Viděl jsem dívku, ne spíše mladou ženu, skrze zamlžený zrak. Stála na druhé straně místnosti ani se nehnula. Dlouhý černý avšak třpytivý šat obepínal tělo. Byla k nám otočená zády, když poprvé promluvila. Nezaslechl jsem jediné slůvko, pouze ucítil letmý pohyb. Chodidla se posunula po zemi, ale jako bych se vznášel. Necítil jsem žádnou tíhu těla, přesto jsem se posouval. Najednou se ten třpyt otočil a lehký záblesk prolétl skrze pohmožděniny.

 "Posaď se." Ukázala dlaní na křeslo.

Až nyní jsem byl trochu schopný prohlédnout si ji blíže. Havraní vlasy svázány do mohutného drdolu, pár pramínku ale tento příkaz nesplnilo a volně se pohybovaly kolem klidné a jemné tváře své paní. Za pomocí ženy, která mě cestou sem podporovala, jsem se rozbolavěle usadil. Projel mnou nepatrný pocit bezpečí, jenž se v dalším okamžiku rozplynul jako mlha. "Děkuji." prohlásil zářivý třpyt. Místnost utichla. Za chvíli už jsme zůstali jenom my dva. Já a ona. Mladá žena, která držela v rukou můj osud.

Unaven klížím oči. Chystám se ke spánku, nedobrovolně, ale přec ano. Snažím se rozptýlit oči pohledem po místnosti. Zároveň si z ní co nejvíce zapamatovat. Všechno zde bylo tak velké, skříně s černého mramoru, vykládané slonovinou. Bohatá cháska, nemá to cenu. Po odmlce přemýšlení, kdy jsem si vlastně uvědomil, že se snažím zachránit pro nic, jsem ucítil dotek konečků prstů na obličeji. Neotočil se, vnímal ten pohyb, který kroužil po celé tváři. Sjela trochu níže, objela lem potrhaného šatu a zabořila se do hloubky pocitů. Zastavila se na zadním rameni, přijímala na svou dlaň poslední zbytky zasychající krve.

"Na, napij se." Sesbíral jsem sílu a hlavu lehce otočil. Usmívala se na mě se sklenicí v ruce. Rudé očí však propalovaly díru do těch mých. Nechtěl jsem pít, i když ústa byla vyschlá. Avšak poslechl jsem. Kéž bych zase cítil ten pocit bezpečí, alespoň na další okamžik…

Dlaň sevřela rameno, které začínalo pálet. "Co to?" vysoukal jsem ze sebe.

"Neboj, bude to v pořádku." Opět ticho, snad šla slyšet i energie pohybující se místností. Netrvalo dlouho a mé tělo navštívila nějaká síla.

Odstoupila ode mě a zamířila zpět k místu, ze kterého nás vítala. Postavila se čelem k závěsu a jedním prudkým tahem jej odhrnula. Hubené tělo zaplňovalo polovinu zrcadla. Jasné jako krystal. Loket se mírně nadzvedl a dlaň zachytila obličej.

"Ach taková krása." pronesla lehce. Když se jí nedoneslo žádného hlasu prudce se ke mně otočila. Rudé oči jiskřily krvelačností, "že?!" Bez zaváhání jsem přikývl, usmála se.

Pevně svírajíc držadla křesla vyčkávám co se bude dít. Nemám ani odvahu zapojit jedinou myšlenku. Jsem vystrašen, nevěřím tomu, že zrovna tahle paní, mě dobrovolně zachrání. Ne, ta se o mou záchranu ani nepokusí.

Stále si v zrcadle prohlíží krásu, kterou oplývá.

"Víš, že jsem tvůj příchod očekávala?" otáže se jakoby plynule navazovala na hovor. Otočila se, aby lépe viděla… Zleknutím jsem skončil zasunut hlouběji v křesle. Ženin odraz v zrcadle zůstal natočen mým směrem, usmíval se. "Ano, věděla jsem, že přijdeš, každý za mnou přijde!" Od doby, co jsem přišel do této místnosti, se mi zdálo, že se má zachránkyně mění. Její chování bylo jiné. Plamen nervozity spaloval mé tělo. "Všechno zůstává na mě... celý tvůj bídný život." pronesla pomalu a poté nastala prodleva. Opět se věnovala své kráse. Pomalu jsem o ni začínal pochybovat, bylo tu něco, jenž probourávalo moji mysl, probouzelo ji. Mlha…

"Jak se k tobě mám zachovat?" položila otázku, mlčel jsem. "Jak mám ukázat?" Natáhla před sebe ruku, dlaň držela v pěsti. "Takhle?" Vysunula palec směrem ke stropu. "Nebo takto?" Otočila jej směrem k dlážděné podlaze. "Život, nebo smrt?"