Yukio: Další Déčko. Rodiče mě vážně zabijí. Už tak jsem se zhoršil, ale tohle je vážně moc. Skončím někde v hrobečku bez květin. Bez mé sbírky mang a plyšáků. Ach jo. To už se ke mně Karen nakláněla a hleděla mi do testu.

‚Zase’s to zbabral, co?‘ Doslova mi vytrhla list z rukou. Něco jsem zamručel a dál se díval z okna, což jsem dělal, než mi učitel položil na lavici můj ‘úžasný test‘. Karen najednou zrudla a zatřepala mi s ramenem, aby mě ‘oživila‘, jak nazývá mému stavu nepřítomnosti.

‚Hele, měla bych pro tebe někoho na doučování… o pauze řeknu víc.‘ víc říct nemohla, protože ji učitel přerušil a dal jí těžkou otázku ohledně toho, co si myslí, že bude za dvacet let. Začal jsem se dál dívat z okna. Přemýšlel jsem, co bych si dal k obědu. Buď takoyaki či soba polévku… je pravda, že sobu jsem neměl dlouho, ale mám chuť na…

‚Doučování, jo?‘ podíval jsem se znovu na ten test. *Potřebuju to jak sůl.*

O pauze mě Karen vytáhla z učebny a na chodbě to ze sebe vychrlila.

‚Matte matte… takže… někdo z vyššího stupně, je hezký, chytrý, soudě tvého výrazu ve tváři je asi hodně oblíbený u holek… tak proč by měl doučovat kluka, když může doučovat nějakou kočku a pozvat si ji k sobě na noc?‘ zeptal jsem se. Karen se nafoukla a málem mi dala pohlavek. *Co jsem řekl špatně?*

‚Tohle už přede mnou neříkej. Já jsem jediná, o koho by měl mít zájem, a kvůli tomu si myslím, že by měl poslechnout svoji budoucí ženu a doučovat tě. Přeci nesmím dopustit, abych tu šanci si s ním popovídat, nechala pustit k vodě.‘ řekla svým poučovacím a velice otravným tónem.

‚Tak o tohle ti jde, co? Byla by škoda, kdyby už nějakou měl, ale to by nebylo nic překvapujícího.‘ tentokrát jsem opravdu dostal do hlavy, a to učebnicí dějin, tou nejtlustší.

‚To bolíí! Sakra, vždyť já bych se to naučil sám, nenuť mě do toho!‘ začal jsem si třít místo, kam mě uhodila. Ďábelsky se usmála.

Snad nechceš, aby se roznesly fotky tvojí sbírky plyšáků, že néé?‘ lstivě se usmála a já věděl, že mě má v hrsti. Stáhl jsem ocas a zklamaně jsem zašeptal ‚Tak fajn…‘

Ryuzaki: Už zase jsem se musel prát s nějakými idioty, kteří si na mě vyskakují a mysleli  si, že budou frajeři ale to neví s kým si začínají. "Hej, mluvím na tebe ty jedná přerostlá hroudo hnoje!" křičel na mě jakýsi naježený kluk. Koukl jsem se na něj "Cos to říkal? Nějak jsem tě neposlouchal...." všiml jsem si jak zatnul pěsti a přikrčil se, jeho parta zostražitěla "Nedělej si ze mě do prdele srandu!" zase řval na celé kolo. *Už mě z něho pořádně bolí hlava* položil jsem si svojí tašku pomalu na zem a koukl se mu do očí. Viděl jsem jak se zachvěl. Přeci jen moje oči připomínají barvu ocele. "Už mě docela sereš, a to tě vidím po prvé, máš jedinečnou šanci ustoupit" řekl jsem mu. Váhal ale jen chvilku nechtěl se ztrapnit před tolika lidmi. "Proč bych měl ustoupit před takovým odpadem ?!" zase zařval ten ježoun. "Heh" uchechtl jsem se všiml jsem si jak kluci kteří mě respektovali chtějí jít za mě ale zvedl jsem nepatrně ruku abych je zastavil nepotřeboval jsem jejich pomoc navíc aspoň se jednou za čas trochu pobavím. "No jak chceš." *Zlomyslný úsměv* Než si stihl všimnout přiskočil jsem k němu a dal mu pravý hák do žaludku. Jeho parta zareagovala docela rychle snažili se mě chytit a podržet mě. Pár mě jich poškrábalo na rukou ale většině jsem se vyhnul  2 kluci skončily na zemi s pohmožděnou rukou a další dva se držely vzadu. Doufal jsem že to jsou všichni. Bylo tam docela dost lidí. Připadal jsem si jako hlavní hrdina v nějaké show. Mě to bylo ale jedno zaměřil jsem se na toho debila co mi způsobil tu bolest hlavy. Ještě pořád kuckal, když uviděl jak se blížím tak se mi pokoušel dát pár ran. Hravě jsem se mu vyhnul a to s úsměvem. Chytl jsem jednu jeho ránu a potáhl jsem mu ruku do předu a vrazil koleno zase do břicha, pak jsem ho zvedl z předklonu a dal jsem mu ránu do obličeje čímž  jsem mu zlomil nos. *Bože zase jsem od krve, to nepůjde vyprat*  kuckal zkroucený na zemi *No možná jsem to přehnal ale neměl řvát  nesnáším bolest hlavy* "Hej ježoune!" zahuhlal jsem na něj. Podíval se na z pod ruky kterou si držel krvácející nos. "C-co j-j-je?" *Povzdech* "Příště si nezačínej s lidmi jen kvůli jejich pověsti a nevíš co jsou zač." řekl jsme mu v klidu. Pak jsem si vzal tašku a otočil jsem se abych odešel. Pohled mi padl na holku která na mě v úžasů koukala a když zaznamenala můj pohled tak zčervenala *další povzdech*  tuhle vidím až moc často... i když kterou holku ne. Viděl jsme jak něco řekla někomu vedle . Když jsem se pořádně podíval byl to malý kluk ani bych neřekl že je na Vyšší střední. Takový blonďák *hmmm co je zač?* ale co už neřešil jsem to. Okolo byla spousta lidí. Zaměřil jsem směrem pryč tedy kolem nich. Už jsem chtěl z toho hluku vypadnout a těch zvědavých očích které mě všude doprovázeli. *bože ta bolest hlavy mě jednou zabije*

Yukio: Vypadal docela zaneprázděně. Dával nakládačku nějaké skupině borců a Karen na to s úžasem v očích přihlížela. *Ts, jen se předvádí. Ale vypadal vážně silně. Ani se nedivím, že po něm holky tak jedou.* Ani jsem si nevšiml, že se taky přihlížím s otevřenou pusou. Jakmile polámal pár kostí tomu největšímu, Vzal svoji tašku a dělal, že se nic nestalo. Ale zavadil pohledem o nás. Asi si všiml Karen, která měla blízko k tomu, aby na něj skočila. Chytla mě za ruku a rozběhla se za ním.

‚Ne. Nikdy. Yaaaada!‘ začal jsem. ‚Na tohle nemám. Ještě skončím jako oni!‘ snažil jsem se vytrhnout z jejího sevření, ale věřte mi, není radno podceňovat kendo klub. Držela mě jak klíště a jak mě tahala za sebou, cítil jsem, jak na nás všichni koukají.

‚P-pusť mě, Karen…‘ Ani neodpověděla. Kdybych jí viděl do obličeje, vsadil bych se, že si nevšímá ničeho jiného, než jeho zad, od kterých jsme byli vzdálení pár metrů. Asi jsme překonali rychlost zvuku, když jsme se objevili přímo před ním a Karen mu lehkomyslně poklepala po rameni.

Ryuzaki: Cítil jsem jak se mi něco lehkého dotklo ramene. *bože snad to není zas ten ježoun* Otočil jsem se *naštvaný pohled* "Co zas otravuješ. Nemáš do-......" Nebyli to oni ale ti dva na kterých jsem se trošku pozastavil. Ten podivný blonďák a ještě podivnější holka. *Zamračil jsem se* "Co?"

Yukio: Než jsem mohl cokoliv namítnout, Karen se rozhodla mluvit i za mě.

‚Potřebuju tvoji pomoc! Je to otázka života a smrti!‘

Ryuzaki: *pozvedne obočí* "Co? Života a smrti? No jasně!" *uchechtnutí* otočil jsme že půjdu

Yukio: Karen ho chytla za ruku a nasadila svůj nejzuboženější obličej.

‚Prosím, jsi jediný, kdo mi…teda nám může pomoct!‘ Mrkla na mě. Proč na mě mrká? *Do čeho jsem se o zas namočil…* Pohlédl jsem na něj a hned jsem si připadal jako štěně, které chce někdo nakopnout. *Je obr!*

‚Etooo…‘ nevěděl jsem, co říct.

Ryuzaki: *povzdechl jsem si* otočil jsem se ně a podíval jsem se na tu holku která se nejspíše o něco pokoušela. Pak zamrkání na toho blonďatého prcka. *O co jim jde sakra?*  a pak nic. Čekal jsme co ze sebe vymáčkne. Sklonil jsme se do jeho úrovně očí a koukl jsem se do nich. *hmmm hnědé.....*  "Co Etooo?... Jestli je to všechno, tak zas bych rád pokračoval ve své cestě!"

Yukio: Zřejmě si Karen pomyslela, že jsem příliš blízko něho, tak si ho k sobě ještě víc přitáhla. Vím sice, o co jí jde, ale moc mi nepomáhá…

‚Já…uhh…‘ *Nedokážu to…Matko, otče, dnešek je den, kdy váš syn přišel o veškerou tu důstojnost, kterou si několik let přechovával.*

‚Ryu-kuun, prosííím tě mooc, pomohl bys tady mému kamarádíčkovi s učením? Jako tvoje budoucí žena o to žádám.‘ řekla Karen a já se málem zhroutil. *Co si o mě teď bude myslet? A počkat? Budoucí manžel? Rád bych se vrátil do třídy, ale asi to nepůjde.* Nervózně jsem polkl a podíval se mu do očí. Tak šedé, tak nebezpečné. Ale připadaly mi hezké. *Na co to myslím?!* v duchu jsem se okřikl a možná se o trochu začervenal.

Ryuzaki: "Heh?" *Co si sakra ta holka o sobě myslí?!* "Hej! Jsem Ryuzaki Kamurou! a neřekl bych, že jsme přátele na to aby jsi mi mohla říkat Ryu-kun! A už vůbec ne moje budoucí žena! sakra, já se nemíním ženit opravdu ne." pak jsem se zas podíval na toho blonďáka, který si nejspíše spolkl jazyk, pak zas na tu holku *bože, je svým způsobem děsivá* "S učením ?!" zas jsem se podíval na něj *úšklebek* " To je tak hloupý? Nemá ještě chodit na nižší střední?" *další uchechtnutí*

Yukio: Chtěl jsem ji praštit. Tvrdě. Místo toho jsem zrudnul víc a snažil se vymanit z jejího silného stisku. Místo toho jsem málem přišel o ruku. Ale ona… mě překvapila.

‚Neurážej ho! Možná vypadá na někoho z nižší střední, ale… neurážej ho!‘ vypadala, jako kdyby se chtěla rozbrečet. Takhle se cítí někdo, kdo dostane nemilosrdně košem. Asi… to nebyl dobrý nápad. Sebral jsem veškerou odvahu, kterou jsem měl a podíval se mu znovu do očí.

‚Tohle nebylo správné…. Ona… ona tě má ráda už odmalička… a ty ji takhle přede všema sjedeš. Ani nevíš, jak se nadřela na tom, aby byla taková, jaká je nyní. A ty to pár větami celé zničíš.‘ cítil jsem, jak se ve mně zvedá vztek.

Ryuzaki: *udiveně jsem kouká* "Háááh?! To, že mě má ráda už odmalička jí nedává právo se ke mě chovat jako by mě znala!" ani si nevšiml, že zvednul hlas *tišeji* "Není jediná, která mě uhání.... a nemyslíš, že už je to otravné? Pořád nějaké vyznávaní, milostné dopisy, bez toho aniž by se mnou prohodili třeba slovo! Hmpf! Jste otravní jako všichni okolo!"  *nasraný pohled*  díval jsem se na toho prcka, který už konečně promluvil.

*hah, celý rudý a přesto mi odporuje, zajímavé* "Vždyť vás ani neznám, ani její jméno! A Ona by už mě chtěla za manžela ?! Huh! Nemyslíš že je to trochu ujeté ?"

Yukio: *Já chci zemřít, Já chci zemřít, Já chci umřít…*

‚Masaome Yukio, 16 let, druhý ročník vyšší střední. Kazekawa Karen, taktéž 16 let, druhý ročník vyšší střední. Sice nevím, jak to s holkami chodí, ale správný chlap by s nimi neměl zacházet jako s hadrem…‘ *…Já chci umřít, já chci umřít, já chci umřííííít!‘ ‚Takhle smutnou jsem ji ještě neviděl.‘ Tentokrát jsem já zatáhl.

‚Tak jdeme, jinak se mi tady zhroutíš…‘

Ryuzaki: *téda, ten kluk se nezdá, heh to jméno mu sedí....Yukio=hrdina* "Myslím, že ještě nevíš co to je zacházet s někým jako s hadrem.... navíc... myslíš, že kluci necítí? Nebo jinak.... že já nemám emoce! Hah! Jak bych mohl že?! Úplně každý kluk musí být na větvi z toho , že se neznáma holka k němu chová jako.... haaah.... to je jedno" *moje hlava! mám pocit , že mi praskne* chytl jsem se za hlavu a podíval jsem se na tu holku * booože, fakt ty holky nemusím*  znovu jsem se podíval na toho prcka "Co přesně po mě chcete?" *prohodil jsem naštvaným hlasem*

Yukio: *Asi bych měl utéct, před tím, než ze mě bude žrádlo pro psy…*

‚Samozřejmě že vím, že i ty jsi člověk, jako já, všichni máme pocity…‘ Nervózně jsem si prohrábl vlasy. ‚Já vlastně ani nevím… chápu tě, ale přeci musím bránit svoji kamarádku… kdo by se nepostavil za svoje přátele…‘ *pro sebe se ušklíbne* *Proč ji vlastně bráním? Dobrá otázka…* Pomalu jsem začal odtahovat Karen, která už nedržela toho kluka a utírala si slzy, které se jí kutálely po tvářích.

Ryuzaki: "Heh...přátele...." *booože, co je sakra zač?! Proč já?! už chci být pryč od toho všeho* kouknul jsem se na tu holku, která brečela "Karen...že? Dovol abych ti oznámil jednu věc. Pokud někoho chceš, tak se k němu nechovej tak jako by ti už patřil a  znala ho bůh ví jak dlouho. Nic o mě nevíš...*zašeptá* a taky by nevadilo ho ne jen sledovat ale i prohodit i nějaké to slovo. Nezapomínej to, že mě ty sleduješ, neznamená, že já tebe taky, jsi pro mě cizí." Pak jsem sklonil zrak k tomu blonďákovi."No blonďáckej hrdino... ještě něco nebo už bych mohl laskavě odejít?!" *naštvaný,povýšený a mrzutý pohled* *už toho mám fakt dost, chci si sednout na střechu a usnout, bože moje hlava!*

Yukio: *vypadal fakt vynervovaně… už to asi vážně přeháníme…* Zatáhl jsem s Karen, jak nejvíc to šlo a pomalu jsme začali vykračovat ke třídě. Karen se mi opřela o záda a já cítil, jak mi na rameno padají další kapky slz. Pak mi zašeptala ‚Nemohli bychom jít někam jinam? Chci se tobě vyzpovídat…‘ *že ve mně má takovou důvěru, to mě vždy zaráží…*

‚Do studovny?‘ nabídl jsem. Kývla a já vzdychl. *je těžkááááá… a studovna je na druhé straně školy…* Nedbajíc na zvonění jsme vykročili do studovny.

Ryuzaki: díval jsem se jak odcházejí s zavrtaným pohledem do jejich zad. *bože.. co si ti skrčci o sobě myslí?!* viděl jsem jak se ta holka zavěsila do toho kluka, prohnul se pod její váhou, *jestli tu ještě zkolabuje, tak zas za to budu moct já...., jaká otrava* *povzdech* šel jsem za nimi *studovna ?!* zatím co oni zalezli zůstal jsem stát za stěnou tak aby mě nešlo vidět, blízko dveří *Co tam chtějí sakra dělat? vždyť hodina začala...*

Yukio: Posadil jsem ji na židli u posledního stolu, sám jsem se posadil naproti. Díkybohu, že mám s sebou kapesníky.

‚Víš, Yukio… známe se už od malička, jsi skoro pro mě jako bratr, který na mě nikdy neměl čas… a já jsem ti za to strašně vděčná, ani nevíš, jak moc mi pomáháš…‘ znovu si začala utírat slzy a já jí podal kapesníky.

‚Asi tuším, co máš na mysli… ale nedělej si s ním těžkou hlavu… zřejmě měl nějakou špatnou náladu..‘ *jestli se tento rozhovor bude dále odvíjet tak, jako teď, možná bychom přišli i o test*

‚Ale víš… já ho vždycky obdivovala… byl moje inspirace na všechno. Vždy jsem si přála být s ním. Šťastni navěky věků. Pohádky jsou na nic…‘ Už jsem to nevydržel a poplácal ji po hlavě. Ona se na mě podiveně podívala.

‚Nedělal to tak tvůj bratr, když jsme byli malí? Hlavně se už tak nenuť… vím, že to pro tebe musel být šok, když tě takhle jednoduše odmítl, ale…‘

‚Vůbec nic nevíš!‘ křikla, pak si přiložila dlaň na ústa. ‚Ah, promiň, já jen… potřebuju to ze sebe dostat ven…‘ Zvedl jsem se.

‚Tak dobře…co kdybych zašel pro něco na pití?‘ vděčně se na mě usmála. *Takže dvě coly…* Když jsem procházel podél regálů s dívčími romány, tak jsem nezahlédl nikoho jiného než toho našeho výtržníka schovávajíc se u regálů s komiksy.

Ryuzaki: Měl jsme zavřené oči, soustředěním abych uslyšel jejich slova. *hááá?! Zná mě ta holka vůbec?! Myslím, že kdyby se mnou byla jen chvíli utekla by...* pak najednou  se najednou vše ztišilo *hmmm ? to usnuli?!* otevřel jsem oči a uviděl jak na mě zírá ten prcek *Sakra* *poker face* "Hah zajimavý... ta holka by si o mě měla nejdřív něco zjistit když takhle blábolí... no nejspíš je to částečně moje vina ale měla by vědět jak se chovat!" *bože .....*  pomalu jsem  prošel okolo něho do studovny zašel jsme za tou holkou a zvedl jsem jí do náruče. *Sakra ať na mě tak nekoukají!* odnesl jsem jí do ošetřovny která byla blízko se sdělením "Asi je vyčerpaná, postarejte se o ní." odešel jsem zpět za tím klukem  *upřel jsem pohled na ty jeho hnědé oči *

Yukio: Sledoval jsem, jak odnášel Karen na ošetřovnu a ona se mu snažila vyklouznout. Proti hoře nemá myška šanci. Pak se vrátil a upřel na mě pohled. Začínal jsem být čím dál nervóznější. *Udělal jsem snad něco?*

‚D-dobrý den…‘ vykoktal jsem ze sebe a chtěl jsem se praštit.

Ryuzaki: *Co?!* "Ehm.... Dobrý den?" neudržel jsem se a začal jsem se chechtat "Haahahaha aaa haha..." *on mi řekl dobrý den... no opravdu.... co je zač?*  "Dobrý.. hhh. Den, no... to je všechno co mi řekneš ? Nebo je tá holka tvoje mluvčí?"  pořád jsem se usmíval když jsem mu to říkal  jen jsem jemně zvedl obočí nad očekáváním jeho odpovědi

Yukio: Začal jsem rudnout.

‚D-dalo by se říct, že je můj mluvčí..sakra o čem to mluvím… co tady hledáš? Špehoval si nás nebo co? Šel sis pro knížku?‘ *umřu…hehehe…*

Ryuzaki: "Haaa? Ani ne jen jsem nechtěl mít na starost zhroucenou holku...." *ušklíbl jsem se* "A co ty ? ty si můžeš dovolit vynechávat hodiny?"

Yukio: ‚V-v tom máš asi pravdu, měl bych jít…‘ snažil jsem se vyvléknout z dalšího rozhovoru…už tak toho na mě bylo dneska moc…

Ryuzaki: *bože... to je fakt tak tupý?!* "Hele, nemyslíš si, že by bylo, tak jak ty říkáš, fér vůči tvojí holce aby jsi mluvil za sebe? Místo toho tady utíkáš? Copak se stalo s tvojím hrdinstvým?" sklonil jsem se do úrovně jeho očí a do hrudi mu zapíchl prst *úsměv*  "Nechtěl jsi náhodou po mě něco?" *zvednul jsem obočí* Tím pohybem mi do očí spadly pár pramenů mých uhlově černých vlasů *hmmm... jeho vlasy proti těm mým úplně svítí... svatoušek...* nevědomky jsem se uchechtal.

Yukio: ‚C-c-c-co?!?! Mojí holce?! Ne ne, Karen je jen kámoška… o ničem takovém jsem nikdy nepřemýšlel…‘ Ani jsem netušil, jak strašně jsem zrudnul. Asi jsem nevypadal moc přesvědčivě, ale byla to pravda, nikdy bych na Karen nic nezkusil.

‚Nikdy jsem se nesnažil být hrdinou…‘ potichu jsem zamumlal a snažil se skrýt, jak moc mi vadí to, že je tak blízko… *Něco se mnou není v pořádku…proč je mi tak úzko?* Nevědomky jsem si prohrábl svoje světle blond vlasy.

Ryuzaki: "Hmmmm, možná ne ale tvoje jméno a to předešlé chováni tomu naznačuje Y-u-k-i-o každý by stáhl ocas a utekl by, mám rád odvážné lidi..." vyhláskoval jsem jeho jméno a uchechtl jsem se "No jo říkej si co chceš mě je to jedno... *naklonil jsem hlavu na stranu a pousmál jsme se, nesmírně jsem si užíval jeho reakce ale proč se mi to tak líbí?*  ale pořád jsi mi neodpověděl..."

Yukio: Začal jsem rudnout ještě víc.

‚N-nic to není! Zvládnu to sám, nepotřebuju pomoc!‘ *hlavně ne od někoho, koho nedokážu vystát…* Snažil jsem se vymyslet nějakou únikovou cestu, ale nemohl jsem na nic myslet, když byl tak blízko… * Proč mi srdce tak rychle tluče? Nervy? Nee… tak proč?*

Ryuzaki: "Hmmmm? Opravdu? Takže snaha tvé kamarádky byla zbytečná ? Takže ten humbuk byl k ničemu jo?" opravdu jsem si užíval jeho rudý obličej byl jak malé opuštěné štěně ke kterému se někdo nebezpečný přiblíží *Bojí se mě? Nebo je to něco jiného ? hmmmm..* měl jsme chuť se ještě o kousek přiblížit ale to už by i na mě byli blízko, místo toho jsem se narovnal a položil mu na hlavu ruku *téda tak malý, tak rozkošný.... počkat co ? Rozkošný?! .....*  *zvedl jsme obočí a uchechtul jsem se*

Yukio: *Jeho ruka… je příjemně teplá…* Zatřepal jsem s hlavou, abych dostal ty myšlenky i ruku z hlavy pryč, ale cítil jsem se mizerně. Měl pravdu. Tohle všechno je kvůli mně… teda, Karen si to vymyslela, i přes můj nesouhlas, ale… není to vůči ní fér. Stiskl jsem ruce v pěst a sklonil jsem se.

‚Doučujte mě, onegaishimasu!‘ Tak, a řekl jsem to. Teď očekávám naprostý výsměch, ale je mi to jedno.

Ryuzaki: *zíral* on to opravdu řekl myslel si, že uteče nebo tak nějak nebo že se i rozbrečí ale tohle .. *hontoni... kawaii.... je zajímavý* "Hmmm, jsi zajímavý..." *doučovat takového spratka.... ale co .... stejně doma jsem sám a nic nedělám..hmmm... může to být docela zábava*   "Jaký předmět prcku ?" *povzdechl jsme zvědavě obočí a lehce se pousmál*

Ruku jsem mu nechal pořád na hlavě a jemně mu rozcuchal vlasy *má je jemné hmmm.. sakra nad čím to přemýšlím?!* ruku jsem zas dal k tělu

Yukio: Bylo mi to strašně nepříjemné. Nevěřím, že bych to někdy ještě řekl, ale svatá Algebra. Tohle je totiž mnohem horší. Jak mi cuchal vlasy, polovině se to líbilo, druhou polovinu jsem musel držet, aby neudělala něco strašného. Tak jsem tam tak stál a doufal, že přestane.

‚No…etoo… přibližně všechny…‘ znovu jsem zrudl. *Určitě si bude myslet, že jsem ňouma…a počkat, proč by mě mělo zajímat, co si o mě myslí? Co se to ze mě stává?!*

‚M-myslím si, žes měl pravdu, a tím, že tu strávím hodinu studiu vůbec nepomůžu, takže jestli bys mě omluvil…‘ *Prosím, pusť mě, už to nevydržím!*

Ryuzaki: "Háááá všechny ?!" *Překvapeně kouká* "hmmm...." pousmál jsem se o pomalu jsem přikročil k němu *sklonil jsem se mu k uchu a položil mu ruku na rameno  a zašeptal* "Jestli opravdu chceš doučovat a myslíš si, že to dáš tak hodinu po škole... ve zdejší knihovně mají tam pořád otevřeno.... teď to záleží na tobě... nebudu čekat, nebudeš tak odejdu a budeš pro mě jako by jsi neexistoval tak jako tvoje kámoška... přijdeš budeš můj Kouhai..." narovnal jsem se a ještě se mu naposledy koukl do očí *hnědé...hřejivé...no to bude zajímavé jestli přijde ale... ten na to nemá* a pomalu jsme šel tam, kde už jsem chtěl od začátku na střechu do chodby než nastane čas zas po dlouhé době navštívit knihovnu...

Yukio: Ztěžka jsem polkl. Naštěstí už odcházel. Když jsem si byl jistý, že odešel a neuvidí zde, kecnul jsem si na podlahu a schoval si rudý obličej do dlaní.

‚Co se to se mnou děje?‘ nedokázal jsem si vysvětlit. Normálně při mluvení s kluky jsem v pohodě, ale tady mi málem vyskočilo srdce z hrudi. Ale bylo jisté, jestli nepřijdu, Karen mě osobně zamorduje. *Tvoje jediná šance na přežití je přijít…popřemýšlej o tom* Znovu se ozval můj vnitřní hlas. ‚Po škole zde… nějak bych to měl zvládnout. Jen jedno doučování a pak konec…‘ slíbil jsem si, zvedl jsem se a namířil jsem si to do učebny.

Chvalozpěv pluje až k mrakům.

Všechno teplo  odplouvalo spolu s ním.

Říkám si slova, ve které nikdo nevěří.

Andělovo zašeptání: "Není žádná hanba plakat"

Obejmi mě.

Dohlížej na mě.

Slibuji ti svou nekonečnou lásku.

Dětský chvalozpěv září v mých očích.

A můj malý hlas odpovídá na andělovu píseň.

Chvalozpěv pluje až k mrakům.

Všechno teplo odplouvalo spolu s ním.

Stmívá se. Chci být sama.

Nechci, aby jsi viděl má chvějící se ramena.

Dokonce i když v boha nevěřím...

...odpovídám na andělovu píseň.

Obejmu sebe.

Dohlédnu na sebe.

Budu existovat pro sebe.

Zraním sebe.

Budu milovat sebe.

Budu nenávidět sebe.

Tmavá noc, která pro mě existuje,

se dere po mém srdci.

Zpívám chvalozpěvy ke zářícím hvězdám na nebi,

usmívající se na mé natažené náručí.

Temné noci jsou spojené i oddělené.

Ramena se dotýkají, prsty se hledají.

Šeptám slova, kterým nikdo nevěří.

Andělovo zašeptání: "Není žádná hanba plakat."

Obejmeš mě.

Dohlédneš na mě.

Jsem tady pro tebe.

Způsobuješ mi taková muka.

Miluješ mě.

Nenávidím se.

Ranní rosa existuje pro tebe.

Bude provoněna létem.

Když se probudím ze svého spánku.

Východ slunce je jemné. Mé srdce je nahé.

Obejmeš mě.

Dohlédneš na mě.

Jsem tady pro tebe.

Způsobuješ mi taková muka.

Miluješ mě.

Nenávidím se.

Slibuji ti svou nekonečnou lásku.

Dětský chvalozpěv září v mých očích.

A můj malý hlas odpovídá na andělovou píseň.