Všechno to vzniklo již kdysi dávno. Galaxii se začala šířit matná koule obsahující hrudky části atmosféry. Létala mezi hvězdami, které jí za pomoci svého tepla donutily k ostrému rozpadu. Objevilo se mnoho malých částic, jež se rozptýlily různě po tajuplném vesmíru. Mely však jeden jediný cíl... planetu Zemi.

Netrvalo dlouho a po rozličných spletených úsecích, které na sebe však nijak nenavazovaly, se všechny tyto částice setkaly v... oceánech.

Skrze čerstvě vyvinuté šupiny tvoru se dostaly dovnitř a usadily se na samotném dně jejich těla a začaly tvořit duši. Byla zde ale jedna částice, která se "vzepřela". Dokázala nemožné.. .vyvíjela se dále. A tak docházelo k dalším a dalším rozpadům, což normální duše "Sami", které zaplavily Zemi ihned, nedokázaly. Po smrti svého hostitele musely najít dalšího.

Ale ty neobvykle, známé jako "Globy", vznikly vždy nové, s předem určenými "kódy". Tyto "kódy" zadávaly přesný počet vzniklých duší... tím se vesmír řídil. Jinak řečeno: Dokud jedna nevymizela, nemohla vzniknout nová. Nemuselo to být bráno jako chyba v DNA, kdyby se mohly ze svého minulého života poučit a porozumět mozku, který jim byl přidělen.

Díky tomu všemu vznikaly boje. V dávných dobách mezi tvory a Globy... v minulosti docházelo mezi válkami lidí a do dnes málo známých Globů. Možná vám je blíže přiblížím, když řeknu... upírů. Postupem času se vše začalo mírnit. Válek mezi těmito rody ubývalo a všechno to poté zakončila třicetiletá válka. Upíři naprosto vymizeli a zbyla na ně pouze vzpomínka...

***

Ležel v obrovské vaně, zahalen pěnou a rozjímal. Dlouhé hnědé vlasy se vznášely na hladině horké vody. Ruce spočívaly na nahém načervenalém těle. Zavřené oči skrývaly tajné představy, které jej obklopovaly již od dětství. Představy na muže, kterého si vysnil. Na muže, který ho následuje celý život.

Opět ho viděl... usmál se. Krátké černé vlasy, lehce rozčepýřené pod tíhou větru. Tenká jizva na pravé tváři jako památka na minulost. Rudé oči neustále schované pod tmavými sklíčky slunečních brýlí. Pohublé tělo zahaleno v mohutném havraním kabátě, který se podvoluje onomu větru. Kráčel k němu.

Dlaní ruky si při těchto opakovaných představách párkrát přejel po břiše. Poté sjel níže. Lehce sevřel svůj penis v pravé ruce a pomalu začal pohybovat nahoru a dolu. Nechal se unášet ve víru roztoužených obrazu s oním mužem. Koupelnou se šířily hluboké výdechy. Přidával na intenzitě. Jeho tajná přání postoupila dále.

Viděl jej před sebou... hladil jeho tělo. Užíval si každého doteku. Najednou poprvé za celou tu dobu snění, promluvil. Měl hrubý hlas, ale byl tak něžný...

"Aijima, milu-" zbytek věty se rozplynul s přicházejícím vyvrcholením. Prohnul se v zádech a jen zlehka vykřikl.

Dolehl zpátky a ponořil se pod hladinu. Ucítil již zchladlou vodu, tělo ale zůstávalo horké. Pěna ve vaně vymizela. Otevřel oči. Byl spokojený.

"Zlatíčko?!" prořízl ticho ženský hlas. Ještě byl klidný... nenesl žádnou zlou předzvěst.

"Ano?" Domem se rozprostřelo ticho. "Halo? Slyšíš mě?!" zeptal se otráveně ještě jednou. Na jeho otázku se odpovědí ozval silný křik. Prudce se postavil. Po odhaleném těle stékaly proudy vody, které si vytvářely cestičky spojující se v jednu velkou pavučinu. Přesunul se z vany a poté vyběhl za voláním. Necítil chlad domu na nahém těle, nevnímal zbytky stékající vody. Oblil ho adrenalin a strach. Nezabýval se ničím jiným, než zachráněním přítelkyně.

Proběhl dlouhou chodbou. Zastavil se. Zmateně se rozhlížel na všechny strany a rozmýšlel, kudy se má vydat. Lesk večerní oblohy se šířil širokými okny dovnitř domu. Ozářil taky jednu sochu, kterou pro něj kdysi vytvořil nejlepší kamarád. Byla zhotovena z bílého mramoru a znázorňovala boj zvířete s upírem. Něco ho zarazilo.

Posunul se o pár kroku blíže, aby viděl. Z tlamy zvířete stékala čerstvá krev. Tělo upíra bylo zahaleno v rudém povlaku husté tekutiny.

Chodbou se roznesl hlasitý smích.

"Vrať mi ji!" vykřikl nahý muž.

"Kdo že ji vzal? Já? Vždyť neexistuji!" odpověděl mu neznámy hlas.

"Vrat mi ji!" mlel si Aijima pořád svoje.

"Co když ji nemám?!" začal se ďábelsky smát. Všechno utichlo. Mohl slyšet i dopad špendlíku ve vedlejší místnosti.

"To ne!" protestoval. Už mu nebyla dána odpověď. V hlavě se začalo motat mnoho myšlenek. Chtěl ji najít, musel ji najít! Zachránit ji! Lehce natáhl ruku k soše.

"Co mám dělat?" zeptal se svého druhého já. Přiložil prsty na zvíře. Soustředil se na každou vteřinu, která by mu mohla nějak pomoci. "Jsi indicie?" Věděl, že žádnou odpověď nedostane.

Adrenalin z něho pomalu vyprchal... Nahé tělo ovládl chlad, ústa lehce zmodrala, třásl se. Rozběhl se do nedaleké ložnice. Spěchal, chtěl své tělo zabalit do tepla oblečení.

Rozrazil dveře a vběhl dovnitř. Ze skříně vytáhl vše potřebné a těžce se do toho nasoukal. Poté se přiblížil k posteli. Jedním tahem z ní zvedl ledabyle pohozený frak. Co blbnu? Já ji stejně nezachráním... Zaútočil na své nulové sebevědomí. Usedl na nadýchanou péřovou přikrývku a sklopil hlavu do dlaní.

Po zápěstí začaly stékat malé kapičky slz.

Opět ho viděl. Stál jen kousek od něj. Chtěl se k němu přiblížit, ale nemohl, něco mu bránilo. "Nevzdávej se." pronesl a zmizel. Prudce se narovnal. Zaražen koukal před sebe skrze mokré prameny vlasu. Rozmýšlel svůj další tah. Najednou sklopil hlavu dozadu a rozkřičel se. Položil se na postel a stáhl ruce ke spánkům. "Co mám dělat? Poraď mi prosím." Neslo se z jeho úst zoufale. Zavřel oči. Tikající hodiny poukazovaly na jedenáctou večerní.

Ležel nehybně. Dýchal zhluboka. Jeho myšlenky se rozbíhaly opačnými směry. Sebevědomí poukazovalo na to, že ji zachránit nedokáže, ale jeho srdce po ničem jiném netoužilo. Byli rodina. Pro tu je člověk schopen obětovat cokoliv.

Divoce se postavil a zamířil do kuchyně. Jeho kroky byly chladné. Nesl se jako umrlec na hřbitově. Ztracen bloudil svým vlastním domem. Jeho duše jakoby ho opustila... ona však tajně vyčkávala, co se bude dít dále.

Nevnímal letmé světlo, které zde nesl měsíc, následoval vlastní instinkt. Otevřel skříňku vedle obrovské pece a vytáhl prázdnou sklenici. Obrázek znázorňoval pohodovou atmosféru rodiny o Vánocích. Zadíval se na něj. Sevřel ji pevněji, poté povolil... sklenice spadla k zemi. Střepy nesoucí se vzduchem, dopadly až do rohu místnosti. Nechal to tak. Natáhnul se pro novou. Tentokráte se mu povedlo napustit vodu a do svého těla těžce dostat dva hlty tekutiny. Nemotorně ji položil na pec a opět někam kráčel. Sám nevěděl, kde ho jeho tělo dotáhne.

Rachotný tlukot hodin se rozezněl po celém domě. Probudil ho z bloumání. Stál uprostřed chodby. Před jeho očima visely mohutné hodiny. Právě nastala minuta po tři čtvrtě na dvanáct. Čas plynul rychleji, než se zdálo. Měsíc se schoval za mraky. Místností se tak roznesla naprostá tma. Lehce zmatený muž udělal dva kroky vpřed. Rázem se ale zarazil, koleny tvrdě dopadnul na zem. V pravé ruce sevřel paži druhé. Hlava se točila jako na kolotoči, na tělo přicházely bludy. Schoulil se do klubíčka.

Celý bledý se svíjel v mdlobách. Stále pevně svíral levou paži. Svaly ho opustily. Hlava dopadla na zem... omdlel.

---

Probudilo ho teplo, které sálalo na jeho záda. Těžce se mu otevíraly víčka, hlavou proudila migréna. Když se mu však podařilo, překvapeně cuknul. V temeni ho udeřila silná bolest. Chtěl se chytnout, ale něco mu bránilo. Se zavřenýma očima vyčkal, než to přejde. Mezitím se snažil přemýšlet nad tím, kde se nachází. Nemohl.

"Ale, ale." uslyšel ironický hlas. Pohlédl před sebe. Nikdo tam nebyl. Viděl pouze tři mohutné hořící svíce rozložené kolem rakve. Jeho duše se snažila dostat ven. Narážela na stěny těla, které se zmítalo svázáno v provazech.

"Uklidni se." odráželo se neustále jako ozvěna. Staré lano se mu zařezávalo do kůže. Nemůže se jen tak vzdát. Ignoroval bolest, nevnímal teplou tekutinu stékající po zápěstí. Teď nebojoval pouze se svým já, měl proti sobě opravdového nepřítele.

"Nech toho!" zakřičela mu do tváře osoba, jež se před ním právě objevila. Škubnul sebou. Koukaly na něj zářivé oči, podobající se měsíčnímu úplňku. Měl dlouhé černé vlasy, které byly volně spuštěné dolů.

Dřepl si před něj. Špičaté velké uši jen lehce vyčnívaly pod havraní hřívou. Natáhl k Aijimovi ruku, dlaň stáhla do pěsti, se rozevřela. Dlouhé ostré nehty proklouzávaly mezi jeho zlehka pošpiněnými parmeny vlasů. Úzkost prostoupila jeho tělo. "Co-p-ppo- mě -cche-chcete?" zeptal se koktavě. Ústa se třásla. Muž se usmíval. Sledoval jeho vystrašenou tvář zblízka, užíval si toho okamžiku... Aijima jen přihlížel k jeho roztoužené tváři. Nemohl nic dělat...

"Myslím, že právě ty jsi ten, co něco chce. Já ti můžu jenom pomoci."

"Moje žena!" vydrásal z hrdla. Přikývl. "Kde je?" V očích se mu leskla naděje. Těžkým pohybem se dostal na kolena, přitom ho lehce píchlo v rameni. Ruce za zády nedělaly dobrotu ani pro jeho mysl, ani pro jeho tělo. Muž vstal a poodstoupil.

"Ne tak zhurta, hochu." Trochu se uklidnil. "Nemysli si, že to bude zadarmo."

Sklopil hlavu. "Co mě to bude stát?" Připravoval se na nejhorší, ale to, co vyšlo z jeho úst, nečekal.

"Tvé tělo... chci jednu noc s tebou." Stále si udržoval odstup, i když věděl, že je silnější.

"Cože?!" Prudce trhl pažemi od sebe. Pouze zakřičel bolestí a spadl obličejem k zemi. Provaz se zabořil hlouběji do kůže.

"Komu si tímto činem pomohl?" zeptal se. Klepot přibližujících se bot mu rval ušní bubínky. Tvrdě ho chytnul za vlasy a vytáhnul nahoru. Sledoval, jak se do očí hrnou slzy. "Bolí to?" lehce ze sebe dostal povýšenost. Pouze ho mlčky pozoroval. "Dávám ti deset vteřin, aby jsi se rozhodl." Pustil ho a opět nechal dopadnout na zem. Z nosu se mu začala řinout krev.

"Deset, devět, osm, sedm,..." odpočítával. Dával si zaležet na kousavé tónině hlasu "šest, pět, čtyři." Zarazil se, když uslyšel slabý hlas.