Seděli u stolu a před sebou měli hrníčky horké kávy. Oba v naprosté tichosti ukusovali přichystané snídaně. Napětí mezi nimi šlo cítit na hony daleko. Oba totiž jedli v tichosti bez větších hlasových projevů. Kuba v sobě držel nevyřčenou otázku, zda to tím pozváním jen trochu nepřehnal. Ale Martin s ním zůstal přes noc a nezdálo se, že by byl za předešlý den naštvaný.
Oslava u Jakubova dědy dopadla relativně dobře. Rodina se k nim oběma chovala velice přátelsky. Zatímco Kuba se sem tam pobavil s příbuznými, nebo jen tak posedával vedle své sestry, mužské osazenstvo se rozhodlo Martina přivítat do rodiny.
Byla to věc, která ho děsila a bavila zároveň. Jim nešlo říct ne. Stejně tak, jako bylo třeba je v pití tvrdého alkoholu brzdit. Martin se díky dědově domácí pálence hodně rychle dostal do obzvlášť veselé nálady. A nejspíš mu až po čase došlo, oč mu jde. Že ho chce opít.
Nebo se možná jen dostal na hranici tolerance, když se kolem Kuby v jednu nestřeženou chvíli omotal jako liána. Objal ho zezadu a mezi omluvami ho tiše prosil o odvoz domů. Dle občasného zadrhnutí Kuba poznal, že má jeho doktor dost.
Chvíli tiše seděl a jen se uculoval nad žblebtáním muže za ním. Nechtěl se nejdřív nechat zviklat. Byl tam rád. Vidina delšího odloučení ho nakonec přece jen donutila. Docela ho nakopla i informace, že Martinovi volali z práce a poprosili ho, aby následující den vzal směny za jednoho z kolegů.
Znamenalo to pro ně, že když on bude mít mezi lety volno, Martin bude v práci. Neuvidí se. Bylo mu z toho dost smutno. Z jejich následného odloučení. Nebylo sice nijak zvlášť dlouhé, v Kubovi ale z předchozího vztahu zůstal krapet pochybností. Měl opravdu velký strach, co jejich divoké pracovní doby do vztahu přinesou.
K dřívějšímu odjezdu se nechal ukecat ve chvíli, kdy viděl k nim blížícího se strýce s dalšími pohárky alkoholu v rukou. V rámci možností a společenské slušnosti se co nejrychleji zvedli a s rozloučením se rozjeli k němu domů.
Jen nepatrně zatřepal hlavou, aby zahnal vzpomínky na předešlý den. Letmo si prohlédl muže, který se k němu celou noc tak horlivě tisknul. Smutně přežvykoval další sousto snídaně a doufal, že jim ty dny, kdy se neuvidí, rychle utečou.
Jak rychle si zvykl na Martinovu přítomnost. Znovu zvedl oči k Martinovi. I on stále mlčel a jídlo do sebe doslova tlačil. Tvář mu hrála všemi barvami a on z toho měl až škodolibou radost.
„Copak? Není ti dobře?“ popíchl ho, když si vzpomněl na to, kolik toho muž vypil. Chtěl tím i proříznout to tíživé ticho, co mezi nimi panovalo.
***
Martin zvedl pohled od stolu a zaksichtil se.
Po té domácí pálence mu nebylo zrovna nejlíp. Žaludek měl doslova na vodě. Nebyl zvykly takhle pít, protože trávil dost času v práci a na větší akce mu málokdy zbyl čas. Až na občasné sedánky s přáteli u piva.
Popadl hrnek s hořkou černou kávou, která byla pro něj tím nejzázračnějším lékem na kocovinu a napil se. Pozorně sledoval Kubův zachmuřený obličej.
Když se konečně přemluvil, vstal pomalu od stolu a obešel ho. Bez jediného slůvka se u Kuby zastavil a za ruku ho vytáhl na nohy. Za pas si ho přitáhl blíž k sobě a objal ho. Hlava ho sice bolela, ale nebyl slepý. A taky neztratil smysl pro humor.
„Tě smích jednou vážně přejde. Takhle si utahovat z trpícího. Ale neboj, miláčku, ti slibuju, že to bude jen pár dní a zase ti polezu na nervy,“ zašeptal mu do rtů, než ho políbil. A nejspíš to malé gesto zabralo, protože když se pak o pár hodin později loučili na letišti, hrál na Kubově tváři úsměv.
***
Následných šest dní na nebi, s dvou denní zastávkou v Madridu, se Kubovi pěkně táhly. Když měl chvilku klidu mezi přistáními, vyměnil si s Martinem pár zpráv. Času na delší rozhovory však měli pomálu. Oba byli doslova zahlceni prací. To až do dne, kdy se Kuba dočkal pár hodin volna v Ostravě před dalším letem směr Paříž.
Vešel do budovy nemocnice. Prošel kolem bufetu směrem, kde tušil, že svého doktůrka najde. Docházel akorát k Martinově ordinaci, když z ní vyšla mladá sestřička, která ho před vstupem do místnosti okamžitě zastavila. Martin skončil o něco dřív a teď se nacházel kdo ví kde.
Nešťastně nad tím vydechl, zvedl čepici a prohrábl si vlasy. Moc mu teda nepomohla. Možná to bylo tím, že nemohla spustit oči z jeho uniformy. Všiml si, jak se při odpovědi zakoktala. Musel se tomu usmát. Věděl, co s ženami a dívkami ta uniforma dělá.
Nakonec ze sestřičky, sotva, co se vzpamatovala, dostal aspoň přibližnou Martinovu polohu.
Procházel nemocnicí, když ho konečně našel uprostřed chodby v bílém plášti se složkou v ruce. Zrovna o něčem zapáleně diskutoval s dalším z lékařů. Oba stáli bokem k němu, takže neohlédnout se za spěšným klepáním bot, nepoznali by, že se někdo blíží.
Kuba zpomalil ve chvíli, kdy se oba lékaři podívali jeho směrem. Cítil hřejivý pocit a něco jako šimrání v podbřišku, když Martin strčil kolegovi do ruky složku, kterou měl u sebe a rozešel se s úsměvem za ním.
„Chyběls mi,“ houkl Kuba sotva se zavřeli v dost známé ordinaci. Ruce měl vražené v kapsách, zatímco mu jeho hlavu stále zdobila pilotská čepice.
Kdekdo by ho nazval nezdvořákem, že si ji v místnosti nesundal z hlavy. Jenže on to udělal schválně. Chtěl Martina potěšit. Sám mu několikrát v jejich rozhovorech prozradil, že v ní vypadá k sežrání.
„Ty mi zas tolik ne. Měl jsem tolik práce, že jsem si na tebe ani nevzpomněl,“ mrknul na něj během zalévání kávy.
Kuba k němu došel líným krokem a opřel se zadkem o stůl.
„Hmm, to vidím, jak seš zklamanej,“ zazubil se a prsty jen tak omylem zatahal za plášť. Omotal Martinovi ruce kolem krku, když se před něj muž postavil.
„Jsem. Otravovat mě v pracovní době?! Kdes to viděl?!“ Nejspíš na tebe zavolám naši ochranku,“ rýpl si do něj Martin a prohrábl mu vlasy.
Kuba se nejdřív měl chuť urazit. Nebyl jediný, kdo si vybírá úžasný čas a místo. Nakonec se jen výhrůžně zamračil a s poznámkou, aby nekecal, ho konečně dlouze políbil.
***
Chyběl mu, celý. Kdyby nebyl v práci, nejspíš by z Kuby strhal uniformu a vzal si ho rovnou na tom stole. V té uniformě byl Kuba doslova k nakousnutí. Musel nad sebou zakroutit v duchu hlavou. Takhle ho jeho drahý pilot pobláznil. Doslova mu zpřeházel život. A on ho za to miloval.
„Jak dlouhou máte tu svou pauzu?“ zeptal se Kuby nakonec zamyšleně. Ten se podíval na hodinky a přeměřil si ho pohledem.
„No, do šesti bych měl být na letišti. Proč?“
„Ve čtyři končím. Co kdybychom si zajeli někam na pozdní oběd nebo brzkou večeři? Zvu tě. Můžeš to brát jako rychlé rande. Nebo můžem jet ke mně,“ usmál se Martin a natlačil se na něj ještě víc.
Chvíli Kubovi koukal do očí, nakonec zvedl ruku a čepici mu sundal z hlavy. Jak ji však držel, nedokázal odolat a nasadil ji na hlavu sobě. Kuba se nad tím gestem vesele zasmál a čepici si vzal zpátky.
„To by šlo,“ souhlasil na jeho nabídku.
Ještě chvíli spolu blbli, než se nakonec museli rozloučit. Směna Martinovi ještě nekončila a práce měl až nad hlavu. Poslední pusa, plácnutí po zadku a šel si každý svou cestou.
Pozdní oběd si pak oba ale užili víc než dost, jen hodina blížícího se odletu jim to kazila. Oni ale nepromeškali jedinou volnou minutu.
***
Od přistání ve Vídni Kubu přepadla zvláštní melancholie. Zamluvil si ten samý pokoj v tom samém hotelu jako když tam byl prvně. Ten samý hotel, kde se potkal s ním a zamiloval se. Měl velké štěstí, že byl pokoj v ten den volný.
Vešel do místnosti a rozhlédl se. Nic se tam nezměnilo. Sundal si sako a praštil sebou na postel. První minuty děkoval za to, že si konečně odpočine. Hned nato se začal culit z vědomí, kde je a co tam prožil, s ním.
Zavřel oči a v hlavě si přehrál celou scénku. Teda… aspoň to, co si z toho pamatoval. Nevědomky se lehce zachvěl a kousnul do rtu sotva si vybavil všechny Martinovy doteky. I ty z jejich posledního loučení.
Otevřel oči a pohlédl dolů. Zasmál se nad vědomím, že ho jen vzpomínka na to všechno dokáže takhle vyvést z míry. Vstal, z kufru vytáhl oblečení a šel do sprchy, kde pod tekoucí vodou pokračoval ve vzpomínání.
Večeři si s mámou domluvili na terase hotelu. Ve vzduchu byl cítit podzim. Barevné listí polehávalo kolem kmenů stromů a keříků. I tak si nejspíš počasí řeklo, že není kam spěchat a zem ještě trochu prohřálo příjemnou teplotou. Celé to působilo až nadmíru vesele. Vesele, až na něj.
„Tak co Martin? Ozval se ti v posledních dnech?“ zeptala se syna Karin, když před večeří posedávali u sklenky bílého vína. Kuba si ztěžka oddechl a začal si hrát se sklenicí stojící před ním.
„Vlastně poslední dny nějak… mlčí. Má toho teď moc. Co je o něj najednou takovej zájem?“ vydechl podrážděně, než upil vína. Stýskalo se mu už tak dost a další zmínky mu ke klidu moc nepřidaly.
„Jen jsem se zeptala. Nemusíš hned prskat na celý svět,“ zakroutila nad ním máma hlavou. Zkontrolovala příchozí zprávu na mobilu a kývla na číšníka. „Začíná mi být zima, jdu si sednout dovnitř. Jdeš taky nebo tu budeš dál bručet?“ pobídla syna. Tomu se dovnitř nechtělo, proto se otočila a odešla.
Věděl, že je protivný a taky proč. A mámě nechtěl kazit náladu víc, než jak tomu bylo doposud. Stejně mu předtím sama řekla, že se jen nají a půjde si lehnout. Byla unavená a potřebovala se pořádně prospat. Tak jako on.
Osamělý seděl u stolku další půlhodinu. Střídavě sledoval displej mobilu a upíjel ze sklenice, ponořený ve svých vlastních myšlenkách.
„Máte tady volno? Dneska je tu pěkně narváno a jedině tady je volná židle,“ zeptal se ho zhrublý mužský hlas. S Kubou to doslova škublo a vyrvalo ho tím z přemýšlení.
Otráveně zavřel oči a promnul si obličej. Bože, za co? Zeptal se sám sebe. Ano, takhle se poznali s Martinem a neměl chuť si to vyzkoušet s dalším cizím chlápkem. Pokud by k tomu došlo.
„Jo, stejně jako je u toho prázdného stolu hned vedle,“ zamručel, aniž by na stojícího muže pohlédl. Ten jeho odpověď samozřejmě nevzal v úvahu a sedl si na protější židli.
Kuba toho měl tak akorát dost. „Tenhle stůl je obsazený!“ zavrčel a konečně se na muže podíval. S očima dokořán a otevřenou pusou málem zapomněl dýchat.
***
Muži na rtech hrál pobavený úsměv. Hlavně z toho, jak zůstal mladík před ním doslova zírat.
„No jo, ale co bych dělal s celým stolem? A tady je dost pěkný výhled… na okolí,“ usmál se muž šibalsky a přiložil ke rtům sklenici piva.
Kuba na něj koukal a nejspíš si srovnával všechna kolečka v hlavě, než si uvědomil, že by bylo docela fajn mu odpovědět.
„Kdo ví? Možná jste někdo, kdo si zakládá na celém stolu jen pro sebe,“ usmál se, když mu konečně začalo docházet, co se děje. A muže tím pobavil ještě víc.
„To asi ne. Já raděj svůj stůl sdílím,“ mrknul cizinec.
„Jen stůl?“ zasmál se Kuba trošku rozpačitě.
Muži přišel hrozně roztomilý. Tím, jak se snaží hrát tuhle stolní hru a zároveň mu tváře nabírají krásně rudý odstín. Měl rád jeho rudnoucí tváře a úsměv plný rozpaků.
***
„Hmm, kdybych vás pozval na skleničku u sebe na pokoji, šel byste se mnou?“ zeptal se muž. Kuba se nad jeho slovy okamžitě naoko zarazil. Nad tím, jak tohle flirtování rychle nabírá na obrátkách. Jak ho očividně balí.
„Ehm, myslíte skleničku jako skleničku nebo…?“ ošil se pod tím vševědoucím pohledem. Cítil, jak ho pálí tváře a uši a v duchu si za to nadával. Že stačí málo a je jak zamilovaná školačka.
„No, skleničkou by to mohlo začít,“ mrknul po něm neznámý. „Pak bych vám nabídl sdílení vaší postele u nějakého pěkného filmu.“
V té chvíli se objevil číšník se dvěma talíři jídla. S rychlým díky se oba muži dohodli, že se pustí do jídla a proberou, co dál.
„Chmm. Postel a film?“ odfrknul si Kuba žvýkající první sousto. To zní docela… rizikově a zároveň lákavě, pomyslel si.
„Aby mezi námi bylo jasno. Mám přítele a ten by asi nebyl moc rád, že se válím v posteli s někým jiným,“ zapřel následně a sledoval, jak tvář muže posmutněla. Sám se ale v duchu plácal po rameni.
„To se dalo čekat, že někdo jako vy někoho má. Vlastně… taky někoho mám. Jen jsem si řek, že by bylo fajn si pobyt tady zpříjemnit. Víte, jak to myslím,“ mrknul na něj a Kuba ucítil, jak ten neřád v kalhotách na slova neznámého reaguje.
„Si ze mě děláte prdel, ne?! Na takový věci já nejsem!“ zapřel Kuba. V hloubi duše s byl stejně vědom, že tomuto muži nedokáže říct ne, když na to přijde.
„No, a co kdyby se k nám přidal váš přítel? Já bych toho svého nikdy nepodved… sám.“ Muž se při těch slovech přisunul blíž k němu.
Kuba zalapal po dechu a vytřeštil oči. Musel se rozhlédnout, zda jejich konání nezaujalo pozornost někoho z hostů. Nikdo nic. Všichni si šli po svém. A to i ve chvíli, kdy se muž naklonil k jeho uchu a zašeptal tím nejsvůdnějším hlasem prostá dvě slůvka: „Chci tě!“
„Mám přítele!“ štěknul po muži znovu a odtáhl se. Srdce mu z těch slov bilo jako splašené.
„Tak ho můžem vzít s sebou. Kde je?“ zeptal se on jakoby nic a jen nepatrně se taky odsunul.
„Pracuje!“ zavrčel a zamračil se Kuba na muže, který se nechtěl vzdát. Jak moc se mu ale chtělo smát.
„No nic. Dík za nabídku, ale nemám zájem. Jdu si lehnout, k sobě,“ odsekl k muži s provokativním úšklebkem. Chvíli na to vstal a rozešel se na pokoj.
Cestou se neohlížel, ale nedivil se, když za sebou uslyšel kroky. Ani tomu, když za ním neznámý stál, zatímco on odemykal dveře od pokoje. A ani se nedivil, když ho pak neznámý popadl za hlavu a políbil. Jen krátce, i to mu ale stačilo, aby v něm všechno povolilo a on se konečně naplno rozesmál.
***
„Vážně nemarníš čas,“ zašeptal mu Kuba do rtů, sotva se uklidnil.
„Co už,“ odpověděl a sjel dlaní po zádech níž, až k pasu, za který si Kubu přitáhl blíž a pořádně ho objal.
„Co tu děláš? Jsem myslel, že tvrdě makáš?“ zeptal se ho konečně, než mu omotal ruce kolem krku.
„Vzal jsem si dovču. Kolegové jsou zpátky, tak jsem toho hned zneužil,“ zakřenil se Martin a hladil ho při tom po zádech. Měl takovou radost, že svého pilota konečně drží v náruči. Že ho má zase na chvilku jen pro sebe. To odloučení bylo doslova příšerné. Divil se, že to vydržel.
„Zneužil? A teď se chystáš zneužít mě, co?“ ušklíbl se k němu Kuba, sotva mu sjel dlaněmi ze zad na zadek, který stiskl.
„Ne, teď se půjdem projít po městě a až pak tě zneužiju. Jsem totiž gentleman,“ vycenil zuby Martin a jen na moment spojil jejich rty.
Po několika minutovém vítácím rituálu se spolu vydali vstříc večerní Vídni. Město znali oba už z přechozí návštěvy. Kuba o dost víc, když to bylo jedno z jejich přestupních míst, čímž se stal jeho osobním průvodcem. Martin ho s radostí poslouchal a nechal se vést uličkami města.
Užívali si poklidnou večerní procházku kolem řeky. Romantika to byla jak vyšitá. Tma, kdy jim na cestu svítily pouliční lampy.
Kráčeli spolu v pomalém tempu zabráni do rozhovoru o uplynulých dnech a toho, jak se do Vídně Martin dostal.
Lidí už moc venku nebylo, proto se v jednu chvíli Martin natáhl pro Kubovu ruku. Cítil, jak pod tím dotekem ztuhnul. Nic však nenamítal, což bral Martin automaticky jako svolení.
***
Kubu vůbec nepřekvapila informace, že má Martin zavazadla schovaná na pokoji u mámy. Všechno mu začalo pomalu docházet. To, proč se máma před večeří tak rychle zvedla a odešla do vnitřní části restaurace. I ty její zvědavé otázky, týkající se Martina. Oni se na něm normálně domluvili.
Sice se tomu zasmál, slíbil, že se jim oběma za to pomstí. Ale až doma.
„Tady na mě dneska někdo pěkně kašle,“ ozvalo se za ním pobaveně. Dvě silné paže ho uvěznily v náruči a na krku ucítil jemný dotek horkých rtů. Ani si neuvědomil, že stojí uprostřed svého pokoje a kouká z okna.
Docela slušně to s ním cuklo, jak ho Martinova slova vrátila z přemýšlení zpátky na zem. Z horkého dechu na kůži mu v podbřišku začalo šimrat a při dalším polibku, tentokrát pod uchem, se zachvěl.
„Jsem se zamyslel. Co mi za to uděláš?“ vydechl chvějícím se hlasem. U ucha se ozvalo uchechtnutí.
„Asi tě budu muset zaměstnat natolik, abys mi věnoval veškerou pozornost.“
„To chci vidět, jak tohle hodláš udělat,“ zasmál se Kuba provokativně. Nemohl však zakrýt to horko, co se v něm rozlévalo. Ty pocity, co v něm ty horké polibky probouzely. To, jak ho pálily místa, kde se ho Martin dotkl svou zkušenou dlaní. Jak ho pevně držel pravou rukou kolem pasu a tou levou měl přitisknutou k jeho hrudníku.
„Na něco přijdu. Nebo máš nějaké nápady ty?“ vydechl mu u ucha jeho doktor. Kuba si skousl ret, protože i když začal být vzrušený, napadla ho jedna možnost. Napadla ho jedna činnost, při níž mu Kuba bude muset věnovat plnou pozornost.
„Poleť se mnou,“ zašeptal a způsobil, že muž za ním najednou doslova zamrznul v pohybu.
***
„Cože?!“ vydechl Martin nevěřícně. V jednu chvíli si užíval chvění a horkost těla pod ním, v tu druhou…
Martin povolil ruce, aby dal Kubovi prostor se v jeho náruči otočit a mohl se podívat do jeho tváře s doslova vítězným úsměvem. A okamžitě začal proklínat všechny svaté, že vůbec něco takového vypustil z pusy. Ale byla to od první chvíle taková hra, jak toho druhého umlčet, aby se nezdržovali.
Chtěl se tomu zasmát. Myslel si, že je to jen vtip. Jenže když teď na Kubu zíral, pochyboval o tom, že to myslí ze srandy. Ne, on to myslel sakra vážně.
„Slib mi, že se mnou poletíš zítra do Londýna a budeš si moct se mnou dneska dělat, co jen chceš,“ zazubil se na něj Kuba a Martin doslova zbledl.
„Jakože letět l-letadlem?“ zakoktal se a nechal se od Kuby obejmout kolem krku.
„Ne, ponorkou. Jasně, že letadlem,“ zakroutil nad ním pobaveně hlavou on.
Martinovi se do toho opravdu nechtělo, proto nahlas zaúpěl. Jediná věc, díky níž létání nezavrhl, byl právě muž v jeho náruči. Jinak se do toho nehrnul. A ten muž ho právě v té chvílí vydírá právě tou jedinou věcí, ze které měl takový velký respekt.
Chvilku nehnutě stál a koukal do mladé tváře. Pak nakonec, po Kubově několikaminutovém přemlouvání, přikývnul. Sice s menší nelibostí, ale přikývnul.
„Dobře, poletím zítra s tebou. I když se mi do toho nechce, pro tebe se obětuju,“ zamrmlal a očima přejel po pokoji.
„Domluveno. A teď… Co se mnou teda chcete udělat, pane doktore?“ zavrněl Kuba a Martina tím rozesmál.
„Ti dám takového doktora!“ Víc nebylo třeba říkat. Kuba během pár vteřin na to skončil pod mužem na posteli.
***
Noc byla pro oba náročná. Neobešla se bez provokací, sledování filmů, polibků a toho dalšího. Z hotelu pak vyrazili těsně před obědem. I když bylo menu velice lákavé a oni by si i něco dobrého dali, měli strach, aby to jejich žaludky vydržely bez nehody. I přes roky létání, start letadla dával zabrat všem, i posádce.
„Myslím, že to nebyl dobrý nápad ti něco takového slibovat,“ zabědoval Martin, když se usazoval na své sedadlo.
„Bude to v pohodě, neboj,“ snažil se ho uklidnit Kuba. Ten měl hroznou radost z toho, že i počáteční ranní protesty a dovolávání se všech možných nakonec Martina na letiště dotáhl.
„Jo, jasně. Si vykladej někomu jinýmu,“ zamračil se na něj hraně Martin.
S ujištěním, že se nic nestane, se Kuba sklonil, políbil ho a pak konečně odešel do pilotní kabiny. Velká část cestujících seděla na svých místech a on měl ještě nějaké povinnosti.
To aspoň Martinovi namluvil, že musí pracovat. Pravda byla ale taková, že se na letišti setkali s jedním z kolegů, který si s ním na poslední chvíli vyměnil směnu. Jen díky své matce a výmluvě na migrénu jim ta rychlá výměna prošla. Další let ho však nemine, to byla podmínka nadřízeného. A proto slíbil, že se pokusí co nejdřív dát do kupy.
Trošku podlé, ale člověk z lásky dělá spoustu hloupostí.
Kuba jen letmo nakouknul do pilotní kabiny, než se schoval do kuchyňky. Jednu z letušek, která zrovna kontrolovala, zda jsou pořádně zavřená všechna dvířka skříněk, poprosil o pytlík bonbónů.
Znal ji už z toho jistého osudového letu, proto nemusel nic moc vysvětlovat. Ona si totiž všimla, o koho se předtím tak pečlivě staral. Jen se usmála, drze k nim něco prohodila a sáček mu podala. S díky přijal a rozešel se vstříc sedadlu vedle svého milovaného.
„Na, jiný neměli,“ vyhrkl k Martinovi sotva dosedl na vedlejší sedadlo.
„Co tu děláš? Vždyť máš být… tam!“ vytřeštil oči Martin. Ukázal na zavřené dveře pilotní kabiny. „Kdo bude řídit to letadlo?! Vždyť to tvoje máma sama nezvládne! Vždyť může… Chceš, aby spadlo?!“ vyděšeně se začal rozhlížet a Kubu tím malinko pobavil.
„Jen klid, ona to zvládne. Není tam sama. Má tam místo mě jinýho pilota. Já se budu starat o to, aby ses mi při letu nebál,“ otočil k němu Kuba hlavu a konejšivě se usmál.
Sledoval, jak na něj muž kouká s mírně nakrčeným obočím.
„He?“ vydechl po chvíli zaraženě.
Kuba se znovu zasmál a rukou se natáhl pro tu jeho. Propletl si s ním prsty, políbil ho na tvář, opřel hlavu o sedadlo a zavřel oči.
„Říkals, že tě nikdy nikdo v letadle neutěšoval, když ses bál. No, tak dneska budeš mít servis první třídy. Ale moc si na to nezvykej,“ zašeptal a jedním okem po Martinovi mrknul.
***
Martin nic nechápal, ze začátku. Dával si v hlavě dohromady všechno, co slyšel. Zvedl pytlík bonbónů a prohlédl si ho. Pak kouknul na jejich spojené dlaně.
Víc se opřel do sedadla a přemýšlel tak moc, až ztratil pojem o okolním dění. Téměř nezaregistroval letušky oznamující start, ani vibrování kol a zvuk nabíhajících motorů letadla připravujícího se ke vzletu. Jediné, co o tom dávalo znát, byla jeho ruka, která s přibývajícími vibracemi víc tiskla tu Kubovu.
Trvalo mu notnou chvíli, než si tentokrát on uvědomil, oč jde. Než si vzpomněl, co si tenkrát s Kubou vpálili do tváře. O létání, strachu a utěšování letuškami, které se jemu jako dítěti nikdy nedostalo.
Se zakroucením hlavy se uchechtl a pohlédl na vedle sedícího muže v uniformě. Na jeho úsměv a hřejivě uklidňující pohled, který tolik miloval. Naklonil se blíž, a i přes okolí ho s díky políbil.