Ležel na zádech. Deka se na něj z toho horka trochu lepila. Jemu to nevadilo. Užíval si, jak mu slunce hladí kůži. Skoro usínal, když sebou škubnul pod náhlým šokem. Jemné prsty mu začaly roztírat opalovací mléko. Opatrně masírovaly kůži zad, rukou a nohou.
„Nadzvedni boky,“ zašeptal svůdný hlas. Nedovolil si ho neposlechnout.
Ucítil, jak mu dvě ruce stahují plavky a zároveň ho na páteři šimrají jemné polibky. Čím níž byly kraťasy, tím níž cítil rty muže nad ním. A pak prsty. Prsty rukou hladící a mačkající jeho zadek. Z jeho rtů vyšel slabý vzdech. Stupňoval se s každým pohybem dlaní. S každým nenápadným projetím prstů škvírkou mezi půlkami. Do podbřišku ho tlačil jeho tvrdnoucí penis. Proto když se od něj ty ruce odtáhly, otočil se. Se vzrušením zamlženým pohledem koukal do Martinovy tváře. Té, která se nad ním sklonila a vášnivým polibkem ztišila zakňourání z náhlého průniku Martina do jeho těla.
Opatrné pohyby ho doháněly k šílenství. Kroutil se. Drásal nehty kůži Martinových zad ve chvílích, kdy narazil při průniku na ten malý citlivý uzlíček nervů uvnitř něj.
Bylo mu jedno, jestli je někdo vidí. Jen si ty pocity užíval, než se začal stahovat v návalu přicházejícího orgasmu.
Se škubnutím se probudil. Mírně zadýchaný, roztřesený a zpocený. Oči upíral na strop. Dlaněmi si přejel po obličeji. Až pak si uvědomil, že ho pod peřinou něco studí. Opatrně ji nadzvedl a zaskuhral: „Už zase!“
Od návratu z Vídně se tahle situace opakovala docela pravidelně skoro měsíc. Ani nával práce mu nepomohl zapomenout na tu noc v hotelu. Ani na tu hádku v letadle. Připadal si jako blázen, že na Martina vzpomínal. Jenže si jeho hlava nedala říct. Nějak se mu ten chlap zavrtával čím dál hlouběji pod kůži.
Jeden pitomý večer a naprosto ho to odrovnalo. Nechtěl se tím ale zabývat. Martin byl pryč a on si konečně po čtyřdenním skoro třináctihodinovém maratónu za kniplem letadla užíval svou vlastní postel. Zpoza dveří se ozýval dětský smích. Verča je očividně vzhůru a chystá Leničce snídani, napadlo ho.
Poslední dny to měli dost těžké. Díky komplikacím přišla o miminko. Její manžel se v té době vrátil skoro na týden, než musel znovu odjet. Domluvili se tedy s jejich rodiči, že zůstane u Kuby v bytě, než její manžel dokončí zakázku v Belgii a po jeho návratu odjedou zpátky do Prahy.
Byl docela rád, že u něj ještě zůstala. Mohla si tak pročistit hlavu a on nemusel několikrát za týden prát povlečení. Většinou spával jen tak naostro. Díky ní všechnu jeho ranní nadílku zachytila látka boxerek, které na spaní začal nosit spolu s tričkem.
Chystal se vstát, když na dveře od ložnice někdo zaklepal.
„Jsem vzhůru,“ zamrmlal a koukal, jak škvírkou ve dveřích do jeho ložnice nakukuje sestřina hlava.
„Dobré ráno, ospalče. Nesem ti snídani,“ zašveholila a s malou Leničkou mu donesla talíř s namazanými houskami a nakrájenou zeleninou. Nechyběl ani hrnek kouřící kávy.
„Páni, to je servis. Neměly byste mě tolik rozmazlovat, jinak si na to zvyknu a do Prahy se nevrátíte,“ provokoval sestru s úsměvem.
„Hmm, myslím, že tohle neprojde. Michal by si nás unesl zpátky. A je to to nejmenší, co pro svého brášku můžu udělat za to, že obětuje svůj život a soukromí pro dvě osamělé holky,“ usmála se a sedla si k němu na postel. Malá Lenička skočila na Kubu. Na dobré ráno ho pevně objala a dala mu pusu na líčko. Kuba ji to pevným stiskem vrátil, dokud se smíchem nezapištěla. Celou dobu ale nemohl přestat myslet na tu ranní nadílku. Měl štěstí, že na sebe předtím stihl natáhnout deku.
Sestra to nevinné malé gesto zahlédla a dceru pak poslala si hrát. Výslech tak mohl začít, protože ona dobře věděla. Byla to jeho nejlepší kamarádka, které mohl říct cokoliv. Vždy ho vyslechla stejně jako on ji.
Její rada na opakující se problém? „Tak ho zkus najít, když ti nejde z hlavy. Kdo ví? Možná je na tom stejně jako ty,“ zopakovala mu jako pokaždé.
Jenže on sám vlastně nevěděl, jak na tom je. Vůbec Martina neznal a jediné, co o něm věděl bylo, že je dobrý v posteli, má otce doktora, je vážně sexy a má dost dobrou schopnost odrážet jeho narážky. Jednoduše si docela rozuměli. A teď jsou od sebe rozdělení bůh ví, jakou vzdáleností.
Když z pokoje jeho sestra odešla, konečně se mohl zavřít v koupelně a dát se do pořádku. Proletěl sprchou, oblékl se a v obývacím pokoji snědl přichystanou snídani. Nad slovy sestry uvažoval. Jenže jak má najít jehlu v kupce sena, když ani neví, jak se jmenuje celým jménem?!
Se zavrčením udělal to, co dělat nechtěl. Otevřel stránku seznamky, kde si v osmnácti založil profil. Zadal základní informace do vyhledávače. Blond vlasy, modré oči, výška tak sto osmdesát pět až sto devadesát centimetrů, věk třicet až třicet pět let. Měl štěstí, že aspoň tady se dalo těch detailů zadat víc a vždy to někoho našlo. Když viděl, kolik mužů sedělo zadanému popisu, omyl ho studený pot. „Sakra, Martine!“ zaklel a dopsal do okýnka s lupou křestní jméno. Konečně se výběr zúžil. Už nekoukal na stovky profilů, ale na pár desítek. Žádný z nich ho nikam nedovedl. Nehodlal se vzdávat, proto v hledání pokračoval.
„Kubo?! Kubo?!“ zazněl naléhavý hlas jeho sestry o pár hodin později, když seděl v křesílku na balkóně a střídavě brouzdal po internetu a koukal do nikam. Vzpamatoval se rychle, když mu do uší zazněl dětský nářek. V kuchyni u stolu pak našel svou sestru klečící u plačící dcery. Na hlavě ji držela kapesník barvící se pomalu do ruda. Nezaváhal. Obě okamžitě naložil do auta a zamířil směr pohotovost.
***
Další den v lékařském křesle. Seděl a naťukával do počítače informace o vyšetření posledního z pacientů ambulance. Těšil se na to, až se zvedne a zajde si do bufetu pro něco dobrého k jídlu. Ten oběd, co měl, mu nějak nestačil. Ne v den, kdy mu po jedné směně začne hned další, tentokrát na pohotovosti. Směna, kterou musel vzít za jednoho z kolegů.
Vyťukal poslední písmenka, kliknul na uložit a odeslat. S povzdechem se opřel do křesla a zavřel oči. Byl to náročný den plný náročných pacientů a vyšetření. I přes některé detaily ho ta práce bavila. Byla jako každá jiná. Práce, při které pomáhal druhým. A to bylo to nejdůležitější.
Důležitější než jeho vlastní potřeby.
Od Vídně se zahrnoval prací. Když mohl a někdo potřeboval, bral si směny navíc. Nějak neměl náladu na nic. Nechápal, proč se jeho myšlenky neustále točí kolem jantarových očí a provokativních úst. Vždyť si jsou tak vzdálení.
Zkoušel najít Kubův profil na internetu. Vlastně se mu to i podařilo, jen jeho zbabělost mu nedovolila nějak víc konat. Měl strach, že by se jeho snaha o kontakt nesetkala s kladnou reakcí, kdyby Kuba zjistil…
Možná proto zkoušel neúspěšně najít vybití někde jinde. Odpovídal na inzeráty mužů se zájmem o nezávazný sex. S párem z nich byl i domluvený, ale když došlo na věc, nedokázal vyjít z bytu. Když si domluvili sraz v baru, vždy utekl dřív, než ten druhý přišel. Pokaždé ho zahltila panika a pocit, že tím podvádí nejen Jakuba, který lítal, kdo ví kde, ale i sebe.
Proč si něco nalhávat. Ten mladý drzoun mu pěkně zamotal hlavu.
„Snad bude zítřejší směna klidnější. Dneska toho bylo až moc, co? A vás ještě další nával čeká,“ ozvala se starší sestřička kousek od něj.
Martin si znovu povzdechl a přetřel si tvář dlaněmi. Otočil k ženě obličej a přitakal. Jo, měl toho až po krk.
„Jo. Pokud je všechno hotové, tak to tady zavřem a já si konečně zajdu pro pořádné kafe,“ usmál se na ní s šibalským mrknutím.
„Tohle si zapamatuju. Příště vám místo kávy ve vodě vymáchám manželovy špinavé ponožky. Pak si zkuste stěžovat!“ pohrozila mu hravě, než se otočila a odešla se převléct.
Martin se tomu jen zasmál a konečně se zvedl ze židle a protáhl. Zašel si do bundy pro peněženku, zamknul ordinaci a vydal se přes půl nemocnice do místního bufetu.
Pomalu procházel po chodbě. Sem tam ho zastavil nějaký z doktorů nebo sester, s nimiž prohodil pár slov. Pak vytáhl mobil a zkontroloval příchozí zprávy a hovory. Nikdo nic. Najednou měl pocit, že jeho přátelé nevěděli o jeho existenci. Čekal třeba zprávu od matky, ale ta poslední dny také mlčela. A on sám ji volat nechtěl. Pak by musel mluvit s otcem o práci. O to stál mnohem míň, když jí sám měl až nad hlavu.
Procházel chirurgickou ambulancí, kde se to hemžilo pacienty s úrazy. Zasunul mobil zpátky do kapsy a rozhlédl se. Dospělí, puberťáci a matky s dětmi seděli na židlích. Docela ho zamrzel pohled na jednu mladou maminku držící tak tříletou holčičku s ránou na hlavě. Seděla a šeptala malé něco do ouška.
Kdysi přemýšlel nad tím, že by si k urologii přidělal atestaci na chirurgii. Vlastně nad tím uvažoval stále. Možná to přece jen zkusí.
Pomalu pokračoval dál, než se před ním objevil prostor bufetu a přeplněné posezení. Už směřoval k okýnku, u něhož zrovna stál nějaký muž. Sledoval ho, jak platí za útratu. Muž se pomalu otočil a popošel dopředu. Stačil oběma jediný pohled, aby zůstali šokem jako přimražení. No, to si ze mě děláš srandu, proběhlo Martinovi hlavou.
Takhle si jejich znovushledání opravdu nepředstavoval.
***
Půl hodiny čekali na ošetření a za tu dobu v čekárně přibylo snad dalších deset lidí. Kuba seděl vedle své sestry a nechal malou Leničku, aby mu drtila jeden z jeho prstů. Bylo to takové milé soucitné gesto pro zraněnou osůbku. Až na utěšující slůvka sestry bylo mezi nimi naprosté ticho. Celkově tam krom šustění oblečení, dupání bot a dozvuků nějakého seriálu v televizi nebylo slyšet vůbec nic. Tím víc bylo čekání ubíjející.
Po dalších deseti minutách to Verča nevydržela a ticho prolomila: „Myslíš, že bys mohl skočit pro něco k pití? Zapomněla jsem vzít něco s sebou,“ zašeptala. Kuba jen přikývl a okamžitě se rozešel do bufetu.

Výběr pití tam nebyl nic moc, ale bylo mu jasné, že než cola, jahodový džus přijde těm dvěma holkám víc vhod. Koupil občerstvení i sobě, taky nějaké gumové medvídky pro malou jako bolestné. Milé prodavačce to celé zaplatil a s plnýma rukama se otočil. Udělal pouhé dva kroky vpřed, než zůstal stát. V momentě pochopil, že cesta zpátky nebude tak snadná. Osud si s ním opravdu dokonale pohrává.
Ten výbuch v jeho hlavě musel být slyšet až na druhé straně zeměkoule. Polil ho studený pot. Šokem smíchaným se vztekem a něčím dalším, nepopsatelným, skoro nedýchal.
Prohlížel si blonďáka před sebou. Bílá doktorská košile s krátkým rukávem, bílé kalhoty i boty. V kapsičce košile přichycená jmenovka: MUDr. Martin Štěpánek, urolog. Krev v těle mu začala vztekem vřít.
„Ty jeden prolhanej, pokryteckej, podělanej, pokryteckej parchante! Ty jsi doktor, sakra! Pokryteckej doktor!“ zasyčel naštvaný Kuba do Martinovy překvapené tváře.
„Ehm, pokryteckej jsi řekl třikrát,“ zamumlal k němu doktor mírně pobaveně.
„Sklapni! Na! Podrž mi to, ať tě můžu roztrhnout vejpůl. Ty… ty…,“ rozčiloval se Kuba a rozhlédl se po nějakém stolíku, kde by pití položil. Všechny byly obsazené.
„Tak tě tím pitím přerazím!“ vydechl naštvaně a udělal krok k Martinovi. Sledoval, jak před ním začal couvat.
„To bych být tebou nedělal. Máme tu docela slušnou ochranku a…“ nedokončil Martin, protože viděl, jak se na něj Kuba zamračil.
„Víš co? U tebe by mi to stálo za to! Ty zatracenej pokrytče!“ zařval Kuba hlasitěji, než chtěl.
„Počtvrté,“ zamumlal Martin a Kuba ho pohledem málem spálil na popel.
„Ehm, nepůjdem se vztekat jinde? Začínáme vzbuzovat pozornost,“ dodal ještě. Kubu tím donutil se rozhlédnout.
Když uviděl upřené pohledy procházejících pacientů a lékařského personálu, zastyděl se sám nad sebou. Vyřizovat si s někým účty v nemocnici nebyl zrovna dobrý nápad. Proto přikývl: „Dobře, ale nejdřív tohle odnesu ségři. Pak si to s tebou vyřídím, protože jsi mě vážně, ale vážně nasral!“
Udělal během svého výkladu dalších pár kroků k Martinovi. Poslední slova mu tak do obličeje zavrčel pěkně zblízka. Chybělo mu se postavit na špičky, aby to bylo hezky zpříma.
„Ty tu nejsi sám? Jsem myslel, že…“
„Co sis myslel?! A víš co? Je mi to fuk. A tobě může být úplně jedno, s kým tu jsem!“ prsknul přes rameno, zatímco se rozešel chodbou a v hloubi duše malinko litoval, že na Martina narazil. „Podělaní doktoři! Všichni jsou stejní lháři!“ brblal si pod nosem Kuba.
„Mě sleduješ, či co?“ Zastavil se, když si uvědomil, že muž v bílém jde s ním.
„No, znám místo, kde si to můžeme vyříkat a zároveň nebudeme poutat pozornost. Takže mě napadlo, že půjdu s tebou a pak půjdeme tam,“ usmál se Martin opatrně.
„A na co? Abys mi věšel další bulíky na nos?! Pane, já nejsem doktor, ale můj otec je?!“ vyhrknul Kuba ironicky. Chvíli ale stál a promýšlel si to. Co nakonec ztratí tím, když si ho vyslechne? Však se nic víc nemusí stát a pak se nemusí už nikdy vidět. Snad. Proto se nadechl: „Nejdu do žádných uzavřených prostor a nikam, kde nejsou kamery!“
Když mu Martin na podmínky přikývnul, rozešel se znovu za svou sestrou. Hlavou se mu znovu rozběhla spousta otázek. Jak si ten pitomec dovolil ho nazvat lhářem, když sám není o nic lepší?! Co si o sobě sakra myslí?! Jak mu tohle mohl udělat? Takhle mu lhát už od začátku. Celou dobu si myslel, že je nějaký ten úředník a on je stejný jako jeho otec! Je doktor, jako jeho otec! O čem mu ještě lhal? A proč to do háje vlastně řeší? Vždyť jsme si neslíbili lásku na celý život? Šlo jen a jen o sex. Klid, Kubo, hlavně mu na to neskočit.
Nestihl nad ničím jiným přemýšlet, protože akorát došli na chirurgii, kdy jeho sestra vycházela z ordinace s malou Leničkou za ruku. Malá držela v ruce lízátko a nějakou hračku, zatímco její čelíčko zdobila gáza.
„Tak co? Jak to dopadlo?“ zastavil se u své sestry. Na vztek k Martinovi na moment zapomněl. Odpověď sestry, že rána nebyla nijak zvlášť velká ani hluboká, takže nepotřebovala šití, ho potěšila. Martina začal znovu vnímat, když ho Verča pozdravila a jeho se zeptala, zda je vše v pořádku. Jen přikývnul a poslal sestru napřed k autu.
„Musím jít. Tamto si necháme na jindy, pane doktore! Anebo taky na nikdy,“ zamračil se Kuba. Při vyslovování pane doktore, přidal v hlase na důrazu.
„Tak ti dám aspoň číslo, abychom se mohli domluvit? Kdyby klaplo to někdy?“ zeptal se naivně, jenže Kuba zakroutil hlavou a ujistil ho, že už ví, kde pracuje, takže si ho bez problémů najde. Bez dalšího slova se otočil a odešel.
V hlavě měl z toho všeho opravdu velký bordel. Při prvním pohledu na Martina u bufetu ho málem trefilo. Vřelo to v něm. Jinak tomu ani nebylo při cestě domů. Na zvědavé otázky sestry neodpovídal. Jen ji odbyl nějakou lacinou výmluvou. Nechtěl to řešit. Potřeboval si to srovnat v hlavě. Jen v hlavě? Ptal se sám sebe, když si vzpomněl na svá rána za poslední měsíc. Na dny, kdy na Martina nedokázal přestat myslet. Měl strach z toho, co v jeho nitru rostlo a ovládalo to jeho tělo a emoce.
***
Martin stál a sledoval Kubova vzdalující se záda. Najednou mu došlo, že ta maminka je Jakubova sestra a pochopil, proč jeho předchozí pohled ulpěl právě na ní. Byli si s Kubou podobní. Stejná barva vlasů i očí. Stejné rysy ve tváři. Jen trošku jemnější a rozhodně byla o pár let starší než její bratr.
By mě zajímalo, jak si to chce vyříkat, když ani nezná moje směny? Ptal se Martin sám sebe.
Domů se vrátil o půlnoci. Po těch několika náročných dnech ho docela dost bolely svaly a on se těšil do postele. A taky na to, že se konečně pořádně vyspí. Nejlíp do oběda.
I když se snažil soustředit na všechny pohyby a činnosti, doháněly ho čím dál větší výčitky svědomí. Kuba měl pravdu. Byl pokrytec. Jeho v letadle sprostě osočil ze lži, zatímco on byl vlastně ten, kdo ve skutečnosti lhal. To pojmenování si vážně zasloužil. A čím víc si to připouštěl, tím větší byla potřeba to celé napravit a Kubu si získat.
Stál pod tekoucí vodou sprchy zrovna, když mu uvědomění prolétlo hlavou. To, že pro něj Jakub není jen pilot. Není pro něj jen jednonoční známost. Je to někdo, kdo mu během tří dnů naprosto dokonale převrátil život vzhůru nohama. Někdo, koho by si dokázal představit po svém boku nejen na noc, ale možná i v životě. Nebo dokud by ho Kuba neposlal do háje.
Sprcha pro něj najednou byla opravdu kouzelný vynález. Ti nejslavnější z filosofů museli na své největší myšlenky přicházet ve sprše.
Ať tak či onak, na další setkání s Kubou se těšil o něco víc. Sice to nebude snadné, ale pokusí se získat si jeho srdce tak, jako on získal to jeho.
Do postele pak ulehal s pocitem, že se všechno snad v dobré obrátí a dostane šanci napravit, co napáchal.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Fini
Fini

Nic co by se dalo zveřejnit...

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.