Yukio: *Bojím se ho?* prolítlo mi hlavou, když zabočil za roh. *Hm, kdo by se ho nebál… ale tohle je něco jiného…* Pomalu jsem se začal sbírat na nohy, které jsem měl jak ze želatiny. Pevně jsem svíral svoje učebnice. *Nebojím se ho…demo…* položil jsem si dlaň na hlavu a zavřel oči. *Nevím, co to je za pocit…* Vzdychl jsem a nechal jsem ruku padnout k tělu. Stále jsem se trochu červenal. Takhle nemohu jít do učebny… znovu jsem vzdychl a usedl na nejbližší okenní parapet. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo mít křídla.

‚Odletět někam do dálky, nezajímat se o to, co bylo za mnou… jen na budoucnosti záleží…‘ řekl jsem nevědomky nahlas a zřejmě jsem usnul.

Ryuzaki: Asi po několika hodinách stráveném na střeše školní budově jsem se sebral a šel k motorce. Když jsem tak šel po chodbě která byla naprosto prázdna.. ani se nedivím bylo už nějakou dobu po skončení vyučovací doby a za chvilku budou zavírat školu... ale přeci jen se někdo našel. *Zase on? Proč když se hnu tak je tam!*  *Povzdech* Spal na okně.... *Jak tam sakra může usnout?!* divil jsem se a při tom vrtěl hlavou. Zadíval jsem se na jeho spící tvář *Je jako malý anděl... i ten odraz světla v jeho vlasech mu dělá svatozář...naproti tomu já jsem ďábel.* začal jsem se chechtat té ironii. Měl bych ho vzbudit ale nechtěl jsem se s ním potkat... *Snad nečekal na mě?* no budu doufat že si na doučování nevzpomene po případě si musím vymyslet výmluvu proč jsem nepřišel. Opřel jsem se o stěnu vedle něj tak abych mu viděl do tváře, chvíli  jsem se koukal a pak jsem ho jemně štípnul do nosu aby se probudil.

Yukio: Zdál se mi krásný sen. Vlastnil jsem čokoládovou továrnu. Vyzkoušel jsem všechny příchutě, od normální až po čokoládu s kousky ryby. Všechno bylo skvělé, jako v tom filmu Továrna na čokoládu. Ale pak všechno zčernalo a já otevřel oči.

‚Haa? Asi jsem usnul… Waaaaaaaah! Ryuzaki-senpai! Co tu děláte?‘ vylekaně jsem křikl. Pak jsem si dal ruku před pusu.

‚Gomenasai, jen..jste mě vyděsil. Tu ruku před pusou jsem si nechal, abych zakryl svoji červeň ve tváři. Jak dlouho už tu je? To se na mě díval celou dobu? Proč mě to tak rozhodilo?

‚Shimata! Já zapomněl, že dneska mělo být to doučování… gomenasai, ale dneska nemám čas…‘ zalhal jsem. *Snad mi uvěří, snad mi uvěří…*

Ryuzaki: *Myslel jsem si to... děsím ho.* "Heh, to je dobrý Yukio." *smutně jsme se pousmál aniž bych si to uvědomil* "Musel jsem tě vzbudit za chvilku zavírají školu tak si pospěš a s doučováním si nedělej starosti... taky jsem neměl čas..." *usmál jsme se na něj* "No takže měj se a jo zítra taky nemusíš chodit...." řekl jsem už k němu otočen zády....

Yukio: Hrklo ve mně. Takže..to znamená, že to sám ruší? Nevím, jestli mám být šťastný, nebo smutný, tak radši mlčím a sbírám se na nohy, které mám přeleželé. Určitě jsem tu musel ležet několik hodin. Jak jsem ho viděl odcházet, něco ve mně naskočilo a začalo jednat za mě.

‚Matte, Senpai! Musím si s vámi promluvit!‘ rozběhl jsem se k němu a chytl ho za paži.

Ryuzaki: Chtěl jsem jít dál i když na mě volal, ale doběhl mě zavěsil se mi na paži. Zastavil jsem "Co chceš Yukio?" řekl jsem tiše a podíval jsem se mu do obličeje *Musím od něj...musím utéct... to nedopadne dobře.*

Yukio: ‚Víte… já vám za to všechno… no… musím poděkovat… díky tomu doučování jsem se opravdu zlepšil... a… etoo…‘ zřejmě jsem začal rudnout. A co mám říct dál? Že k němu něco cítím, ale nevím co? Muri! Zettai muri!! Nervózně jsem si prohrábl vlasy, které mi padaly do očí.

Ryuzaki: Díval jsem se na něj jak začal rudnout a nervóznět *Shimata! Začíná to být moc nebezpečné!* poslední kapkou bylo to jak si prohrábl vlasy.... jak odhalil svojí tvář. Nevím co to do mě velo byl to jako popud, něco co jsem prostě musel udělat... nebo chtěl? Chytl jsem ho za ruce a přitlačil ke stěně a než jsem se stihl zastavit přiložil jsem mu svoje rty na jeho byla to tvrdá pusa která se zjemnila a pak jsem se špičkou  jazykem dotkl jeho rtů... když jsem ucítil chuť jeho rtů vzpamatoval jsem se a odskočil jsem od něj. Díval jsem se na něj překvapeně a zakrýval jsem si ústa... nechápal jsme co se to se mnou děje. *Vždyť je to kluk! Kluk!!!! Tak proč ho líbám! A ještě lepší otázka proč se mi to tak líbí!*

Yukio: *C-co to…* Když mě políbil, byl jsem v šoku. Ale nebránil jsem se. Líbilo se mi to, a moc. Bohužel se odtáhl příliš brzy. Zůstal jsem zmrazeně na místě. Atmosféra kolem nás jako kdyby zhoustla a ztěžkla. První slova jsem ze sebe vydal já.

‚P-proč…‘ zeptal jsem se skoro neslyšně, ale byl jsem si jistý, že mě slyšel. Každou vteřinu jsem začínal být nervóznější a čím dál víc v rozpacích. Nemohl jsem utéct, jako kdybych nemohl ovládat svoje tělo. Už jsem nemohl snést pohled na něj, tak jsem se radši díval nalevo od sebe, kde jsem uviděl Karen, jak na nás v šoku zírá.

Ryuzaki: Nevěděl jsem jak odpovědět na jeho otázku protože jsem se ptal na to samé. "Já...." povzdechl jsem si "Hele já jsem tě políbil pro-...." uviděl jsem kam se tak vyjeveně dívá když jsem uviděl ji. Karen.... *Zase ona...*  *Povzdechl jsem si podíval jsem se na oba a řekl jsem "Sayonara" tiše a pak jsem se otočil a rychlým krokem  a ty dva vzadu jsem ignoroval. Došel jsem  ke své motorce, nastartoval jsem a uháněl pryč jezdil jsem až do tmy abych dostal z hlavy Yukiovu příchuť i ten jeho výraz *Co si teď o mě bude myslet bože? A proč mě to vůbec zajímá?! Shimata!!!!* nakonec jsem zastavil zas u toho parku. Hvězdy zas svítily a já vylezl na strom, šlo to lehce listí bylo už opadané takže jsem viděl dobře na obloku když jsem si sedl do kutry stromu mezi holé větve. *Nebydlí tu někde poblíž Yukio? Co asi teď dělá? Jak se bude chovat?* v hlavě mi vířily podobné myšlenky a když jsem si to uvědomil tak jsme si rukou zakryl obličej a snažil se úporně přemýšlet na něco jiného.... nevnímal jsem nic kromě větru který foukal a mého dechu... *Musím myslet na něco jiného, jiného, jiného...* a to jsem si pořád opakoval.

Yukio: ‚K-Karen…‘ zavrtěl jsem hlavou ‚J-jak dlouho tu jsi…?‘ Vykročil jsem k ní, ale ona začala couvat.

‚Nechoď ke mně, Yukio… prosím…‘ zašeptala mezi proudy slz a pak se rozběhla pryč. Chápu ji. Prstem jsem si projel místo, kde mě Ryuzaki políbil.

‚Tohle musí být jen sen… za chvíli se určitě probudím na tom parapetu…sám…‘ To slovo se mi hnusilo. Zrovna, když mám něco na dosah ruky mi to někdo posune ještě dál. Praštil jsem pěstí do zdi, nevnímajíc bolest. Na chodník začaly dopadat kapky. Zřejmě pomalu začínalo pršet. Aspoň déšť zakryje moje slzy. Pomalu jsem šel tam, kam mě nohy nesly. Neuběhlo ani deset minut a už jsem zvonil na zvonek nějakého bytu. Rozhlédl jsem se a poznal čtvrť, kde žije moje sestra se svým přítelem. Pro sebe jsem se usmál, proč jsem chtěl jít zrovna sem. Dříve, než jsem stačil sejít první schod se otevřely dveře a v nich stála vysoká mužská postava s hnědýma vlasama a milýma očima upírajíc na mě.

‚Nejsi ty…‘ načnul, když se kolem něj procpala moje sestra na neobjala mě.

‚Yukio! Dlouho jsi tu nebyl! Určitě jsem ti chyběla, co? Neboj, však já tě zase někdy navštívím, ale teď máme v práci fofry, takže..‘ a je to tu. Když začne mluvit, nikdo ji nezastaví. Vešel jsem opatrně dovnitř, zanechajíc moje pocity venku v dešti.

Ryuzaki: Cítil jsem jak na mě dopadaly kapky deště, tak jsem se zabral do myšlenek, že jsme si neuvědomil, že jsem celý promočený. Opatrně jsem seskočil ze stromu a odjel na motorce domů.  Musel jsem se osprchovat a tam jsem taky strávil nějaký ten čas, byl jsem jak zpomalený všechno mi trvalo dlouho jako bych byl v transu a v hlavě jsem si pořád opakoval *Jiného...* Další den jsem do školy šel pěšky protože bylo pořád škaredě. Mě to ale vyhovovalo protože jsem měl dost času na přemýšlení *co budu dělat? Co když ho potkám? ale to se nestane* ve škole jsem byl vždy dost brzy abych věděl že nepotkám Yukiho a odcházel jsem ze školy dost pozdě těsně před zavíraní školy. Pak jsem se poflakoval v parku, dokonce jsem si zašel do knihovny ale byla to jen chvilka protože na mě zaútočily vzpomínky. A takhle to šlo několik dnů pořád jsem se mu snažil vyhýbat i když jsem ho ani jednou neviděl za ten čas tak jsem ho viděl v mé hlavě... už jsem měl toho dost takže jsem se rozhodl že si zajdu dát nějaký ten drink. bylo pozdě když jsem zašel do klubu kousek od parku měli tam dobré sake a holky taky nebyly špatné moc jsem se neopil byl jsem pořád při vědomí i když jsem chtěl se úplně ztřískat, do oka mi padla i jedna holka tak jsem ji sbalil a šli jsme ven z klubu s mojí rukou kolem jejích ramen.*Snad takhle na něj zapomenu snad její rty přehluší ty jeho.*

Yukio: U sestry jsem strávil do večera, pak jsem odešel domů. Zase mám v hlavě další dávku drbů, o které vůbec nestojím. Ale přehlušilo to ty pocity, které byly jako vyšinuté. Doma jsem se zahrabal do hromady plyšáků, ale stále jsem nemohl přestat myslet. Nakonec jsem vyčerpán usnul. Takhle se to opakovalo pět dní. Byl jsem obklíčený vzpomínkami na něj. Už mě to začalo unavovat. A pak se stalo to nejhorší…

‚K-kde je moje čokoláda?!‘ zakřičel jsem. Nevědomky jsem na sebe nahodil ‘jeho‘ kabát a šel jsem ven do nejbližšího obchodu. Ani jsem si nevšiml, že bylo kolem půl deváté. Jak jsem si vybíral mezi oříškovou či mléčnou, koutkem oka jsem zahlédl podivný pár vycházející z baru naproti. V odrazu zrcadla jsem viděl obličej toho muže a mě se znovu rozbušilo srdce. *Že já ho musím potkat v té nejnevhodnější chvíli.* a pak jsem si všiml, že mám na sobě jeho kabát. Ale tu dívku jsem nepoznával. Kdo byla? Začala se ve mně zvedat vlna vzteku. Odkud se bral, či co ho způsobilo jsem netušil, ale nemohl jsem se ovládat. Zaplatil jsem a s plnou taškou čokolády jsem přemýšlel, jestli je mám sledovat nebo ne. *Proč mě to vlastně zajímá? Vždyť může být s kýmkoli. Neříkej mi že… žárlím?* Zrudnul jsem. Když už jsem ho potkal, mohl bych mu vrátit ten kabát. Ne, ten mu můžu vrátit třeba zítra… zjistil jsem, že nemám vůbec žádnou odvahu. Možná to bude tím, že není sám.Mezitím jsem je ztratil z dohledu.

‚Shimatááá, já je ztratil!‘ málem jsem zakřičel. Vzdychl jsem a radši šel domů zpátky do obležení králíčků.

Ryuzaki: Díval jsem se na holku vedle sebe ale nějak mě nevzrušovala a ani jsem nic necítil *Proč sakra u kluka jsem celý nevrlý a u ní vůbec žádná reakce a to je to kočka!* v hlavě se mi oběvil obličej Yukiho *Shimata!* nechtě jsem to řekl i na hlas "Copak zlato něco se ti nelíbí?" řekla na mě ta holka ani nvm jak se už jmenovala "Nic jen...." *povzdechl jsem si* "Jen ? " zastavila se a podívala se na mě "Nic myslím, že půjdu domů gomen ale nejde to.." řekl jsem . "Cože takže nejdříve mě balíš a teď se ti zas jako nechce?! Kdo si myslíš že jsi ?! " začala na mě křičet "Bože, proč ječíš nic jsem ti neslíbil !" řekl jsem naštvaně a ona pokračovala ve svém ječení a nadávkami na mě *opravdu tu ženský nemusím jsou tak uječené a je z nich jen bolehlav* pak už jsem se naštval "Hej! Buď už prosím tě zticha opravdu se omlouvám ale v hlavě mám někoho jiného a nejde to, prostě nejsem schopný ani tě políbit na to abych si s tebou něco začal!" skoro jsem zakřičel  pak jsem se zarazil protože jsem koutkem oka viděl něco povědomého, mojí bundu a Yukiho v ní zůstal jsem na něj zírat *Shimata! Snad nic z toho neslyšel!* pomyslel jsem si.

Yukio: Myslel jsem si, že jsem je ztratil. Byl bych rád, kdybych je ztratil. Byl bych rád, kdybych zmizel. Kdyby se nic nestalo. Teď se vše jen zhoršuje. Všiml si mě. Rád bych začal utíkat, ale nemohu. Znovu cítím tu bezmoc.

‚D-dobrý večer, Ryuzaki-senpai…dneska je krásná noc, viďte… heheh…‘ Snažil jsem se vypadat nenápadně, ale ztroskotal jsem. Zasloužím si pohlavek. Radši jsem se sebral a rozhodl jsem pro útěk. Utéct od všeho. Jak vždycky. Ale tohle si mě chytí kdekoli a kdykoli.

Ryuzaki: Začal utíkat. *Tak to neee... to ani náhodou!* "Yukio! Zastav!" zařval jsem ale neposlouchal, rozběhl jsme se za ním a ignoroval jsem tu potrhlou holku. Po chvilce jsem ho dohonil a aby zastavil musel jsem ze zadu obejmout "Yukio, tak už konečně stůj sakra!" řekl jsem mu do ucha v klidu "Proč utíkáš?"

Yukio: Jeho dotek by tak příjemný… matte, proč o tom přemýšlím? Stejně je konec… on byl vlastně nějaký začátek?

‚Pusťte mě, senpai…‘ řekl jsem mírně naštvaně a snažil jsem se mu vyklouznout.

Ryuzaki: "Neutíkej pořád a nepustím dokud mi neodpovíš Yukio." Pořád jsem šeptal a sevřel ho pevněji.

Yukio: ‚Nechte mě jít… už… už jsem unavený z toho všeho…‘ přímo to ve mě žhnulo. Ale nemohl jsem udržet slzy na krajíčku.

Ryuzaki: cítil jsem jak mi jeho slzy dopadaly na ruku "Baka! Proč pláčeš?! Moc tě mačkám?! Bolí tě něco?! Nemáš horečku?! Neudělal ti někdo něco?!" brebentil jsem páté přes deváté, pustil jsem ho a postavil jsem ho čelem k sobě abych ho mohl zkontrolovat ze všech stran, zvedal jsem mu ruce, šahal na krk, ramena, nohy abych se ujistil jestli je všechno v pořádku  pak jsem zkontroloval teplotu a přiložil svoje čelo k jemu. Byl zase horký! *Má horečku určitě je nemocný* "Pojď dovezu tě k doktorovi jestli chceš! Máš horečku baka!" chytl jsem ho za ramena a díval se mu do očí když jsem mu to říkal a pořád jsem čekal odpověď zároveň jsem si uvědomil že se chovám jako naprostý hlupák *Shimata!*

Yukio: Odstrčil jsem ho od sebe.

‚Nech mě už být! Už jsem vážně ze všeho unavený! Vůbec nic nechápu… proč vždycky, když si tak blízko mě mi začne srdce bušit tak rychle, proč nemůžu na tebe přestat myslet, proč jen ty?! Vůbec ničemu nerozumím a už mě ta moje neschopnost vážně štve! Proč se o mě všichni musí tak starat?! Taky dokážu být dospělý! Však já vám ještě ukážu…‘ ke konci jsem ztišoval a utápěl se ve vzlycích. Když jsem si uvědomil, co jsem vlastně řekl, zrudnul jsem, ale ne ze vzteku.

‚B-beru všechno zpět…‘ pomalu jsem začal couvat, až jsem se rozběhl a snažil na všechno zapomenout.

Ryuzaki: zůstal jsem stát jako opařený a koukal na jeho záda jak mi mizí z dohledu *Co-cože to říkal?! Počkat počkat, absolutly nemožný! Demoo...* cestou domu pořád si přehrával jeho slova *Musím se ho na to zeptat podrobněji..nechápu to.... nechápu hodně věcí  u něj... ale tentokrát mi neuteče .....* a to už jsem usínal doma ve své posteli a  promýšlel plán na to co udělám když ho opět potkám…

Yukio: Když jsem vletěl do domu, hned jsem za sebou zabouchl dveře a opřel jsem se o ně. Otřel jsem si zbývající slzy a bez života jsem se vlekl do svého pokoje.

‚Nee, Usagi-san, budu se mu moct někdy podívat znovu do očí? Budu se na něj někdy vůbec moci podívat?‘ tulil jsem se k němu a začal všeho litovat. Pak jsem vyskočil a s hrůzou v očích jsem se rozhlédl po pokoji.

‚Moshikashte… mohla by to být… ne, nemožné! To opravdu nemůže být láska!‘ vzal jsem polštář a přitiskl jsem si ho na obličej. Pak jsem si ho sundal a začal jsem do něj nenuceně mlátit pěstmi a přitom jsem přemýšlel, jestli to může být pravda.

Druhého dne jsem šel znovu do školy. Už tak jsem toho hodně zameškal, a navíc si musím promluvit s Karen… ale za to je tu šance, že se s ním potkám… ghh. O volné hodině jsem si to namířil na střechu. Snad aspoň tam budu mít trochu klidu a najím se…

Ryuzaki: Opět jsem trávil čas na střeše a přemýšlel jsem o slovech yukiho nedalo mi to ani spát . Pak jsem uslyšel cvaknutí dveří *Copak to nikdo neví, že střecha je moje!* otočil jsem se abych vetřelce sjel ale stihl jsem se zarazit... byl to Yukio usmál jsem se pro sebe. Opatrně a po tichu jsem šel za něj. Zdá se , že si mě nevšimnul. Postavil jsem se za něj tak aby kdyby se pokusil utéct tak nemá šanci přeci jen jsem se už něco naučil. "Oh-ha-yo Yuuukio." řekl jsem znuděně a protáhle s pohledem upřeným na něj.

Yukio: Málem jsem dostal infarkt. Vylekaně jsem nadskočil a otočil se.

‚O-ohayou, Ryuzaki-senpai…‘ zašeptal jsem neutrálně. ‚Gomennasai, jestli vás ruším…‘ *Graaaaaah! To mi ještě tak chybělo! Proč jsem sem vůbec chodil?* Automaticky jsem ho chtěl obejít, ale blokoval mi cestu.

‚M-mohl by jsi…‘ snažil jsem se říct…

Ryuzaki: "Ie! To bych nemohl mám tu pár věcí s tebou na probíraní" *nebezpečně se usmál* "Tak se uvolni s posaď se Yukio"

Yukio: ‚J-já zapomněl, že mám ještě službu v knihovně, takže… opravdu musím…‘ snažil jsem se vykroutit z rozhovoru, ani jsem se přitom nepodíval do jeho obličeje. Ještě by zjistil, jak rudý jsem.

Ryuzaki: "Když máš službu, tak pročpak jsi šel na střechu? Hmmm Yukio? " Pořád jsem se usmíval. Věděl jsem, že se snažil vykroutit ale tentokrát mi neuteče!

Yukio: ‚J-já… no… etoo… chtěl jsem se v klidu najíst… prostě mě už pusť!‘ snažil jsem se ho odstrčit, ale stál mi v cestě jako hora.

Ryuzaki: "Už dost!" zvýšil jsem hlas "Nesnaž se pořád utíkat, pokud to nevyřešíme teď a tady tak to bude jindy a čím více to budeš oddalovat tím to bude horší!" a sevřel jsem jeho bradu mezi palec a ukazováček a tak jsem ho přinutil se na mě podívat "Chápeš Yukio? Neunikneš! Tak proč to oddalovat... je to jen pár slov." a zase jsem se nebezpečně usmál.

Yukio: Zřejmě jsem teď vypadal jako vyděšené štěně, protože jsem se tak cítil. Nemohu vzdorovat, je příliš silný… a je moc blízko. Nedělá mi to dobře. Odstrčil jsem jeho ruku a sedl si na zem opřený zády o zeď.

‚Tak fajn…‘ odsekl jsem až příliš ostře. Uvnitř jsem však byl strašně nervózní a srdce mi znovu bilo o stošesté.

Ryuzaki: Uchechtl jsem si a posadil jsem se vedle něj "Taaak... co mělo znamenat to včera večer ? " díval jsem se na něj aby mi neušla ani jeden pohyb v jeho obličeji.

Yukio: Vstal jsem. O ničem jiném se nechci bavit méně, než o tomhle tom tématu.

‚Co by? Omylem jsem něco vypustil… je jen na tobě, jestli tomu uvěříš nebo ne. O tomhle se vážně bavit nechci…‘ Jako kdybych to ani nebyl já. Srdce mi radilo, abych mu to vše vysvětlil, ale nemohl jsem. Ne potom, co jsem si to uvědomil. Nervózně jsem polkl a začervenal se.

Ryuzaki: *omylem...hmmm.... takže to chce skrývat? Tak proč mi to tedy řekl?* "Víš abych pravdu řekl nějak tomu nerozumím....ani sám sobě..." *schoval jsem si tvář do dlaní a začal jsem přemýšlet *Co se to děje? Proč mi to řekl? že by .....* "Proč rovnou neřekneš, že máš ze mě strach... pořád mi utíkáš a schováváš si tvář.... kdykoli se přiblížím tak ustupuješ ode mě a když se tě dotknu rovnou ode mě utíkáš...." znovu jsem se uchechtnul ale teď už do dlani.... seděl jsem shrbený na zemi ruce na kolenou a v rukách svůj obličej... nemohl jsem na něj přestat myslet...

Yukio: ‚Hah? Bát se tě?‘ *Tak tohle ho trápí?* Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce, ale v jisté části mě u něj píchlo. *Takže o mě nemá zájem?* prolétlo mi hlavou a já to hned zapudil.

‚A-asi sis to špatně vyložil…n-ne, že bych se tě někdy nebál… ale… špatně sis to vyložil…‘ Nedokážu to říct. Prostě to nejde. Jsme oba muži… a navíc, určitě o mě nestojí. Sakra, proč mě to trápí?! Není to, že bych ho měl rád… *Lháři* ozvalo se moje svědomí. Já vím. Jsem lhář. Vzdychl jsem.

‚Kdybych ti řekl, že se tě nebojím, věřil bys mi?‘ sklonil jsem se k němu.

‚J-je to totiž jinak…‘ zrudl jsem.

Ryuzaki: najednou jeho hlas byl tak blízko a nebojí se mě ? opravdu řekl že ne? tak... proč tedy ty reakce? Zvedl jsem hlavu a Yukio se nademnou nakláněl myslím že jsem lehce zčervenal nebo jinak si svoji reakci nedovedu popsat "Ehm...Nevím...Proč tedy ty všechny reakce a ani nechápu to co jsi mi řekl včera. Pomalu už nechápu nic... Ani to proč jsem tě tehdy políbil.... ani to proč mám pořád potřebu tě ochraňovat....nechápu už nic." řekl už potichu a sklopil smutně zrak dolů.

Yukio: On…. Se začervenal. Musím říct, že vypadal fakt roztomile. *Shimatáá! Na co to myslím?!* Vzdychl jsem. Je to vážně baka. Položil jsem mu dlaň na hlavu a rozcuchal mu vlasy.

‚Baaka. Já to chápu moc dobře… teda, aspoň myslím…‘ trochu jsem znervózněl a přestal jsem mu cuchat vlasy. *Jemné…* Chtěl jsem si dát pěstí. Najednou jsem se neovládl a dal mu pusu na vlasy. Vyděšen vlastním pohybem jsem pomalu mířil ke dveřím. V hlavě jsem měl vážně zmatek. *Co jsem to udělal? Proč jsem to udělal? Kdo že jsem? Jsem to vážně já?*

Ryuzaki: já...já byl nervózní ?! a zčervenal jsem po tom polibku ještě víc .... *Sakra co se to se mnou děje?! Já se nikdy nečervenám! Zetai! Zeataaaai!* řval jsem v hlavě ale skutečnost byla jiná... když jsem si všimnul, že odchází pryč vyskočil jsem na nohy a dohonil ho objal jsem ho ze zadu a jednou rukou jsem mu natočil tvář ke mě a jemně ho políbil na rty "Tak proč tedy ? Proč  mám nutkání tohle dělat ti?" rukou jsem pořád spočíval na jeho tváře a něžně se mu koukal do očí...

Yukio: Když mě políbil, zrudnul jsem jak rajče Nemohu se dívat do těchto očí. Při prvním setkání byly tak chladné, proč jsou teď jako něžné obláčky? Odvrátil jsem pohled.

‚Věř mi, nechceš to vědět…‘ řekl jsem šeptem a snažil jsem se vyklouznout z jeho objetí. Proč je mi tak příjemně? Vůbec se mi ho nechce odstrčit. Chci k němu blíž. Málem jsem se neudržel a dal mu polibek. Málem. Naštěstí mě vyrušilo zvonění mobilu. Odemknul jsem ho. Proč mi do školy volá sestra?

Ryuzaki:  jeho výraz... byl zvláštní jako by chtěl utéct ale zůstat zároveň , pak ten otravný telefon zamračil jsem se a vzal jsem Yukimu ten telefon z ruky a típnul to pak jsem si ho dal do kapsy v mých džínech "Gomen Yukio ale tohle má přednost...." Povzdechl jsem si a podíval jsem se na hodinky na rukou*shimata netušil jsem, že jsme tu strávily tolik času*  vzal jsem ho za ruku a odtáhl jsem ho k motorce kde jsem mu nasadil helmu na hlavu a zapnul jsem mu ji. Nasedl jsem a zakřičel na něj přes hluk motoru "Drž se! Pojedeme ke mě!" a jeli jsme směrem ke mě.... *Tohle bude zajímavé* řekl jsem si…