Hlastié vzlykání se neslo celou arénou. Z Aijimových očí se kroutily potůčky slz, jenž se na úpatí jemně vyboulené brady měnily na vodopády. V náručí tiskl tělo své zemřelé ženy. Stále nevěřícně pohlížel na mizící duši. Jeho myšlenky sršely okolím a snažily se přebrodit uměle vytvořené bláto. Najednou, v momentě... vymizela jejich láska, jejich nenaplněná láska. Rázem se jasná cesta vypařila a mladík ztratil svůj cíl.

Chvíle hloubání v sobě samém byla přerušena několika slovy: „No tak, netruchli nad takovou malicherností," řekl Princ, který se, díky svému švihu a elegantnosti, rázem ocitl nebezpečně blízko své oběti. Aijima prudce strhl hlavu. Strach ze slepé uličky vymizel a v očích se mu leskly plamínky hněvu. „Byla to jen žena, pouze lidská bytost," pokračoval, zatímco si levou rukou poupravoval lem obleku. Pošpiněný muž, který se koleny opíral o zem, stočil svůj zrak zpět k mrtvému tělu. Pomalu jí přejížděl ve vlasech. Chlad zde vládnoucí, přitáhl nepříznívé mraky. „Krásnějších tady najdeš." Povýšeně a s rozpaženýma rukama se otočil kolem osy. Usměv na tváři zmizel v okamžiku, kdy zabodl oči do rozhněvaného muže. Aijima se postavil. Z kusů látky obleku odpadávala hlína a prach.

„Malichernost?" Hlas se začal zvyšovat. „Pouze žena? Lidská bytost?!" Od úst odletovaly kapky slin napopdobujíc agresivitu. „Těch že tady najdu?! A kdo si sakra myslíš, že jsi?!" Ruce létaly okolo něj. Neovládal se. Pravá ruka sevřená v pěst vystřelila před sebe. Princ v rámci obrany pouze couvl. Rozhozený Aijima se však nevzdal. „Byla to moje žena! Jediná žena! Jak vůbec můžeš vzít tahle slova do úst? Jenom lidská bytost? Do prdele, a co jsem já? Taky jsem jenom lidská bytost!" Věty se v nepřehledné nepříčetnosti draly na povrch. Už jim nedokázal zabránit... Najednou ztišil hlas. „Myslíš, že jsi kdo ví jak Boží bytost, ale ne..." Před obličejem se zjevil vztáhnutý ukazováček, který byl ovládán pevným stažením. Zakýval na jednu a poté na druhou stranu. Mladík zamrzl, smíšené pocity beznaděje se bouraly bariéru v jeho srdci. Mezitím co bojoval s Princem, musel své hlavě dávat mnoho příkazů na bitvu uvnitř sebe... rozpoutala se válka.

Z bouřlivých mraků na nebi se ozvala první ozvěna. Elektrický výboj udeřil jen kousek od arény a na zem dopadly kapky deště. Vlhkost povolila pouta zammlklému vzduchu. „To už je moc, nemyslíš?" Klidné oči zářivé luny jej stahovaly. Něco se v nich však mihlo. „Já jsem," řekl, když svěsil paže, „já jsem jenom to, co ty." Dlaně schovával sevřené v pěsti. „Jsem jenom to, co ty!" Hlasitě vykřikl. Dlouhé vlasy vykloužly z krásného copu a opět zakryly špičaté uši. Od země se neslo chladno, Oblečení obou mužů se snažilo přisát na studená těla.

Princova ústa zůstala lehce pootevřená, zhluboka se nadechl. Mladý muž nepochopil, osobnost se ztratila v okamžiku a Princ byl rád. Zmateně pohližel na osobu před sebou. Záblesk úšklebku na tváři vznešeného pánu se Aijimovi vyhnul. „Jsem zrůda... jako ty."

Aijima sebral poslední kousek odvahy se vzepřít. „Nejsem zrůda!" Zaprotestoval ostře.

„Ale jsi." Neustále se usmíval. Z červených očí Aijimových opět stékaly slzy. Jeho psychický stav už byl daleko za nulou... Vzpomněl si na ženu, která ležela jenom kousek za ním. Přesně jak Princ chtěl. To on za to mohl. Slzavé údolí se chytilo do sítě nekonečného deště. Jeden krátký nápřah a mladík visel ve vzduchu. Díky své neopatrnosti se nyní snažil popadnout dech. Rukama sevřel paži, která na něj zaútočila, která pevně svírala jeho krk. Oči se protočily, když v tom ucítil silnou ránu na břiše. Chtěl vykřiknout, nedokázal to.

Dopadl na zem vedle své ženy, zadíval se na ni. Vznešený muž povzvedl ruku na příkaz, otočil se a kráčel pryč.

Za několik krátkých nádechů, jenž se mu podařilo dosáhnout, prořízla vzduch další rána. Netrvalo dlouho a přišla další. Jednou jej zabolela záda, jednou zase hruď. Schoulené tělo odolávalo nárazům ostrých špiček. Rychle objevený těžký vzduch držel bolestné vzlyky při zemi.

„Myslím, že má dost," řekl muž. Aijima byl opět zvednut, tentokrát na vlástní. Jen lehce vnímal realitu. Ale snažil se ze všech sil, sbíral je uvnitř sebe. Hlavu držel sklopenou. Po tváři stékal slabý proud krve, který mlžil jeho vidění a obdarovával arénu svými rudými obrazci. Snažil se vnímat okolí, všechno pojmout. Chtěl vědět o co jde, potřeboval to... Jeho slabé periferní vidění zjistilo, že jej podepírají dvě osoby. 

„Nech ho," vykřikla jedna z postav, jednalo se o ženu.

„Proč?" Otázal se jen slabě muž, který ji doprovázel.

„Dej mi ho." Ruce se pro zkrvaveného Aijimu v potrhaném obleku natahovaly dříve, než to dořekla. „Paní jej chce vidět." Překvapený muž jenom zíral, dlouho však neváhal, a rozběhl se opačným směrem, mířic hluboko do podzemí... k Princovu pokoji.

Žena s krátkými vlasy v mžiku přehodila ruku zhrouceného mladíka přes sebe a rozešla se. Aijima se však nechal vláčet, nohy táhl za sebou. Nechtěl se jim více povolovat, věděl, že po tom, co se stalo, nemá šanci na přežití. 

Hlavu stočila k jeho uchu a nepřijemně zasyčela: „Hochu, Paní je jediná, kdo ti může nějak pomoci!"

„Cože?" řekl tiše, skoro ji nevnímal. Ona to ale viděla jinak.

„Ach," vydechla, „naše Paní ti může pomoct. Tak se aspoň trochu snaž, dkyž ti dávám tu šanci! Tvá žena by určitě nechtěla, aby si její smrt promarnil."

Poslechl.

Kulhajíc se dostávají přes arénu a vchází také do podzemí. Panuje zde ticho a tma. Temná ulička, pobízela unaveného Aijimu ke spánku, ten se mu bránil. S přivřenýma očima bojoval a tlačil víčka vzhůru. 

Žena pomalu oddychovala, srdce bilo v poklidu svého rytmu. Cítil to na své dlani, která byla tlačena pod levé ňadro. Bolela ho, ale ne tolik, jak některé jiné části těla. Pravou rukou obepínala jeho pas. Věděla, že mu dochází síly, věděla, že musí víc zabrat a také zrychlit.

Ticho naruší slova, která se sypou z jemných rtů: „Paní je jedinou upírkou, která dokáže před Akihikem někoho zachránit. Nemusíš se jí bát." A tehdy Aijima poznal pravé Princovo jméno. Temná ulička začala zachytávat nedaleké svtělo. Blížili se k cíli.

Za malou chilku zastavili. Obrovské dveře ozařovaly dvě svíce. Bylo to dřevo, dřevo propojené s kovem. Stejné obrazce, jaké viděl před tím incidentem... stopy.

„Dále," ozval se hlas dřív, než stihla dívka zaklepat.

Mohutné dveře se pomalým tempem otevíraly dovnitř. Honosný lustr udeřil vstupující svými jiskrami...