1

Další týdny ubíhaly v poklidu. Venku se pomalu začínalo ochlazovat, protože léto se chýlilo ke konci. Stále ale bylo dost teplo na to, aby se na zahradě dala trávit příjemná odpoledne. Slunce chodil do práce, i když tvrdil, že si to zařídí a bude s ním doma. To Kamil rezolutně odmítl a jelikož David nechtěl nechávat Kama samotného, vždy našel nějaké “hlídání“. Nejčastěji to byla Lucie, se kterou se už docela spřátelili, dokonce i Aneta s Markem a Paša, když spolu bývali odpoledne a nebo se u Kamila střídali.
Kamovi to zprvu bylo nepříjemné. Měl pocit, že je jistým způsobem obtěžuje a navíc neměl ani chvilku jen pro sebe, což ho paradoxně poměrně vyčerpávalo. Nechtěl být hrubý, a tak se trpělivě se všemi bavil a věnoval se jim, ale jen na chvilku. Pak už to nevydržel a domluvil se s Anetou, že když bude mít ona nebo Marek “službu“, nechají jej o samotě, když si to bude přát a budou ho jen pravidelně kontrolovat. Souhlasili a jemu se trochu ulevilo. Věděli ale, že Davidovi by se to nelíbilo a byl by nervozní, tak si to zatím nechali pro sebe. Kamil je ubezpečil, že kdyby se cítil hůř, dá vědět a myslel to vážně.
Teď to ale nehrozilo. Jen jednou v soukromí požádal Lucku, aby mu trochu navýšili dávky léků proti bolesti, které míval hlavně v noci a býval k večeru více unavený. Jinak ale fungoval bez problémů. Život by byl tak krásný, nebýt toho stínu, který se za nimi pořád plížil…

2

...A který o sobě dal konečně vědět za pár dní a v ten nejhorší okamžik.
Ten den se Kamil konečně rozhoupal k dokončení obrazu. Nevěděl, proč to dosud odkládal, snad, že čekal na tu správnou náladu, takové to cukání v prstech, kdy cítil, že dnes to půjde dobře. Zbývalo pár posledních detailů, několik tahů a jeho nejlepší dílo bude hotové.
Dal si malý oběd a odešel do altánu. Venku bylo stále dost teplo, on si přesto oblékl splývavý svetr, protože poslední dobou mu bylo chladněji. Vešel do ateliéru, do svého království, uvařil si čaj a vybral hudbu. Když se rozezněla zahradou, Aneta vykoukla z balkonu a zapálila si cigaretu.
„Mistr se opět chystá tvořit,“ prohlásila, když zaslechla Mozartovu jedenáctou sonátu v A dur.
Kamil se na ní usmál a přitakal, pak usedl ke stojanu a začal svůj klasický koncert s barvami a štětci. Aneta jej chvilku pozorovala, pak típla nedopalek do popelníku a zmizela v jejich bytě.
Dnes mu to šlo opravdu dobře, cítil to jako nikdy. Ponořil se do tvoření, nevnímal svět kolem, na všechno ostatní zapomněl. Bylo to úžasné, jako meditace, jako jiný svět. Tuhle doplnil, tuhle zase přidal jediný tah a dováděl tak obraz k naprosté dokonalosti.
Maloval dlouho i když vlastně pomálu. Ale ten proces byl důležitý, aby sám sobě dostál uspokojivého výsledku. Vstal a zacouval dva kroky zpět, aby zhodnotil práci. Teď už věděl přesně, co je potřeba a znovu si sedl. Zbývají poslední tři čtyři doteky štětce a bude hotový. Když míchal potřebný odstín na paletě, trochu zakašlal, ale nevěnoval tomu absolutně žádnou pozornost. Když zvedl ruku, aby doplnil barvu na plátně, rozkašlal se znovu. Automaticky si přikryl ústa hřbetem ruky a vůbec ho nenapadlo, že to je nějaká předzvěst.
Pak se stalo něco, co trvalo setinu vteřiny a nešlo tomu zabránit. Když se dotkl štětinami štětce plátna, zakašlal naposledy a pak z něj najednou vyloženě vytryskl proud krve. Opět jako gejzír s jedním jediným výbuchem a rudá tekutina nemohla dopadnout na horší místo. Krev potřísnila třetinu obrazu, přímo uprostřed a malované tanečnice zahalila do rudého závoje. Ztuhl a vytřeštěně se díval na plátno před sebou, zatímco mu z brady stékaly zbylé kapky.
„Ne, ne, ne, ne…“ šeptal když se probral ze šoku a pak panicky popadl hadr, co byl po ruce, do kterého otíral štětce. Téměř hystericky se snažil krev nějakým způsobem setřít, ale ještě to zhoršil a krví rozmočené barvy na plátně nenapravitelně rozmazal. Konsternovaně vstal, když si uvědomil, co provedl a okamžik jen netečně zíral. Obraz byl nadobro zničený. Zíral na tu pohromu, na tu matlanici, co se stala z jeho díla, z jeho posledního a nejlepšího výtvoru a nemohl tomu uvěřit.
Pak se zhroutil.
Všechna ta bezmoc, veškerý strach, ukřivděnost, bolest, vztek, všechny ty pocity, kterým se doposud bránil, které sám sobě odpíral a odmítal je. To všechno se najednou a dohromady vydralo na povrch a vylétlo z něj ven. V ten okamžik byl jako šílený, úplně ho to ovládlo.
Vzal zničené plátno ze stojanu a několikrát jím, za beznadějného křiku, jekotu, praštil o zem až se dřevěný rám rozletěl na kousky. To ale nestačilo, podobně naložil i se zbytkem obrazů, které byly opřené všude kolem. Nakonec létalo vzduchem vše co mu zrovna přišlo pod ruku, což znamenalo, že stihl zdemolovat skoro všechno, co se v altánu nacházelo. Křičel u toho, z očí mu tekly slzy vzteku a zoufalství a zprvu ani neslyšel Anetu, kterou přilákal nezvyklý rámus. Její volání vnímal nejprve jako z dálky a moc ho nevnímal, v takovém afektu byl. Až když se její dlaně zezadu položily na jeho ramena, uslyšel jí.
„KAME! Kamile!“ Křičela dokud se nestal zase příčetný, nesvěsil paže k tělu a začal zhluboka oddechovat. „Proboha, co se stalo?“
Nebyl schopný promluvit, natož jí odpovědět. Jakoby se probral z noční můry, tupě se rozhlížel kolem na tu spoušť. Pak zabořil ruce do dlaní, padl na kolena a hořce se rozplakal. V tu chvíli přišel David, který se před pár minutami vrátil z práce. Vešel do altánu a skoro se vyděsil, jak to tam vypadá. Prostor byl úplně vzhůru nohama a pak spatřil zničený obraz, na kterém Kamil teď pracoval. Byl rozmazaný a zakrvácený.
Proletěl kolem Anety a klikl si vedle svého přítele, který nebyl k utišení. Choulil se na zemi, čelo téměř opřené o podlahu, plakal a třásl se. Nějak mu došlo, co se asi stalo, když uviděl zakrvácené plátno a položil Kamilovi dlaň na záda.
„Kame,“ oslovil ho konejšivě. „Pojď dovnitř. Odpočineš si.“ Sebral ze země roli papírových utěrek a utrhl pár kousků. Když mladík, stále plačíc zvedl hlavu, jemně mu otřel slzy a zbytky krve. Objal ho, vzal ho do náručí a zvedl. Kamil mu přitiskl hlavu na prsa a vzlykal.
„Pomoz mi,“ ohlédl se David na kamarádku a ta přikývla. Otevřela mu dveře od domu a doprovodila je do bytu. Slunce donesl Kamila do ložnice, tam jej posadil na postel a pomohl mu svléknout. Trochu se uklidnil, ale z očí mu stále sem tam ukápla slza. Cítil se strašně. Neměl ani náladu mluvit, nechal se uložit, jako hadrová panenka. David jej přikryl a lehl si vedle něj. Konejšil ho, hladil ho až po pár minutách zjistil, že mladík usnul. Pak se pomalu zvedl a odešel do kuchyně.
Aneta tam seděla u stolu. „Udělala jsem nám kafe,“ řekla nepřítomně a Slunce si k ní vyčerpaně přisedl.
„Co se stalo?“ Zeptal se a promnul si kořen nosu.
„Nevím přesně. Vypadal úplně v pohodě, měl dobrou náladu. Pracoval a vypadal spokojeně. Pak jsem zaslechla křik a když jsem přišla dolů, byl úplně bez sebe.“ Odpověděla. „Myslím, že se mu udělalo špatně a nějak...mu bouchly saze.“
„Zničil ten obraz. Musela to být nehoda a nezvládl to.“
Aneta přikývla a upila ze svého hrnku. „Budeš volat Lucce?“ Zeptala se. David chvilku přemýšlel a pak zavrtěl hlavou.
„Ne. Uvidím jak na tom bude, až se probudí.“

2

Povídali si déle, než mysleli. Z hovoru je pak vytrhl Kamil, který otevřel dveře od ložnice. Oblékl si tenký župan a pomalu, skoro nejistě přešel ke stolu. Slunce se hned vrhl ze židle a pomohl mu se posadit. Když ho podpíral, připadal mu mladík najednou hrozně křehký.
„Jak je ti, Kame?“ Zeptala se kamarádka starostlivě.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit,“ řekl tiše. Nevypadal teď moc dobře – byl bledý a měl kruhy pod očima. „Nevím co se stalo. Zničil...zničil jsem obraz a pak…“ Hlas se mu zlomil a on zabořil hlavu do dlaní. „Byl jsem jako šílený, dostal jsem najednou hrozný vztek.“
David si k němu klekl a pohladil ho. Moc dobře si uvědomoval, co obraz pro Kamila znamenal. Že je jeho poslední a zároveň nejlepší. Symbol života, který měl, kterého se držel. Nebude mít už šanci ho opravit, nebo udělat další. A to, že ho takto neúmyslně zničil bylo od osudu kruté.
„To je v pořádku, lásko. Mrzí mě to,“ řekl a objal ho. „Můžu něco něco udělat? Aby ses cítil líp? Pověz mi to.“
Kamil zvedl hlavu a smutně se pousmál. To byl celý on. Držel se stébla zuby nehty. „Děkuju, nepotřebuju nic. Bude mě to teď chvíli mrzet, ale to přejde,“ řekl, jako by se omlouval a sám se snažil napravit ponurou náladu. Slunce přikývl, ale zároveň si pomyslel, proč to dělá. Proč se pořád snaží být tak statečný, tak v pohodě, když by se nikdo nedivil a nekladl mu za vinu, když by se prostě sesypal.
V tu chvíli mu to tak připadalo, ale nevěděl, že od této chvíle už bude Kamil jen horší. Že konec bude blíže, než si oba představovali. Touto událostí se Kam prostě podvědomě odevzdal své nemoci, svému konci, pro který se rozhodl a zároveň byl nevyhnutelný. Nevěděl, že bude silný až do poslední chvíle…

3

Kamil za dalších málo dní hodně zeslábl. Příznaky nemoci se zhoršily – častěji krvácel, byl pořád unavený, měl bolesti. David se proto rozhodl, že s ním zůstane, zařídil si práci tak, aby s ním teď moc nepočítali, případně mohl pracovat z domu. Naštěstí to ve společnosti chápali a vyšli mu vstříc.
Jeho přítel teď většinu času trávil odpočinkem, přestože se s tím pral. Neustále se pokoušel fungovat normálně, ale i jednoduchá a každodenní činnost ho pak vyčerpala natolik, že si musel jít lehnout. Navíc nemohl moc dobře spát, protože v noci bývaly bolesti silnější. Bral všechny léky co měl a mohl si vzít, ale postupně přestávaly dostatečně působit.
Jednou v noci už dokonce došlo na to, že probudil Davida. Potichu hekal a sténal, až to nešlo vydržet a on Sluncem jemně zatřásl aby ho vzbudil. Ten se zavrtěl a otevřel oči. Spatřil Kama, jak se opírá o pelest postele a zhluboka oddechuje. Hned se probral a zeptal se, co se děje.
„Prosím tě,“ vysoukal ze sebe, „zavolej Lucce.“
David přikývl a hned popadl telefon. Věděli, že má dneska Lucie službu a když to zvedla, Slunce jí pověděl, co se děje.
„Dobře. Domluvím to s panem doktorem a co nejdřív přijedu,“ odpověděla a on jí poděkoval.
„Můžu zatím něco udělat?“ Obrátil se k mladíkovi a ten jen zakroutil hlavou. Z čela mu stekla kapka potu. Slunce vzal kapesník a osušil mu čelo. Chytil ho za ruku a společně pak čekali, až Lucka dorazí z hospicu. Přijela asi za půl hodiny, to už byl Kamil úplně vyčerpaný.
„Už jsem tady, Kame. Promiň, dřív to nešlo.“ Sedla si k němu na postel a otevřela zdravotnickou tašku.
„To je...dobrý,“ řekl mladík namáhavě. Za pár vteřin už mu dívka podala analgetika.
„Počkám, až to zabere. Mělo by to být rychle. Potřebuješ ještě něco?“ Zeptala se a Kamil opět zavrtěl hlavou. Za několik minut už léky zabraly a jemu se ulevilo.
„Už je to lepší, díky. Jen se potřebuju vyspat,“ řekl a už přitom zavíral oči. Položili ho, přikryli a za chvilku už spal.
„Díky,“ otočil se k ní Slunce, když opustili ložnici.
„Není vůbec zač. Hlavně, že se mu ulevilo. Poslyš, Davide,“ podívala se na něj vážně ale s empatickýma očima. „Vím, že se o tom mluví těžko, ale měl by ses připravit na to co bude následovat.“
„Jak to myslíš?“
„Podívej,“ položila mu ruku na rameno, „Kamil rychle slábne. Brzy se dostane do fáze, kdy bude tak slabý, že nebude moci vstát. Jestliže ses rozhodl, že se o něj budeš starat doma, a v tom ti moc fandím, budeš potřebovat spoustu věcí. Je na mně, abych ti řekla, jaké máš možnosti.“
„Dobře,“ to bylo jediné, co k tomu mohl říct. Všimla si, že i on je unavený, nechá tedy tento rozhovor na příště.
„Já se zítra zastavím, abych Kama zkontrolovala. Pak si o tom promluvíme, dobře?“
Přikývl, ještě mu nechala zásobu léků a vysvětlila, jak s nimi zacházet a nakonec s rozloučili. Zavřel za ní dveře a šel si lehnout.

4

Když se mladík ráno vzbudil, Slunce ještě tvrdě spal. On sám si paradoxně po dlouhé době celkem odpočinul a tak se pomalu a tiše oblékl a vydal se do kuchyně. Nohy měl slabé, tak si pomohl holí, ale i tak byl odhodlaný připravit mu vydatnou snídani. On sám jíst nebude, poslední dobou neměl chuť a nebyl si ani jistý, zda by v sobě jídlo udržel. To ale neznamená, že by se David nemohl pořádně nadlábnout. Už jen proto, jak se o něj stará, ho chtěl taky něčím potěšit a něco pro něj udělat, přestože to je jen maličkost.
Než došel k lince, spustila se mu z nosu krev. Nijak ho to nevzrušilo, jednoduše ji setřel kapesníkem. Tohle se mu teď prostě stává a bude stávat. Počkal až to přejde a pak se pustil do přípravy jídla.
Udělal toasty, nakrájel zeleninu, připravil vejce, uvařil kávu. Než všechno nanosil na stůl, dveře ložnice se otevřely a David, ještě rozespalý k němu přišel.
„Co to tu vyvádíš?“ Zeptal se, promnul si oči a zívl.
„Jen si sedni a najez se,“ usmál se na něj přítel a položil před něj jídlo. Pak celkem ztěžka usedl na židli.
„Kame…“ povzdechl si Slunce, „to jsi přece vůbec nemusel.“
„Já vím,“ zazubil se na něj mladík. „Tak jez, než ti to vystydne. Já už jsem měl.“
„Teď mi lžeš,“ odvětil mu suše. „Alespoň mi nelži.“
Kamil rezignovaně svěsil ramena. „Dobře. Promiň. Nemám chuť. Ale slibuji, že oběd si spolu dáme, jo?“ Pokusil se to zachránit a Slunce nakonec přikývl. Pustil se do snídaně, zatímco si Kamil sedl na pohovku a pustil si televizi. Za krátko ho zezadu objali silné paže a ucítil dech na krku.
„Bylo to výborné, děkuju,“ zašeptal mu David do ucha a políbil na šíji. Mladík přivřel oči. „Kame,“ zašeptal opět Slunce, „pojďme se pomilovat.“ Řekl a začal ho líbat po celém krku. Jeho přítel zavřel oči, líbilo se mu to, ale nebyl si jistý jestli je dost silný.
„Nevím, jestli to zvládnu,“ zašeptal. Na to muž obešel pohovku a vzal jej do náručí, jakoby nic nevážil. Podíval se mu do očí.
„Nemusíš dělat nic. Jen mi dovol pomoct ti, aby ses cítil dobře.“
Kamil se usmál a políbil ho. Nechal se odnést do ložnice, kde ho Slunce položil na postel, pomalu a opatrně, jako cenný drahokam. Poté je stejně tak začal opečovávat. Rozkročil se přes něj, naklonil se a začal jej líbat. Věnovali si intenzivní hluboké polibky během niž ho Slunce hladil. Napřímil se, aby si svlékl tričko a pak vysvlékl i Kama. Pár vteřin se na něj díval. Byl teď tak hubený, o dost víc, než kdy předtím a přesto mu stále připadal nádherný. Jeho bledá kůže působila jako papír, celý působil křehce, jako porcelánová figurka a David věděl, že musí být opatrný.
Položil dlaně na jeho hrudník a začal mezi prsty dráždit malé růžové bradavky, když mladík pod ním začal oddechovat vzrušením. Tohle potřebovali oba, cítit po dlouhé době to nejintimnější mezi nimi, ten dotyk, to vzplanutí.
Milovali se už nespočetněkrát, za tu dobu co spolu byli. Prožili spolu různé druhy sexu – vášnivý, romantický, udobřovací, náhodný, letmý...A přesto to dnes bylo jiné, nové. Bylo to úžasné a zároveň smutné, protože oba věděli, že dnes je to naposledy.
Ani jednoho by nenapadlo na to pomyslet, nebo o tom mluvit. Ale podvědomě to věděli a to činilo tuhle chvíli naprosto jedinečnou. Cítili to a proto se nemohli jeden druhého nabažit. Byli jako pod vlivem drog, vnímali navzájem každičký dotyk, strukturu kůže, kterou hladili, dech, horká ústa, vůni. Bylo to smutně nádherné.
Kamil byl ale slabý. Snažil se oplácet Slunci co to šlo, přesto dokázal jen zvednout ruce a dotýkat se jeho paží a hrudníku, oplácel mu polibky a hladil ho. Nedokázal ale víc než to. Slunci to nevadilo. Bylo pro něj uspokojení už jen to, že může uspokojit jeho. Pomalu se sklonil k jeho klínu a začal jej laskat a vychutnávat. Vzal jej celého do úst, poté zase jen jazykem dráždil špičku penisu, poté zase sál. Snažil se Kamovi udělat co nejvíc dobře a dařilo se mu to, mladík vzdychal a sténal rozkoší.
Pak jej vzal za vnitřní stranu stehen a nadzvedl, aby se dostal k hrázi a poté k otvoru. Věděl, že to má Kamil rád, zažal tedy jazykem stimulovat i jeho vstup. Teď už nebylo o mladíkově vzrušení pochyb, byl tvrdý, ztopořený stejně jako sám David. Toho po chvilce napadlo, jestli není tato pozice pro Kama moc náročná, napřímil se tedy a lehl si za něj. Byli teď oba na boku, muž ho líbal na krk a rameno, navlhčil ukazovák a pronikl do něj. Když se ujistil, že se to příteli líbí, přidal další prst a jemně ho dráždil.
„Můžu?“ Zeptal se po chvilce a Kamil přikývl. Měl zavřené oči a užíval si milencovu blízkost. David nadzvedl jeho nohu a pomalu do něj začal pronikat. Byl velmi opatrný, něžný. Zavzdychal, když se dostal celý do jeho útrob a okamžik si jen užíval to spojení. Začal se velice pomalu pohybovat a nešlo teď doopravdy o nějaké fyzické uspokojení. Byli si teď, naposledy, tak blízko, tak propojení, jako už nikdy nebudou, to na tom bylo to nejdůležitější, nejintenzivnější. Dali teď slovům ´milovat se´ úplně jiný význam.
Slunce se k mladíkovi přitiskl ještě blíže, objal jej paží a třel jeho penis. Kamil vzdychal když se muž pohyboval čím dál rychleji, přesto velmi obezřetně a zároveň mu dýchal na zátylek. Bylo to už dlouho, co měli naposledy sex a bylo to znát.
„Už budu,“ vzdychl mu David do ucha po pár minutách.
„J-já taky!“
Pár posledních pohybů, Slunce mu položil hlavu na rameno a těsně před vyvrcholením téměř vykřikl:
„Miluju tě!“ A dosáhl orgasmu. Vteřinu na to, pokropil Kamil jeho dlaň vlastním vrcholem slasti. Zhluboka oddechovali, mladík o něco více. Když jej vzal Slunce opatrně za bradu aby ho otočil a políbil, z jeho nosu opět tekla krev. Rychle sáhl pro krabici kapesníků na nočním stolku, aby ji setřel.
„To nic ne-“ chtěl ho ujistit přítel, ale vzápětí se rozkašlal, až ho to přinutilo posadit se a pár kapek krve vylétlo i z jeho úst. Vzal si od Davida ubrousek a přidržel si jej u obličeje. Muž se na něj starostlivě díval.
„Promiň,“ sklopil nakonec hlavu. „Neměl by ses tak namáhat.“
Kamil se na něj podíval. Vzal jeho obličej do dlaní a usmál se. „Nech toho. Bylo to nádherné. Jsem nesmírně rád, že se to stalo.“ řekl a David ho objal, pevně a láskyplně. Dlouhou chvíli pak takto setrvali, jen tak, protože to bylo příjemné, když se rozezněl zvonek.
„To bude Lucka. Říkala, že se zastaví.“ Oznámil David, rychle se oblékl a šel otevřít.
„Já tě taky miluju. Moc.“ Ozval se Kamil, než opustil ložnici a Slunce se na něj usmál.

5

Usadili se ke kávě v kuchyni. Lucka zkontrolovala Kama – změřila mu teplotu, tlak a další věci, aby se ujistila, že je pro dnešek stabilní. Chvíli si povídali, pak se ale Kamil zvedl a omluvil se.
„Půjdu se na chvilku natáhnout. Jsem nějak grogy,“ zasmál se, rozloučil se s dívkou a odešel do ložnice. Oběma zůstavším se tedy naskytla možnost pohovořit si o tom, co Lucka posledně nakousla.
„Tak povídej,“ vyzval ji bez okolků David, když za sebou Kamil zavřel dveře. Kývla, zahrabala v tašce, aby vytáhla nějaké prospekty a podala mu je.
„Tohle je přehled toho, jaké vybavení hospic poskytuje k pronájmu, věcí, které bude Kamil časem jistě potřebovat.“
Slunce prolistoval katalogem. Byl plný různého vybavení – polohovací postele, sprchovací židle do vany, kolečková křesla, různé typy madel k nábytku, ...Samozřejmě, že o těchto věcech už přemýšlel, ale vidět to takhle pohromadě mu způsobilo motání hlavy.
„Vím, že to nejspíš vypadá děsivě. Ale oba chceme, aby se Kam cítil co nejpohodlněji a i nám to usnadní péči. Pokud jde o ceny- „
„O peníze nejde,“ utnul ji. Bylo mu nepříjemné o tom mluvit, ale jednou se rozhodl, že se o přítele postará a taky tomu dá všechno. Chtěl se o něj starat a být u něj až do konce. Byl odhodlaný, přestože vlastně nevěděl, do čeho jde. Jediné co věděl jistě bylo to, že to bude těžké. Ani to ho však ani na vteřinu nepřinutilo přemýšlet o tom, že by ho umístil do nějakého zařízení.
„Co mi můžeš doporučit?“ Zeptal se pevně. „Chci pro něj to nejlepší.“