Yukio:  „Ale já ti říkám, že se radši projdu…“ snažím se vymanit z jeho sevření, které bylo příliš pevné pro mě. Co s ním zase je? Jestli to takhle půjde dál, přijdu pozdě… Vyhnal jsem tu myšlenku z hlavy a přidal na síle.„Ryu… zaki…!?“ nějak jsem vyklouzl z jeho sevření, ale on stále držel moje věci, takže jsem si nijak moc nepomohl.

„Jseš dneska nějaký hodně divný. Pro mě za mě, ale já mám bohužel něco důležitého na práci. Jestli chceš, odpoledne můžeme být spolu, ale teď to prostě nejde… promiň…“ řekl jsem mu do očí s omluvným výrazem.

Ryuzaki: Povzdechl jsem si. Zřejmě to nepochopil. “Yukio… Já tě chci jen odvést. Tak mi prosím tě řekni kde.” řekl jsem ale teď už s chladným výrazem. Když nemá náladu, nebudu ho nutit i kdybych chtěl, nestojí to za to… Chci, aby na mě měl jen ty nejlepší vzpomínky. Divný… Já… Achjo budu muset to nějak dát do pořádku, jinak Yukio bude podezíravý. Po očku jsem po něm koukl a pak jsem se zadíval na motorku. Už jen pár dnů… Pár dnů co mi s ním zbývá. Pak se budeme muset odloučit. Měl bych mu o tom říct ale… Zaklonil jsem hlavu a podíval se na nebe. Proč jsem ho našel až teď, tak blízko tomu datu. Než jsem dostal odpověď od Yukia, tak jsem se ztratil v myšlenkách.

Yukio: Vzdychl jsem a přistoupil k jeho motorce. Je dneska nějaký divný… No co už. Když tak moc chce, tak proč ne…„Tak někam, kde je klid, je jedno, kde přesně.“ Stále jsem byl zmatený a nevěděl, co dělat, ale jedno mi je jasné. Že mu důvěřuju, tak pro to určitě musí mít nějaký důvod. Čím déle to ale bude trvat, tím více ale budu zvědavější. Pak jsem si všiml, že nevnímá. Zamával jsem mu rukou před obličejem.

„Země volá Ryuzakiho, slyšíte mě?“

Ryuzaki: “Eh….jo..jo promiň…. zamyslel jsem se.” řekl jsem. Vzal jsem helmu a nasadil ji Yukiovi. Pak jsem si sedl na motorku a čekal až si Yukio sedne. “Dobře se chytni, odvezu tě do parku. Je tam klid…” Aniž bych si to uvědomil, už jsem byl teď smutný… Podíval jsem se na Yukia a snažil se usmát… snažil jsem se mu ukázat, že je vše v pořádku. Pak ho někam vezmu, někam kde si oba užijeme a uděláme si spoustu pěkných vzpomínek….

Yukio: „Hmm.“ Přikývl jsem a nasedl na místo za něj. Připadal mi nějaký… divný. Něco chystá. Radši bych měl zůstat na pozoru, aspoň prozatím. Řádně jsem se ho chytl a čekal, co bude dál. Proč jsem tak nerozhodnutý a podezřívavý? Vždyť je to můj senpai a… a Ryuzaki. Neměl bych být vůči němu tak podezřívavý. Vzdychl jsem a urovnal jsem si helmu, kterou jsem měl trochu na stranu.

Ryuzaki: Nastartoval jsem a jel. Jak jsme dojeli ke kraji parku, zastavil jsem. Sesednul jsem a zajistil motorku, pak jsem přešel k Yukiovi, sundal mu helmu a pověsil jí na řídítka. Pak jsem se k Yukiovi sklonil, rukama se opřel o motorku a políbil ho, dlouze, něžné, opatrně, jako bych se bál, že se rozbije na milion kousků, jako by byl z něčeho velmi křehkého. Pak jsem se jen kousek oddálil. “Yukio… je něco, co by jsi chtěl? Něco, co chceš, aby se ti splnilo? Cokoliv? Nebo místo, kam by si chtěl?” zeptal jsem se ho tiše s pohledem upřených do jeho očí.

Yukio: Nadzvedl jsem obočí.

„Seš vážně dneska divný, na tohle se ptát… takhle se chovat… můžeš mi říct cokoli, já to přijmu. Ale vážně, opravdu nemám rád, když mi někdo něco tají…“ řekl jsem mu a odvrátil pohled. Je vážně divný… něco tu nesedí. Jako, kdybychom se neměli dlouhou dobu znovu shledat. Mezitím jsem se kolem něj prosmeknul a zvedl se z motorky. Přesunul jsem se k nejbližšímu kmeni stromu a opřel se o něj, ruce založené na hrudi, sledujíc Ryuzakiho pohyby.

Ryuzaki: Podíval jsem se na Yukia a udělal nechápavý obličej. “Divný? Co je divného na tom, že ti chci věnovat pozornost?” bolelo mě, když jsem mu lhal. Nemohl jsem mu říct, že odjedu a možná se nevrátím, že to tam možná nepřežiju, ale konečně se mi naskytla možnost, konečně se blížil ten den se pomstit po takové době, konečně za můj život a mojí rodinu. Nemohl jsem se s ním takhle loučit. Takže bude lepší, když to nebude vědět.

Yukio: Zavřel jsem oči a vzdychl. Tak průhledný.

“To je jedno. Jsem pro cokoli.” řekl jsem, přitom jsem byl trošku smutný, protože mi připadalo, jako kdyby mi nedůvěřoval. Podíval jsem se na hodinky. Dobře, ještě mám snad půlhodinku času, abych vše stihl. Podíval jsem se do koruny stromu, která už byla skoro holá, jen na pár barevných lístečků lesknoucí se v slunečním světle.

Ryuzaki: Vzdychl jsem. “Můžeš mi kdykoliv zavolat, jak budeš mi čas, prozvoň mě a já pro tebe přijedu a někam tě vezmu.” řekl jsem.

Nasedl jsem na motorku a pak se podíval na Yukia “Jsem tu vždy pro tebe.” řekl jsem a pak odjel. Jel jsem domů.

Když jsem byl konečně doma, tak jsem hned začal s přípravou. Připravil jsem si sportovní tašku s věcmi, které budu potřebovat. Musel jsem si to dobře promyslet, přece jen na Yakuzu nejde jít lehce. Ale konečně zaplatěj za to, co udělaly mojí rodině. Za to, že jsem se musel dívat, jak vydírají mého otce jen proto , že byl vlivný a bohatý, že jsem se musel koukat jak rodiče leží na zemi a jsou pomlácení, za to že se ze mě stal kus ledu po tom, co jsem dosáhnul 14let a začal jsem chodit do bojových středisek a naučil se toho mnoho, jen abych jim mohl vrátit tu zoufalost a beznaděj kterou jsem cítil když jsem se díval jak mučí mou rodinu. Pak jsem se změnil v ledový stroj, který dokázal bez problému zabit. Byl jsem tak nebezpečný, že se mě i rodiče báli, i když jsem to dělal pro ně. Zavrtěl jsem hlavou, abych zaplašil vzpomínky.

Na internetu jsem si vyhledal vlaky, které jedou na určené místo, kde mám být Yakuza. Prej jednou za rok chodí na místo kde si užívají něco jako jejich oslava je to doba kdy nejsou tak ostražití a tak opatrní je to šance pro mě. Všechno jsem si napsal na papírek, pak se připravil na trénink a při tom jsem si z papírku opakoval odjezdy a příjezdy a další potřebné informace. Pak jsem papírek schumlal a hodil do koše.

Podíval jsem se do zrcadla oblečený v riflích a triku s taškou přes rameno. Musím do tréninku dát vše, je to můj poslední, než to už nebude trénink ale tvrdá skutečnost. Rozhodl jsem se, že půjdu pobít ty lidi, jež uvalili na mě prokletí, jež tak dlouho mučily mé rodiče.

Yukio: „Co to… heh…“ uchechtnul jsem se sám pro sebe, když jsem ho viděl odjíždět. „Tak nejprv mě nutí, abychom někam spolu jeli, a pak si v klidu odjede… nikdy ho nepochopím…“ prohrábl jsem si vlasy a podíval se zpříma do slunce. Dneska je příliš krásně na to, abych strávil celý den doma. Něco ještě vymyslím.

Došel jsem domů a začal se připravovat na setkání, na které jsem dlouho čekal. Přeci jen, bratrance vidím jednou za dva roky, a to sotva na den. Naposledy měl…dvanáct? A pak uběhly dva roky… tak příští rok půjde na vyšší střední! Opřel jsem se o stůl a nechal se unést vzpomínkami. Nedávno jsme si ještě hráli na nindži, a nyní už oba budeme na vyšší střední. Sice jsme bratranci, ale podobu nám nemůžou zapřít. Jsme skoro jako dvojčata, sice pár rozdílů, například barva očí, či mimika, by byly, ale jinak jsme totožní. Když mi Aki vstoupil do vlastní rekapitulace svým štěkotem, musel jsem se usmát. Připnul jsem mu k obojku vodítko, vzal svoji tašku, kterou jsem měl položenou na stole a šel vyzvednout bratrance z nádraží.

Ryuzaki: Z tréninku jsem šel rovnou domů, byl jsem naprosto vyčerpaný. Bylo už k večeru a Yukio se mi neozval, asi nemá čas, nebo něco takového… Šel jsem se osprchovat a převléct, byl jsem naprosto dolámaný a bolestivý, ale bylo to pro mě docela osvěžení, konečně nějaká akce, konečně můj starý živel. Už jsem měl s Yukiem jen zítřek. Pozítří už odjíždím…. Vzal jsem telefon a napsal Yukiovi SMSku: “Ahoj… Hele, pokud máš čas mohli bychom teda někam zajít, nebo to můžem nechat na zítřek… Záleží, jestli máš čas. Ryuzaki”  přemýšlel jsem, jestli tam mám ještě něco napsat, ale nechci, aby to vypadalo, že naléhám, nebo něco takového. Moc nad tím přemýšlím… Vždyť jde jen o SMSku…

Yukio: Vůbec se nezměnil, poznal jsem ho na první pohled v té mase lidí. Když jsem viděl, že se vláčí s kufrem, byl jsem trochu zmatený. Začal jsem na něj mávat, až nakonec si mě všiml. Když se nakonec ke mně probojoval, usmál jsem se na něj.

„Dlouho jsme se neviděli, Akiro.“ Prohlédl si mě, jako kdyby nevěděl, jestli jsem to já. Nakonec se taky přinutil k úsměvu.

„Dva roky? Docela se to vleklo, ale jsem rád, že tě zas můžu navštívit, Yuki-nii.“ řekl a začal se rozhlížet. „Kde je tvá sestra?“ zeptal se. Úsměv mi trochu povadl.

„D-dneska neměla čas, má moc práce… ale to snad nevadí… a hele, to se snad stěhuješ?“ popíchl jsem ho. „Aa… tohle? Ne, máme jarní prázdniny, tak mě napadlo, jestli bych nemohl zůstat déle… jelikož se vídáme jednou za dva roky…“ Řekl a díval se do země. Ušklíbl jsem se a zacuchal mu vlasy, což jsem dělal hodně často. Řekl jsem mu, že je to v pohodě, od té doby, co už se sestro nebydlíme, tak je tam docela prázdno, bude to milé rozptýlení. Pak jsme prošli stará známá místa, zavzpomínali a nakonec jsme večer přišli domů, rozesmátí. V tom mi v kapse zabzučel mobil. Esemeska… od Ryuzakiho? Mírně jsem se začervenal a přečetl si ji. Pak jsem se podíval na Akiru. Pak jsem začal psát odpověď. ‚Nevím, jestli budu moct, navštívil mě bratranec po dlouhé době, možná k večeru. Yukio.‘ a Odeslat. Měl jsem pocit, jako by něco bylo zpečetěno. Položil jsem mobil na stůl a začal dělat večeři.

Ryuzaki: Když mi došla odpověď, smutně jsem se pousmál a povzdechl jsem si. Nemám byt proč smutný ani naštvaný! Řekl jsem si, taký má přece svůj život a nejen mě! Odpověděl jsem mu: “To je dobrý. Necháme to na zítra. Ryuzaki” odeslal jsem a šel si lehnout. Stejně jsem byl unavený a potřeboval jsem se prospat. Stejně mi to nedalo a musel jsem myslet na to všechno a pak na Yukia. Usmál jsem se a před usnutím jsem Yukimu napsal poslední SMSku “Miluju tě. Ryuzaki”

Yukio: „Proč ten mobil vždy zazvoní v nejhorší možné chvíli?“ řekl jsem zoufale, když jsem házel poslední kousky ingrediencí do hrnce a staral se o rýži. Akira mi pomohl s prostřením. Když už jsem měl chvilku oddechu, rychle jsem si přečetl Ryuzakiho odpověď. V týdnu bychom měli více času, tak proč mu na to tak moc záleží? V tu chvíli začala z hrnce stoupat pára a já vypnul sporák a dával na stůl.

Ukázal jsem Akirovi pokoj a pak jsem měl chvíli pro sebe, tak jsem si šel dát sprchu. Celkově jsem se uklidnil, ale stále se mi hlavou honily myšlenky na Ryuzakiho podivné chování. A taky i na jiné věci. Zrudnul jsem a zatřásl hlavou, abych je odpudil. S ručníkem kolem pasu a kolem krku jsem vešel do svého pokoje, kde jsem sebou praštil na postel. Kvůli Akirovi jsem musel vše poklidit, takže jsem ji kupodivu našel. Podíval jsem se na budík na stolku vedle rohu postele. Bude jedenáct. Pomalu se mi začaly klížit oči, když se z kuchyně ozvalo pípání mého mobilu. Už zase? Pomalu jsem se zvedl a šel pro mobil. Jakmile jsem si přečetl obsah zprávy, zrudnul jsem a rozhlédl jsem. Jsem sám. Začal jsem pomalu ťukat odpověď ‚Já taky.‘

Ryuzaki: Ráno jsem vstal a podíval se do okna. Vypadá to, jako by mělo pršet. Povzdechl jsem si a šel do kuchyně dát si snídani. Chleba s máslem a marmeládou. Vzpomněl jsem si na Yukiovo vaření a podíval se na svojí snídani. Nic moc ale lepší než nic. Když už jsem uvažoval tak nad Yukiem, napadlo mě, že bych mu naspal jestli má teda čas. Ale nechtěl jsem pořád otravovat. Když jsem se podíval na mobil, všimnul jsem si, že mám SMSku. Po přečtení jsem se usmál “Hlupáček.” řekl jsem si pro sebe smutně. Podíval jsem se na strop  a popřemýšlel, co budu dělat. Položil jsem telefon a šel se převléct do sportovního. Kousek od parku je les.. zajdu si tam zacvičit. Mám čas a vše mám na zítřejší odjezd už připravené. Zapnul jsem si MP3, dal do uší sluchátka, vzal telefon a vodu a běžel do lesa. Pak jsem si vše odložil a šel cvičit, nechal jsem si jen sportovní tepláky a tu MP3. Věděl jsem, že se zpotím, ale musel jsem se pořádně připravit.

Yukio: Celou noc jsem nemohl spát. Hlavou mi probíhaly všemožné myšlenky. Zřejmě kolem půl páté ráno jsem šel do kuchyně dát si sklenici mléka. Vypadalo to, že Akira spí, to je dobře. Místo sklenice jsem do sebe nalil celou krabici mléka a pak jsem si šel lehnout. Zdá se, že to zabralo, protože jsem otevřel oči, když už mi přes okno prosvítaly paprsky slunce a budík začal zvonit. Na snídani jsem udělal vaječnou omeletu. Když jsem ji dával na stůl, Akira vyšel z pokoje a mnul si oči, tak jsem mu taky naložil na talíř. Po snídani mi řekl, že by dneska chtěl navštívit jedno místo. Sice se nacházelo trochu dál, ale do večera bychom to měli stihnout zpátky. Na chvíli jsem musel zapřemýšlet. Ale nějak to určitě stihnu, tak jsem souhlasil. Akira si šel zabalit pár věcí na výlet, a já jsem měl připravit svačinu. Předtím jsem musel ale napsat Ryuzakimu. ‚Mám čas večer, dříve nestíhám. Yukio‘ a odeslal jsem. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a vzdychl.

Ryuzaki: Domů jsem dorazil něco už po odpoledne, chtěl jsem se jít osprchovat ale místo toho jsem si vše hodil na stolek a padl na postel. I když jsem byl zpocený, tak jsem se na nic nezmohl, jen jsem koukal do stropu a přemýtal si v hlavě můj “plán”. Na okamžik jsem si vzpomněl na Yukia a chtěl jsem mu napsat, nebo aspoň si zkontrolovat telefon, ale místo toho jsem usnul s poslední myšlenkou na Yukia.

Yukio: Konečně po třech hodinách jízdou autobusem jsme vystoupili v jedné menší vesnici, kterou jsem hned poznal. Kdysi v dětství tady Akira bydlel a já ho sem chodil navštěvovat. Tak jsme se celý den procházeli, až nakonec jsme se přišli podívat na jejich bývalý domov. Tolik vzpomínek… Podíval jsem se na mobil…

„To už je tolik?!“ řekl jsem šokovaně. Hodiny ukazovaly kolem páté a z nebe se nebezpečně blýskalo. Jakmile jsem si všiml, na zem už začínaly padat kapky, a do pár minut se natolik rozpršelo, že jsme se museli jít někam schovat. Sakra sakra sakra! Ani signál tu není! Nemám jak Ryuzakiho zkontaktovat! Tak jsme tu zkysli v bouřce, která vypadala, že nehodlá přestat, bez signálu, bez šance, že bychom se dostali domů do tmy.

Ryuzaki: Vzbudil jsem se  asi tak okolo 4. Zívl jsem, a když jsem si uvědomil, kolik je hodin, vystřelil jsem z postele. Sakra Yukio! podíval jsem se na telefon a měl tam od něj zpráv. Nešťastně jsem si povzdychl. Sakra prošvihnul jsem. Pak už následovala sprcha, oblečení, kontrola věcí. Po celou dobu jsem myslel na to, že jsem si mohl užít krásný večer s Yukiem a já idiot zaspal. Pak mezi 5-6 hodinou jsem vyšel z domu, motorku jsem nechal a šel na nádraží, odkud mi odjížděl první vlak. Telefon jsem si vypnul a vše dobře uzamkl až od domu po moje myšlenky na něco jiného než na pomstu. Už to začíná.

Yukio: Po pár hodinách už to vypadalo, že by se mohlo vyjasnit. Nakonec už jen trochu poprchávalo, tak jsme se šli podívat, jak se dostat domů. Poslední autobus nám před hodinou ujel, a my nevíme, kde teda přespat. Nakonec nás svezl jeden pán, co jel kolem. Jakmile jsme vystoupili a poděkovali pánovi, rozhodli jsme se, že už máme dobrodružství až po krk. Chtěl jsem se omluvit Ryuzakimu a říci, že to nestihneme, tak jsem mu chtěl zavolat. Bylo kolem deváté. Vytočil jsem jeho číslo, ale byl vypnutý. Zrovna v tuhle chvíli. Řekl jsem Akirovi, ať na mě počká doma, že ještě si musím něco zařídit a rozběhl jsem se k Ryuzakimu domů. Bylo zamčeno. Co se to děje? Neodpovídá na mobil, doma není, kde sakra je?

Ryuzaki: Konečně po dlouhé jízdě vlakem jsem dorazil do většího města. Byla to docela dálka, jel jsem několik hodin a na to jsem nebyl zvyklý, motorkou bylo všechno tak rychle. Měl jsem pokušení zapnout telefon a napsat Yukiovy ale nemohl jsem, musím aspoň pro tento okamžik zapomenout. Hned jsme nastoupil na taxík, který jsem měl už předem připravený, a jel do hotelu kousek od místa kde má být sraz Yakuzy. Doufal jsem, že to všechno vyjde, pozítří se tam mají setkat. Mám na to skoro 2 dny, abych si okolí prohlídnul a vše si prověřil, protože jestli se něco semele, tak si to pěkně odskáču.

Yukio: Domů jsem šel pomalým tempem a byla mi strašná zima. Domů jsem se málem doplazil a začal jsem kýchat. Akira mi uvařit čas s medem a zázvorem, ale to mi vůbec nepomohlo. Sám byl taky pěkně promrzlý, tak si šel dát koupel. Dopil jsem čaj a šel si lehnout, ale znovu jsem nemohl vůbec usnout, protože jsem si začínal dělat starosti o Ryuzakiho. Jak Akira vylezl z koupelny, sám jsem si taky šel dát koupel. Když jsem vylezl ven, bylo pomalu po jedenácté. Naprosto vyčerpaný jsem si šel lehnout a usnul jsem.

Ryuzaki: V hotelu jsem si vybalil svoje věci a šel si lehnout. Díval jsem se z okna a přemýšlel o Yukiovy. Povzdechl jsem si. Pak jsem se protáhnul a vstal, ještě nebylo tak pozdě na to, abych šel spát, tak jsem šel na procházku městem a okolí. Pak jsem zamířil na místo, kde mělo být uskutečněné setkání. Bylo to kousek od města za takovým parčíko-lesem. Byla tam jakási postarší budova, vypadala stará a opuštěná. Zatím se tam vůbec nic nedělo.

Yukio: V noci mě probouzely noční můry. Nakonec jsem vzdal pokusy na usnutí, otevřel šuplík a dal si tabulku čokolády. Čokoláda okamžitě uklidnila moje nervy a já se pak pustil do další. To mi opravdu chybělo! Rozhodl jsem se, že se na chvíli půjdu projít, abych si ještě pročistil hlavu. Naštěstí jsem už tolik nekašlal, tak jsem si oblékl bundu a boty a šel jsem do blízkého parku. Po cestě jsem potkal skupinku podnapilých teenagerů, ale ti byli tak namol, že si mě ani nevšimli. Když jsem přišel na místo, v hlavě se mi okamžitě rozjely vzpomínky. Sedl jsem si na houpačku a začal se houpat. Nenervuj se, Yukio. Možná třeba někam jel a vybil se mu mobil, nebo prostě někoho potkal a teď si s ním povídá… Jo, to bude určitě ono. Někam odjel a zapomněl mi to říct. Navíc, proč by mi to měl říkat, přeci jsme jen… Jen. Vzdychl jsem.

„Co mám dělat?“ řekl jsem do ticha a houpal jsem se, přitom jsem pozoroval měsíc.

Ryuzaki: Po výletu městem jsem šel zpět do hotelu, kde jsem se osprchoval a šel spát. Ráno jsem si zašel do kavárny na internet, abych se domluvil s jedním kluke,m co mi něco dlužil, aby mi zjistil pár informací. Jelikož bylo divné, že se tam zatím nic nedělo. Zítra to má začít… měly by tam už dělat aspoň nějaké přípravy. Přece jen… je to oslava ne? Navíc je to Yakuza… Něco bylo špatně.

Yukio: Pro jistotu jsem se ještě jednou mu pokusil prozvonit, ale stále byl vypnutý. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a díval se na hvězdy, přemýšlel o Ryuzakim a ostatních věcech. Koutkem oka se mihla postava, která si pak sedla na houpačku vedle. Pohlédl jsem do tváře… Ryuzakimu?! Šokovaně jsem vykulil oči, které jsem si následně protřel. Už tam nebyl. To bude tím nedostatkem spánku… Co to se mnou je? Nevidím ho jeden den, a… Zvedl jsem se z houpačky. Nesmím být na něm tak závislý. Brzy se vrátí a budem znovu trávit čas společně. S tou myšlenkou jsem vykročil zpátky domů do teplého objetí postele.

Ryuzaki: Když jsem domluvil s tím klukem, tak mělo být vše v pořádku, sraz měl být tam. Jenže když jsem tam dneska znovu zašel, pořád nic se nedělo. Napadlo mě, že bych se poptal nějakých lidí, ale bylo to blbé se tak někoho zeptat. Povzdechnul jsem si. Něco se mi tu fakt nezdá, chtěl jsem to mít za sebou, chtěl jsem zase vidět Yukiovu tvář ale nemohl jsem. Zítra… zítra to ukončím a vrátím se k němu.

Yukio: Dá se říci, že skoro celý den jsem prospal, kromě chvílí, kdy jsem si povídal s Akirou. Jako chodící spáč. Tak jsem málem přeslechl to, co mi říkal.

„Víš… já bych rád navštívil ještě jedno místo… ale když vidím, v jakém stavu jsi, tak bych tam možná zajel sám… jo, a mají tam výborné ryby, tak bych mohl nějaké dovést…“ říkal na jeden dech. Nepřítomně jsem kývl, pak zatřásl hlavou, abych se ‚probudil‘.

„Ne, ne, rozhodně půjdu s tebou. Mno, taky jsem tam dlouho nebyl, tak toho využiju… Budu v pořádku, jen jsem moc nenaspal.“ Řekl jsem a uzavřel tím diskuzi. Jinak celý den byl vlastně naprosto klidný, uvařil jsem, poklidil jsem a spal.

Ryuzaki: Konečně dneska měl nastat ten den, kdy se pomstím tomu chlapovi, jediný kdo mi kdy utekl. Dopoledne jsem se oblékl a nenápadně jsem šel k té staré budově kousek od města. Snažil jsme se chovat nenápadně, jsem přeci jen turista. Jenže nebyl ani důvod, proč bych se tak měl chovat, protože se tam vůbec nic nedělo.

Potuloval jsem se okolo po celou dobu, až už se začínalo šeřit. Nakonec mi to nedalo a šel jsem opatrně k té budově. Když jsem byl blíže, šlo poznat, že byla dost stará. Opatrně jsem otevíral dveře, které při sebemenším dotyku zaskřípaly jak 100let staré. Když jsem nakouknul dovnitř tak jsem zkameněl. Ve vnitř to vypadalo jako kdyby tam opravdu nikdo 100let nebyl. Všude pavučiny, prach a různé harampádí.

Chytnul jsem nervy, krev se ve mně jen vařila. Prásknutím jsem zavřel dveře a šel pod přístřešek té budovy. Opřel jsem se o trám a snažil se to vydýchat. Po takové dlouhé době se mi naskytla příležitost se pomstít jedinému muži, který byl hlavním hrdinou v díle, jež se mu pořád opakovalo ve snech a vzpomínkách, jediného který kdy utekl, ty ostatní byly jeho poskoci a ti už také dávno nežili. Díky mě.

Zatnul jsem ruce v pěst. Měl jsem chuť se pořádně vyřvat, něco zničit prostě cokoliv. Ta informace nejspíš byla buď falešná a nebo oni zjistili, že se dostala ven a proto tu nejsou. Nakonec jsem rukou praštil do trámu, o který jsem se opíral. Zamrkal jsem, když mi do oči popadal prach z toho otřesu. Zarazil jsem se, když jsem uslyšel “Křup”. Podíval jsem se nad sebe, a jediné, co jsem postřehl, bylo to, že jsem opravdu něco zničil podle svého přání a taky to, že mně to bude bolet. Snažil jsem se uhnout padajícímu přístřešku, ale díky ztuhlosti když jsem byl tak dlouho venku a navíc mé podrážděnosti, jsem si moc nepomohl. Když už jsem konečně viděl a cítil po tom rychlém sledu padání, křupání a rámusu. Zjistil jsem, že jsem zavalený, trčí mi jen jedna ruka a hlava, pak taky, že mě všechno zatraceně bolí, nejspíš nebude nic zlomeného, ale budu dost potlučený a bohužel to schytala i hlava a začalo se mi vše rozmazávat. Snažil jsem se aspoň trošku vyškrábat nebo vydat zvuk, ale mé tělo pomalu sláblo. Nakonec se mi zatmívalo před očima. Poslední myšlenka mi padla na Yukiho co asi právě teď dělá a zda ho uvidím, pak už nastala temnota.

Yukio: Všude byla nějaká divná atmosféra. Na normálně rušné ulici jsme byli skoro sami, bylo to až skoro strašidelné. Otočil jsem se na Akiru.

„Vážně je to tady? Nepřipadá mi, že tu někdo je…“ řekl jsem schválně potichu. Chtěl něco říci, ale přerušil ho hluk, jako kdyby něco padalo. Trhl jsem sebou a otočil jsem se za zvukem. Pak jsem kývl na Akiru. Moc se mi to nelíbí, bylo by lepší odejít, ale… jako kdyby mi něco unikalo… a rozběhl jsem se za tím zvukem. Bylo to o pár ulic dál, a po cestě jsem začal potkávat lidi. Zřejmě je to taky znepokojilo, jako mě. Doběhl jsem, a uviděl málem polo-zřícený vchod jednoho starého domu. A pod troskami něčí ruku a hlavu s černými vlasy. Rozhlédl jsem se po lidech.

„Má tady někdo mobil? Zavolejte někdo záchranku!“ zakřičel jsem a dva muži mi přišli pomoct, jak jsem se snažil vyprostit tělo z poza sutin. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme ho dostali ven. Připadal mi nějaký povědomý… Pootočil jsem jeho hlavu, abych se podíval na jeho obličej. Zatemnilo se mi před očima a s šokem se díval do jeho obličeje. Pak moji prázdnou mysl přerušilo houkání sirén sanitky.

Ryuzaki: Všechno okolo mě bylo děsně hlučné a vše mě bolelo. Myslel jsem, že budu mít klid ale ono ne, nejspíše jsem skončil v pekle. No co bych taky čekal že? Ale věděl jsem, že žiju, přece jen nejsem superman aby mě nic nebolelo po tom, co se na mě zhroutila část stavení. Když už jsem byl vzhůru chtěl jsem vědět, jak na tom jsem a taky kde jsem. Snažil jsem se otevřít oči, ale byl jsem jako z olova. Všechno jsem měl těžké a bolavé a tak jsem se zmohl jen na cukání rukou, jemné vrtění hlavou a zasténání při té námaze. Takhle uboze jsem se snad ještě necítil. Asi začnu litovat, že jsem tu vůbec jel, jestli už nelituju.

Yukio: I na pozvání lékaře jsem seděl stále na sedačce v čekárně a měl v hlavě prázdno. Akira v tu dobu měl být již doma, ale… vím, že se o mě strachuje. Najednou všechny části do sebe zapadly. Čelo jsem si dal do dlaní a díval se do země. Co tady vlastně dělám? Proč tu jen tak bezmocně sedím? Jsem hodně zmatený. Nevím, co bych mu měl říct. Nevím, jestli ustojím se na něj jen podívat. Ne, není čas být v depresi. S vážným výrazem v očích jsem vešel do jeho pokoje, kde se mé nohy znovu přimrazily k zemi. Vidět ho tam tak bezmocně ležet, jen sem tam pohnul rukama, bylo mi do breku. Odhodlaný jsem k němu přistoupil.

„Ryuzaki… slyšíš mě? To jsem já…“ zašeptal jsem mu do ucha.

Ryuzaki: Při slovech, které jsem slyšel, jsem na chvilku ztuhnul, protože se mi to muselo určitě zdát a nebo jsme byl opravdu mrtvý. Protože ať jsem byl kdekoliv, tenhle hlas by tu určitě nebyl. Musel jsem zabrat ještě víc  abych rozlepil oči a přesvědčil se jestli…. ten hlas…. je opravdu Yukio? Když se mi podařilo otevřít oči zaboleli mě, moc světla, chvilku trvalo, než jsem aspoň mohl koukat přihmouřenýma očima, viděl jsem rozmazaně. Ale věděl jsem, že někdo je vedle mě. Pomalu se mi zrak zaostřoval a po chvíli jsem mhouřil zrak na …. Yukiho. To nemohla být pravda, co tady dělal? Věděl o tom? Proč tu je? Měl jsem plno otázek, jestli to, co jsem viděl, nebyly jen halucinace. “Y-Y-Yu… Yuki…Yukio.” vychraptěl jsem ze sebe měl jsme pocit jako bych tam měl písek. “P-p-pro.. proč?” Připadalo mi jak by ta otázka nebyla jen na něj, proč tu je, ale na všechno proč já? Proč se to stalo? Proč tu jsem? Proč můj otec? prostě jako bych se ptal celkově “Proč?” chtěl jsem si sednout ale tělo jsem měl pořád těžké ale přesto jsem se musel aspoň o to pokusit, nemíním být takhle ubohý před Yukiem.

Yukio: Chytl jsem ho za ramena a držel jsem ho, aby se nemohl zvednout, po chvíli jsem ho objal.

„Co sis myslel, že tam děláš? A že já měl o tebe strach.“ Pak jsem jemně políbil na rty, tak jemně, až to skoro nebylo cítit. Po chvíli jsem ho pustil, ale v přesvědčení, že zůstane ležet. Ještě, aby se namáhal, blbec jeden. To chce snad umřít? Vzdychl jsem.

„To já bych měl být ten, co se ptá proč. Baka. Ale nebudu.“ Byl jsem na něj naoko naštvaný, ale pak jsem se usmál. „Máš štěstí, že jsme tě našli včas. Doktor říkal, že šlo o minuty. A-A když ses dlouho neprobouzel, tak jsem si myslel, že…“ za celé dva dny, žádné slzy. Ani nyní. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem.

„Jsem tak rád.“ Řekl jsem, mezitím jsem se díval na podlahu. Však on ještě uvidí, až bude plně při síle. Dám mu to pěkně sežrat. Ale prozatím… budu rád, když ho budu moct vidět.

Ryuzaki: Díval jsem se na Yukia. Musel jsem se usmát. Ten baka je tady on. Já toho vydržím dost, to by měl vědět. Byl jsem unavený z toho namáháni a tak jsem z posledních sil zvedl ruku a pohladil něžně Yukiovi tvář,nos , rty kterýma mě tak něžně líbal, pak jsem spustil ruku a vyčerpáním usnul s rukou visící z lůžka nataženou k němu.

Yukio: Usnul. Díky bohu. Ruku jsem mu opatrně dal podél těla, a pak jsem se na něj chvíli díval. Vypadá vážně klidně, když spí. Zrudnul jsem a trochu se nad něj naklonil, abych mu dal pusu na rozloučenou, ale pak jsem se napřímil, pak potichoučku vycouval z místnosti a ještě potiššeji zavřel dveře. Opřel jsem se o ně zády a vzdychl jsem. Málem mi srdce vyskočilo z hrudi. Spolkl jsem nervozitu a chystal se vyjít z nemocnice domů.