1

Nebylo to nic hrozného, ale byly dost silné na to, aby ho vzbudily. Hlavně kolena ho bolela, jako by byl stařec s revmatismem. Dalo se to ale zvládnout, bylo to spíše nepříjemné. Horší bylo, že věděl, že to bude časem horší. Už to zažil. Jenže teď už bude všechno horší. Ví to a lhal by, kdyby tvrdil, že nemá strach. Nicméně, to, že by se to opakovalo dalších několik let, častěji a intenzivněji, ho děsilo mnohem víc.
Nechtěl nad tím teď přemýšlet. Byla noc, Slunce vedle něj spokojeně spal a on byl unavený. Teď už bude pořád. Promasíroval si klouby dlaněmi, jako by to snad mělo pomoci, lehl si zpátky na záda a pokusil se usnout. Únava nakonec bitvu s bolestivými klouby vyhrála. Protentokrát.

2

Překvapivě se vzbudil v dobré náladě. Bylo pondělí a David už byl v práci, přestože on sám nevstával nijak pozdě. Vstal, otevřel okno a zjistil, že je deštivý den. Ani to mu však na náladě neubralo, alespoň bude moci celý den pracovat. Obraz potřeboval ještě pár hodin k dokončení a on se docela těšil až zasedne ke stojanu. A hlavně, bude mít čas naplánovat Davidovu oslavu. Bude příští týden, v sobotu, a musí toho spoustu zařídit.
Celkem nabuzeně se oblékl, v koupelně vykonal ranní hygienu a pak hned pádil do ateliéru. Tam si uvařil čaj a pustil muziku. Dnes to byl Carl Orff. Pak přešel k obrazu a jako vždy jej okamžik s odstupem pozoroval. Sledoval jej kriticky a zároveň s jistou vnitřní pýchou, prostě okem autora. S pocity, že nikdy nebude úplně spokojený, vždy spatří nepatrné chybičky a zároveň s hrdostí, že vytvořil takové dílo. Tak to bylo vždy.
Dnes se stalo ale ještě něco. Proťalo to jeho mysl jako blesk a kupodivu, k jeho vlastnímu překvapení, ho to nezbavilo dobré nálady. Tohle je jeho poslední obraz.
Uvědomil si, že už pravděpodobně nebude mít sílu a čas namalovat nějaký další. Sám by čekal, že ho takové uvědomění položí, ale mělo to opačný účinek. Přistoupil k plátnu a jemně, téměř nepatrně, se dotkl tenkých vrstev barvy. Pohladil je, jakoby to bylo jeho dítě a mírně se pousmál. Bude dokonalý. Bude to jeho poslední a nejlepší výtvor.
Pomalu se usadil a ještě chvilku jen tak hleděl, než vzal do ruky štětec a začal tvořit. Pracoval dlouho, čas ubíhal tak rychle, aniž by si toho všiml. Dnes ho to tolik naplňovalo, zaposlouchal se do hudby a maloval tak, že svět kolem najednou neexistoval. Okolo nebylo nic, žádný déšť, žádná nemoc, žádný strach či bolest. Byl jen on, hudba a plátno.
Uběhlo několik hodin, když musel odložit štětec, protože ho rozbolelo zápěstí. Začal kroužit dlaní, ve snaze kloub trochu rozhýbat a pokusil se ještě pokračovat, ale nešlo to. Ruka byla ztuhlá a bolestivá, takže to nakonec vzdal. To ale nevadilo, udělal spoustu práce a měl z ní dobrý pocit. Alespoň se teď může věnovat plánování oslavy.
Moc se na ní těšil. Bude to veliká akce, jako vždy, když jeden či druhý oslavovali narození. Vzal telefon do ruky a vytočil jedno z čísel. Po chvilce se na druhé straně spojení ozval ženský hlas.
„Ahoj Kame,“ pozdravil jej vesele a on se pousmál.
„Ahoj, Stáňo. Jak se máš?“ Zeptal se Davidovi matky a ona odpověděla, že dobře. Bylo poznat, že je ráda, že ho slyší. Měli spolu velice dobrý vztah, on ji měl rád a ona ho brala skoro jako vlastního syna. Za to byl vděčný, on sám se svými rodiči takové štěstí neměl.
„Poslyš, plánuji Slunci oslavu, příští sobotu. Dorazíš?“
„No jasně, ráda.“ Zněla nadšeně. Kamil si ani nepomyslel, že by nepřijela oslavit synovi narozeniny, ale byla ten typ, co má rád když je řádně pozván.
„Tak super,“ řekl Kam a upil čaje. Chvilku pak spolu hovořili o všem možném, nakonec jí sdělil podrobnosti ohledně soboty a pak se rozloučili. Kamil zavěsil a odškrtl si ji z pomyslného seznamu lidí, kterým má ještě zavolat.
Postupně pak ještě volal Tomášovi, Jirkovi a Paše s Kryštofem a by rád, že všichni pozvání přijali. Těšil se teď ještě o něco víc. Budou zase po dlouhé době všichni pohromadě, všichni lidé, které má on i David moc rád.
Když bylo telefonování za ním, vrhnul se na nákupní seznam, přemýšlel co všechno bude potřeba nakoupit. Nebyl z těch, co používali telefon nepřetržitě, byl toho názoru, že jde-li o seznam, jakýkoliv, není nad klasiku – papír a tužku. Sedl si tedy k malému stolku a začal psát.

3

Týden uběhl jako voda. K jeho úlevě nedošlo k žádnému problému. Asi dvakrát se v noci vzbudil kvůli lehkým bolestem, ale nebylo to nic hrozného a pokaždé se mu podařilo znovu usnout. Nemusel si brát ani analgetika, za což byl rád, chtěl se jim vyvarovat dokud to půjde.
Byl pátek a on se chystal do města aby nakoupil vše potřebné. A také, aby vyzvedl balíček, dárek pro Slunce. Dlouho přemýšlel, co by mu měl darovat. Chtěl aby to bylo něco hezkého, něco co by vyjádřilo jeho vztah k němu. Nakonec se rozhodl pro luxusní náramkové společenské hodinky. Byly velice kvalitní, od předního výrobce a velmi elegantní. Na zadní stranu pak nechal udělat věnování, kde stálo:
Slunci
Děkuji za čas, který jsi mi daroval.

Líbilo se mu to, ale doufal, že to nebude znít moc pateticky a přál si, aby měl David radost. Nasedl do auta a rozjel se do centra města. Neřídil už celkem dlouho, což ho trochu mrzelo, protože to byla jedna z věcí, která ho bavila. Takže si užíval i pomalé popojíždění po semaforech, na které řidiči normálně nadávají. Dorazil do supermarketu, vzal si nákupní vozík, z kapsy vytáhl připravený seznam a pustil se do hledání potřebného.
Byl asi v polovině nákupu, když se mu zničeho nic zamotala hlava a polil jej studený pot. Opřel se o madlo vozíku a čekal, až to přejde. Zaklel, protože ho to rozčílilo, na pár vteřin se naštval na své vlastní tělo, že ho tak zlobí, zvláště po tom, co byl celý týden klid. Pak si uvědomil, že by to mohlo být nervozitou. Prostě se stresoval, aby byla oslava povedená a stres všechno zhoršuje, jednoduché vysvětlení. Napomenul se tedy, že má být v klidu, vydýchal se a závrať postupně odezněla. Zvedlo mu náladu, že to přešlo tak rychle a že si dokáže poradit a zbytek nákupu pak probíhal hladce.
Naložil nákup do auta a cestou domů vyzvedl balíček. Těšil se jak jej zabalí a hlavně se těšil na zítřek. Když dojel domů a parkoval před domem, Slunce už byl doma a dokonce mu přišel naproti, aby mu pomohl s nákupem. Kamil byl v dobré náladě. Dokonce byl jaksi nabuzený, takže když spatřil Slunce, který vyšel, kvůli horku, ven jen v kraťasech, přepadlo ho šimrání. Byl tak krásný, tak sexy. Slunce měl atletickou postavu s jemně vypracovanými svaly a jemu teď připadal doslova k sežrání. Vystoupil a místo toho, aby šel otevřít kufr, vykročil k muži. Beze slova jej popadl za ruku a rychle ho vedl dovnitř domu.
„Co se dě-“ chtěl se zeptat ale Kamil ho umlčel polibkem. Začal jej vášnivě líbat na chodbě před schody, vedoucími do bytu nad nimi. Téměř Davida přimáčkl ke studené zdi a prsty zkoumal jeho odhalený trup.
„Teď hned. Chci to! Teď a tady!“ Zašeptal mu vzrušeně do ucha. Slunce nejdříve překvapeně zamrkal, pak na jeho hru nadšeně přistoupil. Kamovo chování jej vzrušilo. Jeho příteli něco takového nebylo moc podobné, ale bylo to přinejmenším zajímavé.
Odlepil se od stěny, popadl Kamila ohnul jej přes zdobené kovové zábradlí schodiště. V několika sekundách mu sundal kalhoty a dřepl si jeho k jeho pozadí, které si začal jazykem vychutnávat. Kamil začal vzdychat a Slunce to celé vzrušovalo natolik, že si musel zajet do rozkroku a pomoct si dlaní. Když měl pocit, že polaskal Kamův vchod s dostatečnou mírou, zvedl se, položil mladíkovi dlaň na záda, svá kolena vrazil mezi Kamilovi nohy a donutil je tak roztáhnout. Pomalu, avšak napoprvé do něj pronikl až po kořen a zasténal. Mladík pod ním zasténal, sám měl svůj penis tvrdý a ztopořený.
Slunce začal bez okolků přirážet. Přitiskl se k příteli, aby ho políbil zezadu na krk a zároveň dosáhl na jeho úd. Vzal jej pevně do ruky a začal pohybovat dlaní ve stejném rytmu, v jakém přirážel. Kamil byl hodně vzrušený a po chvilce už cítil, že se blíží vrcholu.
„Jo...ahh! Nepřestávej…!“ Vzdychal hlasitě. Takový stimul Slunce nemohl dlouho vydržet. Do několika posledních pohybů dal všechno a oba pak během několika vteřin vyvrcholili. David cítil na dlani, která Kama stále svírala, teplou tekutinu a zadýchaně opřel čelo o mladíkova záda. Rozesmál se.
„Páni. Co to do tebe vjelo?“ Zasmál se na Kamila. „Tedy, ne, že bych si stěžoval. Jen mě to překvapilo,“ řekl a dal mladíkovi pusu, když se oba oblékali. Jeho přítel se jen zazubil a pokrčil rameny.
„Vyjdeš si z baráku jako Adonis a ještě se divíš,“ odpověděl a oba se rozesmáli.
„No tak to mi tedy pohladilo ego, nebudu lhát,“ objal mladíka se smíchem. Pak jej romanticky políbil. „Jsi taky strašně sexy, víš to? Miluju tě,“ zašeptal o něco vážněji.
„A já tebe.“ Řekl Kamil. Pak si řekli, že by bylo fajn, kdyby vyložili nákup z auta.

4

Na druhý den si Kamil přivstal. Když se probudil, Slunce vedle něj ještě spokojeně a nerušeně spal. Usmál se při pohledu na něj a lehce ho políbil na čelo. Zvedl se z postele, oblékl si lehký župan a zavřel za sebou dveře, aby přítele nerušil.
Jen co to udělal a chtěl přejít do kuchyně, zarazil se. Opřel se o stěnu protože ho znovu přepadla závrať.
Uklidni se, no tak, zklidni. Je to jen oslava, všechno se povede a bude to fajn, napomenul se v duchu. Opřel dlaně o kolena, zhluboka oddechoval a čekal, až to přejde. Konečně se mu přestala motat hlava a tep se zklidnil. Narovnal se a místo do kuchyně nejdříve vešel do koupelny aby si opláchl obličej. Studená voda ho trochu osvěžila a bylo mu lépe. Na okamžik se zadíval do zrcadla nad umyvadlem. Byl bledý, víc než obvykle, dokonce i rty měl, jako by z nich někdo vysál krev. Ale to mu nevadilo. Hlavní je, jak se cítí, ne jak vypadá. Dětinsky na svůj odraz vyplázl jazyk, zakřenil se a odešel do kuchyně.
Měl v plánu Slunce překvapit snídaní do postele, tak se pustil do vaření. Připravil kávu, toasty, vajíčka, nějaký ten džus, prostě snídani se vším všudy. Nandal pak všechno na podnos a pomalu vstoupil do ložnice. Položil jídlo na noční stolek a sehnul se ke spícímu muži. Než na něj promluvil, políbil ho.
„Dobré ráno, Slunce,“ řekl tiše a vesele. „Všechno nejlepší.“
David se zavrtěl, důkladně se protáhl a otevřel oči. Usmál se na sklánějícího se mladíka a ovinul mu paže kolem krku.
„Dobré ráno, fešáku,“ zasmál se a pak Kama zatáhl do postele. Začal ho líbat, ale Kamil jej se smíchem odstrčil.
„Žádný takový. Máme tu snídani a čeká nás spousta práce.“
Slunce si všiml podnosu a vesele zatleskal. „To je servis! Děkuju ti,“ vlepil mu polibek a pak se pustili do jídla. Snídali dlouho. Vychutnávali si, povalovali se a povídali si. Bylo to tak obyčejné a přitom tak krásné, ideální, jako z romantického filmu. Když konečně dojedli, Kam začal sklízet nádobí.
„Pomůžu ti,“ řekl Slunce a chtěl vzít podnos. Kamil jej plácl přes ruku a sám se toho ujal.
„Kdepak. Máš narozeniny a jsem dnes tvým služebníkem.“ David se opět zasmál a sledoval jej, jak odchází z místnosti. Pak sám vstal a oblékl se.
„Pokud tedy Jean nemá nic proti, dal bych si obligátních sedm kilometrů,“ řekl, když si nazouval své běžecké boty. „Jestli teda opravdu nechceš s něčím pomoct?“
Kamil mávl rukou. „Jen běž,“ usmál se a dal se do přípravy jídla na narozeninové grilování. Slunce mu poslal vzdušný polibek a odešel.
Počasí jim na dnešek přálo, byl krásný slunečný den. Dort byl zařízený, ten pokaždé pekla Paša, byla v cukrařině celkem zdatná. Dárek je zabalený, jídlo se chystá, pití je obstarané. Bude to skvělé.
Jediné, co se může pokazit, je Kamil sám a právě z toho byl nejspíš tak nervozní. Modlil se, aby neměl zase nějaký kolaps, to by se asi propadl do země. Dnešek, ať je v klidu, přemýšlel, když krájel zeleninu a připravoval maso. A až na tu ranní závrať to vypadalo v pořádku. Cítil se dobře, měl skvělou náladu, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo něco stát.
Dnešek se povede. Dnešek bude fajn.
Když se Slunce vrátil, Kamil měl už hotovo a měli trochu času, než měli přijet hosté a oslava začne. Rozhodli se tedy, že si pustí nějaký film a budou se jen tak povalovat. Nemohli se ale, klasicky, dohodnout, co si pustí a když konečně vybrali něco na čem se shodnou a uvelebili se na pohovce, ozval se zvonek. Kamil mrkl na nástěnné hodiny. Bylo brzy, všem pozvaným říkal, ať dorazí na druhou. Teď bylo půl jedné.
„Já tam jdu,“ řekl Slunce. Kamil zůstal sedět, jen co ale uslyšel bujarý hlas Davidovi matky, pousmál se a šel rovnou postavit na kávu. Tohle dělala vždycky. Byla to svérázná dáma, s velikým charizmatem, ale poněkud tvrdohlavá.
„Ahoj, Stáňo. Jsi tu brzy,“ řekl Kamil, když vyšli z předsíně a uvítal jí pusou na tvář. Mávla rukou a usadila se ke stolu. „Kafe bude během chvilky.“
„Ty mi čteš myšlenky,“ prohlásila a podívala se na syna. „Pořád jsi ho nedonutil se ostříhat?“ Mávla rukou směrem ke Kamovi. Ten poznámku přešel úsměvem. Znal ji, věděl, že si ráda rýpne, ale nikdy to nemyslí vážně.
„Proč jako? Mému umělci to takhle sluší. Je takový éterický,“ mrkl Slunce na přítele. Protočila oči a opět mávla dlaní, ale smála se. Kamil dodělal kávu a pak se i oba muži posadili ke stolu. Začali si povídat. Stáňa jim vyprávěla, co je u ní nového, neviděli se dlouho, protože bydlela daleko a taky hodně pracovala. Dělala v pojišťovnictví a na svůj věk pracovala možná až moc, ale po smrti Davidova otce to byla jediná věc, která jí zůstala. Krom syna, samozřejmě, ale toho kvůli vzdálenosti a spoustě klientů vídala spíše sporadicky.
Byla vždy ráda, když je viděla, oba. Kamila si oblíbila už v počátcích, když začal chodit s Davidem a i její manžel ho měl rád. Když se ho kdysi zeptala na jeho rodinu, nemohla pochopit přístup jeho rodičů, kteří se ho zřekli jen proto, že byl gay. Ani jeho nemoc na tom nic nezměnila a přestože je nikdy nepotkala, cítila vůči nim opovržení.
„Kdy to má vypuknout?“ Zeptala se, když dopíjela kávu. Kamil zkontroloval hodiny a překvapeně zamrkal. Bylo těsně před druhou hodinou a než stihl odpovědět, znovu se ozval zvonek.
„No, zhruba teď,“ zasmál se, když šel otevřít. Od té chvíle už se prakticky nezastavil. Nejdříve přijela Paša s Kryštofem a chlapečky. Všechny řádně uvítal a hned na to dorazili i Tomáš s Jirkou.
Když se byt začal zaplňovat a hosté se pozdravili i mezi sebou, David se na chvilku ujal vedení a vyhnal všechny na zahradu. I tam už bylo vše připravené – gril, židle se stolem, a další místa k sezení. Slunce prozíravě zavřel altán, aby Kamilovi obrazy nedošli k úhoně, což se při tolika lidech mohlo lehce stát.
Když se pak ještě přidali Marek a Aneta, oslava se začala opravdu rozjíždět. Všichni se bavili, začali popíjet, jídlo na grilu se připravovalo, Jirka si dokonce začal hrát s dětmi, kopali si míčem. Počasí vyšlo nádherně a bylo to moc fajn. Všechno bylo tak přirozené, rozhovory mezi hosty přátelské a nenucené. Přesně takhle si to Kamil představoval.
Nakonec, asi po hodině, na sebe upoutal pozornost a všichni se k němu otočili. „Prosil bych teď oslavence, aby byl tak laskav a přesunul se. Čeká jej teď povinná část programu,“ zahlásal se smíchem a zatímco se David usadil k velikému stolu, mrkl na Anetu a oba odběhli do bytu.
Uvnitř byl připravený dort, na kterém zapálili svíčky.
„Je parádní,“ pochválil kamarádky výtvor. „Vezmi ho, já ponesu skleničky na přípitek.“
Aneta kývla a vzala tác s dortem a Kamil popadl podnos se sklem. Jen co ho zvedl ruce se mu strašlivě roztřásly, až sklenice začaly cinkat a pár se jich převrhlo. Žádná se naštěstí nerozbila, ale musel podnos položit zpátky na kuchyňskou linku.
„V pohodě?“ Optala se kamarádka, když odcházejíc zaslechla cinkot skla. Spatřila Kamila, jak nemotorně rovná skleničky na podnose a tváří se nervozně. Všiml si jejího pohledu a zazubil se.
„ Jo, jasně. Tak jdeme.“
Vydali se zadním vchodem na zahradu, po celou dobu se Kam modlil, aby nic nepřevrhl, ale zdálo se, že třes je pryč. Do podpaží si také vložil zabalený dárek a jak vyšli z domu a ostatní je uviděli, rozezpívali klasickou píseň Hodně štěstí zdraví. Aneta položila dort před Slunce, který po konci zpěvu sfoukl svíčky a všichni zajásali. Bylo to klišé a všichni to věděli, ale bylo to nezbytné a krásné.
Pak začali všichni předávat dárky a blahopřát. Kamil počkal a přistoupil k němu jako poslední.
„Všechno nejlepší, Slunce moje. Miluju tě,“ řekl a dal mu pusu, zatímco vkládal dárek do jeho dlaní.
„A já tebe,“ odpověděl David a pak ho přepadla zvědavost nad malým balíčkem. Strhnul ozdobný papír a trochu se zarazil, když spatřil originální krabičku. Opatrně ji otevřel a uviděl nádherné hodinky.
„Kame…“ vydechl udiveně a zároveň nadšeně. „Museli být strašně drahé. Jsou skvostné,“ řekl a vyndal je z krabičky. Nebylo pochyb, že se mu doopravdy líbí. Když je ale otočil a přečetl si nápis, vstal, a přešel k mladíkovi. Pevně jej objal a pak políbil.
„Já děkuju tobě. Jsou úžasné,“ zašeptal.
Kamil se zazubil. Byl moc rád, že se mu líbí. Pak si všichni společně připili, na Davida i na to, že se takhle sešli a zábava se opravdu rozjela. Jedlo se a pilo, když pak byli někteří v dostatečné náladě, pustila se muzika a tančilo se. Prostě oslava jak má být a odpoledne ubíhalo nespravedlivě rychle. Najednou byl večer a chlapečci už museli vyrazit domů.
Paša, která si tentokrát pěkně vyhodila z kopýtka se domluvila s Kryštofem, že vezme děti domů a sama přespí u bratra, stejně jako Davidova maminka. Nevadilo mu to, věděl, že taky občas potřebuje vypustit páru a lhal by, kdyby tvrdil, že s tím nepočítal.
Byla už skoro tma a skupina se rozhodla rozdělat oheň a posedat si kolem ohniště. Hudba stále hrála, někdo tancoval, někdo si povídal u ohně. Kamil s Davidem si dokonce dopřáli romantický ploužák, stejně jako Aneta s Markem a jejich kamarádi. Ti se odhodlaně chopili dalších dvou žen, Tomáš vyzval Stáňu a Jirka Pašu. Byla to hezké, jak se zahrada na chvíli proměnila v taneční parket.
Brzký večer se přehoupl do nočních hodin. Teď už nikdo netančil, ale zábava rozhodně nekončila. Všichni teď seděli kolem ohně, postupně se přioblékali, ale alkohol nasávali dál a byla legrace. Kamil seděl vedle Slunce a přestože si vzal svetr, byl už celkem prokřehlý.
„Pojď sem. Vidím jak se klepeš,“ usmál se David a přitáhl si jej blíž. Přehodil přes ně lehkou deku. „Děkuju za parádní oslavu,“ řekl mu důvěrně tiše a mladík mu namísto odpovědi dal pusu. Opřel si pak hlavu o jeho rameno a vnímal to teplo. Slunce mu teď přišel celkem roztomilý. Díky alkoholu už byl docela v náladě, i když musel připustit, že to čekal daleko horší.
Po pár minutách se Stáňa zvedla s tím, že si jde lehnout.
„Půjdu s tebou,“ řekl už poměrně ospalý Kamil. Jak opustil Davidovo teplé objetí, přepadla ho zima a naskočila husí kůže. Společně se pak rozloučili a odešli do bytu. Mladík pak ještě připravil spaní na rozkládací pohovce a už se chystal, že se uloží, když ho Stáňa zarazila.
„Co to děláš?“
„Lehněte si s Pašou k nám do postele, je čistě povlečená. Bude to pro vás pohodlnější,“ oznámil jí, ale zavrtěla hlavou.
„V žádném případě! Padej do své postele, jsi tu doma. Já už jsem stejně tak nalitá, že usnu kdekoliv,“ odpověděla mu a než stihl cokoliv říct, doslova ho vykopla z pohovky. Ještě jednou se jí pak zeptal, jestli si je jistá, ale to už ležela a jen něco zamručela. Pousmál se a šel si lehnou do postele. Svlékl se jako had, kam oblečení dopadlo, tam ho nechal. Byl vyčerpaný a rozbolely ho kosti, ale byl také spokojený, jak se dnešek povedl.
Zvenčí slyšel tlumené hlasy bavících se hostů, ale nijak ho to nerušilo. Silná únava jej přemohla a usnul za pár minut.

5

Probudila jej silná bolest. Tentokrát opravdu silná, téměř nesnesitelná. Otevřel oči a tiše zasténal. Namáhavě se otočil. Slunce vedle něj tvrdě spal, sem tam trochu zachrápal, asi kvůli vypitému alkoholu. Všude byla tma a ticho. Neměl tušení, kolik je hodin, nebo jak dlouho spal, bylo ale jasné, že oslava už dávno skončila. Opět zasténal. Měl pocit, že mu kosti i klouby drtí neviditelné a obří ozubené kolo. Tohle už bez léků nedá, pomyslel si a pomalu se posadil. Stálo ho to nemalé úsilí, i tak se ale donutil vstát a dojít si do koupelny pro nějaká analgetika. Opíral se o stěnu, šoural se jako stařec a i když nechtěl, vydával ze sebe bolestné steny. Cítil se malátný a slabý.
Trvalo snad věčnost, než obešel postel. Ke dveřím mu zbývaly snad dva kroky, ty už ale nezvládl. Najednou ucítil v ústech silnou kovovou pachuť a nohy mu vypověděli službu. Pak začalo peklo.
Padl k zemi a jen co otevřel ústa, vytryskla z nich krev. Stejně tak z nosu. Jenže tohle nebylo pár kapek, které by necítil.
Teď měl oči doširoka otevřené a krev se sebe jednoduše ´chrlil´. Bylo to strašné. Děsivé. Vydával dávivé zvuky, přestože nezvracel. Ve vlnách z něj rudá tekutina prostě tryskala, byl jako krvavý gejzír. Byl na všech čtyřech, než mu ruce povolily a on padl na bok, zatímco z něj stále vycházely proudy krve.
„Slunce,“ podařilo se mu zachroptit. Z podlahy si všiml, jak se jeho přítel zavrtěl, ale neprobouzí se. Slyšel ho, ale z polospánku nereagoval. Byl tak blízko ale pro Kama teď zároveň nedosažitelný. Mladík začal propadat panice. Ležel teď v obrovské kaluži vlastní krve a prohýbal se jako v křeči pokaždé, když tryskala další a další rudá tekutina. Použil poslední zbytky sil a co nejhlasitěji promluvil.
„DA...DAVI-DE!“ Vydral ze sebe.
Muž na posteli ospale otevřel oči. Zdálo se mu, že na něj Kamil volá. Ale Kam mu nikdy jménem neříkal, vždy ho oslovoval jen jako Slunce. Pomalu se probral a všiml si, že jeho přítel vedle něj není. Ztuhl, když sekundu na to uslyšel u dveří jakési zachroptění. Rychle se posadil a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Ať byl do této chvíle jakkoliv přiopilý, to co spatřil ho rychle donutilo vystřízlivět.
V životě neviděl nic děsivějšího. Bylo to jako scéna z nejhoršího hororu. Kamil ležel na podlaze a z posledních sil k němu natahoval paži. Krev byla úplně všude. Nikdy předtím by nevěřil, že jí může být tolik na jednom místě, Kamova tvář byla celá rudá od té teplé tekutiny a viděl, jak z jeho úst a nosu proudí další. S hrůzou vykřikl.
Vyskočil z postele, klekl k mladíkovi a popadl jeho hlavu do dlaní.
„Kame! KAME!“ Křičel. Pak se mu podařilo na moment dostat z prvotního šoku a začal uvažovat. Pomoc. Musí sehnat pomoc. „Počkej,“ zvedl zakrvácenou ruku, popadl telefon z nočního stolku a vytočil záchranou službu.
Mezitím do pokoje vtrhly obě ženy, které probudil hluk. Když Paša spatřila bratra, vykřikla s naprostou hrůzou, stejně jako předtím David. I Stáňa byla v šoku. Když jí ale syn podával telefon, protože sám nebyl zoufalstvím schopný promluvit, začala uvažovat racionálně. Popadla mobil a jen co se ozvala operátorka, začala s ní komunikovat.
Slunce držel přítele za ruku a přinutil se na něj mluvit.
„Pomoc už je na cestě. Kame! Poslouchej! Vydrž, za chvilku tu budou. Vydrž!“ Mluvil na něj a mezitím se rozplakal. Opakoval to samé pořád do kola, hladil jej po zakrvácené tváři a snažil se jej udržet při vědomí. Paša teď klečela na druhé straně a brečela. Kam už nemohl mluvit. Měl ještě sílu na to, aby Slunce slyšel a věnoval mu pohled. Pak se ale začal propadat do bezvědomí. Najednou nemohl popadnout dech. Krev a krevní sraženiny mu uspali dýchací otvory a on nemohl dýchat.
„DUSÍ SE! NEMŮŽE SE NADECHNOUT!!!“ Slyšel Davidův zoufalý řev. Sám už cítil jen bezmoc, bolest, tu zkurvenou kovovou pachuť a nic. Pak už byla jen tma.
„Co máme dělat!? Tak, sakra, pomozte mu někdo!!!“ Ječel David, teď už byl úplně bez sebe a z očí se mu hrnuly slzy zoufalství. Věděl že jde o vteřiny. Kamil už ztratil vědomí a stále nedýchal. Vzal jeho hlavu do dlaní a otočil jí na bok, doufajíc, že třeba něco vyteče a uvolní se dýchací cesty. K ničemu to ale nebylo.
„Jsou na cestě, budou tu každou chvíli,“ řekla Stáňa. Hlas se jí třásl a tou větou uklidňovala jak syna, tak sebe. David se cítil naprosto bezmocný. Nevěřil, že nemůže dělat víc, než čekat a ničilo ho to. Bylo to nekonečné a on se v životě tolik nebál. Pořád mumlal směrem ke Kamovi ať vydrží, že pomoc tu bude brzy a pevně svíral jeho bezvládnou dlaň. Paša byla úplně mimo. Jen klečela a zírala, zatímco jí z očí kanuly slzy. Nejspíš byla v šoku.
Konečně zaslechli sirénu a hned na to se v okně objevila barevná světla záchranného vozu. Davidova matka vyběhla ven aby lékaře zavedla dovnitř. Co se dělo, když dorazili do místnosti měl pak Slunce jako v mlze. Vlastně ani nic moc neviděl, protože jej hned téměř odstrčili stranou a on bezradně sledoval záda v oranžové záchranářské bundě. I když se snažil, nemohl zastavit příval slz. Nakonec naložili jeho přítele na transportní nosítka, to už se mu naskytl na mladíka pohled. Z úst mu čouhala trubice připojená na vak, který jeden ze záchranářů pravidelně stlačoval. Také dostal krevní transfuzi.
David se zvedl a optal se, jestli by mohl jet s nimi. Nejprve to odmítli, on ale trval na svém. Dušoval se, že nebude překážet a taky argumentoval tím, že zná dopodrobna jeho anamnézu a může případně pomoci. Bylo vidět, že se jim to nezdá, nakonec ale souhlasili a Stáňa s Pašou už pak jen sledovali, jak nakládají nosítka do vozu. Stáli před domem a objímali se, když za nimi přiběhli Marek s Anetou a ptali se, co se stalo. Probudil je hluk a světla. To už byl v sanitce i David, všichni se dívali, jak se za nimi zavřely dveře a vůz s houkáním odjížděl pryč.
„Tak co se stalo?“ Ptala se znovu Aneta a zavazovala si narychlo oblečený župan. Paša se místo odpovědi opět rozplakala, až ji musela Stáňa podepřít.
„Pojďte mi pomoct,“ řekla a manželé je následovali dovnitř. Posadili Pašu na pohovku a pak je zavedla do ložnice. Oba se strašlivě vyděsili, když uviděli jak to tam vypadá. Jako kdyby tam proběhla jatka. Když jim žena řekla co se stalo, začala plakat i Aneta a Marek se musel přemáhat, aby zůstal klidný. Pak se dali do úklidu. Alespoň tak mohli pomoci.
„Já se bojím, že už bylo pozdě,“ řekla po dlouhém tichu Stáňa. To už měli hotovo a když si sedla, konečně i na ni dopadl stres a plačky se psychicky zhroutila.