„Sakra, říkal jsem ti, ať vypadneš,“ zavrčí Dom a vyplivne krev stranou.

Bobby na mě upírá vítězný pohled a můj žaludek to konečně vzdává. Přetočím se na bok a začnu dávit. Když mě opustí poslední zbytek potravy, kterou jsem snědl za posledního asi tak půl roku, otřu si ústa a zadívám se na Bobbyho.

Byl vždycky takový? Je bledší, než si ho pamatuji. Pod očima se mu jasně rýsují tmavé kruhy a řekl bych, že zhubnul tak pět kilo. Vrátím se pohledem k jeho očím. Jsou jiné. Vždycky byly chladné, ale tohle … To bylo jako dívat se do očí fanatika z nějaké sekty.

„Co tu chceš, Bobby?“ zkusil jsem ze sebe vysoukat, hlas mi však podivně skřípal.

„Co bys myslel? Vážně jsi věřil, že mi můžeš utýct? Že tě nenajdu? Benne, jsem policajt. Dokud dejcháš, najdu tě. A pravděpodobně i pak,“ smál se mi do tváře, zatímco černou zbraní stále mířil na Domovu hlavu.

„Ok, Bobby, tak jsi mě našel. Co bude dál?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se nechápavě. „No, našel jsi mě. Ok, uznávám, našel jsi mě sakra rychle, ale proč jsi mě hledal? Co ode mě ještě chceš?!“  Můj hlas začal hystericky přeskakovat. Sakra, ať dá ten krám od Doma…

„Co chci?“ zamumlá zamyšleně, „No, myslím, že bys měl dostat lekci, kterou si zapamatuješ… Abys pochopil, že dokud JÁ neřeknu, že je po všem, tak po všem rozhodně není! Jak sis mohl dovolit zdrhnout?! Schovávat se u těch dvou ubožáků! Šukal jsi s nima, viď? S tím skrčkem jsi šukal už dřív,to vím, ale teď jsi šukal i s tím druhým, co? Pak jsi zdrhnul sem… Tady jsi ošukal toho buzíka přes ulici, nebo snad on šukal tebe? Ale to ti nestačilo, viď, ty kurvo?! Ne, tobě ne, tys musel skočit i tady na toho drobečka! Svíjel ses pod ním jako pode mnou? Nebo sis dal záležet víc? Podle toho, co jsem včera slyšel až ven bych řekl, že si tě užil víc než já. To není fér, nemyslíš? Pojď sem,“ zakončí jasným příkazem svůj projev.

Nechci, nechci, nechci! Nechci se k němu ani přiblížit, sakra! Moje tělo je úplně ochromené strachem. Vidí, jak váhám, a opře hlaveň pistole Domovi o čelo.

Jasný signál, na který moje tělo reaguje. Vstanu a vrávoravě se vydám k nim. Konečně vidím pořádně Domovi do obličeje. Snaží se na mě dívat, ale vidím, jak bojuje s bezvědomím. Nebude to dlouho trvat, a ztratí vědomí.

„Nech ho jít, Bobby. Máš mě, tak ho nech jít. V tomhle stavu stejně nic nezmůže.“ Bobby se pořádně podívá na Domův obličej a sleze z něj.

„Máš pravdu, je mimo, křehulka,“ prohlásí a já se vyděšeně znovu podívám na jeho obličej. Nelže. Dom to nezvládl a propadl se do bezvědomí. Uvidím ještě ty jeho nádherně zelené oči? Popálí mě ještě někdy jejich plamen? Ucítím z nich sálat touhu? Kruci, vnímám, jak mi po tvářích nekontrolovatelně stékají slzy.

Bobby se postaví a vyjde mi naproti. Couvám před ním. Nechci se dostat do jeho dosahu. Znovu si uvědomím křeče v žaludku, ale už nemám co bych vydávil.

„Konečně se bojíš, Benne? Konečně mi prokážeš respekt, který si zasloužím?“ zeptá se a mně se zatočí hlava. Ne, rozhodně nesmím omdlít! Musím ho nějak zabavit, třeba někdo přijde, třeba nás někdo uslyší, třeba se Dom probudí a dostane se odtud, aniž by si ho všimnul, třeba… A třeba taky ne.

„Pojď sem!“ zavelí, ale já couvám dál. Zády narazím na něco kovového. Kruci, doufal jsem, že couvám ke dveřím, ale tohle vypadá na pracovní stůl.

„Benne, Benne, Benne… Chlapče, když ti řeknu, abys šel ke mně, tak poslechneš, kurva!“ Před očima mi zajiskří a spadnu na kolena. Síla úderu mi ještě chvíli duní v hlavě a já si ze zvyku přejedu jazykem po zubech, abych se ujistil, že žádný nechybí. „Kolikrát ti to budu opakovat, než se to konečně naučíš, co?!“

„Omlouvám se, Bobby, prosím, odpusť mi to…“ zašeptám naučenou frázi. Bobby s ní však tentokrát není spokojený a ještě do mě pro jistotu kopne. Trefí hrudník a vyrazí mi dech. Schoulím se na zemi do klubíčka a připadám si jako ryba na suchu. Chvíli mi trvá, než se mi povede alespoň trochu nadechnout. Sípu, kašlu a lapám po dechu, tečou mi slzy a točí se mi hlava. Tentokrát to dlouho nevydržím, tohle bude vážně můj konec. V duchu mi však běží jen jediná prosba: Ať je Dom v pořádku, ať se probere v bezpečí a v klidu, ať je šťastný. Je mi jedno co bude se mnou, ale Dom…

Bobby mě chytí za rameno a vytáhne na nohy. Otočí mě čelem ke zdi a bolestivě narazí na kovový stůl. Nemám sílu se bránit. Ucítím, jak mi rozepíná kalhoty. Je mi to jedno. Už mi na ničem nezáleží. Prostě čekám, až bude po všem.

„Tak o tomhle to celý bylo, Bobby? Všechny ty kecy, všechna ta tvoje snaha mě najít, měsíce strachu, za kterým zasrnaým křovím se schováváš, a ono to bylo jen kvůli tomu, abys mě ojel? Kriste, to je tak ubohý… I na tebe, Bobby,“ provokuji ho a čekám další ránu. S trochou štěstí taky ztratím vědomí… Rána sice přijde, ale ne tak jak jsem ji čekal.

Zavřísknu bolestí. Oslepující bolest by mě dostala na podlahu, kdyby mě Bobby nedržel na stole. Cítím, jak mi po stehně teče horká krev a razí si cestu až ke kotníku. Ten debil mi prostřelil stehno! Pulzující bolest mě udržuje při vědomí, kterého bych se tak rád zbavil. Když mi svléká kalhoty až ke kolenům, schválně s nimi škubne v místě, kde mě zranil a já zakřičím znovu.

Vnímám, jak si něco razí cestu do mého těla. Bolí to, příšerně to bolí, sakra! A taky to podivně studí. Co to?! Bože, ten hajzl do mě strčil pistoli?! Před očima se mi dělají mžitky a já je vítám. Nadávám, hodně sprostě a hodně nahlas, což mu nijak nebrání mi zbraň vrážet hlouběji a hlouběji do těla. Není to poprvé, kdy mě znásilní, ale rozhodně to není něco, na co si zvyknete. Cítím, že mě tou zbraní potrhal, bolest mi ostře vystřeluje až do zad pokaždé, když zbraní pohne. Vytáhne ji ze mě a já cítím, jak mě celý konečník štípe a pálí. Díky tomu téměř zapomínám na bolest ze střelné rány v noze.

„Konec bude, až já řeknu, Benne. A víš co? Tohle je teprve konec,“ zavrčí mi do ucha a já ucítím zbraň na zádech. Ozve se rána, výstřel, v hrudníku ucítím explozi a najednou mám plnou pusu krve. Povede se mi ji vyplivnout. Jednou. Dvakrát. Pak mě konečně pohltí temnota.

 

 

 

Pacient z pokoje 201 seděl na nemocničním lůžku, ani se nehnul. Takhle seděl už několik hodin. Jen seděl a slzy mu stékaly ze zelených očí. Probral se teprve dnes ráno, a sestřičky kolem něj skákaly až nezdravě. Jo, hezouni to mají prostě snazší, pomyslel si doktor a zavřel za sebou dveře.

„Tak jak se vede? Je Vám lépe?“ pacient však nereagoval. Bylo těžké posoudit, jestli na jeho mozku došlo k nějakým změnám následkem poranění.

Když se probral, snažil se dostat z lůžka a něco vykřikoval, ale nikdo nevěděl co. Rozuměli jen dvě věty. „Já ho neochránil. Moje vina.“ Ve chvíli, kdy to vyslovil, přestal sebou házet a už nereagoval na žádný podnět. Jen seděl a ze zelených očí mu stékaly slzy, které vypadaly, že jejich zdroj nemá konce. Lékař pročetl záznam, zkontroloval tržnou ránu na hlavě, zapsal naměřenou teplotu a odešel.

Pacienta jim přivezli včera odpoledne, v komatu, s poraněním hlavy a zlomenou rukou. Ruku ošetřili, stejně tak zranění na hlavě, ale co se mu stalo, to nikdo nevěděl. Měli jen jeho jméno a informaci od policie, že muž nemá žádné příbuzné, které by mohli kontaktovat.

Ke změně nedošlo ani v příštích dvou dnech.

Když šel doktor na další pravidelnou kontrolu, našel u něj v pokoji dva muže. Jeden stál u pacientových nohou, druhý seděl u něj na posteli a objímal ho. A pacient z pokoje 201 objetí oplácel. Doktor zůstal zaraženě stát mezi dveřmi.

„Paule, je tu doktor,“ promluvil stojící muž. Druhý pacienta okamžitě pustil. „Ještě přijdeme, ok?“ řekl, otřel si slzy a oba muži opustili pokoj. Doktor se za nimi se zájmem otočil.

„Dobrý den, tak jak se dnes máme?“ zeptal se spíš ze zvyku. Když přišel blíž, všiml si, že se mu hýbou rty. Naklonil se blíž, aby slyšel, co říká.

„Žije, on žije. Bude v pořádku. On žije. Žije…“

„Kdo žije?“ zeptal se. Pacient pomalu otočil hlavou k doktorovi a upřel na něj pohled.

„Benny žije, doktore. Benny bude v pořádku,“ zašeptal a prsty jedné ruky si prohrábl vlasy. A pak sebou praštil po zádech do postele a z plna hrdla se rozesmál. Doktorovi problesklo hlavou, jestli už není nejvyšší čas ho poslat na psychiatrii.

 

 

 

Když jsem se probral, bylo všude kolem mě naprosté ticho. Ne, dělám si legraci. Ticho bylo to, co jsem si přál, takové štěstí nemám. Místo toho jsem vnímal otravné bručení, pípání, syčení a vrčení. Kde to sakra jsem? Chtěl jsem otočit hlavou, ale nemohl jsem. Otevřel jsem oči a zíral na zašedlý strop. Na obličeji jsem měl přitisknutou nějakou plastovou věc a nemohl jsem se hýbat.

Začal jsem panikařit. Chtěl jsem odtud pryč! Přiběhla ke mně starší žena a něco mi říkala, ale já ji nevnímal. Něco mi píchla a já se znovu propadl do temnoty.

Když jsem se probral znovu, byl jsem na pokoji se žlutým stropem a na obličeji už jsem necítil žádný cizí předmět. Zkusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Alespoň jsem otočil hlavou. Všimnul jsem si, že mám v ruce napíchlou kapačku. A vedle postele seděl spící Mike, kterému opřený na rameni spal Paul s uslzeným obličejem.

Zkusil jsem promluvit, ale vyšlo ze mě jen zachrčení. Mika to však vzbudilo. Okamžitě drcnul do Paula, který se překvapeně rozhlédl. Ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, vytryskly mu z očí slzy a on si přisedl ke mně na postel. Mike vstal a odešel z pokoje. Předpokládám, že šel sehnat nějakého lékaře.

„Benny, jak ti je?“ Chtěl jsem mu odpovědět, ale z hrdla se mi vydralo jen další zachraptění, tak jsem na něj jen kývnul. Jemu očividně spadl kámen ze srdce a pokusil se mě obejmout. Z hrudníku mi vystřelila do těla taková bolest, až jsem hekl. Paul ucukl a provinile se začervenal.

„Promiň, já zapomněl…“

Do místnosti vpadl muž v bílém plášti a podle toho, jak za ním Mike nakráčel bych soudil, že ho dveřmi nejspíš tak trochu prohodil. Doktor pozdravil a podíval se na papíry u mé postele. Mike mi mezi tím podal sklenici pití s brčkem. Vděčně jsem ji přijal, v krku mě svědilo a škrábalo opravdu neskutečně.

„Jak se cítíte?“ Pozvedl jsem obočí. Jak bys asi myslel, chytráku? Paul se usmál. To je to úžasné, když někoho znáte tak dlouho. Obvykle ví přesně, co si myslíte.

„Dobře, tak… Tedy… Máte čistý průstřel nohy ve stehně, kulka naštěstí minula kost i tepnu, prošla pouze svaly, takže s největší pravděpodobnosti nezanechá následky. Dále jste utrpěl průstřel hrudního koše, kdy kulka poranila Vaši levou plíci. Povedlo se nám ji však zachránit a žádná další vážná poškození v hrudním koši naštěstí nezpůsobila, jakoby zázrakem škrtla ze všech důležitých orgánů právě jen tu plíci. Stehy v konečníku by se měly samy vstřebat během příštího týdne, ale to stejně ještě budeme kontrolovat. Měl jste také otřes mozku, ale i ten vypadá, že je již v pořádku. Bolest, co cítíte v krku, je podráždění způsobené dýchacím přístrojem, a za nějakou dobu odezní samo,“ na chvilku se odmlčí, „snažím se Vám tu říct, že jste přežil dvě střely a budete naprosto v pořádku. Gratuluji,“ usměje se povzbudivě. Já mu však úsměv neoplatím. Nemůžu.

Upřu pohled na Mika. Ještě jednou se napiji a zkusím promluvit.

„Dom…?“ Mike chápavě kývne. „Je o patro níž, probral se už před třemi dny. Má zlomenou ruku a ošklivě poraněnou hlavu, ale je v pohodě-“ „Myslíte pacienta z 201?“ přeruší ho drze doktůrek. Mike kývne.

„Takže to Vy jste Benny,“ usměje se na mě o poznání upřímněji. Cože? On ho zná?

„Ten muž se mi málem postaral o zlomený nos. Když se probral a hledal Vás, nikdo jsme mu pořádně nerozuměli. Pral se s námi jako lev, že musí jít. Pak najednou ztuhnul a říkal, že Vás neochránil. Několik dní nereagoval na naprosto žádný podnět, dokud mu tady Váš přítel neřekl, že jste živý.“ Podíval jsem se na Paula. Ten jen kývl.

„Jo, byl na něj příšernej pohled. Byl jak výjev z noční můry. Socha, které tečou slzy. Fakt šílený. A to už jsem si skoro myslel, že tentokrát sis našel někoho, kdo není ujetej…“ uchechtnul se. Mike ho za to zpražil pohledem.

„Doma…. Já… Chci… Vidět…“ povedlo se mi zaskřehotat, až jsem měl pocit, že mi krk začal krvácet.

„V žádném případě! Nejste ve stavu, abyste…“ „Přivedu ho,“ přerušil doktora Mike a odešel z místnosti.

„Kdo si sakra myslí, že je? Nemůže tady jen tak chodit po nemocnici a vodit si pacienty kam ho napadne…“ prskal doktůrek. Podívali jsme se s Paulem po sobě a oba jsme se usmáli. Tohle by si před Mikem nedovolil vyslovit, hrdina.

Během několika minut se otevřely dveře a dovnitř se jako lavina vřítil Dom. Padl vedle postele na kolena, chytil mě za ruku a přitiskl si ji k obličeji.

„Omlouvám se, Benny, tolik mě to mrzí, já… Měl jsem tě ochránit! Měl jsem toho šmejda zastavit, měl jsem…“ sevřel jsem pevněji jeho ruku, a on se na mě podíval.

„Miluju… Tě…“ zasípal jsem. Domovi vyhrkly z očí slzy. Stoupne si, aby se ke mně mohl naklonit, a políbí mě. Po chvilce se ode mě odtáhne a otočí se na Mika.

„Myslíš, že by šlo…“ Mike se na něj vědoucně usměje.

„Jo, ještě dnes budete přesunuti na společný pokoj tady na patře.“ To probere doktůrka, který doposud nevěděl kam s očima.

„Tak to v žádném případě! Nemůžete si tady rozhodovat kdo bude kde…“ Mike ho čapne za límec bílého pláště a vyhodí z pokoje.

„Tady jste v nemocnici, jsou tu pacienti, kteří potřebují klid, tak laskavě nekřičte. A co se toho stěhování týká…“ víc jsme neslyšeli, protože se za nimi zavřely dveře.

Dom na ně užasle hleděl. „Benny? Jednou – ne teď, ale jednou – mi řekneš, čím se ten chlap sakra vlastně živí, ok?“ S úsměvem kývnu.

 

 

Příštích několik dní strávíme s Domem téměř nepřetržitě spolu. Mike skutečně zařídil, aby nás sestěhovali na jeden pokoj – a ne, vážně netuším, jak to dokázal. Doktoři mi dovolili chodit, dokonce mě pouštěli do sprchy, což jsem si vážně užíval. Konečně přišel den, kdy měl jít Dom domů. Já měl ještě nějakou dobu zůstat na pozorování.

Paul s Mikem byli zrovna u nás na pokoji a probírali jsme film, který včera běžel v televizi, když se ozvalo zaklepání.

Vešel Lili a Luke, můj kolega z práce. Dá se tomu tak vůbec říkat, když jsem tam byl jen jeden den?

V pokoji zavládlo naprosté ticho. Jako první promluvil Luke.

„Co je, vidíte ducha nebo co? Přišli jsme se s tátou podívat, jak se vám dvěma vede,“ prohlásil s úsměvem.

První zareagoval Paul, který se zrovna chtěl napít. Káva mu vyletěla nosem a on začal kašlat a lapat po dechu. Mike ho okamžitě praštil do zad. Já a Dom jsme jen vyjeveně zírali. Když se Paul konečně mohl nadechnout, podíval se nevěřícně na Liliho.

„S… S tátou, jsi říkal?“ Lili po něm jen sekl pohledem, pokrčil rameny a objal vyššího Luka kolem pasu.

„Co, myslel sis, že jsi jedinej kdo v pubertě experimentoval se svojí sexualitou?“

Luke se začal smát. „Tyhle reakce mě nikdy neunaví. Tátovi bylo sedmnáct, když jsem se narodil. A to, že je můj táta, vám dvěma,“ ukáže na mě a na Doma, „zachránilo život. Kdyby se mě nepřišel zeptat, jestli nemám nějaký ředidlo, nejspíš by nikdo jinej neslyšel zvuky rvačky. Přinutil mě zavolat policii a šel do dílny, čekat, než přijedou. Když tě ten hajzl chtěl zastřelit, táta ho přetáhl hasákem po hlavě. Pak už to šlo ráz na ráz.“

Nevěřícně těkám pohledem z jednoho na druhýho. Lili se na Doma zašklebí.

„Jen jsem ti přišel říct, že mi dlužíš, zrůdičko,“ zavrní a oba odejdou.

„Paule,“ promluví Dom jako první, „ty…  Ty vrata tvojí babičce… Koupím jí nový.“

Tohle nezastavím, dojde mi, když se mi ramena začnou bolestivě otřásat smíchy.

„Benny? Jsi v pohodě?“ vyzvídá Dom. „Ne,“ řehtám se už na plno, „to teda nejsem!“ Všichni tři se po sobě nechápavě podívají.

„Uvědomuješ si, jak to muselo vypadat? Uvědomuješ si, že jsem byl ohnutej na pracovním stole, kde mi ten debil… A přišel Lili a přetáhnul ho po hlavě? A pak si sem nakráčí se svým synem, aby ti mohl říct, že mu zase dlužíš? Sakra, to je takovej vypočítavej všivák… Kdybych mu nebyl vděčnej, že nás zachránil, tak bych ho snad fakt…“ řehtám se jako šílenec. Dom na mě chvilku kouká, ale pak nejspíš uzná, že tahle situace je moc ujetá na to, aby ji bral vážně a začne se smát taky.

 

 

O dva týdny později konečně bylo rozhodnuto i o mém propuštění domů. Doktůrek, který mi to přišel sdělit, se mě naivně zeptá, jestli mi bude něco z nemocnice chybět. Pousměju se.

„To mýdlo,“ řeknu. Nechápavě nakrčí čelo. Určitě i on si musel všimnout, jak to nové mýdlo odporně páchne.

„Asi před týdnem zdejší uklízečce došla ta klasická mýdla, co dávala do sprchy, a musela si nafasovat ze skladu pro pediatrii. Takže tu mám každých pár dní mýdlo ve tvaru jiného zvířátka. Nejraději mám kačenku!“ zažvatlám a Dom, který předstíral, že si čte noviny, se začne otřásat tichým smíchem. Doktor samozřejmě nasupeně odkráčí.

Druhý den ráno mi však při podepisování proouštěcích papírů vtiskne do ruky zářivě žlutou gumovou kachničku. Nevěřícně na něj hledím, on si však přitiskne prst na rty abych byl zticha a odejde. S kačenkou v ruce se otočím k Domovi, který už drží sbalené tašky.

„No chápeš to?!“ Dom jen s úsměvem pokrčí rameny a už mě před sebou tlačí z pokoje.

Jedeme rovnou k Domovi, nemá smysl, abychom bydleli každý zvlášť. Paulieho babička to chápe, i když neměla zrovna radost, že bude hledat nového nájemníka.

„Co kdyby ses svléknul, a já zatím napustím vanu,“ řekne mi Dom hned jak vejdeme k němu do bytu. Domova vana… Jo! V nemocnici mi nedovolil se ho ani dotknout, takže jen pomyšlení na tu jeho neskutečnou vanu ve mně vyvolá silnou erekci. Podívám se na své salutující menší já. Jo, kámo, taky se těším. V rychlosti se svléknu a jdu za ním do koupelny.

Dom stojí vedle napuštěné vany a upírá na mě žhavý a vyzývavý pohled.

Kolem vany hoří několik svíček a mě spadne brada, až narazí na podlahu. Jsou tam! Ve vaně si jich plave přes dvacet – a možní i víc! Zelené, modré, žluté i růžové.

 

Gumové kačenky.