloudilou kapičku ze rtů, zatímco se naklonil ke stolu, na nějž položil již prázdnou sklenici.

Vzduch se mu málem zadrhnul v plicích z toho neuvědomělého gesta. Zůstal nad mužem doslova civět s otevřenou pusou, dokud nepřišla studená sprška.

„Budete na mě civět ještě dlouho? Je to docela nepříjemné. A dřív, než se začnete omlouvat, ne, nebudu s vámi spát,“ ozvalo se jako blesk z čistého nebe a on si po probuzení všimnul, že na něj mladík mírně zamračeně kouká s rukama zkříženýma na hrudi. Chtěl něco odvětit, už se nadechoval, když muž před ním pokračoval a on si uvědomil, že si vybral špatnou oběť. Tenhle nevypadal, že by se nechal ošukat, spíš naopak.

„Hele, já vím, o co vám jde. Zas tak blbý vážně nejsem. Cítím váš pohled už od chvíle, co jste stál tam nahoře. Chlapa, co se snaží někoho nabalit a ošukat, poznám. Jenže zamyslete se nad jednou věcí. Jste v hotelu, dost luxusním mimochodem, a první co vás napadne je okukovat zdejší nabídku ubytovaných? Vážně? Proč nejdete někam do bordelu? Nebo si nezaplatíte gigola? Vážně vám přijde vhodné koukat po hostech, když ani nevíte, jaké pohlaví upřednostňují? Nenapadlo vás, že já osobně mám rád třeba ženy? Určitě ne, jak by mohlo. Šel jste prostě na jistotu,“ dokončil a naklonil hlavu na stranu.

Vzpamatovával se z toho notnou chvíli. To mladší stvoření mu tím vyrazilo dech. Najednou měl pocit, že snad měl na čele od samého začátku napsáno, co plánuje. Jinak si nedovedl vysvětlit, jak přesně to muž před ním dokázal vystihnout a vlepil mu silnou pomyslnou facku. Jenže on se nechtěl vzdát tak snadno. Chtěl ho dostat stůj co stůj. A hlavně, když tušil, jak to tenhle zajíček má.

„Vážně? Myslím, že právě jste o sobě řekl víc, než jste chtěl,“ usmál se provokativně.

„Vážně? A co takového jsem podle vás řekl?“ Oddechl a upil z nového drinku, který mu mezitím donesl číšník.

„Tak za prvé, když říkáte, že nejste tak blbý, proč jste mě tedy ke stolu přizval? Navíc, když jste, jak říkáte, cítil můj pohled už od schodů,“ opřel se do křesla a tentokrát to byl on, kdo zkřížil ruce na prsou.

„Bylo mi vás líto. Hotel je opravdu plný a nechtěl jsem, aby se vaše kalhoty musely ušpinit o prach ze země, kdybyste si neměl kam jinam sednout. Vypadají totiž dost draze.“

„Nemyslím si, že je to tím,“ zakroutil hlavou a probodl ho očima.

„Tak jak si myslíte, že to bylo?“

„Řekl bych, že jsem vás zaujal a jen tohle volné místo přispělo k tomu, abyste si mě mohl líp prohlédnout. Sice jsem zkoumal nápojový lístek, ale taky nejsem slepý,“ ušklíbl se nad pozvednutým obočím svého spolusedícího.

„Prozradilo to o vás víc než dost. A navíc jste se teď i profláknul, že ženy nejsou vaší prioritou,“ mrknul na něj znovu, než upil ze svého drinku.

„Hmm, dedukce hodné detektiva. Gratuluji. To nic nemění na tom, že mě do postele nedostanete. A podle vystupování bych klidně i dodal, že nikdy. Nemám rád nabubřelé podnikatele a doktory, co si myslí, že jim patří celý svět a všechno ví. I když doktory nenávidím snad nejvíc,“ odfrknul a popadnul znovu svůj telefon, který se rozvibroval příchozí zprávou.

Dával mu chvilku na přečtení, ale sám se nad nenadálou situací v duchu smál. Sice věděl, že tohohle mladého muže do postele nejspíš nedostane, ale zábava s ním byla i tak. Bavil se opravdu dokonale nad jeho vnímáním lidí kolem sebe. Po těch úmorných dnech, kdy poslouchal výklady lékařů a odborníků ve svém oboru, bylo tohle takové skvělé zpestření.

Jakmile se všimnul, že mu jeho spolusedící věnuje pozornost, rozhodl se udělat velký krok. Snad to přežije ve zdraví.

„Nemáte rád doktory? To není moc na místě, když je v životě potřebujete. Jsem Martin, mimochodem. To abychom si nemuseli neustále říkat vy,“ řekl a natáhnul k muži dlaň. Ten se na ni chvilku nedůvěřivě díval, než se pomalu naklonil.

„Martin?“ zopakoval, než k oslovenému natáhl svou dlaň. „Jakub. Teď zpátky k hlavnímu tématu. Ne, nemám je moc v lásce. Beru je ve svém životě jako nutné zlo. Nejste doufám doktor? To bych tenhle rozhovor mohl rovnou ukončit,“ nadhodil Jakub a zkoumavě projel očima Martinovu tvář. Ta byla kamenná bez náznaku emocí. Doufal, že z ní cokoliv vyčte, ale neuspěl.

Uvažoval nad tím, co říct. Teď, když se tak krásně rozjel jejich rozhovor, o něj nechtěl přijít. Tak Jakub nemá rád doktory a on jedním z nich byl. Co teď? Aniž by zauvažoval nad následky, zakroutil hlavou: „Ne, nejsem doktor. Můj otec ale je. Je zde na nějakém nudném kongresu a já slíbil matce, že ho doprovodím.“

„Ouu, to je snad ještě horší. Mít rodiče doktory. Lituju vás, tebe. Nevadí teda tykání? Ale máš plus za to, že nejsi doktor,“ přikývnul Michal hlavou, než se ležérně zavrtal do křesílka.

„Dík, vážně si toho cením.“ Ze lži, kterou vymyslel, se mu stáhl žaludek. Lhal svým známostem už několikrát, ale ani nevěděl proč u Jakuba, kterého sotva poznal, tohle dělal s odporem.

„Ale už se těším, až ta pitomost zítra skončí a my budeme moct konečně letět domů v tom příšerném stroji, protože můj otec je na cestu autem moc pohodlný,“ odfrknul si znechuceně a sledoval překvapení v Jakubových očích.

„Tomu říkám výlet. Ale co máš proti letadlům? Vždyť letadla jsou jeden z nejbezpečnějších a nejpohodlnějších dopravních prostředků? Navíc ten pocit, když letíte vysoko a vidíte z okýnka mraky je nezaměnitelný,“ rozplýval se Jakub nad svou největší láskou, až málem ztratil hlavu v oblacích.

Martin se na něj podezřívavě podíval a jen doufal v to, že není nadšenec z létání jako jeho otec, který by si klidně letadlo pořídil klidně i domů místo auta. Znovu ho sjel lékařským pohledem, který dokázal odhalit sebemenší anomálii, než si odfouknul: „Ne, že bych je přímo neměl rád. Spíš mi vadí ti, co je řídí a tak. Pokaždé, když někam letím, mají všichni na palubě takové ty přihlouplé úsměvy na tváři i v době, kdy dojde k turbulenci. Člověk je podělaný strachy a oni se s úsměvem dívají po všech cestujících a cpou jim do hlavy takové ty řeči, jakože se nemají čeho bát. Samozřejmě, že je, když letadla pilotují takoví nafrnění šašci, díky kterým letadla padají k zemi,“ rozčílil se Martin nad jednou svou negativní zkušeností, kdy je během letu postihla bouřka a on si z toho odnesl strašlivé trauma.

***

Jakub zůstal zaskočeně sedět a prsty si přejížděl po rtech, zatímco měl tendenci si kousat do palce. To, co slyšel, se mu nelíbilo. Urazilo to jeho letecké ego.

Přihlouplé úsměvy? Nafrnění šašci? Padající letadla? Vždyť za většinu pádů mohly technické závady?!

V duchu se uklidňoval a přemlouval, aby nepopadl karafu s vodou a nechrstnul ji Martinovi do obličeje. Zároveň se utvrdil v přesvědčení, že pravdu o svém zaměstnání si nechá pro sebe. Však proč by se měl svěřovat někomu, koho už nikdy neuvidí? Vlastně celý tenhle rozhovor nechápal. Proč se při první příležitosti nesebral a nešel se projít, nebo se nevrátil na pokoj, kde by si pustil nějaký film na notebooku, který měl s sebou? Nejspíš začal přicházet o zdravý rozum. Jo, to musí být ono, přicházím o rozum, pomyslel si, než popadnul sklenici s drinkem a na jeden ráz ho do sebe nalil. Druhou myšlenkou však bylo svou práci si aspoň nenápadně obhájit. Vždyť i oni byli lidi a příjemné vystupování měli vlastně v popisu práce. I přesto všechno se však nedokázal úplně uklidnit.

„Hmm, jak jsem si myslel. Ty si o sobě vážně myslíš, že víš všechno, co? Nějaká chodící encyklopedie nebo tak? Koukals někdy na nějaký pořád v televizi o haváriích? Asi ne. Kdyby jo, tak zjistíš, že za nehody dost často nemůže pilot, ale stroj a jeho stáří, vliv počasí, údržba. Je pravda, že i piloti chybují, ovšem těch aspektů, které můžou pád letadla způsobit, je hodně. Se někdy podívej na nějaký dokument, mnohdy jsou opravdu dost zajímavé a dozvíš se fakt hodně,“ vyštěknul na Martina.

„Zas tolik jsem toho neřekl, ne? Nemusíš se hned rozčilovat. Mám moc práce na to, abych na tyhle pořady koukal,“ zamračil se na Jakuba, který jen vědoucně přikývnul jako už tolikrát.

Ano, přesně s tímhle počítal. Že tenhle pan důležitý o tomhle povolání nic neví. Vlastně nejspíš ani o jednání s lidmi, když si dovolil říct něco takového o výrazech posádky.

***

Ani si pod přílivem adrenalinu nevšimli, že obloha začíná nabírat tmavý odstín večera. Zdálo se to jako chvilka, co tam seděli a najednou se začalo šeřit. Naštěstí nikoho nenechala obsluha po blížící se tmě, a rozsvítili decentní venkovní osvětlení v podobě menších lampiček. Kdyby byl Jakub jeho přítel, řekl by, že je to docela romantický večer. Jenže nebyl. Seděl tu s mladým mužem, který očividně nehodlal přijmout roli jeho dnešní oběti a dával mu to všechno doslova sežrat. Uvědomoval si však, že ani on se nechoval nejzpůsobněji. Sám pracoval s lidmi a věděl, že člověk, ať už mu je hrozně jak chce, musí občas nahodit poker face a odbýt si svých několik hodin v práci. Začal dost silně uvažovat nad tím, jestli to stvoření před ním nepatří k některé z leteckých

„Hm, jak tak koukám, dneska jsem opravdu přestřelil. A měls pravdu, šel jsem sem na jistotu. Můj gay radar mi u tebe řval jak splašený,“ přiznal s porážkou a sledoval, jak se tvář muže naproti změnila v překvapenou.

„Takže přece jen jsi sem přišel za jediným účelem?! Najít a polapit. Ale řeknu ti jedno malé tajemství,“ zašeptal Jakub a opřel se lokty o stůl. Zvědavě pozvedl obočí a čekal.

„Mě jen tak na lopatky nedostaneš,“ usmál se na něj Jakub vítězně, spokojený sám se sebou.

Jenže pak se k němu naklonil on a to, co řekl, Jakubovi na tváři zmrazilo úsměv nadobro.

„Hm, jen tak? Takže vlastně ta možnost tady je!“ zašeptal nazpátek a ten výraz mladšího muže naproti sobě si užíval. Tu červeň, která se Jakubovi nalila do tváří, a dech, jenž se mu v krku zadrhnul.

***

Bylo taky proč. Poslední minuty cítil čím dál větší šimrání v podbřišku a potřebu být tomu člověku fyzicky blízko. Jen si to nechtěl přiznat. Nenapadla ho jiná odpověď než ta záporná, pronesená nejklidnějším hlasem, jaký ze sebe dokázal dostat. Pak si to ale uvědomil. Co by mu jedna noc udělala? Martin nebyl zas tak škaredý chlap, spíš naopak. Byl úplně normální. Dle vzhledu o sebe celkově pečoval. Nebyl žádná korba z posilovny, ale normální chlap, což mu jen imponovalo. Sám byl štíhlejší postavy. Kvůli práci se udržoval v kondici jen nějakými lehčími sporty. Nic se nemá přehánět, to bylo jeho heslo od chvíle, co si při jednom z cvičení v posilovně zvrtnul kotník, který ho vyřadil ze služby na několik měsíců. Od té chvíle se držel na uzdě.

***

Martin tiše seděl a sledoval muže před sebou. Od jeho záporné odpovědi chvilka uběhla a on stále mlčel. Z tváře mu nevyčetl téměř nic. Snad přemýšlel? To netušil. Jenže co s jistotou věděl, bylo, že dneska z toho nic nebude. Tak si holt budu muset zase vyhonit, pomyslel si a ušklíbl se nad vědomím, že sdílí pokoj se svým otcem. Jako by si nemohli zamluvit pokoje dva?! Jeho otec byl v tomhle ale trochu škrt. Vždy se snažil šetřit, aby pak mohl vložit peníze do vybavení domu. Vybavení, které mnohdy vůbec nepotřeboval, jenže jeho manželka – Martinova matka ano.

Zkontroloval čas na hodinkách. Bylo něco málo po deváté a otec nikde. Neubránil se zívnutí, které prolomilo to prapodivné ticho.

„Snad se ti nechce spát? Chodíš spát se slepicemi?“ uchechtl se Jakub a koukal na konsternovaný výraz muže před sebou.

„Ale je to fakt. Už je docela pozdě a já mám ještě nějakou práci. Za hodinku možná ještě nepůjdu spát a dám si sklenku vína. Těch nealko drinků jsem se za dnešek docela přepil. Devatenáct, číslo mého pokoje, kdybys nešel hned spát a nudil se. Snad uděláš lepší dojem,“ mrknul na něj. Vstal a pomalým krokem se vydal na pokoj, než se zastavil a podíval se na něho znovu, tentokrát s takovým výrazem, že šokem z toho, co slyšel a právě teď viděl, oněměl.