Nějakou dobu jsem žil u Paula a Mika. V práci jsem dal okamžitou výpověď. Nevydržel bych tam. Nato jsme se tam s Bobbym až příliš často milovali. Vlastně… Nemilovali. Šukali. To je asi přesnější.

Taky jsem se zbavil svého bytu. Nesnesl jsem kolem sebe nic, co by mi ho připomínalo. Budu v pohodě. Věděl jsem to.

A pak jsem ho uviděl.

Bobbyho auto, jak zastavuje před domem. Srdce se mi zastavilo. Co tu chce?! Upustil jsem skleničku, kterou jsem právě oplachoval, a ta se s prásknutím rozletěla na milion malých kousků po kuchyňské dlažbě. Paul i Mike vystrčili hlavy z obýváku, kde seděli u televize.

„Benny, jsi ok?“ zeptal se Paul. Mike došel ke mně a podíval se, kam to zírám.

„Není, ale bude,“ usykl a vyrazil ke dveřím. To mě probralo.

„Stůj! Miku! Neblázni, ublíží ti, je to fakt magor…“ Mike se zastavil na místě.

„Benny, on… tě… uhodil?“ Pronesl to potichu, ale znělo to, jako by práskal bičem. Paul zalapal po dechu a nevěřícně se na mě podíval.

„Ne… O čem to mluvíš? Vypadám jako někdo, kdo by se nechal…“ rukama se však obejmu a je mi jasné, že tohle mi nespolkne.

Není to tak že by mě Bobby nějak mlátil. Jen občas, když měl v práci moc stresu, byl pak sex drsnější. A občas v těchto chvílích, když jsem neodhadl situaci a udělal nemístný vtip nebo poznámku, tak prostě ztratil nervy…

Mike se narovná a pokračuje ke dveřím.

„Paule, zastav ho,“ hlesnu prosebně. Paulovy modré oči však připomínají zamrzlý oceán.

Chytne mě za ruku a přitáhne k sobě.

„Co sis myslel? Proč jsi mi to neřekl, kruci?!“ Odstrčí mě a vyrazí ke dveřím za Mikem. Ten ho však pohybem ruky zastaví. Paul kývne a stoupne si ke dveřím tak, aby nebyl vidět.

Mike otevře. Zřejmě není překvapený, že se Bobby dostal přes bránu.

„Hledáš někoho?“ zeptá se chladně.

„Kde je Benn?“

„Do toho ti nic není, pokud vím,“ usměje se na něj, a tak nějak to vypadá, jako by se na něj usmál žralok.

„Nehraj si se mnou, chlapečku. Budeš mít problémy.“

„Vskutku? No, tak to asi budu muset zavolat skutečnou policii, a ukázat jim záznam z kamery, kde nedovoleně vstupuješ na cizí pozemek, že? A až jim ukážu svá zranění, která jsi mi způsobil… Uniforma ochranky ze supermarketu ti bude vyloženě slušet.“

Živě jsem si dovedl představit, jak Bobby skřípe zuby. Udělal chybu. A někdo ho při tom nachytal. To nenáviděl nejvíc ze všeho.

„Fajn, tentokrát to nechám být. Ale já si Benna najdu. Nemůžeš ho tu schovávat věčně.“

Otočí se a odchází, jako by mu to tady patřilo. Přeskočí nízká vrata, nasedne do auta a všichni tři sledujeme, jak jeho auto mizí v zatáčce.

Tehdy teprve mi mozek zase začne pracovat. Musím zmizet, našel mě. A jestli se ke mně dostane, tentokrát mě vážně zabije.

Potácel jsem se směrem k pokoji pro hosty, který jsem obýval a začal si balit věci.

Paul vpadl do pokoje za mnou.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ „Já… Já musím pryč. O vás se nikdy neměl dozvědět… Jak mě tady vůbec našel…? To je jedno. Musím odtud. Nesmím vás ohrozit.“ Mike stál mezi dveřmi a chvíli nás pozoroval.

„Paulie, ještě má tvoje babička to patro?“ Jmenovaný se na něj se zájmem podíval.

„To si piš!“ usmál se na něj. Mike vytáhl telefon, a vytočil nějaké číslo.

„Ahoj, to jsem já. Ne. Ne, nenechám. Ne, ani podívat se na něj nesmíš. Protože je můj a ty nerespektuješ základní pravidla. Kvůli tomu nevolám. Ještě sháníš někoho na tu pozici? Mám ideálního kandidáta. Začít? Může klidně od zítra. Dobře, ale dlužíš mi, že jsem ti vytáhl trn z paty. Pošlu ti to na mail. Čau.“ Nechápavě jsem se na něj zadíval.

„Benny, je čas abys zase začal žít. Nemůžeš se schovávat věčně. Od zítra nastupuješ jako recepční v zámeckém hotelu. Je to vesnice na konci světa, ten šmejd by tě tam neměl být schopen hned tak najít. Postavíš se tam zase na nohy.“

Paul už se šklebil od ucha k uchu. „Jdu zavolat bábi, aby vyvětrala horní byt. Zlato, ty jsi prostě geniální!“ mlaskne mu pusu na tvář a se smíchem odtančí z místnosti.

Matně si vybavuji, že Paulova babička obývala spodní patro dvojdomku a že Paul často nadával, že si mu pořád stěžuje, jak je těžké najít podnájemníka na vesnici.

Mike mi dal rychlokurz, jak na sebe neupozorňovat. Žádné kreditky, moje auto musí taky pryč. A samozřejmě nový telefon. Ideálně na kredit. Tomu jsem se znechuceně šklebil. Mobil na kredit jsem neměl od školy.

Moje věci byly už od prodeje mého bytu u kluků v garáži, takže s balením nebyl žádný problém.

Mike mi na pár dní půjčil auto svého kolegy s tím, že si pro něj za týden přijedou. A tak jsem vyrazil do nové kapitoly svého života. Recepční v zámeckém hotelu uprostřed ničeho.

Pomocí GPS navigace jsem vesničku našel celkem snadno. Zastavil jsem před domkem. Ještě než jsem vystoupil z auta, šla mi naproti stařičká paní.

„Ty jsi Benn? Paulie mi o tobě vždycky tak pěkně vyprávěl…“ zarazím se.

„O-opravdu?“ sakra Paule, cos vlastně navyprávěl svojí babičce?

„Vskutku, moc mě mrzelo, když jste se rozešli. Ale neboj, však ty si brzy taky najdeš muže… Můžeš mi taky říkat bábi, nakonec, mám pocit, že tě znám stejně jakou Paulieho,“ snažila se mě ta dobrá duše povzbuzovat. Mě zatím proběhlo hlavou hned několik ne úplně etických myšlenek, které bych právě teď rád na Paula aplikoval. Mike by mi však za každičkou z nich pořádně nakopal. No, s tím co o mě Paul kde vypráví, se vypořádám později.

Bábi se ukáže jako moc prima babča, sympatická a empatická stará paní, se kterou je snadné vyjít. Takovou domácí aby člověk hledal lupou…  Vzal jsem si od ní klíče, povlečení na postel a vydal se na průzkum svého nového bytu.

Ložnice, obývák, kuchyň a koupelna. Vše co člověk potřebuje, aby zde mohl žít.

Strašně se mi chtělo si prostě lehnout do postele, přetáhnout si deku přes hlavu a počkat, až se to všechno přežene. Ale to nemůžu. Ne když toho pro mě Paul a Mike tolik udělali. Tohle prostě půjde. Musí. Svlékl jsem si mikinu a seběhl schody pro další tašku.

O auto, ve kterém jsem měl věci, se někdo opíral. Zarazil jsem se, a neodolal touze protřít si oči.

Vážně se mi nezdál. Kluk ještě o trochu menší než já, drobný, skoro až hubený. Vlasy odbarvené na bílo – ne na blond, ale na úplně bílou barvu.

Na sobě měl elastické triko a džínové kraťasy. Takové ty, co končí hodně, ale hodně těsně pod zadkem. Ještě chvíli jsem na něj zíral. Sakra, můžu být rád, že to triko není síťované a nemá trvalou…

„Ahojky, zlato.“ Zamžikal jsem. Tohle… To má být parodie na nějakou gay komedii, kterou jsem neviděl?

Bytost mi vyšla vstříc s napřaženou tlapkou. „Jsem Lili. Bydlím hned tadyhle. Bábi mi volala, že přijede ex jejího Paulieho. Tak jsem se šel představit. Ještě jednou, ahojky!“ čapne mě za ruku a hrne se mě líbnout na seznámení. Včas uhnu.

„Eh, já… Jsem Ben.“

„Já vím,“ vypískne Lili, „jen jsem nečekal, že budeš takovej kocourek,“ chichotá se. Sakra, ten kluk snad vyskočil z nějakýho retro videoklipu…

Vykročí směrem ke mně a já automaticky couvnu. Nikdy jsem nevěděl, jak jednat s tímhle nablýskaným typem lidí. A Lili tedy fakt vyniká.

Znovu udělá několik kroků směrem ke mně, a já se snažím couvat, ale narazím na plot u domu. Nakloní hlavičku ke straně a zamyšleně přistoupí až ke mně.

„Víš, nevadilo by mi tě poznat mnohem, mnohem blíž…“ zavrní mi do obličeje a mě se zježí veškeré ochlupení na těle. „Mohli bychom být vážně moc, moc, moc dobří kamarádi, hm?“

Ve chvíli kdy vztáhne ruku k mému obličeji to nevydržím a odstrčím ho.

„Promiň. Vážně si cením, že se mi to tu snažíš zpříjemnit, ale já teď na nějakou dobu o společnost nestojím.“

Lili se na mě nesouhlasně zadívá a znechuceně nakrčí nosík.

„Nejsi ty trošku namyšlenej? Takový nabídky tady nebudeš mít každý den!“ prohlásí uraženě. No, alespoň si u toho nedupnul nožkou.

„V to vážně doufám…“ ujede mi potichu. Lili mě však slyší.

„Ty jsi ale zlobivý kluk… Hm… Měl bych tě potrestat?“ Trest? To mě dostane. Konečně se ve mně něco hne. Vybaví se mi stres posledních dnů a najednou vidím jakoby přes rudou záclonu.

Přejdu do protiútoku.

„Popravdě, zrovna teď myslím na to, jak by ti slušelo konopné lano…“ Lili vykulí očka a zrudne.

„Pomocí něj bych tě mohl připevnit k dřevěné konstrukci…. Byl bys mi vydán zcela na milost, a já bych mohl jediným pohybem rozhodnout o tom, co s tebou bude,“ nakloním se k němu a vnímám, jak se mu zadrhl dech.

„Myslíš,“ odkašle si a visí mi pohledem na rtech, „nějakou… konkrétní… konstrukci?“ zašeptá s nadějí v hlase.

„Samozřejmě,“ zavrním v odpověď. „Šibenici.“

Lili mi ještě chvíli visí očima na obličeji, než mu dojdou souvislosti.

„Ty seš ale takovej kretén!“ tentokrát už vztekle nožkou dupne a odpluje k domu přes ulici.

Chvíli se za ním dívám a přemýšlím, jestli jsem to nepřehnal. Lili se ve dveřích otočí a ukáže na mě vztyčený prostředníček a naznačí obscénní gesto ve svém rozkroku. Nicméně, usměje se na mě.

 A tehdy se rozesměju i já. Sednu si vedle auta na betonový obrubník a smíchy nevidím. Ani si nepamatuju, kdy jsem se takhle od srdce smál naposledy.