Do nové práce jsem se měl dostavit hned na šestou ráno. Hotel nebylo těžké najít – byla to největší budova široko daleko, navíc situovaná na kopci.

Projel jsem vstupní branou a vjel na štěrkovou cestu, kterou lemovaly květinové záhony. Bývalý zámek se tyčil přímo přede mnou a rozhodně musím říct, že působil majestátně.

Hlavní budova se žlutou fasádou a po každé straně nižší budovy, které zřejmě sloužili jako další prostory pro ubytování a zřejmě i wellness.

Odstavil jsem půjčené auto na parkovišti a vešel přímo do obrovských dřevěných hlavních dveří, které měly na výšku snad tři metry. Uvědomil jsem si, že tohle vážně býval zámek.

Muž za recepčním pultem se na mě zářivě usmál a pozdravil.

Když jsem se mu představil a sdělil důvod příjezdu, jeho úsměv značně povadl. Přejel mě pohledem od shora dolů. A vůbec nevypadal spokojený s tím, co vidí.

„Moment, zavolám vedoucí,“ řekl a vytočil na telefonu nějaké číslo. „Je tady.“

Víc neřekl, přesto jen několik vteřin poté, co položil telefon, se rozlétly vstupní dveře a dovnitř vpadla žena zhruba mého věku – tedy kolem třiceti – v modrém kostýmku a na snad patnácticentimetrových podpatcích, díky nimž byla pomalu o půl hlavy vyšší než já.

„Ty budeš Benn, že? Výborně! Přesně jak mi tě Mike popisoval!“ smála se a už mi energicky pumpovala rukou na pozdrav.

Vzala mě na super rychlou prohlídku bývalého zámečku, který po válce prošel drastickou rekonstrukcí.

„No, on vlastně drastickou rekonstrukcí prošel hlavně když jej obsadili Rusové, ta co přišla po válce byla spíš v rámci hesla Zachraň Co Se Dá,“ smála se. Každopádně díky tomu, že ze zámečku toho moc nezůstalo, nedělali památkáři problémy při přestavbách, což bylo asi jediné štěstí pro investory, protože uvádět ho do původního stavu…

V některých místnostech zůstaly zachovány fresky na stropech, a musel jsem uznat, že například v Mramorovém Sále, kde freska znázorňovala kočár jedoucí do bitvy, jsem se při pohledu vzhůru opravdu zasekl.

Jako recepční jsem již dříve pracoval, neměl jsem tedy problém se sžít s novou prací. Dokonce používali i stejné počítačové programy.

Když jsme se vrátili na recepci, její obsluha se k nám otočila a nasadila profesionální úsměv.

„Ah, abych nezapomněla, tohle je Luke, jeden z našich recepčních. Ještě se seznámíš s Lindou a Miou, to je celý kolektiv na recepci. Bohužel, s personálem se budeš muset seznamovat za chodu, jsme teď tak trochu pod tlakem a máme málo lidí, takže se ti nemůžu věnovat, co se zaškolení týká, tolik, kolik bych chtěla. Ale snad se ti tu bude líbit. Luku, nechávám ho v tvé péči, až mu vysvětlíš co a jak, můžeš jít.“

„Rád tě poznávám, věřím, že spolu budeme vycházet,“ podával jsem mu ruku.

Podíval se, jako kdybych si ruku právě vytáhl z vlastních trenek, váhavě a se zjevnou nechutí ji stiskl.

„To pochybuju.“

Cože? Tak s takhle zjevnou nesympatií jsem se ještě v práci nikdy nesetkal. Co jsem mu udělal? Byl to vysoký blondýn, působil naprosto normálně, a přesto jsem ho očividně štval už svou existencí. Tipoval jsem mu tak třiadvacet, což by bylo o sedm méně než je mě. A přesto se ke mně hodlá chovat takhle? Proč?

„Promiň, ale… Urazil jsem tě nějak, nebo co ti vadí? Jestliže spolu máme pracovat, rád bych si tohle vyjasnil. Nemusíme být přátelé, ale určitou míru tolerance bych zachoval velmi rád.“

Tím jsem ho zřejmě trochu překvapil. Pravděpodobně nečekal, že se ho zeptám takhle narovinu. Ale já jsem vždycky bral svoji práci vážně. Jen díky tomu jsem se v předchozí práci vypracoval z pomocného recepčního na vedoucího celého hotelu.

Jistě, nebyl to zrovna hotel pro stovky hostů, jen menší hotýlek, jakých bylo v našem městě několik desítek. Ale přesto se mi ho povedlo udržovat v chodu, a to dokonce se značným ziskem. Všech našich třicet pokojů bylo velmi často zamluvených dlouho dopředu a mě vážně mrzelo, že jsem se toho místa kvůli Bobbymu vzdal.

Zkrátka, nebyl jsem osmnáctileté nezkušené ucho, aby si o mě tenhle frajírek otíral boty – mimochodem očividně kupované u asijských specialistů. To teda fakt ne.

Ještě stále jsem na něj upíral pohled. Začal se ošívat. Zřejmě mu došlo, že trochu přestřelil.

„Fajn. Podívej, bytostně nesnáším protekci. Šéfka včera v poledne obdržela hovor, a byls přijat, aniž by tě kdy viděla. Tady je to malý hotel, všichni držíme pohromadě. Jestli něco nepotřebujeme, tak je to rádoby posila, která nám bude všem přidělávat práci a zadělávat na problémy jen proto, že je náhodou něčí příbuzný nebo kamarád. V tom případě by bylo lepší, kdyby za čtvrtou směnu dál zaskakovala šéfka.“

Jo, takhle jsem to dokázal pochopit. Asi bych se na jeho místě cítil stejně.

„Abych řekl pravdu, naprosto tě chápu. Ale nebylo by přinejmenším fér mi dát šanci, než mě šmahem odsoudíš? Nebudu popírat, že mě sem dostal kamarád. Dostal jsem se do situace, kdy jsem opravdu potřeboval, aby mi někdo pomohl. Co když ti řeknu, že v případě, že na tuhle práci skutečně nebudu stačit, odejdu dobrovolně – a klidně hned během prvního měsíce? Myslíš, že mi můžeš dát měsíc na zkoušku?“

Nevěřícně na mě hleděl.

„Jo, to… To by myslím šlo,“ vypadlo z něj nakonec. Teprve nyní se na mě díval se zájmem.

„Děkuji. A pokud se nepletu, právě ti končí noční. Kde máte záznamy o právě ubytovaných hostech? Čím dřív si to tu převezmu, tím dřív budeš moct jet domů,“ pokusím se o přátelský a povzbudivý úsměv.

Deset pokojů přímo na zámku, většinou apartmány, deset v budově, kterou jsem při vjezdu měl po levé ruce – ty slouží spíš pro firemní akce a na rozdíl od těch přímo v hlavní budově, nemají historický nábytek.

Druhá budova, díky níž má celý komplex tvar písmene U slouží skutečně jako wellness – je tam vinný sklípek, sauny, vířivky, sídlí tam kadeřnice, masérky a kosmetičky.

Není to špatně vymyšlené, proběhne mi hlavou. Tohle je práce, díky které bych se opravdu mohl postavit znovu na vlastní nohy. Nebude těžké si to tu zamilovat.

Když navíc v poledne ochutnám zdejší stravování, vyšlu v duchu děkovnou modlitbičku manželskému páru mých soukromých strážných andělů a mlaskám si, co to jde.

Díky kluci.

Jako by mě slyšeli, zavrní mi v kapse mobil a na displeji si objeví jméno jednoho z nich. Jsem zrovna v jídelně pro zaměstnance, na recepci je zamčeno a je tam zvonek, kdyby mě někdo nutně potřeboval.

Telefon tak bez obav vytáhnu z kapsy a hovor přijmu.

„Benny, tak jak to jde?“ ozve se Paul z Mikova telefonu. Často mi volají oba najednou, a mají prostě puštěný hlasitý odposlech.

„Ahoj kluci. Zrovna mě tu krmí, a musím říct, že luxusně. Občas si říkám, čím jsem si vás dva zasloužil. Za tohle se vám do nejdelší smrti nedokážu dost odvděčit.“

Na druhé straně je chvilku ticho. Pak to zašustí a ozve se Mike.

„Rozbrečels ho, ty pako. Od toho jsou přátelé, ne? A když to chceš brát takhle, tak i mi ti za dost věcí dlužíme. To už se tak stává, když někoho znáš takhle dlouho.“

„Benny, a jak to tam zvládáš?“ Paul se zřejmě vysmrkal a dokáže už zase normálně mluvit.

„Bábi je úžasná, ale jednou – ne hned – ale jednou rozhodně, tě budu držet za koule tak dlouho, dokud mi neřekneš, cos jí o mě všechno navyprávěl,“ slyším, jak Mike zkouší dusit smích, zatímco Paul zalapá po dechu – on totiž ví, že jsem toho vážně schopný, „a taky, můžeš mi říct, co je doprčic zač ta postavička přes ulici?“

To už zavyjí smíchy oba.

„Lili se byl představit?“

„To si piš. Co to je sakra zač? To si ten klučina myslí, že jen kvůli tomu že jsem na kluky, tak si to nadšeně rozdám se vším co má péro?!“  Mike se stále ještě směje, zatímco Paul se snaží mluvit. Ne že by se mu to tedy nějak závratně dařilo, se vším tím škytáním mu není skoro rozumět.

„Lili je… On… Klučina… Kolem čtyřiceti… Sex… Vesnice… Zboží…“ protočím oči v sloup.

„Paulie, fakt nevím, co to zkoušíš říct.“

„Promiň, promiň… Já jen… Měl TY kraťasy? Měl, že jo?“

„Ty podprdelnice? To si piš.“

V telefonu se ozve další dvojitý výbuch smíchu.

„Promiň, já jen… Úplně ho vidím, dobytka… Ne, dobrý, už jsem v pohodě. Lili je… Lili je Lili. Něco takovýho nenajdeš, ani kdybys na to dělal konkurz. Nejsem si jistej, jestli si uvědomuješ, že gay je na vesnici setsakra nedostatkový zboží. Takže když už se objeví takovej pěknej kluk jako ty, tak logicky vyvolá značnej zájem.“

Usoudím, že to dává smysl a nechám ho pokračovat.

„No, a Lili, když na někoho chce udělat dojem, tak vytáhne tyhle svoje trencle, protože mu kdysi nějakej vtipálek řekl, že má strašně sexy nohy. A on tomu už roky věří, bohužel. Takže když tě viděl, prostě po tobě vystartoval. Jo, a opatrně s tím klučinou. Lili je starší než ty. Myslím, že mu bude něco kolem čtyřiceti, protože když mě bylo patnáct a on mě učil o sexu, měl už v tý době maturitu.“

Tentokrát zalapu po dechu já i Mike.

„Přes čtyřicet? Chceš říct… Ne, tomu nevěřím…“ na druhé straně mi však nikdo nevěnuje pozornost.

„Tak proto jsi mi nikdy nechtěl říct, kdo byl tvůj první? Protože to byl ten pošuk?!“

„Miláčku, bylo mi patnáct a on byl jediný gay široko daleko. Věděl, co mě žere a dalo se s ním o tom mluvit… Tak jsem to s ním prostě párkrát zkusil… Nic víc v tom nehledej… Navíc se ti nikdy nemohl v ničem rovnat, naprosto v ničem, lásko…“

Protočím oči, protože je mi jasné, že se Paul po Mikovi právě plazí jako nějaká extrémně odolná popínavá rostlina, kterou sundáte jen pomocí zahradnických nůžek.

„Nic, kluci, končí mi polední pauza a na to k čemu se schyluje, mě na telefonu fakt nepotřebujete,“ šklebím se nad prázdným talířem.

„Ok, zítra se stavíme pro auto-“ stihne po mě houknout Mike, než se spojení přeruší.

Co se asi stalo, že ze slibovaného týdne jsou jen dva dny? Ale co, není to nic, co by mi trhalo žíly. No tak budu bez auta, no.

Práce mě baví a den tak uteče vážně rychle. Ani se nenaději, a už mě střídá drobná brunetka, která má dnes noční.

Další směnu mám až v pondělí, tentokrát noční. To znamená tři dny volna. A zítra přijedou kluci. Měl bych nakoupit.

Cestou z práce se tedy zastavím v místním obchodě. Mají půl hodiny do zavíračky, takže paní za pultem na mě zrovna nadšeně nevítá. Nejspíš už měla napočítanou kasu, napadne mě.

Nakoupím, co se ve vesnickém obchůdku dá, a vyrazím k domovu.

Bábi sedí na lavičce na zahradě a něco soustředěně vypráví do telefonu, tak na ni jen mávnu a jdu nahoru. Bože, doufám že o mě neinformuje všechny gaye z okolí…

I když uklidím nákup, jsem překvapivě neklidný. Dokonce mě napadne, že bych si měl asi pořídit televizi, přestože jsem si posledních několik let vystačil jen s rádiem a mp3 přehrávačem.

V tom mi to dojde. Kdy jsem vlastně byl naposledy běhat?

V rychlosti na sebe hodím kraťasy a triko, ze stolu shrábnu zmíněný přehrávač a už razím ven.

Vzpomenu si, že jsem ráno cestou do práce viděl slibně vypadající cestu, která se vinula kolem polí až k lesu. Mírným klusem k ní směřuji, je to jen dvě ulice od domu.

Když jsem mimo asfalt, konečně naberu svou obvyklou rychlost a dusám do rytmu muziky.

Mozek jede na neutrál a já se probírám vším za posledních několik dní.

Uvědomím si, že jsem se definitivně zbavil růžových brýlí, pokud jde o Bobbyho.

Kdybych do všeho nepletl city, nejspíš bych s ním ani nic neměl, vyjma onoho poprvé. Jenže v době, kdy o mě projevil zájem, jsem byl už skoro dva roky bez přítele a já se prostě upnul na něj. A ten všivák toho prostě zneužil.

Najednou si i spoustu situací vybavím v naprosto jiném světle – když přišel za mnou do práce, a natlačil mě do kumbálu. Zatímco já si myslel, že jsem mu chyběl, když jsem předtím byl dva týdny na školení, on si jen znovu značil teritorium.

Jak mi nikdy nepředstavil žádného svého kamaráda nebo příbuzného.

Jak tam nikdy nebyl, když jsem si připadal osamělý.

A hlavně, jak jsem si kolikrát připadal osamělý, i když byl hned vedle mě…

Vztekám se sám na sebe a přidávám na rychlosti, okolí nevěnuji pozornost.

Najednou se zpoza křoví vynoří tmavý stín a obrovskou silou mě srazí k zemi.

Sakra, medvěd!

Hrůzou se mi sevřou útroby a vybavím si nějaký starý dokument.

Poloha plodu, musím zaujmout polohu plodu, pak mám největší šanci přežít!

Bleskově se schoulím do klubíčka a vší silou držím zavřené oči.

Čekám, kdy to začne bolet, kdy se dlouhé a ostré medvědí drápy začnou nořit do mého masa.

Bolest však nepřichází.

Pokusím se pootevřít jedno oko.

Zvíře však přede mnou není. Otevřu tedy obě oči a pátrám po medvědovi.

Že by se taky lekl a utekl?

„Jsi živej?“ ozve se za mnou a moje srdce napřed spadne do trenek a následně se mi pokusí vyrazit přední zuby, jak rychle vyletí zase nahoru, když se otočím a setkám s pobaveným zeleným pohledem.

„Medvěd…?“ zasípu.

„Dom, těší mě,“ směje se mi hnědovlasý obr přímo do obličeje a podává mi ruku.

Chvíli na ni nevěřícně zírám, než mi mozek zase začne fungovat a já mu dovolím, aby mi pomohl na nohy.

„Benny. Páni, myslel jsem, že je po mně…“ vydechnu úlevně a snažím se zklidnit svoje splašené srdce.

„Rád bych tě informoval, že v tomhle okolí se medvědi nevyskytují již několik set let. Občas nějaký ten toulavý pes, ale to je všechno.“

„Aaa, musíš si myslet, že jsi narazail na naprostý pako,“ zrudnu.

Nakloní hlavu ke straně a trochu se ke mně sehne.

„Naopak. Myslím si, že někdo tam nahoře konečně vyslyšel moje modlitby.“