1

Bylo mu to líto. Takhle umřít nechtěl. Doufal, že to bude vedle Slunce, hezky v poklidu, nejlépe během spánku. Ne v kaluži vlastní krve s vyděšenými výrazy, strachem, pláčem a neschopností se nadechnout.
Jenže s tím nic nenadělá. Každý by si přál hezkou a co nejpoklidnější smrt. Někdy to ale prostě nevyjde. Mrzelo ho to hlavně kvůli Slunci. Tohle si nezasloužil. Největší ironií bylo, že se mu o svém rozhodnutí chystal brzy po oslavě říct. Nejdříve ale chtěl, aby si užil narozeniny. No co už…
...Pak mu něco došlo. Myslel, že už je mrtvý, ale teď něco cítil. Jeho smysly, jako by se pomalu probíraly a on je začal postupně vnímat. Cítil na prstech látku, do nosu se mu vedral důvěrně známý pach desinfekce, uslyšel pípání monitoru a další tlumený hluk.
Pomalu a s námahou pootevřel oči. Poznal hned, že je v nemocnici. Všechny ty vjemy najednou zapadly do sebe jako skládačka. Je naživu.
Lehce pootočil hlavou a spatřil Slunce, jak sedí na židli vedle jeho lůžka, prsty propletené, lokty opřené o stehna a hlavu svěšenou tak, že mu neviděl do tváře. Než se pokusil promluvit, uvědomil si, že má na obličeji kyslíkovou masku. Dalo mu nemalou práci zvednout ruku a stáhnout ji z obličeje.
„Slunce…“ vysoukal ze sebe tiše. Jeho přítel zvedl hlavu a podíval se na něj. Vypadal teď úplně jinak. Kamil měl před sebou zdrceného a vyčerpaného muže s prázdným pohledem.
„Jak je ti?“ Zeptal se, ale to bylo všechno. Žádný úlevný úsměv, žádné chycení za ruku, jen ta obyčejná otázka. V tu chvíli Kamil pochopil, co se děje. Už to ví. A zlobí se.
„Chtěl jsem ti to říct,“ zachraptěl mladík na posteli. David zakroutil hlavou, prudce vstal a obrátil se k němu zády. Po chvilce se na něj znovu otočil a už nedokázal skrýt své pocity. Hněv, zklamání, strach.
„Zbláznil ses? Tohle přeci nemůžeš!“
„Slunce…,“ řekl slabým hlasem. Věděl, že ho čeká nepříjemný rozhovor, jen nevěděl, jestli ho teď zvládne. Byl stále velmi slabý. „Promluvme si o tom,“ řekl a sáhl opět po kyslíkové masce, protože se mu špatné dýchalo. David k němu přistoupil a pomohl mu ji nasadit.
„Jo. Ale ne teď. Musíš si ještě odpočinout,“ povzdechl si a znovu se posadil na židli. Byl pořád hodně rozčarovaný, ale taky zmatený. Měl strašný vztek, zlobil se na Kama, za jeho rozhodnutí nezačít další léčebné procedury. Zároveň se na něj nemohl zlobit, když viděl, jak na tom teď je. Ze všeho nejvíc měl prostě strach. Strašlivý, odporný strach, že o něj přijde.
Kamil usnul. Ztratil hodně krve, vlastně málem vykrvácel, tak bylo pochopitelné, že je vyčerpaný. Muž na židli znovu svěsil hlavu. Bylo mu do pláče, bylo toho na něj moc a sám byl unavený. Seděl tu prakticky nepřetržitě od doby kdy Kamila přivezli. Marek mu mezitím alespoň dovezl čisté oblečení, protože to jeho bylo úplně od krve. A stačil si zdřímnout v křesle co bylo v Kamově pokoji, ale to mělo do tolik potřebného kvalitního odpočinku daleko. Nechal se tedy lehce přemluvit Pašou, která za pár minut vešla, aby si šel odpočinout.
„Davide,“ oslovila ho, než za sebou zavřel dveře. „Já Kama miluju. Je to můj malej brácha a ničí mě to. Nechci aby umřel. Ale až o tom budete mluvit, a já vím, že budete, poslouchej ho. Poslouchej co ti říká a nemusíš souhlasit. Jen se to zkus pochopit,“ řekla zatímco držela mladíkovu dlaň a dívala se na něj. Myslela to dobře a sama byla zničená z celé té situace. Ale chápala to – byla svědkem boje, který její bratr sváděl už od útlého dětství a věděla stejně jako Kamil, že umře tak jako tak. Chápala jeho důvody, protože věděla jak dlouho to trvá a jednoduše pochopila, že Kamil je ještě dost při smyslech, aby byl sám sobě soudcem.
„To je strašná sračka, Pašo,“ řekl chladně David a vztekle za sebou zavřel dveře. Ona si jen povzdechla. Pochopí to, řekla si v duchu. Až bude čas. Je teď naštvaný a vyděšený, ale pochopí to. A nakonec bude rád, že to bylo takhle.

2

„Promiň. Asi už nebudu moct pohlídat chlapečky,“ uslyšela tichý hlas co jí vytrhl z polospánku. Otevřela oči a podívala se na bratra. Vzala jej za ruku.
„Blázne!“ Usmála se. „To přeci vůbec nevadí!“
Unaveně se pousmál ale vzápětí mu začaly slzet oči. „Mrzí mě to. Mám je moc rád. Doufal jsem, že budu mít ještě pár příležitostí.“
„Kame…“ Povzdechla. Políbila jej na dlaň, nevěděla, co by na to měla říct. „Musím se zeptat. Jsi si opravdu jistý, že to nechceš dál zkoušet?“Zeptala se a on přikývl.
„Jsem rozhodnutý. Respektuj to, prosím.“
Sklopila hlavu. Když se na něj znovu podívala, usmívala se, ale z očí jí tekly slzy. Chtěla být silná, nechtěla plakat. Přemohlo jí to.
„Já to respektuji. Cokoliv uděláš, budu stát za tebou, vždyť to víš, brácho. Ale Davida bude těžké...zpracovat.“ Vyjádřila obavy.
„Musím si s ním promluvit. Ale jsem si jistý, že to pochopí. Možná ne hned, ale pochopí,“ řekl mladík a povolil stisk její dlaně. „Promiň, Pašo. Nechci tě vyhazovat, ale teď se potřebuju ještě prospat,“ zavřel oči.
„Jasně, jen odpočívej. Zase se zastavím,“ vstala a sklonila se, aby ho políbila na čelo. Pak se rozloučili a vzápětí usnul.

3

Zrovna jej kontrolovala sestra, o pár hodin později, kdy už se cítil vlastně docela dobře, když se David vrátil. Nechala je o samotě a on přešel k němu. Beze slova položil na stolek vedle postele nějaké ovoce a pár nutričních drinků.
„Jak je ti?“ Zeptal se stroze. Byl stále naštvaný.
Kamil jeho náladu přešel a pousmál se. „Vlastně docela dobře. Díky za sváču.“
Slunce kývl a pak se posadil na kraj jeho postele. Ve tváři měl pevný výraz. „Promluvím si s doktorem. Hned co to půjde, začneš s léčbou.“ Řekl nekompromisně. Kamil zůstával klidný, ale odhodlaný.
„Ne,“ řekl tak prostě jak jen to šlo a sledoval, jak jeho přítel kypí vzteky. Nenechal se tím odbýt. „Slunce. Já už to nechci.“
David na něj vrhl pohledem a rozhodil rukama. „Proč proboha?! Vždyť je to taková hloupost!“ Prudce vstal a založil ruce v bok.
„Uklidni se prosím. Jestli o tom máme mluvit, chci aby ses uklidnil,“ řekl Kamil. Seděl na posteli a sledoval jak na něj muž nevěřícně zírá. Ruce měl složené v klíně a byl odhodlaný zachovat klid, aby to mohl Slunci vysvětlit.
„Jak se mám asi, sakra, uklidnit?! Máš vůbec ponětí, co děláš? Rád ti to vysvětlím,“ ukázal na mladíka prstem, „právě odmítáš léčbu, bez které umřeš! Dochází ti to vůbec?“
Kamil s ledovým klidem kývl. „Já vím. Tak jsem se rozhodl.“
Davidovi v tu chvíli došla slova. Zíral na něj nevěřícně a zároveň se vztekem. V ten moment mladík pochopil, že má možnost mu to vysvětlil.
„Jsem už unavený, Slunce. A to žádný spánek nespraví. Pochopil jsem, že už nemůžu vyhrát a vím, že ty to víš taky. Jen mne miluješ tak moc, že si to nedokážeš připustit. Ale já už nemůžu.“
„Kamile, to je hloupost! Je to totální blbost, ty to přeci zvládneš! MY to zvládneme!“ Bránil se David ale mladík jen zakroutil hlavou.
„Víš, že to není pravda. Pokaždé se to vrátí a pokaždé je to horší. Tady jde o to, že ty ses s tím ještě nesmířil, ale já ano. A já už to tak prostě nechci.“
„Nech toho! Mluvíš z cesty, jsi unavený a-“
„Tak poslouchej!“ Naštval se Kam, přestože chtěl zůstat v klidu. Jenže musel Slunci strhnout tu masku přesvědčení a docílit, aby ho začal konečně poslouchat. A jestli to má být takhle, budiž.
Namáhavě vstal a došel k Davidovi, nedbajíc, na slabé nohy. Opíral se o co šlo, ale došel k němu a díval se mu hluboko do očí.
„Bojuju s tím svinstvem přes dvacet let! Skoro celý svůj život! A už jsem prostě unavený. Už se nechci dál chytat planých nadějí, projít si pokaždé peklem, aby mě to nakonec stejně znovu porazilo! Pokaždý je to horší, pokaždý to víc bolí. A já nechci umřít jako totální troska!
Nechci poslední měsíce života strávit v nemocnici, v bolestech a mít mozek jako zeleninu! Chci mít dostatek síly aby mě léky proti bolesti nepřipravily o rozum! Chci mít jasnou mysl dokud to půjde a hlavně,“ musel se opřít o pelest postele, protože se mu zamotala hlava. Nebyl ještě tak fit, jak zprvu odhadoval a jak se rozrušil, rozbušilo se mu srdce. Vydechl aby se uklidnil. Natáhl ke Slunci dlaň a pohladil jej po tváři. „Hlavně si tě chci pamatovat. Nechci umřít a být tak mimo, že nebudu ani vědět kdo jsi…
Slunce. Je to moje právo a moje volba. Chci odejít, dokud jsem sám sebou.“ Dořekl. Pak se otočil, protože si musel sednout. Dosedl na postel a díval se na muže, který stál jako zkoprnělý. Nevěděl, co by měl říct. Uvědomil si ale, že má Kamil pravdu a to co řekl, bylo přesvědčivé. David byl naštěstí dost empatický a objektivní na to, aby si představil, jaké by to bylo, být na Kamově místě. A musel uznat, že by možná chtěl to samé.
Jenže takhle o něj doopravdy přijde. Kamil umře, a pokud se vůbec lze na něco takového připravit, on toho bodu ještě zdaleka nedosáhl. Co bude život bez jeho milovaného? Jak by mohl vůbec pokračovat dál?
V tu chvíli ho přemohla tíha situace, celé to na něj dolehlo a on se rozplakal. Silně, hořce, zoufale. Bylo mu tak strašně, že potřeboval útěchu. Padl před Kamila na kolena, zabořil mu hlavu do klína a usedavě vzlykal. Přítel mu položil dlaň na hlavu a pohladil jej po světlých vlasech.
„N-nemůžu přece...nemůžu se přeci d-dívat jak umřeš a n-nic….neudělat,“ soukal ze sebe mezi trhavými nádechy a slzy z něj téměř tryskaly. Nemohl se uklidnit, nemohl pořádně popadnout dech. Kamil se smutně pousmál. Sklonil se a šeptal mu do vlasů:
„Tak to přeci není. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys byl se mnou a postaral se o mě. Vím, že to zvládneš, jsi silný. Jsi úžasný a já tě moc miluju,“ laskal ho těmi slovy i dlaní na jemných vlasech. Nesnažil se ho nijak uklidnit, bylo jasné, že to ze sebe potřebuje dostat a trochu si ulevit. Seděl tedy, naslouchal jeho pláči a věděl, že je to za nimi, že už se jej nebude snažit zachraňovat. Slunce pochopil.

4

Kamil zůstal v nemocnici ještě několik dní. Přes Davidův protest jej vždy na noc posílal domů, aby si pořádně odpočinul, vyspal se. Ten vždy neochotně jeho příkazu vyhověl, ale než se Kam vždy ráno probudil, už seděl v křesle vedle jeho postele.
Také ho střídavě navštěvovali přátelé a Paša. Jednou dokonce přivedla i chlapečky, to mu udělalo opravdu radost a moc si to užil, i když je matka neustále okřikovala, aby byli potichu a neřádili.
Cítil se teď dobře. Souhlasil, že začne se symptomatickou léčbou a paliativní péčí, což bylo jen v jeho prospěch. Lékaři ho v tomto ohledu hodně podporovali a péči doporučovali. Věděl, že to pomůže jak jemu, tak i Slunci, protože lidé, co jej teď měli na starost se vlastně zajímali i o psychický stav příbuzných.
Konečně jej propustili domů. Moc se těšil, měl už nemocnice plné zuby, přestože si nemohl na nic stěžovat. Ale jak se říká, doma je doma. Byl zesláblý a bolesti, zejména v nohách, ustávaly jen po lécích, takže dostal francouzské hole, aby se mohl lépe pohybovat. Používal zatím jen jednu a spíše jako jistotu, než že by je ještě úplně potřeboval.
„Neřekl jsi mi, že jsi najal osobního řidiče,“ zasmál se, když vyšli s Davidem z budovy nemocnice a u auta stál Marek.
„Přišlo mi to pohodlnější,“ pokrčil Slunce se smíchem rameny a doprovodil ho k vozu, kde mu pomohli nastoupit. Od toho rozhovoru, kdy se David sesypal, jako by nabral novou energii a odhodlání. Pomalu přijímal ten fakt, to jak se teď věci mají a vypadalo to, že se do dráhy ošetřovatele pustil naplno.
„Až přijedeme, už by tam měla čekat paní z hospicu. Všechno je zařízené. Poradí nám co a jak a bude se o tebe starat, když nebudu moct já. Už jsem s ní mluvil, je skvělá.“ Oznámil mu Slunce, který se k němu usadil na zadní sedadlo. Kamil přikývl.
„Jo jo. A taky je to docela kost. Teda, to vy dva asi neoceníte, ale jestli bude chodit pravidelně, rád jí u vás budu vařit kafe.“ Prohodil Marek a všichni se dali do smíchu.
„Nezapomněl jsi, že jsi šťastně ženatý?“ Rýpl si David.
„Jo, a navíc, my umíme ocenit krásu a kvalitu, když jí vidíme,“ doplnil přítele Kamil a všichni se smáli. Mladík pak chytil Slunce za ruku a řekl, že je rád, že jede domů.
„Já taky,“ políbil ho muž na čelo.
Za několik minut dorazili před vilu. Stálo tam zaparkované auto potištěné logem blízkého mobilního hospicu a když zastavili, vystoupila z něj žena, jen o něco málo starší než oni. Byla opravdu pohledná a měla sympatický obličej. Hned přistoupila k jejich autu a chystala se pomoci.
„Dobrý den,“ usmála se na muže. Podala Davidovi ruku. „Dobrý den, Davide. Cesta byla v pořádku?“
„Dobrý den. Ano, bez problémů, díky,“ odpověděl jí a pomohl Kamovi vystoupit, přestože ho přesvědčoval, že to zvládá sám. Ihned k němu přistoupila a podala ruku i jemu.
„Vy musíte být Kamil, těší mě. Já jsem Lucie.“ Potřásli si rukou a Kamil se na ní usmál. David vyložil tašku z kufru a pak se vydali do domu. Ještě houkl na Marka, poděkoval za odvoz a pak zmizeli v bytě.
Kamil se nadechl, když ucítil vůni domova. Bylo mu teď dobře, měl dobrou náladu a v chodbě odložil hůl, kterou teď nepotřeboval. Cítil se silnější a jistější, když už byl doma. Dokonce se ujal role hostitele. Pozval ženu, aby se posadila ke stolu a nabídl jí něco k pití.
„Jestli můžu poprosit, nějaký ovocný čaj, děkuji.“ Odpověděla a gestem zarazila Davida, který se nabízel, že se o to postará. Pak si všichni sedli ke stolu, když byli nápoje hotové.
„Ráda bych vám teď vysvětlila, jak budeme v budoucnu spolupracovat,“ začala ale Kamil zvedl dlaň aby jí zarazil.
„Pardon. Ale než budeme pokračovat, chtěl bych se zeptat, jestli bychom si nemohli tykat.“
Usmála se a ulevilo se jí, protože se bála, že hned z počátku přijdou nějaké námitky. Souhlasila a tak si všichni znovu potřásli rukama. Potom pokračovala, hlavně ke Kamilovi.
„My už jsme se s Davidem o pár věcech bavili, když nás kontaktoval. Jde, Kame, hlavně o to, abys věděl, že jsme ti k dispozici ať půjde o cokoliv. Domluvíme se na pravidelných návštěvách jak se mnou, tak s panem doktorem. Ale zároveň vám dáme kontakt a kdyby se cokoliv stalo, můžete volat ve dne v noci. Třeba kdybys měl bolesti. Stačí zavolat a zařídíme to, kdykoliv.
Taky můžeme zprostředkovat kohokoliv bude potřeba, to platí i pro tebe, Davide,“ otočila se teď ke Slunci. Ten překvapeně zamrkal. Všimla si toho.
„No, víme jak může být celá situace náročná. Můžeme zařídit psychologa, duchovního...Co budete oba potřebovat. Hlavně se té pomoci nebraňte. Někdy mají lidé pocit, že jen obtěžují, nebo že to musí zvládnout sami, ale tak to není. Jsme tu, abychom vám podali pomocnou ruku. Rozumíme si?“
Oba muži kývli. Pak se bavili o dalších věcech. Měli pár otázek, na které Lucie bez problému odpověděla a když se Kamil omluvil, že si musí odskočit, ujistila Slunce, že až bude třeba, naučí ho jak se o přítele starat. Věděl přesně o čem mluví. O době, kdy už Kam nebude schopný téměř ničeho, až bude opravdu slabý a v podstatě jen ležák. Při té představě jej zamrazilo, ale musel počítat s tím, že to dříve či později přijde. Snažil se na to teď nemyslet a užívat si ho tak jak je. Veselého, samostatného, prostě toho pravého Kamila.
„Dáš si ještě něco?“ Ozvalo se Slunci za zády.
„Ne, díky. Jestli nemáte další otázky, pojedu,“ vstala a usmála se. „Hlavně se ničeho nebojte. Za pár dní se zajedeme a půjde to jako po másle.“
Vyprovodili jí, rozloučili se a pak se dívali z okna, jak ve voze opouští parkoviště.
„Je moc milá,“ prohodil Kamil a David přitakal. Když mladík začal uklízet nádobí, přistoupil k němu Slunce a objal ho. Měl najednou potřebu cítit jeho teplo, jeho dotyk. A tak tam chvilku jen stáli a objímali se.
„Já to udělám,“ řekl nakonec Slunce a chopil se hrnků. „Ty zatím vybereš nějaký film, ok?“
Kamil se zasmál a přesunul se k pohovce a televizi. Když se k němu po chvilce David přidal, uvelebili se, Kam si lehl na bok a položil si hlavu na jeho klín. Slunce nijak nepřekvapilo, když zjistil, že asi po patnácti minutách filmu Kamil usnul. Vlastně byl docela rád. Dnešek byl celkem náročný a přeci jen, doma si odpočine mnohem víc, než na sterilním lůžku v nemocnici.
Jemně jej vzal do náručí a aniž by se mladík probudil, uložil ho do postele v jejich ložnici. Přikryl ho a sledoval, jak se jeho přítel skoro roztomile zachumlal do důvěrně známé přikrývky.

5

Kamil byl stabilní, cítil se vlastně překvapivě dobře. Jako kdyby se vlastně nic nestalo. Krom občasných návštěv z hospicu bylo vlastně všechno jako předtím. A přesto David pociťoval jisté napětí, osobní nervozitu, která nad ním vysela jako malý šedý mráček, ze kterého pořád prší. Snažil se nevnímat to, neustále se napomínal, aby se soustředil na Kama teď a tady a nebál se tolik toho co muselo nevyhnutelně přijít. I před ostatními se snažil být v pohodě, ale nemohl si pomoci. Nejhorší to bylo, když byl sám, to měl pak skoro tendenci propadat úzkostem. Chtěl být ale silný, pro Kamila.
„Nevyrazíme si na večeři?“ Zeptal se jednoho večera Kamil. David vzhlédl od rozečtené knihy a změřil si jej zkoumavým pohledem.
„Vzal sis dnes všechny léky?“
„Ano.“
„A cítíš se na to? Je ti dobře?“
„Ano. Tak nech toho. Půjdeme?“
„...Dobře.“
Kamil zajásal a políbil muže na čelo. Slunce se musel pousmát jeho nadšení, byl skoro jako malé dítě co dostane jeden bonbon navíc. Oblékli se tedy a vyrazili do oblíbené restaurace. Kamil měl už dokonce hlad a těšil se, až si dá něco dobrého. Náhodou je obsluhoval ten samý číšník, co jim tehdy pomáhal, když Kamil zkolaboval a bylo poznat, že je upřímně rád, že je znovu vidí. Dokonce se zeptal Kama, jestli se už cítí lépe.
„Mnohem, děkuji vám. A poprosím toho pečeného candáta,“ usmál se na něj mladík. I Slunce si objednal podal mu jídelní lístek a pak se rozhodl, že se nebude zaobírat negativními myšlenkami a užijí si spolu krásný večer.
To se opravdu povedlo. Povídali si, bavili se, dobře se najedli. Byl to moc příjemný večer, bez jediného zádrhelu a přestože se Davidovi zprvu moc nechtělo, nakonec byl rád. Později si tento večer uloží v hlavě do šuplíku krásných vzpomínek, jen teď o tom ještě nevěděl.
„Vím, že teď by měl proběhnout dravý sex,“ usmál se Kamil, když dorazili domů, „ale radši bych se jen natáhl na gauč a přitulil se. Nevadí?“
„Ty troubo. Vůbec ne. Co si o mě myslíš? Copak tě nemůžu vzít jen tak na večeři?“ Zasmál se Slunce. „Jen se převléknu a jsem u tebe.“
Spolu se pak jen povalovali před televizí a sledovali nějaký sitcom, když se Kam nakonec unaveně zvedl a oznámil, že si půjde lehnout. David zmáčkl vypínač a přidal se k němu. Lehli do postele a po dlouhé době Kamil usnul v jeho objetí.