Tichý hlas dolehl do uší Aijimových. Tváří se prohnal nejasný tik v obočí, přesto se neprobudil. Princovy kroky se přibližovaly. Místnost začalo zaplavovat světlo kolébajících plamínků.

"Vstáváme hochu." promluvil k němu hlas podobný. Když mu odpověď nepřišla vstříc, zpřísnil.

"Tak už vstávej!" vykřikne.  Víčka se poslušně, byť prudce, otevírají.

Do očí ho ihned udeřil Princův příjemný vzhled. Dlouhé černé vlasy byly uhlazené v jeden mohutný cop. Temný hábit, nahé tělo, či rudý šat byly vyměněny za pruhovaný šedý oblek. Usmíval se. Odráželo se v něm cosi záhadného, skrýval před Aijimou následující situaci.

"Mám pro tebe milé překvapení." Pověděl trochu zvesela. Muž ležící na zemi se trhavým pohybem posadil.  Ucítil zásah tepla, když onu chladnou podlahu opustil. Princ nepohlížel na jeho nahotu. Nabažil se toho pohledu dost, když spal.

„První si obleč tohle.“ Jedním tahem vytáhnul ruku zpoza zad a spustil na špinavé nohy pár kusů oblečení. Mladík po něm divoce vymrštil paži. Prsty sjely po velice hedvábné látce. Koutky úst se lehce nadzvedly. Chlad tajemné místnosti ovládal ještě zvláštnější atmosféru uvnitř zmateného těla. Na malém podpatku levé boty se o sto osmdesát stupňů ohebně otočil vzhledem příjemný Princ. Zamířil pryč.

„Za chvíli uvidíš svou ženu.“ Mohutné dveře dosedly do zámku. Divoce vyskočil na nohy, rozbouřené myšlenky se šířily jeho mysli, když na sebe soukal kusy oblečení. Sedlo mu perfektně. Trvalo nějakou chvíli, než si uvědomil, v čem spočinul. Byl pro něj také určen oblek, tento oblek. Několikrát po něm úhledně přejel prsty.

Kroky kroužily po místnosti sem a tam. Netrpělivě poťukával dlaní do stehna. Býci uvnitř jeho mysli se drali napovrch. Už jenom chvíli a uvidí svou ženu. Nezvládal to, nervózně se zastavil přede dveřmi. Jeho pohled jemných, přesto ostrých očí, započal probodávat zavřený otvor.

Chvíli na to se rozletěly dokořán. Obrys postavy zachytil pod světlem svou barvu. Stál tam Princ, sledoval ho. Lehce kroužil hlavou, jakoby rozmýšlel. Tu popadl Aijimovu paži, ten k ní okamžitě strhl hlavu. Postavě před ním se tak zjevil pohled na obnažený krk a pulzující žílu v něm.

Ucítil štípnutí, lehce zavrávoral. Všechno povolilo,  osláblý se podíval vzhůru. Muž držel ústa dokořán, jazyk klouzal po špičatých zubech. Aijima vystrašeně ucuknul. Dech i tep se ve stejném tempu zrychlily. Odsunul se od něj. Slabý hlas se dral z jeho úst.

 „Následuj mě.“  Kroky směřovaly pryč. Muž zahalen do hedvábného obleku ho následoval, více vystrašen trhal hlavou na všechny strany. Sotva opustili místnost, přidaly se k nim dvě osoby. Drželi mohutné svíce, kterými ozařovali tmavou cestu. Těla zahalena pod rouškou jakéhosi jednotvárného a jednoduchého kusu látky. Princ byl v popředí, byl tou osobu, za níž se tvořila řada.

Úzká chodba byla vydlážděna obřími kachlemi. Obrazce na nich byly špatně rozpoznatelné. Krom řidšího světla, jenž vycházelo ze svící, se zde povalovala tma.  Aijimova chůze zpomalovala, soustředil se na zem pod sebou, snažil se ji rozpoznat. Tu mu do ramene vrazil jeden z nosičů svícnu. Zakymácel se a obrátil k němu. Byl mu věnován jen tupý pohled bolesti. Něco ho zaujalo, něco skrýval. Po pokývnutí hlavou pochopil a klusnul pár kroků, aby dohnal vzdalující se záda Princova.

Ruce se pohupovaly dopředu a dozadu v souvislých rytmech. Na venek bylo ticho, ale uvnitř každého z nich putovaly nesoustředné myšlenky bojující jako rys o své teritorium.

Mladík přiložil dlaň k temeni hlavy a několikrát projel ve vlasech. Pokoušel se zvířata uvnitř sebe uklidnit. Cítil pocity, které jej začínaly ovládat. Byly zde zachyceny díky potulujícím se osobám. Ostře přikrčený Princův nos zkoumal, pro něj, nepříjemnou vůni. Přicházela z poza něj. Jen lehce svraštil obočí, zakroutil hlavou. Prudce se otočil k muži za ním, přikrčený přejel rukou po svém mohutném copu, doteď skrýval před Aijimou svou tvář. Trhl s ní a dostal ji dále od obličeje. Vycenil ostré zuby. Pevně je tisknul k sobě, přitom mezi nimi cedil slabá slůvka.

„Můžeš toho prosím tě, nechat?!“ Mladíka oblely krůpěje strachu. Spalovaly jeho tělo stejně silně jako neustále dorážející myšlenky. Skoro nepoznatelně přikývnul. „To je správně.“ Spodní ret se dotkl horního, koutky úst se nadzvedly, usmíval se. Vzpřímený popadl s elegantností sako a jemně s ním pohodil zpět na ramena.

„Kdy? Kdy už tam budeme?“ řinulo se s Aijimových úst odvážněji, než doufal.  Možná v něm onu odvahu vypumpoval fakt, že již neviděl Princi do očí. Chodba byla neustále jen lehce osvětlována hořícími svícemi obou mužů. Neustále tak zaplavovaly podlahu svou září. Princ zakroutil hlavou.

"Ach ti netrpěliví lidé." povzdechnul. Uvnitř se rozproudily husté proudy nerozvážnosti. Sklopil hlavu k zemi, oči však zůstaly otevřené. Zpozoroval tvary na chladných kachličkách temnoty. Nastala příležitost, kdy si je mohl pořádně prohlédnout. Stopy, čisté stopy na povrchu zla.

 Potácel se v myšlenkách, věděl, že nesmí, nic dobrého mu to v této chvíli nemohlo přinést. Zvuk rázného dopadu podrážky ho vyprostil z poloprázdného soustředění se na to, že by ani zdaleka neměl přemýšlet. Rameno se schovalo v chladném doteku velké dlaně. Instinktivně vzhlédnul. Měsíční oči, které propalovaly jeho tělo, jej donutily ucuknout. Prsty sjížděly k temeni, prudce si jej přitáhl blíže.

Oči Aijimovy se zavřely před okolním světem. Ústa obou mužů se vzájemně přisála. Dokázaly rozhodnout, co je správné. Atmosféra se zdála být tak podobnou. A skutečně, rty hořely nezkrotnou touhou, jako předtím.

Poskokové odložili svíce, otočili se zády a napřáhli mezi sebou ruce. Dlaně se sevřely a utvořily mohutnou, přesto poddajnou pěst. Sklopené tváře zakrývaly stejně dlouhé černé ofiny. Lehce pootevřená ústa usnadnily dobývajícímu se muži vstup. Polibek se prohluboval, atmosféra zvážněla.

Okolí zaplavovala skrytá vášeň a touha po muži. Princovy ostré nehty se zasekly rozhozenému Aijimovi do lebky. Divoce se odtáhl s následujícím křikem. Vyšší postavení s klidem poodstoupilo a lusklo prsty. Muži, jejichž ležérní oblečení bylo osvětlováno, se pustili a okamžitě pokračovali ve své práci. Ledabyle popadli svíce a rozběhli se vpřed. Zmatený Aijima se rozhlížel, snažil se pochopit situaci, ale dělalo mu to závažný problém. Jako Titanic narazil a utápěl se ve své bezmocnosti.

Oči dokořán upoutaly Princovu pozornost. Přirození nepatrně poskočilo vzrušením. Pečlivě si jej prohlížel, věděl, že jeho tužba bude pro tuto chvíli nevyslyšena.

Sluhové mizeli ve vzdalujících se světelných koulích, jež se od sebe odpoutaly. „Spolupracoval si se mnou, a proto na tebe budu milý. Dám ti dvě možnosti.“ Obaloval temný hlas Aijimovo tělo. Prázdnotu okolo vyplnila tma, pouze vzdálené jiskřičky zanechávaly ticho.

„Cože?“ Zaváhal v sekundě.

„Máš zde dvě cesty. Ta, která bude poctěna tvým výběrem, bude také ta, jež rozhodne o tvém osudu.“ Mluvil tak vznešeně.

 „Cože?“

 „Tvá žena je skoro nadosah, a ty se vážně chceš zabývat tímhle? Kruci, vyber si jednu cestu, podle toho budeš se svou ženou trávit čas!“ Vyštěkl naštvaně. Aijima přehodnotil situaci. Cítil se ale tak sláb. Mohl tušit, že za jeho slibem, za jeho úmluvou, bude nějaké ale… bohužel byl až moc naivní, že mu to dříve nedošlo. Nezbývá mu nic, než spolupracovat.

Ještě chvíli zůstal stát. Netrpělivé, opakované poťukávání podrážky jej donutilo k neomalenému vyšlápnutí vpřed.

„Beru tu po levé straně.“ Řekl plně rozhodnut. Havraní vlasy svázané v nádherném pánském copu se při vznášející chůzi pohupovaly sem a tam. Kráčel vzadu, následoval ho. Aijima však netušil více, než že míří za světlem. Několikrát škobrtnul, po zbytek času doufajíc, že se před ním nevynoří žádná překážka.

Plul mezi svými pochody v hlavě, přitom mechanicky posouval nohy dopředu. V hloubi duše se radoval, cítil poblíž přítomnost své ženy. Blížili se ke světlu, už od něj nebyli daleko. Obrysy okolo se zvětšovaly. Najednou stanuli před mohutnými dveřmi. Záře svícnu se v lehkých pohybech rozléhala po okolí. Muž, který ho nesl, stál vzpřímeně zády k nim. Ani se nehnul. Oči přivřené koukaly do prázdna za nimi.

Aijima přistoupil k mohutnému tělesu a opatrně na něj položil svou dlaň. Dveře byly studené, stejně jako chladné okolí. Propichoval je uhrančivým pohledem, se strachem však vyčkával, co se bude dít dále. Uprostřed ticha se mu do mysli vkradly první vzpomínky na ženu, na jejich první setkání. Chtíc procítit sílu okamžiku zhluboka dýchal. Dlaň na dveřích už zcela ochladla.

„Odstup.“ Poslechl. Princ jej opět sledoval, pomalu pokývnul hlavou. Sluha sáhl po jiném, vyhaslém, svícnu, který visel na stěně. Nevnímal to. Oči Aijimovy nyní koukaly do země. Dveře se najednou začaly otevírat. Tváře zůstaly bez výrazů, jen ústa vězněného mladíka zůstala dokořán. Mohutné trámy, spojené kovem se posouvaly pomalu. Pohybovaly s podlahou, třásly se zemí. Jejich opatrný posun dodával zjevnou sílu vnějším vlivům.

Princovo tělo se posouvalo vpřed. Po pár vážených krocích položil podrážku na první hranu mohutných betonových schodů, jež se za dveřmi lehkovážně objevovaly. Hlavu držel vzhůru a díval se na nebe. Svou průzračnou modř skrývalo pod hustými dešťovými mraky.

Sloužící ještě chvíli vyčkal, poté se přiblížil k osobě, která byla ještě obohacována o kousky údivu spojující tajemnou skládanku. Letmo do něj strčil ramenem, aby pochopil. Bez reakce. Naklonil se tedy k ušnímu lalůčku nervózního muže.

„Utíkej za svou ženou.“ Bezmyšlenkovitě mechanicky vykročil. Tento pocit znal, není to dlouho, co ho zažil. Následoval Prince, postoupil na první schod. Ve stejný okamžik se začaly dveře s hlasitým vrzáním opět zavírat. Při každém kroku přejížděl prsty po stěnách táhnoucích se podél obou stran lehkého stoupání. Schody ubývaly, přítomnost mozku se i s nadějí vracela zpátky.

Vzbouřené mraky postoupily o menší úsek dále. Vycházející paprsky zasáhly Aijimu do obličeje. Svraštil čelo a vymrštil ruku k obočí. Neomaleně vystoupal zbytek betonových schodů, poté zastavil. Vytřeštěné oči napovídaly bujnou atmosféru šířící se obrovskou, kruhovou arénou.

„Co to je?“ vyhrkl prudce.

„Tohle?“ odpověděl otázkou. Ruka se s máchnutím rozletěla dolů do arény. „Myslím, že už bys mohl vědět, o co tady jde.“ Pokračoval sebejistě. Mladík však zmateně zakroutil hlavou. Natáhl se k zábradlí, jenž od něj bylo pouze nepatrný kousíček. Pevně jej sevřel do dlaní a zapřel se. Hlavu držíc sklopenou opatrně hlesl.

„Chci vidět svou ženu… ihned.“

„Neboj se, už je na cestě.“ Křivě se usmál. Pomalu popošel k muži a opřel se lokty o kvetoucí zábradlí. Shlížel dolů, čekal. Tu opět promluvil. „Nemusíš se bát.“ Ironie z něj přímo sršela. Aijima k němu natočil tvář. „No nekoukej tak. Už ji cítím, brzy přijde. Opět ji uvidíš.“ Ve stejném okamžiku se obrovská brána naproti přes arénu otevřela.

Z výplně tmy se pohybovala vpřed nepatrná silueta. Přimhouřil oči pro lepší zaostření. Z mlhy se klopýtavým krokem posouvala mladá žena. Rozhlédl se, nikde neviděl žádné schody, po kterých by se k nim dostala.

Po zemi táhla potrhané a špinavé šaty. Byla zdrcena, její tělo vyzařovalo svou slabostí. Na odhalených částech těla se objevovaly zaschlé stopy krve smíchané s rodnou zemí. Princovy veselé úšklebky na obličeji byly jasnější. Nenápadně se posunul blíže k mladíkovi a svýma zářicíma očima zkontroloval blokádu únikové cesty. Naklonil se k odhaleném uchu a zašeptal: „Brzy se jí budeš dotýkat, budete spolu…“

Dívka se zmateně rozhlížela skrze mohutnou hnědou hřívu rozcuchaných vlasů.  Mžikala z jedné strany na druhou. Ve tváři se jí zračil strach, blyštil malými kapičkami beznaděje. Z vrchu na tuto smutnou, vyčerpanou a téměř zhroucenou ženu shlíželi dva muži. Stáli nehybně. Princovy myšlenky útočily na své okolí svým povýšeným a skvostným plánem. Zarazila se. Po nekonečném hledání záchrany uviděla zlatý poklad.

Trhavým, snad i trochu radostným poskokem, divoce škubla rukama, které se svíjely pevně svázány v provazech. Rozběhla se vpřed, vpřed za svým mužem. Paže volně svěšené se neohrabaně pohupovaly na všechny strany. Lehce odhalené levé prso lemovaly kapky potu. Tato událost, ještě stále bez odezvy, se zdála být nekonečnou.

Obdařený hrudník se prudce nadzvedával. Zaschlá tekutina se dala opět do pohybu. Úzký potůček zvýraznil klíční kost. Ústa dokořán lapala po dechu. Rozhozený Aijima sledoval svou ženu, cítil se bezbranný. Naklonil se vpřed a zapřel své tělo o silné dlaně, přičemž neustále dokola volal její jméno. Povzbuzoval ji, doufal, že až doběhne k nim, všechno skončí. Že budou zase spolu.

Krátké vlasy se pohupovaly ve studeném větru. Z koutku úst se táhla slina, oči se plnily oceánem slz. Kroutil hlavou, křičel, na víc se nezmohl. Natáhnul ruku, jakoby se však vzdalovala. Držela své šaty na prsou, vlající látka se pletla mezi nohy. Ozval se tlumený dopad, dívčino tělo zavítalo na zem. Co nejrychleji se snažila, s potíží svázaných rukou, vymotat. Aijima panikařil, bezmyšlenkovitě se zapřel o zábradlí a vymrštil se vzhůru. Arénou se rozprostřelo ticho napětí.

Princ okamžitě zareagoval, popadl levou paži letícího muže. Ostré nehty prořízly kůži a obklopily se teplou tekutinou. Vyklouzl, i přesto byl jeho skok napříč propasti zpomalený. Vzduch prořízlo padající tělo.

Šaty se roztrhly, žena vyhrabala zbytek sil a namáhavě se rozběhla zachránit svého muže. Princ natáhl ruku vzhůru a mávl. Z brány naproti se obrovskou rychlosti přibližovaly tři siluety. Zdálky se tvářily jako stejné obrazy různých autorů. Paže stáhle dozadu, dlaněmi stočené k tělu.

Stín Aijimův se zvětšoval. Žena byla zadržena. Studený pot stékal po vzpírajícím se těle. Přála si ho zachránit. Dva muži ji však svírali v objetí. Delší černé kabáty se rozhoupaly ve víru větru vytvořeném třetím z nich. Prosvištěl a mířil k padajícímu muži. Sálala z něj lehká nervozita. Měl jeho tělo nadosah, přesto cítil, že jej nedokáže včas zachytit. Překvapení prořízlo napjatou atmosféru.

Divoce se odrazil od špičky pravé nohy a vyletěl vpřed. Ruce vztáhl před sebe a zachytil křečovitě stáhnuté tělo.

Princovy dlaně se uvolnily, zhluboka vydechnul. Věděl, že lidská bytost by tento pád nepřežila, a na to pro něj bylo ještě moc brzy. Mladík zalapal po dechu, otevřel oči… ležel. Zem pod ním se dala do pohybu. Překvapeně vyskočil. Trochu se mu zatočila hlava, bylo mu nevolno.

„V pořádku?“ otázal se v klidu nepatrně pošpiněný muž, jeho zachránce. Aijima držel oči dokořán. Nevěřil jim, nevěřil, že je to pravda. Váhal nad tím, třeba umřel. Bohužel pochopil, že ne. Bolest se ozývala z každé části jeho těla.

Stále mlčel. Černovlasý zachránce přejíždí prsty po zaprášeném obličeji. Sledoval vystrašeného mladíka, mladík sledoval jej. Nepatrně pokývnul hlavou, když ho z hloubi duše vytáhl hlasitý křik ženy. Volala jeho jméno, s každým slovem přicházelo pevnější sevření věznitelů.

„Ehm! Můžeme začít?“ zdůraznil Princ svou přednost. Muži v dlouhých černých kabátech povolili a poodstoupili. Zachránce odtrhl od Aijimy zrak a rozběhl se směrem ke skupince.

„Ty tam dole!“ ozval se znovu Princ. „Sleduj!“ Lusknutí prstů nesoucí se celou arénou, trhalo ušní bubínky. Třetí muž pevně sevřel dívku v ramenou. Zbylí zasekli drápy do její kůže. Po tváři se rozkutálely slzy bolesti. Nemohla se pohnout, zabránili jakémukoliv pohybu. Křičela Aijimovo jméno. Nechápal to, nevěděl, co se to děje. Byl v šoku, přesto se k ní rozběhl. Natahoval k ní ruku, ona k němu. Stále věřil, že ji dokáže zachránit.

Najednou jejich sevření opět povolilo a žena se svalila k zemi. Vzduchem se roznesl hlasitý smích. Z očí jí stékaly slzy, topila se v bolestech, když se její tělo rozpadalo na kousky. Běh Aijimův se přeměnil ve vystrašenou chůzi. Koukal zmateně před sebe. Pomalu se posouval vpřed. Cítil sílu osvícenství na svém umrlčím těle. Tváře rudly pod potoky slz. Chtěl křičet, naděje však vymizela.

 Nad schoulenou ženou se pohupoval plášť postavy s žárem v očích tak dychtivým. Vyčkával na povel, který se po chvíli donesl do jeho mozku. Naklonil se a natáhl ruce k tělu.

„Ne!“ zvolal Aijimův chraptivý hlas… bezvýznamně. Ruce podél jeho těla se daly do souměrného pohybu, opět se rozběhl. Dýchal zhluboka, cítil pichlavou bolest, která jej sužovala už od včerejší noci, přemáhal se stále, zvládne to i nyní! Držel v sobě naději, že ji dokáže zachránit.

Ohlušující křik se dral z polomrtvých rtů. Všechno utichlo, vše se zastavilo. Srdce ženy přestalo bít. Její vrah se zadíval na přibližujícího muže. Nenávistný pohled jej probodával. Rudé oči zabijáka se sklopily zpět k ženě. Dřepl si, zapřel o levou paži a pomodlil se ke své oběti. Poté s úskokem zamířil zpět do tmavých útrob následujíc dvěma pomocníky.

Zdrcený muž doběhl ke své ženě. Její tělo bylo rozdrásané, krev se řinula s hlubokých ran. Život vyhasl.

Padl na kolena a vzal ji do náruče. Vzlykal, topil se v zoufalství. „Slíbil jsem ti, že budete spolu, že se jí budeš dotýkat…“ hluboký hlas Princův se rozesmál.