1

„Ahoj, brácho,“ ozvalo se z předsíně bytu. Kamil položil knihu a usmál se na sestru. Vešla do obývacího pokoje, a dala mu pusu na čelo. Přisunula si židli k jeho lůžku a posadila se.
Jeho polohovací postel s různými madly byla umístěná u francouzského okna, aby měl výhled na zahradu. Opouštěl teď lůžko jen zřídka, nemoc postoupila do fáze, kdy byl tak slabý, že většinu dne jen proležel. Naštěstí se bolesti daly díky lékům snášet a za pomoci byl ještě schopný dostat se na toaletu, či do sprchy. Tam už mu Slunce musel ale pomoct. Byly to docela obyčejné věci, ale byl rád, že je ještě zvládá, ačkoliv věděl, že i to se nejspíš brzy změní.
Paša zalovila v kabelce a vytáhla pár lahviček nutričních drinků. Postavila je na stolek vedle Kama, který jí za ně poděkoval. Chutnaly odporně, ale on už takřka nejedl, tak do sebe dostával živiny tímto způsobem.
„Co to čteš?“ Zeptala se a nakoukla mu pod vyzáblou dlaň položenou na knize.
„Velice kvalitní brakovou literaturu,“ zasmál se. „Jak se mají chlapi? Škoda že nemohli dorazit.“ Posmutněl trochu, když si vzpomněl na chlapečky.
„Taky mě to mrzí. Ale mají silnou chřipku. Vlastně doufám, že tě sama nenakazím, i když mě je dobře.“
Chápal to, ale bylo mu to líto. Nechtěl ale poblíž sebe ponurou náladu, tak raději stočil hovor jiným směrem a dlouho si jen tak povídali, v podstatě o ničem.
„Pašo,“ oslovil ji najednou o něco vážněji. „Co říkali?“
Podívala se na něj a pochopila, že nemá smysl zapírat. Bylo mu jasné, že mluvila s jejich rodiči, nejspíše s matkou, aby jim řekla, že mají pravděpodobně poslední šanci promluvit si se synem. Zklamaně sklopila oči a pohladila jej po rameni. V tu chvíli už nemusela říkat nic, ale řekla všechno:
„Mrzí mě to, Kame. Máma by snad i chtěla, ale víš jak to je; bez táty si nic nedovolí. A ten…“ Odmlčela se. Kamil chvilku nic neříkal. Byl zklamaný, hodně, ale vlastně ho to nepřekvapilo. Pak se od okna otočil k sestře a smutně se pousmál.
„To je jedno,“ řekl tiše.
„Ne, to není!“ Rozčilila se. „Takhle se správní rodiče prostě nechovají! A já jim to nikdy neodpustím. Tohle bylo naposledy, co jsem s nimi mluvila.“
Kamil zachoval klid. Naznačil sestře, aby se znovu posadila, když vztekle vylétla ze židle. Udělala to a odfrkla si.
„Pašo,“ oslovil ji znovu smířlivě, „to nedělej. Nechci abys o ně kvůli mně přišla. Mají tě rádi a myslím, že v hloubi duše i mě. Tak je od sebe neodháněj. Už třeba kvůli klukům, nedopusť, aby přišli o milující prarodiče,“ řekl vyrovnaně. Žena na něj nevěřícně zírala. Nedokázala pochopit, že to Kamil dokáže brát z tohoto pohledu a pomyslela si, že je to vlastně neuvěřitelné. Chtěla něco namítnout, ale bratr ji zarazil.
„Prosím. Nechci za sebou nechat rozepře a zlost. A jestli jsem jim dokázal odpustit já, tak ty taky.“
„Vidíš dál než já,“ zabručela a pak přikývla. „Ale zadarmo jim to nedám. Chci, aby věděli, že udělali největší chybu svého života,“ ušklíbla se a on se zasmál.
„Necháme toho, jo? Tímhle je to pro mě uzavřené,“ řekl a ona, ač celkem nerada, přikývla. Ráda by mu k tomu řekla ještě hodně věcí, ale nechtěla jej rozrušovat.
Obrátili tedy list a znovu začali mluvit o bezvýznamných věcech, když se dveře opět otevřely a vešel David s Lucií.
„Potkali jsme se u vchodu,“ řekl Slunce, když dával příteli pusu na čelo aby se přivítali a Lucka se s nimi pozdravila. Rovnou přišla ke Kamovi, když David uklízel nákup, na který musel dojet. Jako obvykle ho zkontrolovala a zeptala se, jak se cítí. On, jako obvykle odpověděl, že dobře, jen unavený. Přikývla.
„Záda?“ optala se a on souhlasil. Pomohla mu posadit se a svléknout tričko. Paša jí uvolnila místo, aby se k němu lépe dostala, pak z tašky vyndala krém, který zahřála v dlaních a začala Kamovi masírovat záda a krk. Úlevně vydechl a zavřel oči. Z dlouhého ležení byl celý rozlámaný a ztuhlý, ale Lucčina profesionální masáž mu vždy alespoň na chvíli ulevila.
Lucka byla skvělá. Byla zkušená a profesionální. Dokázala odhadnout, co člověk v Kamově situaci potřebuje a opravdu pomáhala. Navíc byla citlivá a empatická, pro Kamila i jeho okolí už dávno nebyla jen zdravotní sestra. Teď to byla blízká kamarádka, na kterou se mohli spolehnout.
„Díky,“ řekl mladík, kdy skončila a cítil se o něco málo lépe. Nakonec ještě vzala hřeben, učesala ho a spletla vlasy do volného copu. Tak to dělala vždycky. Věděla, že i taková maličkost s člověkem může udělat hodně. Kamil si pak připadal tak nějak upravený, více jako lidská bytost, než jen tělo na posteli. Zadíval se z okna.
„Chtěl bych ven. Aspoň na pár minut,“ zašeptal. Dnes bylo krásně, opravdové babí léto, kdy je ve vzduchu cítit podzim, ale slunce stále hřeje.
David ho slyšel a podíval se na Lucii. Ta kývla.
„Nevidím důvod, proč by jsi nemohl.“ Vstala a Kamil se rozzářil. Moc se těšil, až ucítí čerství vzduch a vychutná si sluneční paprsky. Oblékli ho, posadili na vozík a David mu přes nohy ještě přehodil deku. Mezitím se rozloučila Paša, která se musela vrátit k dětem. Políbila bratra na tvář a slíbila, že co nejdříve znovu přijede.
Jen co pak vyvezli mladíka na zahradu, zavřel oči a nasál do plic ten krásný vzduch. Lucka a David se pak posadili vedle něj na lavičku, příjemně na ně svítilo. Dali se do hovoru, ale Kamil mlčel. Vnímal jen lehký vánek, šumění stromů, paprsky slunce. Cítil to tak silně, měl pocit, jako by se zrovna probudil z dlouhého snu, protože všechny ty vjemy byly najednou tak intenzivní.
„Nechte mě, prosím, chvilku osamotě,“ řekl tiše. Přeťali rozpravu a podívali se na něj. „Jen na chvíli,“ usmál se, když si všiml Davidova znepokojeného výrazu. Slunce nakonec přikývl, zvedli se a odešli.
Potřeboval být sám. Vnímat na chvilku jen sebe a svět kolem něj, aby si ho mohl užít. Zavřel oči a jen seděl a poslouchal ptáky a šumění listí. Smiřoval se sám se sebou, přemýšlel o věcech co nechává za sebou a o tom, co ho čeká. A byl rád, že necítí marnost a výčitky. Odejde s čistou hlavou a svědomím. V hlavě viděl Slunce a ostatní, nešťastné, smutné, ale to přejde. Přebolí to a půjdou dál a ani na okamžik nezapochyboval, že se rozhodl správně. Takhle to chtěl, takový konec s těmito myšlenkami. Cítil mír a uvědomil si, že je teď vše tak, jak má být.
„Kame?“ Ucítil dlaň na rameni. Otevřel oči a podíval se na přítele. Ani si neuvědomil, že tu sedí tak dlouho, ale slunce o dost pokleslo k západu. David se k němu posadil na lavičku a propletli prsty dlaní. Kamil se usmál, unaveně a upřímně.
„Chci abys mě pochoval tady,“ řekl s úsměvem, naprosto klidně a vyrovnaně. „Nechte mne spálit a uložte sem.“
Slunce jej chtěl nejdřív napomenout, aby nemluvil o takových věcech. Pak si ale uvědomil, že by na to stejně přišlo a vlastně byl rád, že mu Kamil řekl, jak to chce i když to strašlivě bolelo. Chvilku nic neříkal. Pak políbil hřbet jeho dlaně.
„Slibuju,“ řekl s těžkým srdcem a snažil se nerozplakat.
„Děkuju ti,“ pohladil ho mladík po tváři. „Pojďme dovnitř. Začíná být chladno.“

2

Za tři týdny už byl Kamil jen kost a kůže. Nejedl, tváře měl propadlé, kůži bledou a vypadala jako papír. Byl doslova křehký, těžko by někdo neznalý uvěřil, že lidské tělo může takto vypadat. Dny už trávil jen na lůžku, i posadit se bylo náročné.
Šlo to strašně rychle. Slunce měl pocit, že uběhl sotva den a každé ráno se bál probudit, aby nenašel Kama mrtvého. Pravdou ale bylo, že toho teď stejně moc nenaspal a nebylo to proto, že uléhal každý večer na rozloženou pohovku, aby měl mladíka na očích. Sám byl už hodně unavený, ze stresu, z péče o něj. A stejně mu trvalo dlouho, než se mu podařilo usnout.
V takových chvílích se díval na ležícího přítele, modlil se, aby se nevzbudil bolestmi a noc pro něj teď byla část dne, které se vyloženě bál. Únava ho vždy nakonec přeci jen vysvobodila a on usnul alespoň na pár hodin.

„Tak pojď,“ usmál se na přítele a vzal ho do náručí. Neměl problém ho zvednout, byl jako pírko.
„Můžeš mi dnes umýt vlasy?“ Zeptal se Kamil tiše, když ho nesl do koupelny. „Už mě svědí hlava.“
„Jasně,“ odpověděl mu, nohou otevřel dveře do místnosti a položil ho na polohovací podložku ve vaně. Svlékl mu župan, když byl v polosedu, pustil vodu ze sprchové hlavice a nastavil správnou teplotu. Kam měl po většinu času zavřené oči, jako kdyby napůl spal a byl bezvládný, jako hadrová panenka.
Důkladně mladíka omyl. Pohled na jeho nahé tělo byl čím dál děsivější, ale David už si zvykl na jeho vystouplé kosti, které by normálně ani neměly být vidět.
Když umyl tělo, přikryl ho osuškou, aby mu nebyla zima a začal mu mýt vlasy. Masíroval mu pokožku na hlavě a to bylo Kamovi moc příjemné. Pak spáchl šampon, vysušil vlasy ručníkem a natáhl se pro fén, když si všiml, že je osuška, kterou mladíka přikryl prosáklá.
Kam se pomočil.
„Promiň,“ ozvalo se provinile.
„Vůbec nic se neděje,“ usmál se na něj, znovu jej opláchl a pak ho přikryl suchou přikrývkou. Vyfénoval mu vlasy, pořádně usušil, oblékl zpátky župan a odnesl do postele. Tam jej přikryl a políbil na čelo.
„Děkuju,“ řekl mladík unaveně. Teď už moc nemluvil. Jako kdyby ho to příliš unavovalo, ale vždy měl dost síly na to, aby poprosil, nebo poděkoval, ačkoliv mu Slunce říkal, že to dělat nemusí.
„Myslím…“ řekl, než se David vzdálil od lůžka, „...píchni mi, prosím.“
Slunce přikývl, odešel do kuchyně a vrátil se s injekcí morfia. Vydesinfikoval oblast vpichu a podal mu lék. Znovu ho přikryl a sedl si na židli vedle postele. Chytil jej za ruku a ovladačem spustil televizi.
Takhle teď většinou končil jejich den. Slunce setrvával vedle něj, než usnul, což nikdy netrvalo dlouho. A dnešek byl dobrý, protože ani jednou nekrvácel. David tupě sledoval televizní pořad, pak se otočil a ujistil se, že Kam spí a odebral se na pohovku, kterou se už ani neobtěžoval skládat. Vypnul televizi, pozhasínal a vyčerpaně si lehl na pravý bok, ze kterého viděl na přítelovu postel.

3

„Slunce,“ vytrhl jej slabý hlas ze spánku. Bylo brzké ráno, venku stále ještě šero. Otočil se a uviděl Kama, jak na něj hledí. Vstal a přistoupil k němu.
„Co se děje? Máš bolesti?“
Přítel zavrtěl hlavou. „Promiň,“ zašeptal, „asi jsem se zase počural.“ Měl ve tváři nervozní, provinilý výraz, ale David jej pohladil po tváři a ujistil se, že se nic neděje.
Slunce odkryl peřinu a potlačil leknutí. Donutil se zůstat v klidu, když se díval na velikou kaluž krve vsakující se do lůžkovin. Kamil cítil jen vlhko, tak netušil, že krvácel. Najednou se ozvalo klepání.
„Hned přijdu,“ řekl Kamovi a šel otevřít. Byla to Aneta. Měla ještě čas, než vyrazí do práce, tak si řekla, že se staví, jestli něco nepotřebují.
„Jdeš jako na zavolanou,“ řekl jí potichu Slunce, když stáli v předsíni. „Potřebuju pomoct, jestli můžeš.“
Přikývla a vešli dovnitř. Pozdravila Kama, který jí s unaveným úsměvem odpověděl a i jí se podařilo zachovat kamennou tvář, když David odkryl peřinu. Vzal mladíka do náručí a nesl jej do koupelny, aby smyl krev.
„Vyměň prosím povlečení. Všechno je támhle ve skříni,“ kývl hlavou k prádelníku a zmizeli za dveřmi. Aneta udělala oč jí žádal a pomyslela si, jaké mají štěstí, že se ani jednomu nedělá zle při pohledu na krev. Viděla kamaráda předevčírem, což nebyla tak dlouhá doba, ale připadalo jí, že zchřadnul o poznání více a zhubl snad dalších pět kilo. Bylo jí z toho úzko. Napadlo jí, že člověk v takovém stavu nemůže vydržet moc dlouho. Ani David nevypadal dobře – bylo vidět jak je unavený.
Když Slunce vyšel z koupelny, držíc mladíka, měla už hotovo. Pomohla mu ho uložit a mrkla na hodinky.
„Musím už do práce. Nemám se po cestě stavit nakoupit?“ Zeptala se.
„To by jsi byla hodná. Napíšu ti seznam do chatu, díky.“ Řekl Slunce a ona přikývla. Sklonila se pak ke Kamovi a dala mu pusu na tvář.
„Stavíme se s Markem odpoledne. Tak zatím moc nezlob, jo?“ Usmála se a on jí úsměv opětoval.
„Pokusím se,“ řekl slabě a zamával jí, než mu zmizela z dohledu. David jí vyprovodil a ještě než se rozloučil, dal jí klíče od bytu, aby nemusela zvonit, kdyby Kamil spal. Pak za ní zavřel a unaveně opřel čelo dveře. Moc toho nenaspal a tohle nebyl dobrý způsob probuzení. Přemohl se ale a k mladíkovi se vrátil s úsměvem. Jenže ten, jako kdyby mu četl myšlenky. Jen co si k němu přisedl, Kamil ho vzal za ruku a podíval se na něj.
„Je mi líto, že máš se mnou takovou práci. Potřeboval by sis odpočinout,“ řekl slabým hlasem. David se zamračil. Bylo to pro něj náročné, ale rozhodně nechtěl v Kamovi vyvolávat výčitky.
„Kame, nech toho. Nechci aby ses omlouval. Dělám to rád, chci být s tebou a budu to dělat dál. Prosím, nepřidělávej mi starosti tím, že budeš mít výčitky. Chci, aby ses cítil co nejlépe,“ řekl rázně a Kam přikývl a poděkoval mu.
„Neděkuj mi. Není proč. Miluju tě,“ políbil ho na ústa.
„Já tebe taky. Jsem rád, že jsi vedle mne,“ odpověděl mu.
V tom se mu rozezněl telefon. David ho vzal do ruky a podíval se, kdo volá.
„To je Jirka. Chceš s ním mluvit?“ Podíval se na mladíka a ten zavrtěl hlavou.
„Vezmi to, prosím, a řekni, že spím. Jsem unavený, zavolám mu později.“ Řekl a zavřel oči. Byl doopravdy vyčerpaný a neměl sílu ani chuť teď s někým telefonovat. Poslouchal Slunce, jak s ním hovoří a za pár minut usnul.

4

Otevřel oči. Probudila jej silná bolest, neskutečná. Zavzdychal a rozhlédl se, ale David nikde. Zaúpěl. Pak uslyšel v zámku klíč a podíval se směrem k předsíni.
„Slunce…“ vydechl bolestivě. Muž si všiml jeho výrazu a rychle k němu přispěchal.
„Byl jsem jen vynést odpadky. Už jsem tu,“ vysvětlil.
Kam sbíral energii, aby promluvil. Bolestí jako by měl ztuhlou čelist, nakonec ze sebe dostal jen: „...bolí...to…“
David rychle odešel do kuchyně a vrátil se s injekcí, kterou mu pak, už celkem zkušeně, podal. Za pár chvilek už bolest začala ustupovat.
„Už je to lepší?“ Zeptal se Slunce a mladík přikývl. Podal mu kelímek s brčkem a on se trochu napil.
„Koukneme na film?“ Optal se muž, ve snaze Kama nějak rozptýlit. Ten souhlasil a řekl mu, ať něco vybere. David pak projížděj streamovací službou, dokud nenarazil na něco nenáročného a zábavného. Usadil se na pohovku a podíval se na Kamila, jestli s výběrem souhlasí. Když kývl, pustil film a uvelebil se.
Uběhla asi půl hodina, když začal na gauči klimbat. Nechtěl usnout, ale únava ho přemáhala a jemu se proti vůli zavíraly oči.
„Pojď ke mně,“ řekl najednou Kamil. David zamrkal a pak se na něj usmál. Přišel k posteli, pomohl mladíkovi se posunout a ulehl vedle něj. Přítel se k němu namáhavě přitulil a položil mu hlavu na prsa. Slunce ho objal paží a oba sledovali obrazovku.
„Slyším tvé srdce,“ zašeptal Kamil s hlavou na jeho hrudi.
„To je, myslím, dobré znamení,“ zasmál se jeho přítel. Kamil zvedl oči a pohlédl mu do tváře.
„Slunce,“ oslovil ho tiše a jejich pohledy se střetly. „Teď...je mi s tebou teď moc dobře. Je mi dobře...“ zašeptal, usmál se a nechal se políbit do vlasů. I Slunci bylo moc příjemné, že ho může mít tak blízko sebe, objímat ho. Kam se nakonec ani nesnažil bojovat proti spánku, na to už neměl sílu několik týdnů. Sklopil zrak zpět před sebe a usnul za pár chvilek.
I když David zprvu nechtěl, nakonec si řekl, že krátký šlofík ani jemu neuškodí. Pevně, avšak jemně, svíral přítele, když se mu oči zavřely a on se propadl do hlubokého spánku.

Probudil jej plný močový měchýř. Spal očividně déle, než původně zamýšlel. Televize se automaticky vypnula před nějakou dobou. Opatrně vstal, aby neprobudil Kamila a téměř odběhl na toaletu, protože už vážně musel. Když si ulevil, vrátil se do obývacího pokoje a šel přítele zkontrolovat. Naklonil se nad něj, stále spal. Pohladil jej po tváři.
Pak se zarazil.
„Kame?“ Oslovil jej tiše a se strachem. Nic. „
„Kame, miláčku,“ zatřásl mu opatrně ramenem. Mladíkovi oči zůstaly zavřené a v ten moment pochopil, že už je nikdy neotevře. Ještě jednou ho zkusil probudit, ale bylo to marné.
Jeho přítel už byl mrtvý.
„Lásko,“ rozplakal se, roztřásl se a kolena se mu podlomila. Padl na podlahu, svírajíc jeho ruku klečel u postele a zabořil hlavu do matrace. Začal brečet, moc a strašlivě. Srdce měl ve vteřině rozervané a nedokázal pochopit, jak strašlivou bolest může člověk cítit. Nedokázal to zastavit. Zvedl hlavu a díval se na přítele, který jako kdyby jen spokojeně spal.
Vyškrábal se na nohy a lehl si k němu. Vzal bezvládné tělo, přitiskl jej k sobě a rozplakal se ještě víc, když pohlédl na jeho tvář. Zavřené oči, mírně pootevřená ústa, klidný výraz. Byl tak krásný, láska jeho života, to nejcennější, co kdy měl. Objal ho, jako před pár hodinami, potřeboval ten kontakt, jeho blízkost a nechtěl si připustit, že je to naposledy. Nemohl přestat plakat, myslel, že každou chvilkou musí tou bolestí sám zemřít a možná by si to v ten okamžik i přál. Truchlil a trpěl a svět kolem přestal existovat.
Ani nezaslechl v zámku klíč a pozdravy přátel, kteří vešli. Až když přistoupili k posteli a Aneta jej přímo oslovila, zvedl oteklé, uplakané oči.
„K-Kam um-mřel…“ podařilo se mu vyslovit a pak se opět hlasitě rozvzlykal. Došlo jim to, hned co ho uviděli a chvíli jen stáli a sledovali mužovo utrpení. Nakonec je smrt kamaráda taky dostala a oba manželé začali slzet. Snažili se však být silní, kvůli Davidovi a být mu oporou, kterou teď tolik potřebuje. Marek kamarádovi položil ruku na rameno.
„Davide,“ oslovil jej mírně, „pojď. My se o všechno postaráme.“
Setřásl jeho dlaň a přitiskl Kamilovo tělo ještě více k sobě. „Ne!“ Skoro vykřikl a pak potichu dodal : „Nemůžu…“ zlomil se mu hlas. Věděl, že je potřeba vyřídit teď spoustu věcí, věděl, že tu nemůže s mrtvým přítelem ležet navždy, ale prostě ho nedokázal opustit. Jakmile to udělá, už nikdy více ho k sobě nepřivine a to bylo zdrcující.
Přátelé ho tedy nechali a Aneta se nabídla, že začne vyřizovat potřebné telefonáty. Zavolala do hospicu a pak pohřební službu. Držela se zuby nehty aby se nezhroutila, ale když jí hovor zvedla Paša, rozplakala se.
Kamova sestra hned pochopila, co se stalo, když místo pozdravu uslyšela Anetiny vzlyky. Rozbrečela se taky a tak chvilku jen poslouchali pláč té druhé, aniž by byli schopny slova.
„A David?“ Zeptala se Paša po chvilce, když jí Anet popsala momentální situaci. Ta se koukla na kamaráda a tiše odpověděla: „Špatný. Nechce vůbec od něj.“
„Přijedu jen co zajistím kluky. Zatím ahoj,“ řekla Paša a zavěsila.
Nedlouho poté se ozval zvonek. Marek šel otevřít a uvítal Lucii s lékařem, který měl vystavit úmrtní list. Marek jí hned ve dveřích obeznámil s tím, že potřebují pomoct s Davidem. Přikývla a vešla dovnitř. Pozdravila se s Anetou a přistoupila k posteli, kde Slunce stále setrvával, Kamila stále držel v náručí a plakal. Naznačila ostatním, aby jim udělali prostor a vzdálili se. Pak si sedla na židli vedle lůžka.
„Davide,“ řekla konejšivě, „je mi to moc líto.“
Muž nereagoval, svíral tělo a díval se z okna, zatímco mu kanuly slzy jedna za druhou.
„Jak se to stalo?“
Chvíle ticha a když už myslela, že neodpoví, zachraptěl: „Ve spánku. Lehli...lehli jsme si takhle a pak oba...usnuli. On už se neprobudil!“ Při poslední větě se mu zlomil hlas a začal opět hlasitě vzlykat.
„Měl bolesti?“ Pokračovala Lucka dál. David zavrtěl hlavou.
„Ne…“
Pohladila jej po paži. „To je dobře, Davide. Myslím, že přesně takhle si to přál. Dělal jsi všechno, co bylo v tvých silách, nemohl jsi dělat víc. Věděli jsme, že to přijde a je hezké, že to bylo tak, jak si představoval.
Teď ho musíš nechat jít. Tak pojď,“ vybídla ho opatrně. David se ani nepohnul. Mlčel a hladil Kamovi vlasy.
„Nemůžu...nejde to.“ Řekl nakonec. „Když ho teď pustím, už nikdy nebudu mít možnost ho…
Já nemůžu,“ plakal.
„Já vím, že je to těžké. Ale nakonec to budeš muset udělat, Davide. Dáme ti času, kolik jen potřebuješ, ale musíš to udělat,“ řekla smířlivě. Pak vstala a odebrala se za ostatními, aby ho nechala o samotě. Všem pak řekla ať počkají. Zažila to už mockrát a věděla, že David potřebuje čas, ale že to nakonec zvládne. Byla tu teď ale hlavně kvůli Davidovi, aby mu poskytla pomoc.
Uběhla zhruba půl druhá hodina a muž stále ležel a svíral Kamovo tělo. Mezitím dorazila Paša, která se při pohledu na ně zhroutila. Aneta jí popadla, objímala, utěšovala. Sama ale trpělivě čekala, než se bude moci s bratrem rozloučit, pro Davida měla pochopení.
Ještě pár minut čekali, když se muž na posteli najednou posadil. Hleděl na přítele vedle sebe a stále ho držel, když k němu přišla Lucka.
„Musíš mi pomoct. Sám to nedokážu,“ prohlásil slabě. Kývla, vzala ho za ramena a když pomalu vstal, jemně jen donutila pustit Kamovu dlaň. To byl poslední dotyk. Od té chvíle už měl všechno jako v mlze.
Nevnímal, že ho posadili na pohovku, nevnímal ostatní, když postupně přicházeli k tělu jeho největší lásky, aby jej naposledy políbili a dali sbohem. Ani nevnímal, že tělo nakonec uložili do rakve a odvezli. Celou dobu jen nehnutě apaticky seděl, zíral do země a cítil jen bolest. Byl jako v jiné dimenzi, jako pod vlivem drog. A nakonec, když lékař i pohřební služba odjeli, zamrkal a opět začal vnímat.
Uvědomil si, že sedí na pohovce, kolem něj přátelé, beze slova hledící do země a objímající se. U okna prázdná postel, ve které by měl ležet jeho přítel a usmívat se, jako vždy. Měl by mu věnovat obvyklý milující pohled, jeho vlasy by mu měly splývat kolem krku, jeho hlasivky vydávat rajský jemný hlas, oči by se měly lesknout.
Kamil by tu měl být.
Ale byl nadobro pryč.
A to prázdno, co po něm zůstalo, už nikdo nevyplní.

5

Stáli na zahradě a vál mírný vánek. Poslední okamžiky babího léta se jim nabídly k této příležitosti a byl krásný, slunečný den. Byli tu všichni. David, Aneta s Markem, Paša s rodinou, Jirka, Tomáš i Stáňa.
Před chvilkou uložili popel do země a k němu přidali sazenici stromu. David si myslel, že by se to Kamovi líbilo a ostatní s ním přinejmenším souhlasili. Stejně tak s tím, že vynechali obřad v krematoriu a uskuteční poslední rozloučení právě tady.
Slunce přitiskl dlaněmi hlínu u mladičké lípy a postavil se. Hleděl na ten křehký symbol, znázorňující život, který jeho přítel tolik miloval a pak se otočil k ostatním. Chtěl říct pár slov.
„Kamil…“ odkašlal si, aby si dodal sílu, „Kam mi říkal Slunce, prý proto, že mu rozjasňují každý den….
...Ale...byl to on, kdo nám přinášel do života světlo. Kdo rozdával úsměvy i v těch nejhorších chvílích, ten kdo nám připomínal, jak je život krátký, ale taky krásný. Ten, kdo věděl, jak malicherné můžou být naše spory a problémy, protože věděl, co je opravdu důležité. Dokázal v nás všech najít to nejlepší a-“
David se snažil, ale v tu chvíli jej přepadli emoce a on se rozplakal. Stáňa k němu přistoupila a chytila ho za ruku. Dodala mu oporu aby mohl pokračovat.
„Chci říct,“ promlouval mezi vzlyky a pevně stiskl matčinu dlaň, „Měl v sobě neskutečnou energii a chuť žít. Jen mu to nebylo dopřáno.
Tak bychom si z něj měli vzít příklad. Berme to tak, že jsme se tu sešli proto, abychom oslavovali život. Protože tak by si to přál.
Protože on byl naše Slunce.“
Dokončil proslov a přes slzy se na všechny usmál. I ostatní se smutně pousmály a přikývli. Věnovali pak postupně a každý svým způsobem poslední myšlenky a rozloučení a nakonec se začali odebírat dovnitř domu, kde byla připravena smuteční hostina.
„Davide, pojď,“ oslovila ho matka jemně, když už všichni odešli a on stále stál a hleděl na sazeničku. Podíval se na ní a usmál se.
„Běž. Já hned přijdu.“
Kývla, pohladila ho po tváři a nakonec odešla. Sledoval ji, dokud nezmizela v domě a pak si klekl.
Podíval se na hodinky, ty které mu Kamil dal k narozeninám a kde bylo napsáno:
Slunci. Děkuji za čas, který jsi mi daroval.
Pousmál se a rozepnul pásek. Políbil je na sklo a nakonec položil k výhonku stromu.
„Já děkuji Tobě,“ řekl tiše, pohladil je prsty a vstal. Pak se vydal k ostatním.
Vzpomínat na Kama. S bolestí ale i respektem. S respektem přání jeho přítele.
Šel oslavovat život.

Konec

Pozn. autor.: Doufám, že toto sdělení nebude proti pravidlům a admin odpustí.
I přestože zde nepublikuji nějaké oslnivé umění, vždy se snažím být co nejvíce realistická a k danému tématu hledám informace. Díky této povídce, jsem natrefila na problematiku umírání v domácím prostředí a zjistila smutnou věc.
A sice, že 80 % lidí – seniorů, těžce nemocných, atd., si přeje zemřít doma.
Ale pouze 20 % se to opravdu podaří! A to je pro mě nepředstavitelné.
Zvláště, když se to může týkat každého z nás. Ne přímo osobně, ale může jít o naše prarodiče, rodiče, sourozence...a někdy i o nás samotné. Protože, představme si situaci, kdy náš milovaný, nebo my sami, nemůžeme umřít tak, jak si přejeme.
Kamil s Davidem to štěstí měli, ale to je jen fikce a realita je bohužel úplně jiná. Tak pojďme pomoci. Jednou se nám to osobně může vyplatit.
Mrkněte, drazí čtenáři, třeba na stránku www.umiratdoma.cz, kde nasbíráte další info a mapku hospiců ve vašem okolí, které můžete podpořit.
Díky všem.

A nakonec: Tuto povídku věnuji Istred. Nejvěrnějšímu čtenáři mých povídek a člověku, který mi dává motivaci k dalšímu psaní.
Díky.