Odemkl jsem byt a konečně vešel. V rukou jsem měl prví z hromady tašek, které ještě čekaly v autě. Položil jsem je hned za dveřmi a šel se porozhlédnout po mém novém bytě.

Relativně moderně zařízený 2+1, vlastně horní patro malého rodinného domku.  Vše bylo vybavené nábytkem, jak jsem po rychlé kontrole zjistil. Stačilo doplnit zásoby v kuchyni, povléknout postel a naplnit skříně. Byl jsem za tohle místo vážně rád.

Když mi o něm Paul říkal, neváhal jsem. Potřeboval jsem zmizet.

Paul byl moje první láska. První milenec. A taky jediný, s kým se mi vážně povedlo rozejít v dobrém. Zůstal mým nejlepším přítelem. Věděl, že jsem se rozešel s Bobbym a že tentokrát to bylo fakt zlý.

S Bobbym jsem byl skoro půl roku. Ode dne, kdy jsme se seznámili, jsme byli jeden extrém za druhým.

Jel jsem z práce a únavou nedával pozor. Už se stmívalo, takže se mi povedlo přehlédnout, když auto přede mnou prudce zpomalilo a trochu jsem do něj svým autem drcnul. Byli jsme na okresní silnici u lesa a já měl pocit, že z toho lesa se živý nedostanu, když jsem ho uviděl.

Vylezl dvoumetrový svalovec a já měl sto chutí udělat myšku a ujíždět jako o život. Možná jsem měl.

Podíval se na svoje auto a pak na mě. Když jsem vystoupil, byl rozdíl mezi námi ještě viditelnější. I když pravidelně běhám, takové ramena nikdy mít nebudu. Takže jsem se mu se svými 175cm díval na rozložitý hrudník a blekotal omluvu.

Chvíli mě pozoroval, pak mě vzal pod krkem. Vážně jsem si myslel, že mě zabije. A to jsem mu ani nepromáčkl nárazník!

Jenže on si mě přitáhl a políbil. Tak divoce a hladově, až se mi podlomila kolena. Celé jsem to pak měl jako v mlze. Jeho polibky byly jako napuštěné omamnou látkou.

Věděl jsem co se děje, ale vše jakoby zvenčí. Viděl jsem, jak jsem ho chytil za ta neskutečná ramena, jak mě opřel o kapotu, jak mi stáhnul kalhoty.

Stejně tak jsem slyšel, jak jsem slastně sténal. Nervy vydrážděné na maximum, krev mi burácela v uších.

Nejdivočejší sex v mém životě. Jenže pak mě tam nechal, hned vedle použitého prezervativu, zhrouceného vedle kapoty vlastního auta. Nasedl do svého sedanu a prostě odfrčel, aniž by cokoliv řekl.

Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy se přibližovala světla jedoucího auta z opačného směru, než kterým odjel. Vyskočil jsem a natáhl si kalhoty, takže když jsem se objevil v zorném poli řidiče, už jsem nasedal.

Za dva dny na mě čekal před mým bytem. Ukázal mi odznak a řekl, že přišel projednat následky mojí dopravní nehody.

Jen co se za ním zavřely dveře, už mě drtil v náručí a tlačil ke gauči.

„Vůbec nejsi špatnej.“ řekl.

„Zato ty jsi celkem magor,“ usmál jsem se a otočil se k němu čelem. „Není tohle zneužití pravomoci nebo tak něco?“

„Nevím, o čem mluvíš. Vyšetřoval jsem podezření na … Ahh…“ když mu moje ruka vyjela nahoru po svalnatém stehně, konečně zmlknul.

Takové to bylo celou dobu. Bez sladkých slov, bez krajek a kytiček, abych tak řekl. Jen naprostá živočišná přitažlivost.

Proto jsem nechápal, jak mě to mohlo tak položit.

Ten den jsme spolu šli na večeři, což bylo opravdu výjimečné. Za celou dobu jsme spolu šli ven jen několikrát. Většinou jsme se scházeli u mě nebo u něj. Případně na hotelu, v autě, v lese,….

Ale tentokrát to bylo jiné. Bavili jsme se, vtipkovali, navzájem se dráždili jako vždycky. Zaplatil jsem, zatímco on si odskočil na záchod. Chtěl jsem si taky dojít, ale když jsem otevřel dveře, úplně jsem na to zapomněl.

Ten hajzl tam brousil mladičkýho číšníka!

„Věřil bys, že mi tenhle skrček polil rukáv?“ řekl mi mezi chlapcovými vzdechy pobaveně.

Bylo to, jakoby na mě dopadla kovadlina. Kdy jsem sakra toho šmejda začal mít takhle rád?! Kdy jsem se zamiloval? Do očí se mi tlačily slzy.

Otočil jsem se a vyrazil pryč. Doma jsem pobalil v rychlosti základní věci a zmizel z bytu. Věděl jsem, že to bude první místo, kde mě bude hledat.

Vytáhl jsem mobil a vytočil Paulovo číslo.

„Paulie… já…“ řekl jsem bez pozdravu. Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.

„Okamžitě přijeď,“ řekl klidným hlasem, „je jedno co se stalo, bude to v pohodě. Čekám na tebe.“ Slzy se mi řinuly po tvářích, když jsem skočil do auta a vyrazil za Paulem.

Paul bydlel na druhé straně města se svým manželem. Měl jsem Mika fakt rád, byl to férovej kluk a s Paulem jim to klapalo. Nikdy to mezi námi nebylo nijak divný, i když věděl, že jsme spolu s Paulem byli.

Zaparkoval jsem u nich na zahradě, Paul už na mě čekal s otevřenou bránou.

Vypadl jsem z auta.

„Sakra, v tomhle stavu je zázrak že ses cestou nezabil!“

Objal mě a hladil po zádech.

„Bude to dobrý, neboj,“ šeptal. Byl jsem vážně rád, že ani jednou nezaznělo, že mi to říkal.

Paul byl od začátku proti Bobbymu. Nikdy neřekl jeho jméno. Nejdřív se mi to snažil vymluvit, a já blbec ho měl poslechnout.

Z domu vyšel Mike, v ruce lahev vína a tři sklenice.

„Pojď dovnitř, Benny. Tady. Nevyřeší to nic, ale taky to ničemu neublíží,“ nalil mi sklenici a vtiskl do ruky. Zatímco nalíval sobě i Paulovi, vyprázdnil jsem svou sklenici na dva loky. Dolil mi.

„Tak na společné bydlení a ať se ti rychle udělají jizvy,“ pozvedl ke mně svojí sklenku. Ušklíbl jsem se. To bylo přesně něco, co bych čekal od Paula. Podíval jsem se na něj a on se uculil. Přesně věděl, na co myslím. Mika si pěkně ochočil.

Tohle byla Paulova teorie na vztahy. Je jedno jak moc se zraníš. Když do toho jdeš na plno, je to v pohodě. I po sebehlubší ráně zůstanou nakonec jen jizvy, což je dobře. Ty jizvy ti vždycky připomenou, že tam ta rána byla. A jestli se z toho poučíš nebo si pořídíš další, to už je na tobě. Byla to báječná teorie, s jejíž pomocí jsme se navzájem už mockrát dostávali z depresí.

Zazvonil mi mobil. Bobby. Nůž v mém hrudníku se pootočí, asi abych si ho vážně užil. Přijmu hovor.

„Chceš mi něco říct?“ šeptnu zlomeně. Chtěl jsem znít jako drsňák. Vážně jsem chtěl. Ale nějak to nejde.

„Kde jsi? Proč jsi zmizel?“ Nevěřícně zalapám po dechu.

„Jak jako proč jsem zmizel? Co si myslíš, že asi mohlo bejt důvod?!“ cedím jedovatě.

„Tak důvod mi došel ve chvíli, kdy jsem ti viděl do obličeje… Ale nechápu, proč jsi zmizel i z bytu.“ Chvíli mi trvá, než mi dojde, co to řekl.

„Jak. Ses. Dostal. Ke. Mě. Domů. Sakra!“ štěkám po něm.

„Jsem policajt zlato. Umím se dostat do bytu. Zvlášť když jsem si udělal náhradní klíč pro podobný případy.“

„Ty sis udělal klíč…?“ Počkat … Podobný případy. Podobný případy. Podobný případy?! Takže tohle fakt nebylo poprvé, co to udělal… Moje obavy, které jsem si nepřipouštěl, mě praštily mezi oči s efektivitou lešenářské trubky. Sesul jsem se na zem.

Paul chňapl po mém telefonu, než jsem stihl zareagovat.

„Tak poslouchej, poldo. Svou šanci jsi měl. Posrals to. Benny zůstane se mnou. A opovaž se ho ještě někdy kontaktovat. Tady jsi skončil,“ prohlásí s ledovým klidem hlasem tak jedovatým, jaký jsem z jeho úst nikdy neslyšel. Mikovi škubne v koutku úst, když Paul zavěsí.

„To mi bylo trochu povědomý,“ uculuje se na Paula.

„Snad si nemyslíš, že bych zrovna tyhle slova někdy zapomněl?“ usměje se na svého manžela sladce a pak se ke mně sehne, aby mi pomohl vstát.

V tom si vzpomenu. Přesně takhle se nakonec tihle dva dali definitivně dohromady.

Po několika rozchodech, kdy se k sobě vždycky vrátili, se Paul vrátil za Mikem jako vždycky. Ale Paulův tehdejší ex to odmítal pochopit. Neustále mu volal a čekal na něj před vchodem do práce. Tak jednou zvednul telefon Mike a přesně tohle mu řekl. Jen na konci ještě zmínil, že se budou brát. A pak Paula požádal o ruku. Paulova nejhezčí vzpomínka. Vyprávěl mi to tolikrát, že jsem měl pocit jako bych u toho byl taky.