Usazení na sedadlech kontrolovali s věží nastavení přístrojů s detaily letu. Oba piloti se sluchátky na uších vyčkávali na příkaz ke startu, zatímco pomalu rolovali po ranveji. Zbývalo jim posledních pár minut na zemi, motory se pomalu rozjížděly, než se konečně ozvalo očekávané: „OKW, runway 11, vzlet povolen.“
Pomalu tlačil na rychlostní páku. Jakmile letadlo dosáhlo požadované rychlosti, přitáhl k sobě řídící páku a dostal ten kolos plný lidí do vzduchu.
Oproti jeho obvyklého kolegy, který prováděl vzlet sám a jemu dal občas příležitost s letadlem přistát, byla v tomto Jakubova máma jiná. Když s ní po škole začal létat u stejných aerolinek a přiřadili je k sobě, dávala mu co nejvíc prostoru k tomu, aby si i on tenhle úkon mohl procvičovat. Usmíval se proto, když se o chvíli později konečně vznášeli stovky metrů nad zemí a Karin se rozloučila s letištní věží ve Vídni. „Skvělá práce,“ pochválila pak syna a převzala řízení letadla. Kuba se jen pyšně ušklíbl a nastavil přístroje a rádiovou frekvenci dle údajů nahlášených z letištní věže.
Létal s ní rád. Už od chvíle, co se s tou svou setkal v letištní hale, věděl, že bude mít o zábavu postaráno. Ještě před odletem se společně vydali pro všechny potřebné dokumenty, zbytek posádky a chvilky na seznámení s informacemi jejich letu. Našli si ale čas i na spolčený rozhovor o všech novinkách jejích pracovního a osobního života.
Kuba, jak tak to po promilované noci bývá, nemohl moc posedět. Neustále se na židli vrtěl a jen se modlil, aby se jeho máma na nic neptala. A ona se neptala, protože byla zabraná do papírů, které musela podepsat, než se vydají ke kontrole letadla. Za to on nemohl přestat myslet na to, co se noc předtím dělo.
Teď už ale dávno seděli v pilotní kabině tisíce kilometrů nad zemí. Poslouchali, kde se co v rádiu šustne a užívali si bílé mraky pod sebou.
„Dala bych si kafe. Kde máme ten náš personál?“ zeptala se syna Karin v jednu poklidnou chvilku.
„Nevím. Jdu se podívat. Taky bych si dal,“ usmál se Kuba. Pak odložil sluchátka a zmizel v prostoru kuchyňky za dveřmi pilotní kabiny, kde se mu během chvilky začala věnovat jedna z letušek. Stál přesně na dohled cestujících v přední části letadla. Prohlédl si letmo všechny ty lidi, než se mu oči zastavily na jednom z nich. Na muži zabořeném do sedadla a zavřenými víčky. Muži, s nímž Jakub strávil v hotelu celou jednu noc. Vytřeštil oči a jak tak byl z toho celý nesvůj, schoval se víc do uličky, aby mu Martin neviděl do tváře, kdyby náhodou otevřel oči a podíval se jeho směrem. Tušil, že se v tomhle letadle sejdou, jen doufal, že se nepotkají tváří v tvář.
Jeho reakce neušla letušce vedle něj. Na její otázku, zda je v pohodě jen přikývl a poslal ji roznášet občerstvení cestujícím.
***
Proč musel jeho otec trvat na letadle? Tu otázku si pokládal celou dobu, než se letadlo vzneslo. Celý ten proces odbavení při tak krátkém letu se mu zdál nesmyslný. Kdyby letěli někam dál, chápal by to. Ale takhle?! Při těch pár kilometrech? Mohli jet autem nebo vlakem, jenže otec byl vůči jeho návrhu hluchý. Letadlo bylo letadlo a tím to haslo.
I když start pomalu nepocítil, neměl z toho nejlepší pocit. Možná za to mohla i ta malá holka sedící přes uličku. Tak šestiletá, která neustále do maminky hučela, že se chce podívat do pilotní kabiny, protože ona CHCE být taky pilotkou. Jestli tohle bude poslouchat celou cestu, asi se zblázní.
Seděl a střídavě si prohlížel nějaký letáček, bavil se s otcem o práci a koukal na obrazovku na níž běžel nějaký přírodopisný dokument o zvířatech. Jako by jim nemohli pustit nějaký normální film. Povzdechl si a s hlavou opřenou o sedadlo a zavřenýma očima dál poslouchal žadonící dítě. Zároveň ale uvažoval nad předešlou nocí. Nějak mu nešla z Jakubová tvář. Jak se kousal do rtu, když se mu trefil do správného místa. Steny, které mu musel Martin tišit svými ústy a rukou. V jiném případě by na ně nejspíš jinak přišli sousedi z vedlejšího pokoje, protože zdi zde byly až nepříjemně tenké. Pro něj to byla však rajská hudba. Vidět a slyšet, jak si Kuba užívá každou vteřinu jejich spojení a přicházející orgasmus.
„Promiňte, pane, dáte si něco? Kávu, čaj?“ zeptal se ho ženský hlas.
Otevřel oči a podíval se na letušku stojící před ním. Dřív, než stačil vyslovit své přání, protože kávu by si dal, přerušila ho matka té malé příšerky z vedlejší uličky. Žádost prohlídky pilotní kabiny její malou dcerou bylo prostě důležitější než cokoliv jiného.
„Omlouvám se, ale během letu není návštěva pilotní kabiny povolena. Zkusím se zeptat pilota, jestli si najdou chvilku po přistání, ale nic neslibuji,“ odpověděla. Se souhlasným přikývnutím matky se ihned narovnala a šla zpátky ke kuchyňce. Až v té chvíli si všiml postavy muže v uniformě pilota. Pěkný zadek, pomyslel si, když ho od hlavy po paty sjel očima. Napadlo ho, že na to všechno na mužích v uniformě přece jen něco je. Když se pilot po oslovení letuškou otočil jeho směrem, málem dostal infarkt. No to si ze mě…, prolétlo Martinovi hlavou.
Nebyl ale očividně sám, kdo si všiml. Jen chvilku si oba muži hleděli do očí, než Jakub uhnul pohledem, zatímco Martin zatínal čelist. Nevěděl, co si najednou myslet. Cítil se být Kubou podvedený. Docházelo mu tím i víc věcí. To, jak se ten mlaďoch choval při jejich konverzaci o leteckých společnostech a lidech, co v ní pracují. Až teď mu zapadly některé dílky tam, kde mají a došly mu souvislosti.
Když se Kuba rozešel jejich směrem, pohledem tentokrát upřeným na matku s dítětem, otočil Martin hlavu k okýnku. Tohle tomu syčákovi jen tak nedaruje.
***
Moc dlouho mu to nevšímání si Martina nevydrželo. Jako každý let se našel někdo, kdo toužil vidět i tu řídící část letadla. Musel se dokola uklidňovat, když se po krátkém rozhovoru s letuškou vydal za tou malou dívenkou sedící takový kousek od očividně nasupěného muže. Holčičku během chvilky přemlouvání a vysvětlování uchlácholil na možnou prohlídku po přistání. S poděkováním matky té malé, úsměvem na rtech a dlouhým oddechnutím se rozešel zpátky. Hlavně co nejrychleji od Martina, říkal si pro sebe poté co viděl, jak se tvářil. I když trošku nechápal proč. Však spolu JEN spali. Neslíbili si lásku na celý život, ani nic jiného.
Stihl dojít akorát do kuchyňky, kde jedna z letušek dochystávala občerstvení na palubní vozík, když si všimla cizího muže: „Promiňte, ale pokud nepotřebujete na toaletu, tak tady být nemůžete. Pokud si něco přejete, vraťte se na místo a palubní personál vás obslouží.“
„Omlouvám se, jen bych se chtěl pozdravit tady s naším pilotem. Je to starý známy. Dlouho jsme se neviděli,“ ozvalo se za jeho zády. Kuba se zatvářil trochu provinile poté co letušku s pousmáním ujistil, že je vše v pořádku a může pokračovat v práci. Rozešla se tedy s vozíkem a pochybovačným pohledem směrem mezi cestující.
Hlavou mu běhala spousta otázek. Co má teď dělat? Nebylo by lepší se před Marinem schovat v kabině a nevylézat, dokud nepřistanou? V duchu nad tím zakroutil hlavou a otočil se k němu. Ten s rukama překříženýma na hrudi vypadal jako bůh pomsty. Musel nasucho polknout.
„No, jaké je mi to ale překvapení. Já si říkal, odkud ty toho můžeš vědět tolik o letadlech a posádce. Jak bys taky nevěděl, když jsi jedním z nich! Takhle mi lhát přímo do očí!“ zavrčel na něj Martin.
„Hele, Martine, omlouvám se, že jsem ti zatajil, co dělám. Prostě jsem tě bral jako někoho, s kým už se stejně neuvidím, takže jsi to vlastně ani vědět nepotřeboval,“ oponoval mu Jakub a smýknul rameny.
„Si ze mě musíš dělat prdel! Dobrý způsob, jak si někoho dostat do postele, i když víš, že by s tebou jinak nešel! Vážně skvělý trik!“ zahřměl a s potleskem se postavil jen na pár centimetrů od něj.
„Ahááá, takže za to celé můžu já. A ty jsi mě do té postele dostat nechtěl! Tak to se omlouvám, že jsem tě v tom hotelu špatně pochopil!“ vrátil mu Kuba ironicky, i když měl docela malou chuť Martina praštit.
„Tohle jsem neřekl!“ vyštěkl Martin.
„Řekl! Právě před chvíli jsi řekl, že to byla vlastně moje iniciativa, protože bys jinak se mnou do postele nešel…“ nedokončil, protože mu hned Martin s vytřeštěnýma očima zase skočil do řeči. Tohle vážně, ale vážně nesnášel.
„Dobře! Já s tím začal, ale taky jsi mi mohl říct na rovinu, že děláš tohle. Pak bych se tolik nesnažil.“
„Takže jsem pro tebe jen další namyšlený šašek,“ usoudil Kuba a vzpurně zvedl bradu.
„Tohle jsem taky neřekl! Jen, že vědět, že jsi…,“ ukázal na Kubu rozhozený Martin dlaněmi a pokračoval: „pilot, nechal bych tě být, protože…“
„Protože si myslíš, že jsem šašek,“ konstatoval Kuba. „A ten skvělej sex bylo jen skvělé cirkusové číslo, že?“ dodal ještě a sledoval Martinovu tvář.
Tu tvář, která teď nepropouštěla ani jeden pocit. Nepohnula ani jedním mimickým svalem. Těkal po ní očima a čekal, co bude dál. Krev v něm vřela hněvem. Tím, co mu Martin řekl, vyletěl jeho tep opravdu vysoko. Štvalo ho to, ani nevěděl proč.
***
Martin nevěděl, co dělat. Doufal, že když vstane a půjde si to s Kubou vyříkat, neztratí kontrolu nad tímhle vším. Ale on ztratil a začal se v tom pěkně zamotávat. Najednou ani nelitoval toho, co se mezi nimi stalo. Spíš naopak. Všechno se to v něm pralo. Jak to jen ale Kubovi vysvětlit?
Zatím se do žádné podobné situace se svými známostmi nedostal. Možná to bylo proto, že s nikým z nich se už neviděl nebo bylo už od začátku jasné, jak to mezi nimi bude. U Kuby však cítil, že je něco jinak. Nejdřív měl potřebu si obhájit své, teď si ale uvědomoval, že ani on v tom vlastně není nevinně. I on před Jakubem zalhal jeden jistý detail.
Výčitky svědomí se hlasitěji draly na povrch a prvotní vztek někam vymizel. Teď, když tu proti němu Kuba stál v uniformě s bradou zdvihnutou a provokativním výrazem… a pusou plnou poznámek, mu jako šašek trošku připadal, ale trochu jinak. Tentokrát ho to začalo bavit a měl neutuchající potřebu a chuť Jakuba za hlavu popadnout a pusu mu zavřít tak, jako v ten večer.
Však to taky říkal v hotelu, ne? ‚Zavři mi pusu, když nechceš, abych mluvil.‘ Proto se Martin vykašlal na skrupule, Kubu si dlaněmi přitáhnul blíž a do pusy mu drze narval svůj jazyk.
***
„Puf“ zaznělo v Kubově hlavě v momentě, kdy se stal obětí opravdu nečekaného Martinova útoku. Čekal, že na něj vyhrkne nějakou sprostou poznámku v protiútoku, ale on si musel vybrat jiný způsob. Opravdu velice rafinovaný.
Nebyl schopný nijak myslet natož reagovat. Krev se mu z horního mozku pomalu přemisťovala do toho spodního. Ruce svěsil podél těla. Pak otevřel oči a konečně se mu začaly kolečka točit správným směrem. Martina od sebe po krátkém snažení odtlačil. Jistě to nebyl dlouhý polibek, i tak za sebou zanechal pěknou spoušť. Dech měl zrychlený, rty ho brněly a v kalhotách to taky nevypadalo moc klidně.
„Ehm, Jakube?“ ozval se ženský hlas zpoza jeho zad.
Uvědomil si, do jakého se dostal maléru a měl opravdu velkou chuť se propadnout do země.
„No?“ vyhrknul. Když mu došlo, že promluvil ženský hlas, s rudými tvářemi se otočil na letušku. Hanba ho fackovala za to, že si tenhle rozhovor Martin nenechal nejlíp na nikdy. Nebo si ho klidně mohl odchytnout po přistání, když ho celá ta situace tak moc štvala.
„Mám tu ty kávy, cos chtěl. Omylem jsem je vzala s sebou,“ vykoktala žena rozpačitě. Víc říkat nemusela, protože to, jak mezi ním a Martinem těkala očima, a jak se při tom lišácky tvářila, mu stačilo. To si zas bude mít palubní personál o čem povídat, proběhlo Kubovi hlavou.
„Dík, hned si je vezmu,“ usmál se na ní a sklopil oči. Doufal, že si půjde po své práci co nejdřív.
Než odešla, otočila se, oba si je znovu změřila pohledem, kávu položila na kuchyňský pultík a až pak zmizela mezi cestujícími.
„Bože, za co?! Snad z toho nebude průser,“ zaklel a přetřel si dlaněmi obličej. Chvilku jen tak koukal do nikam. Na Martina málem zapomněl. Stočil proto pohled k němu a sjel ho očima od hlavy až k patám. Snažil se z jeho postoje vyčíst nějakou emoci.
„Myslím, že si asi raději půjdu zpátky sednout. Tohle ti, myslím si, jako trest stačí,“ vyšlo z Martinových úst očividně dost provinile. Pak odešel a jeho tam nechal.
Kuba s ním ale nemohl nic víc než jen souhlasit. Vzal tácek s kávami a rudý od ucha k uchu se vrátil za svou mámou do pilotní kabiny. Ztěžka dosedl na sedadlo, podal kapitánce jeden ze šálků a podstoupil její skoro až do kosti propalující nesouhlasný pohled. Ach ty kamery, povzdechl si v duchu a toužil se propadnout hluboko do země sotva co zjistil, že obraz na bezpečnostním monitorku byla kuchyňka před jejich kabinou.
V duch zaklel a doufal, že se máma nebude na nic ptát. Co by ji měl taky povídat? Byl už dost starý na to, aby si dělal, co chtěl. Vůči jejich práci byla tahle situace opravdu nevhodná, ale mohl snad za to, že Martin vytáhnul tak těžký kalibr?
„Tohle mi ještě budeš muset vysvětlit!“ zaznělo v jednu chvíli od ženy po jeho levici a Kuba věděl, že výslechu neunikne. Zahloubal se víc do sedačky, dopil zbytek kávy a vrátil se ke sledování oblohy a přístrojů.
***
Martin se pomalým krokem dostal na své místo. Na otcovu otázku, zda je vše v pořádku, jen přikývl. Tušil, že se bude ptát, ale nechtěl mu odpovídat. V té chvíli na to neměl ani pomyšlení. Hlavou mu pořád dokola zněla ta poslední část věty, kterou Kuba řekl. Skvělý sex…, bylo to něco, co vážnost celé konverzace zakopalo někam do neznáma. Stejně tak jako ta letuška, která se u nich najednou objevila.
Martin se na sedadle ohlédl za sebe. Všiml si, jak ta žena něco špitá své kolegyni a obě koukají jeho směrem. Hmm, tak asi Kuba nepotrestal jen sebe, pomyslel si a doufal, že přistání bude dřív než později.
V mezičase očekávání se ale nemohl zbavit dojmu, že to trošku podělal. O nic víc, krom sexu, mezi nimi nešlo, ale v hloubi duše z toho měl divný pocit. Z toho, jak na Kubu vyletěl. Z toho, jak ho pak popadl za hlavu a políbil.
V normálním případě by nic z toho neudělal. Prostě by seděl a nechal si Kubu dělat jeho práci. Začínal mít pocit, že se asi zbláznil. Jinak se jeho iracionální chování nedalo vysvětlit. Nebo možná…
Bylo mu přes třicet, měl dobrou práci, ale pořád tomu chyběl někdo, s kým by svůj život mohl sdílet. Vlastně ho to poslední dobou napadlo snad s každým mužem, s nímž si užil jednu, někdy i dvě noci. K žádnému ho to ale nijak netáhlo. S žádným se už nikdy nesetkal. Ani po tom netoužil. Většina z nich byla možná hezká, ale jinak nestáli za moc a on by v případě vztahu k sobě chtěl někoho rozumně myslícího. Měl na takové muže ale smůlu. Proto bylo velké štěstí, že se s nimi už nikdy nesetkal.
Osud je ale nevyzpytatelný a tohohle jediného, kterého poznal předchozí den, mu musel znovu předhodit. Mladého muže, který už od začátku byl dost vnímavý, chytrý a ani jeho ústa nebyla pozadu. Byl úplně jiný než všichni ostatní, s nimiž spal.
Uvažoval nad tím, jestli mu ten nahoře nechce něco naznačit. Co tím sleduje?! Nejspíš mi chce to létání víc znechutit, pomyslel si. Znovu si ale uvědomil své předešlé chování. Vždyť já mu taky lhal! A úplně stejně. Vždyť sám Jakub říkal, že být doktor, žádný sex nebude. A on doktor opravdu je. Takže přiznal-li by pravdu, nic z toho by se nestalo a on by šel zase s tvrdým spát.
Jenže on měl ten večer velkou potřebu udělat na Jakuba dojem. Počkat! Dojem? Vážně se pokusil o něco takového? Když si přehrál, co se dělo na terase hotelu, musel sám se sebou souhlasit. S tím, že od první chvíle ho Kuba zaujal a pokoušel se zaujmout i on jeho. Že se s ním bavil. Opravdu bavil, nejen jako se známostí na jednu noc. Že ho napadlo, že i bez sexu by to stálo s Jakubem za to. Teda dokud se to tak trochu celé nepokazilo a on zjistil, že je pilot. ‚Ale je taky jen člověk a chlap k tomu,‘ našeptával mu nějaký hlásek. Proč to ale rozebírat, když se nikdy neuvidí. Zopakoval si, jenže osud si s nimi hrál dle vlastních pravidel, jinak by je neposadil do stejného letadla. Takže ta možnost, že by je znovu spojil, tu byla. Uvidíme…
„Jsi v pořádku? Skoro jsi nepromluvil, co jsme vzlétli,“ přerušil jeho rozjímání otcův hlas.
„Jsem v pohodě. Jen jsem z těch pár dní dost unavený. Bylo toho docela dost. Všechny ty informace a nedostatek spánku,“ zakroutil Martin hlavou.
„Nemáš po nocích běhat za chlapama, vyspal by ses pak dost!“ zamručel k němu otec a tím jejich krátkou konverzaci ukončil. On se nad tou odpovědí ušklíbl, přikývl a zaposlouchal se do příkazů letušek ozývajících se z reproduktorů. Letadlo se připravovalo na přistání. Konečně.
To, že mu ten mladý zmetek nepůjde z hlavy ani po přistání, by ho ani nenapadlo.
***
Procházeli letištní halou k východu. Jen díky všemu tomu šaškování s rozpisem letů měli teď skoro osm hodin volno. Na letišti ve Vídni se Kuba nabídl své matce, že ji pak odveze domů. Došli k jeho autu, kufry schovali do kufru auta a vydali se na cestu domů.
Když předávali papíry o letu nadřízenému, nijak zvlášť neprobírali tu událost v letadle. Napětí mezi nimi ale bylo. Došlo mu, že si jeho máma nechala výslech až na později. Byla přece jen zodpovědná za celý let a posádku a tohle jeho chování bylo proti všem předpisům a pravidlům.
Kuba uvažoval nad vším, co bylo v hotelu i letadle. Možná, kdyby řekl pravdu hned, nestalo by se tohle všechno. Anebo taky stalo. Martin mu nešel z hlavy. Jako chlap se mu opravdu líbil. Docela litoval i toho, že na sebe v hotelu neměli víc času. A nakonec z toho byl takový poprask. Kdo to ale mohl vědět, že se vážně potkají v tom samém letadle?!
„Tak a teď mi můžeš říct pravdu. Kdo byl ten chlap, se kterým ses… hádal?“ ozvala se Karin.
„To neřeš, mami. Byl to jen jeden cestující,“ odpověděl s očima upřenýma na cestu před sebou.
„Nevypadalo to tak. Ale nutit mluvit tě nebudu. Jsi dost starý na to, abys věděl, co děláš. Jen… dej si pozor, ano?“ řekla a zahleděla se do dálky.
Snad jo, mami, pomyslel si jen a dál se věnoval řízení auta.

Průměrné hodnocení: 4,86
Počet hodnocení: 7
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Fini
Fini

Nic co by se dalo zveřejnit...

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.