Sotva ho Martin osvobodil z područí vyšetření, narovnal se a snažil se vydýchat nával vzrušení. Věděl, že stojí kousek za ním. Bál se k němu otočit. V hloubi duše se mu hádali dva čertíci. Jeden mu našeptával, aby po Martinovi skočil. Druhý zase, že se nemá tak snadno podvolovat. Nevěděl, kterého poslechnout. Toužil po obojím. Zároveň ale nechtěl, aby k něčemu došlo v ordinaci. Na ty měl díky Markovi opravdu špatné vzpomínky.
„Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti nějak?“ vytáhl ho z přemýšlení Martinův starostlivý hlas. Na zádech ucítil dotek prstů. Jemným tahem ho otočily čelem k jejich majiteli.
Chvíli stál se zavřenýma očima, než dostal odvahu je otevřít a pohlédnout do těch Martinových.
Vyčetl z nich hodně. Převážně ale obavy mísící se s něčím hlubším. Prohlížel si jeho tvář. Okamžitě věděl přesně, co chce udělat.
Ve chvíli, kdy se chtěl Martin nejspíš zeptat na něco dalšího, si ho přitáhl za hlavu k sobě a ušklíbl se: „Nemysli si, že se tím všechno vyřešilo!“ Pak spojil jejich rty a ruce mu omotal kolem krku.
Na bedrech ucítil Martinovu dlaň. Dlaň, která ho držela tak pevně a zároveň opatrně. Víc, než jak ho držíval... Kdo vlastně? To jméno se Kubovi s dalším polibkem vypařilo z hlavy. I to, že tam stojí, něco stojí a lepí se s ním na muže v bílém plášti.
Tlak na zádech zesílil. Líbil se mu ten jemný majetnický pocit.
S dalším pootevřením úst a následným dotekem jazyků se propadl hlouběji, než doposud byl. Probralo ho až jeho vlastní zasténání. Díky němu se rozhodl polibek ukončit a na pár centimetrů se odtáhnout.
„Takže mi odpouštíš?“ vydechl Martin mírně vzrušeně.
„Ne, jen jsem si vybral malou zálohu,“ usmál se Kuba rošťácky. Přestože ho něco dost tlačilo do břicha a tváře mu hořely, nemohl pokračovat.
„Zálohu?“ nechápal Martin. Kuba chytil jednu jeho ruku a vyprostil se z ní. S vítězným úsměvem se otočil a šel se obléct. Jeho tam nechal stát a nevěřícně koukat.
Během oblékání sváděl svůj vnitřní boj o to, aby se tam Martinovi nedal. Nechtěl, aby to proběhlo takhle. Aby se po takové době a tolika peripetiích spolu vyspali na nějakém lehátku urologické ambulance.
„Snad sis nemyslel, že ti to všechno projde tak snadno? Se budeš muset ještě trošku snažit. Navíc, sex v ordinaci zrovna dvakrát nemusím,“ dodal a postavil se před Martina. Snažil se tvářit vážně při pohledu na vybouleninu bílých lékařských kalhot, zatímco si zapínal pásek u těch svých. Stejně mu ten koutek párkrát cukl zadržovaným úsměvem.
Převrátil pak oči, když na něj Martin zase vytáhnul, že očividně není sám, kdo má co napravovat. Proč s tím zase začíná, ptal se sám sebe.
„Proč ti na tom tak moc záleží?“ zamračil se naoko.
„Možná mi záleží i na něčem jiném než na odpuštění.“
„Opravdu? A na čem?“ Kuba se otočil a popošel pár kroků zpátky. Opřel se zadkem o lehátko. Hezky v bezpečí, mimo dosah těch nebezpečně šikovných šmátravých rukou.
„To se těžko vysvětluje,“ usmál se na něj Martin a napodobil ho. Jen on se opřel zadkem o stůl.
„Hmm, když je to takhle,“ Kuba víc nestihl říct, protože se Martinovi rozezvonil telefon. Pochopil díky tomu, že tenhle rozhovor si budou muset nechat na později. Očividně byl jeho doktor potřeba někde jinde.
„Promiň. Kolega. Potřebuje po mně nějaké dokumenty. Ale pokud bys měl čas pak, můžem zajít na oběd a tam náš rozhovor dokončit.“ Martin se při těch slovech zatvářil doslova jako neviňátko.
Kubu to nesmírně pobavilo. A nejen to. Tělem se mu rozléval zvláštní pocit. Takový, že všechno nemusí nakonec být tak zlé, jak to zprvu vypadá.
Kouknul na hodinky. Uvědomil si, že je po půl jedné a on od rána vůbec nic nejedl, jak byl nervózní. Zároveň mu docházelo, že to, co mu roste v srdci, je nejspíš... A to proč, se děje tohle všechno nebude jen tak. Jinak by se Martin tolik nesnažil, ne? Nezval by mě na oběd, kdyby mu šlo jen o odpuštění, pomyslel si.
„Zveš mě na oběd nebo na rande? Pokud na rande, tak to opravdu nebudeš mít tak snadný. Se budeš muset posnažit víc,“ popíchl ho nakonec.
„Že to s tebou musí být tak složité?!“ zasmál se Martin. „Dobře, tak jen na oběd. Tam mi můžeš říct, jak si to odpouštění představuješ.“
***
V první chvíli, kdy se po pečlivé kontrole Kubova těla odtáhl, měl obavy, zda to vážně nepřehnal. Kuba se skoro nepohnul. Jen se zvedl z lehátka a nehnutě tam stál. Výčitky svědomí se mu snažily našeptat, že to znovu pokazil. Že zašel příliš daleko a nejspíš se mu tohle provokování vymklo.
Nemohl to nechat jen tak.
Jejich následný polibek mu jeho obavy vyvrátil.
Držel Kubu blízko. Užíval si ho. Zároveň měl chuť zajít dál. Stačilo jen víc zatlačit a položil by ho na lehátko. Nic ale neudělal. Prostě stál a užíval si momentální pobláznění smyslů.
Věděl, že to s Kubou nebude mít jednoduché, když očividně tak trochu bojoval sám se sebou. Nejspíš měl opravdu špatné zkušenosti ve vztahu s doktory. Bylo to v té chvíli poprvé, co Martina dokonce napadlo, že možná i nějaký osobnější vztah. Jen to asi úplně dobře nedopadlo. Jinak by se tomu všemu Kuba tolik nebránil. Celé by to neprodlužoval a nehrál s ním tuhle hru. Hru, která Martina začala i docela bavit.
Zároveň to pro něj byla i výzva. Výzva, kterou prostě musel a chtěl dokončit. Výzva, při níž pro něj byl Kuba tou největší výhrou. A to i přesto, že o něm vlastně nic krom zdravotního stavu a zaměstnání nevěděl. A taky toho, že má starší sestru a malou neteř.
Stál proti němu a upřímně odpovídal na všechny otázky. Když se mu rozezvonil mobil, měl chuť ho hodit z okna. Mobil, ne Kubu!
U něj ho zajímalo, co má na srdci dál. Takhle teď mluvil po telefonu s kolegou a sledoval pohasínající úsměv na tváři svého pilota. Zkontroloval hodiny nade dveřmi. Nebyl moc nadšený z toho, že stráví v práci ještě další půl hodinu. Hloupé papírování!
Měl hrozný hlad a muž před ním nejspíš taky. Pozvání na oběd bral jako přijatelné řešení situace. Na rande ho totiž pozvat chtěl a takhle by zabil dvě mouchy. To by ale nebyl pilot, aby na něj zase něco nevymyslel.
Odlepil se od stolu a přistoupil k němu. Kuba sledoval každý jeho pohyb. Opřel se dlaněmi o lehátko a tím ho doslova uvěznil pod sebou.
„Máš nějaké oblíbené místo nebo to necháš na mě?“ zašeptal Martin blízko jeho rtů. On provokovat taky uměl.
„Hmm,“ zamyslel se Kuba na moment. Na tváři se mu objevil lišácký úšklebek: „Překvap mě!“ V té chvíli Martin zalitoval, že se ptal.
„Překvapit tě? Představuješ si něco konkrétního?“
„Ani ne. A neboj, určitě na něco přijdeš,“ poplácal ho Kuba po rameni. Pak se vyprostil z jeho uvěznění a dal se na odchod.
„Počkej!“ zastavil Kubu, který se na něj ode dveří nechápavě podíval.
„Dáš mi na sebe aspoň číslo? Nebo adresu, kde tě najdu? Nebo jak se ti mám ozvat, kde se sejdem?“ zeptal se a tentokrát byl on ten, na koho ten druhý nechápavě koukal.
***
Bože, za co? Ptal se Kuba v duchu a protočil oči. Na to, jak je chytrý, teď se mu zdál Martin trochu jako mimozemšťan. Pustil kliku ode dveří, došel k jeho stolu a vzal z něj svou kartu pacienta.
„Doktoři,“ zakroutil hlavou a vrazil ji překvapenému Martinovi do dlaní. Pak se zabouchnutím dveří odešel a jeho tam nechal stát. Však on na něco přijde a snad i přijde, doufal si Kuba pro sebe. To sebezapření, které při tom všem musel udělat, bylo pro něj skoro jako mučení. Nadržený byl dost.
Po příjezdu domů ihned vletěl do sprchy. Gel mezi půlkami klouzal, což nebylo za téhle situace moc příjemné. Uvažoval nad tím, kolik ho na něm musel Martin při vyšetření vyplýtvat. Na malou kapku to nevypadalo. V podbřišku mu z toho zašimralo. On se tomu ale nechtěl poddat. Musí to vydržet, aspoň chvilku.
Koupelnou se v doznívajícím kapání vody z kohoutku rozeznělo hlasité zakručení. Měl hlad, obrovský a Martin ani po další půlhodině nikde. V ručníku omotaném kolem pasu došel do kuchyně. Měl štěstí, že ráno nakoupil čerstvé pečivo. Aby si nezkazil před obědem chuť, nacpal do sebe aspoň obyčejný rohlík. Vzal do ruky mobil a zkontroloval blikající upozornění. Měl zprávu od sestry ohledně plánované víkendové oslavy narozenin jejich tety a nějaké e-maily.
Pročítal ostatní příchozí zprávy, zatím co se vydal se do ložnice. Mobil hodil na postel a otevřel skříň. Hledal, co by na sebe hodil. Chtěl něco, v čem by mu bylo fajn a zároveň zaujal. Nad tím se musel usmát. Chce zaujmout někoho, kdo o něj už očividně zájem má. V prohrabování věcí však pokračoval.
Odhodil na postel asi čtyři nejlepší trička, když ho vyrušil zvonek u dveří. Ustrnul v pohybu s vytřeštěnýma očima. Pomalu otočil hlavu za opakujícím se zvukem. Div se nepřizabil, jak rychle na sebe natáhl aspoň boxerky. Rozeběhl se ke dveřím a otevřel.
***
Kuba mu utekl z ordinace a on tam zůstal s jeho kartou v dlaních. Když si na kartě všiml jeho adresy a telefonního čísla, došlo mu, co tím myslel. Plácl se do hlavy nad svou chvilkovou hloupostí.
Opsal si údaje do mobilu a číslo si uložil v seznamu kontaktů. Sedl si zpátky k počítači a odeslal kolegovi požadovaný dokument. Sprchou v šatně proletěl závratnou rychlostí. Cestou z nemocnice potkal pár kolegů. Snažili se ho zastavit aspoň na kus řeči. On je však slušně odmítl a s neustálým sledováním času na mobilu, se konečně vydal pěšky domů pro auto.
Usazený za volantem projížděl městem. Podle navigace zjistil, že nebydleli daleko od sebe. Vlastně bydleli ve stejném městě, jen oba na jeho opačném konci. Nechápal, jak je možné, že se doteď nepotkali. No jo, oba věčně v práci a nejspíš se jim směny prolínaly.
Překvap mě, opakoval si pořád dokola a vymýšlel řešení téhle výzvy. Jak ho má s obědem překvapit? Kam ho vzít? Kde nebude v tuhle dobu plno? Ťukal prsty do volantu, než dostal trošku vtíravý nápad. Prsty chmátl po páčce blinkru a zamířil si to do jedné z jeho oblíbených restaurací. Do restaurace, kde dělali tu nejlepší panenku, jakou kdy jedl. Restaurace, která byla kupodivu jen pět minut od Kubova bytu.
Vybral jídlo z lístku a nechal si ho zabalit. Kuchař byl jeho známý, takže se nemusel o rychlost přípravy strachovat. Za necelých dvacet minut přebíral zabalené jídlo a láhev vína. U auta otevřel kufr a vyndal papírovou tašku. Takové štěstím, že ji zapomněl vyhodit.
Tentokrát on s vítězným úsměvem vycházel po krátké cestě schody zrekonstruovaného bytového domu. Měl docela štěstí, že z jistého vchodu zrovna vycházela starší paní s nákupní taškou na kolečkách. Dostal se tak do domu bez zazvonění. Však ho měl překvapit, ne?
Došel k určeným dveřím a zazvonil. Nastalo pár vteřin ticha, než se konečně otevřely a jemu se naskytla opravdu pěkná podívaná.
„Kdybych to věděl, vzal bych si taky jen boxerky,“ usmál se a sledoval, jak Kubova tvář brunátní.
„Ještě slovo a nechám tě venku!“ pohrozil mu Kuba a ustoupil ode dveří. „Trošku jsem nestíhal. Pojď dovnitř a já se mezitím obleču.“
„Kvůli mně nemusíš. Stejně nikam nejdem.“
„Cože? Já myslel...,“ odsekl Kuba, než si konečně všiml, co má Martin v rukách. „Ehm, co je to?“ zeptal se podezíravě a ukázal tím směrem.
„Oběd,“ vycenil Martin zuby. Pohled na Kubu? K nezaplacení. Podal mu tašku s jídlem a sledoval, jak si ji nedůvěřivě prohlíží.
„Mekáč? Vážně?“ zeptal se Kuba hloupě a tím Martina rozesmál.
„Co je tu sakra k smíchu?“ rozhodil ruce a Martina vyprsknul ještě víc. Kuba svěsil ruce a kroutil nad ním hlavou. Pak se otočil a odešel hlouběji do bytu. Martin šel rovnou za ním.
„Víš co? Než se uklidníš, já se obleču. Takhle se tu promenádovat nehodlám,“ vyhrknul k němu podrážděně a vrátil tašku Martinovi.
„Kuchyně je hned vedle. Talíře v horní skřínce nad dřezem a příbory v šuplíku vedle ledničky.“
Jak řekl, tak i udělal. Martin se za Kubou ohlédl. Za jeho pevnou vzdalující se postavou. Mlasknul nad tím pohledem. Být nadržený puberťák, nejspíš by si nebral servítky a přetáhnul by ho hned u dveří.
Pohled na Kubovo polonahé tělo mu způsobilo nemalé šimrání v podbřišku. Nebo to byl hlad?
Stál v obývacím pokoji průchozím s menší kuchyňkou a rozhlédl se. Vybavení bylo moderní a očividně pravidelně udržované. Na dveřích do chodby visela Kubova uniforma pilota. Jen na vteřinu se na ni koukl, než zakroutil hlavou. Vzpomněl si na jejich scénku v letadle.
Došel do kuchyně a boxy s jídlem vytáhl z tašky na pracovní desku. Vytáhl talíře z určených míst a pustil se do servírování jídla.
***
Co mohl od doktora víc očekávat, než tohle?! Stál v ložnici nad vytáhnutým oblečením. Oblékl si kalhoty a s brbláním popadl jedno z triček.
Přese všechno mu malinko v koutku zacukalo. Sám si naběhl, když řekl, že ho má Martin překvapit. Takže vlastně neudělal nic, co by odporovalo jeho přání. Ale mekáč?! To nemohl vybrat něco jiného, než zrovna tohle? V tom mu došlo, že se culí od ucha k uchu jako zamilovaná puberťačka. No nic, tak snad příště, řekl si pro sebe a zamířil do kuchyně odkud slyšel cinkání nádobí a příborů.
Zastavil se u dveří a tiše sledoval Martinovo počínání. Na talířích se objevilo něco, co neodpovídalo jídlu z rychlého občerstvení. Ovládla ho zvědavost.
„Co je to?“ zeptal se ho a ukázal pak prstem na lahodně vypadající kousky masa se šťouchanými brambory a zeleninovou oblohou. „To není…“
Martin zakroutil hlavou: „Není, no. Ale jako vtip byla ta taška dobrá. Měl ses vidět.“
„Jo, dostal jsi mě. Můžeš si to připsat jako bod k dobru,“ ušklíbnul se Kuba a zabořil prst do omáčkou politých brambor. Potěšeně nad tou chutí zamručel.
„Hmm, dobrý. Tos vařil sám?“
„Nevařil. Je to z jedné fakt výborné restaurace kousek odsud. Mám tam známého kuchaře, takže si dal speciálně záležet. Za to bych mohl dostat další bod, ne?“ mrknul po něm Martin.
„Nebuď náročný!“ odpověděl mu Kuba s úsměvem. Pak popadl nachystaný talíř a rozešel se do obývacího pokoje, kde se usadil za jídelní stůl.
Ujídali sousto po soustu a po očku se vzájemně sledovali. Hlavně nenápadně, aby si toho ten druhý nevšiml. Oběma připadalo tohle posezení příjemné. Jídlo na názoru ještě přidalo. Bylo opravdu výborné a Kuba musel uznat, že se Martin vytáhl. I přesto, že zůstali v pohodlí jeho bytu.
„Lítáš už dlouho?“ ozval se Martin mezi sousty a ukázal na jeho uniformu.
Kubu ta otázka zarazila. Zrovna od něho by podobný zájem nečekal. Nevěřil tomu, že by se člověk, který nemá rád jeho práci o ni skutečně zajímal.
„Uklidím ji, jestli tě znervózňuje,“ smýknul rameny a postavil se od stolu. Martin ho hned zastavil. Tvář měl naprosto vážnou, když mu sdělil, že to CHCE vědět.
„Vážně? Neděláš si ze mě doufám srandu, protože to vůbec není vtipný,“ zapochyboval, ale sedl si zpátky.
„Myslím to smrtelně vážně. Vidíš? Vůbec se nesměju,“ ukázal vidličkou na svou vážnou tvář Martin.
Kuba chvilku nehnutě seděl a koukal na Martina. A ten zase na něj, zatímco si vkládal do úst další sousto.
„Neoficiálně mě děda usadil za knipl ve dvanácti. Oficiálně jsem ale začal lítat v šestnácti,“ vydechl Kuba nejistě.
„Waw, jsem myslel, že člověk musí být starší, aby mohl lítat. Takže tvůj děda je taky pilot?“ podivil se Martin a Kuba se nad otázkou potěšeně ušklíbnul. Z Martinova hlasu okamžitě poznal, že to myslí vážně. Že jeho zájem je vážný. Vážnější, než jaký kdy projevil…
„Jo, stejně jako moje máma - jeho dcera. Mimochodem! Zadělals mi na pěkný malér tou pusou v letadle!“ zaškaredil se na Martina, který se na něj naprosto nechápavě podíval.
„V letadle jsou bezpečnostní kamery. Takže to celé… moje máma,“ kousl se do rtu a očima se rozhlédl po místnosti. Prstem se snažil naznačit, co myslí: „viděla,“ dokončil myšlenku a podrbal se na hlavě.
Ještě teď z byl matčina výslechu trošku mimo. Když spolu tenkrát jeli autem bylo mu jasné, že si ho doma podá. Nenapadlo ho ale, že to bude výslech hodný detektiva. On sedící na židli u stolu a ona nad ním s rukama složenýma na hrudi.
***
Martinovi bylo dobře. Vlastně líp než jen dobře. Užíval si všechno to, co se dělo. Zároveň si uvědomoval, že se mu to opravdu líbí. To, jak si Kuba vychutnává oběd. To, jak jen na malinkou chvíli schoval své popichování do šuplíku a ukázal mu i tu roztomilejší stránku své osobnosti. Tu, která vyšla na světlo popisováním jeho leteckých začátků.
Se zaujetím poslouchal, jak mu odříkává rodinnou pracovní hierarchii. Překvapilo ho, že kořeny Kubova zaměstnání sahají od dědy přes matku až k němu. Většinou bylo zvykem, že synové následovali své otce. Aspoň u Martina v rodině to tak bylo.
Trhnul sebou, když uslyšel zmínku o jejich letadlovém polibku ve spojení s Kubovou matkou.
„Co ona na to?“ zeptal se zvědavě.
„Coby? Neměla, co říct, když jsem ji nic neřekl,“ smýknul Kuba rameny a opřel se do židle. Jídlo se v něm nečekaně rychle ztratilo.
Martin se nad ním jen pousmál. Neřekl by, že někdo o půl hlavy nižší toho za tak krátkou dobu spořádá víc než on. Nebo spíš, že on bude mít stále půl talíře, zatímco Kuba ho bude mít dávno v sobě.
Což nejspíš Kubovi neušlo.
„Co je?!“
„Kdybych to věděl, vzal bych ti větší porci,“ popíchl ho Martin.
„No co, měl jsem hlad. Navíc jsem pořád ve vývinu,“ zazubil se na něj Kuba a jemu smíchy málem zaskočilo.
Byla to jedna perla za druhou a on se neskutečně bavil. Bavil se, na nic nemyslel a zároveň se těšil na to, co ještě přijde. Co ještě z jeho pilota vypadne.
Krom toho všeho ale dost toužil ještě po jedné věci. Seděli jen kousek od sebe. Stačilo se jen trochu natáhnout a přitáhnout si ho k sobě.
***
Dlouho se s nikým nebavil tak, jako s ním. Už dlouho se tak nezasmál. A čím víc se bavil, tím větší teplo se mu usazovalo v levé části hrudníku. Nebo to byly následky vína, které si po obědě otevřeli? Určitě to bude mít nějakou spojitost, řekl si pro sebe. Ten jistý cit si nechtěl připustit.
Seděli pak zbytek odpoledne na sedačce a povídali si o jejich práci. O Martinovi a o tom, jak trošku nedobrovolně následoval své rodiče a udělal si atestaci na urologa. O tom, že by rád zkusil i nějaké jiné zaměření, než je urologie.
Kuba seděl s nohama na stole. Přesně tak, jak to neměla ráda jeho máma. Poslouchal Martinovo vyprávění. Sem tam doktora popíchnul, když se rozpovídal víc a zmínil nějakou pikantnější historku z pracovního prostředí.
Pak se strany vyměnily a Martin se ptal jeho na další detaily práce a na školu.
Jedna věc je letectví studovat a druhá podstoupit letecký výcvik. Kuba mu proto povyprávěl o svém studiu na průmyslovce. Vzal tím sice Martinovi vítr z plachet, ale to překvapení v jeho tváři stálo za to.
Bylo pro něj lepší mít nějaké zadní vrátka, kdyby se jako pilot neuchytil. Toho si byl dobře vědom.
Pak vyprávěl o létání s mámou. Taky o tom, že nebýt ní, nestal by se z něho pilot a jeho sestry optička, protože táta měl o jejich budoucnosti jiné představy. Co taky čekat od úspěšného finančního a pojišťovacího agenta?
Nebyl to ale špatný chlap. Byl to rodič, který se pouze bál o své děti. Děti, co odjely studovat na druhou stranu republiky a rodiče navštěvovaly jen zřídka.
Ovoce to ale přineslo. Jeho sestra se stala v Praze vyhledávanou optičkou. A Kuba? Kuba odmaturoval s vyznamenáním. O tři roky později pak úspěšně ukončil letecký výcvik, který mu z části zaplatil jeho děda a vrátil se zpátky na Moravu.
Nad dědou se Kuba zamyslel a jen na vteřinu stočil pohled k uniformě. Pak přišlo další hlasité ‚puf‘, když se k němu Martin nečekaně naklonil a spojil jejich rty.
„Co bys řekl na to se se mnou proletět? Když už se tak zajímáš o to, jak si to u mě vyžehlit,“ usmál se na Martina sotva přerušil polibek. Trošku se fackoval, že myslí na hlouposti v tak vážnou chvíli. Nemohl si ale pomoct. Musel se zeptat.
„A co takhle na chvilku přestat mluvit?“ zašeptal Martin svůdně a palcem mu přejel po tváři.
Na to Kuba nic nenamítal. Provokativně se ušklíbl a tentokrát políbil on Martina. Obkročmo se mu hned na to posadil na klín. Přesně tak, jak to udělal tenkrát v hotelu.
Slastně vydechl, když se mu pak dvě šikovné ruce dostaly pod oblečení a hladily rozpalující se kůži jeho těla.
Začal ztrácet hlavu, když mu Martin svlékl tričko a vlhkými polibky obsypával jeho hrudník.
Zasténali oba, když se houpavým pohybem začal Kuba otírat o klín muže pod ním.
„Ložnice?“ vydechl Martin mezi polibky.
Kuba se beze slova postavil na chvějící se nohy a tahem ruky donutil Martina se zvednout. Přitáhl si ho k sobě a spojení polibky spolu šmatlali až k posteli v ložnici. Kousek po kousku svlékl sebe i jeho, než se spolu svalili do peřin.
Zacukalo Kubovi v rozkroku při vědomí, že na tom jsou oba stejně. Oba stejně vzrušení.
I tak se mu zdál Martin o dost zdrženlivější a něžnější než ve Vídni. Jemnými doteky laskal jeho kůži, než se rozhodl zajít mnohem níž. A mnohem dál.
A tentokrát se Kuba dalšímu kroku nebránil.