Ryuzaki: Byl jsem doma a nevěděl jsem, co budu dělat, byla tu taková nuda a byl víkend na to abych šel do školy navíc po tom králíkovi nemůžu zajít do baru pořád mi vrtá hlavou, proč mi ho dal. Asi se půjdu projít, abych si vyčistil hlavu. Oblékl jsem si na nahé tělo mikinu a lehce ji rozepnul, už jsem se připravil na běh, vzal jsem si tenisky a tepláky pak jsem vyšel z domu. Když jsem šel okolo Yukiova domu zastavil jsem se a koukal na okna *Copak asi dělá?* přemýšlel jsem když se najednou otevřely dveře a stál tam Yukio....

Yukio: Zůstal jsem zaraženě stát a díval jsem se na Ryuzakiho, který stojí před mým domem a dívá se na mě. Krapet jsem zrudnul a řekl si, že na ty nákupy mohu jít později, takže místo abych šel ven, rozhodl jsem se jít zpátky. Ale zarazil jsem se. Musím mu ho dát. Vběhl jsem do domu, popadl toho králíka, co mu stále ležel na stole a podal jsem mu ho. ‚T-to sis zapomněl…‘ řekl jsem nervózně.

Ryuzaki: Koukal jsem jak mi podává toho králíka co jsem mu vrátil "Yukio..." řekl jsem něžně bože jak mi chyběl "Já to nemůžu přijmout..." řekl jsem smutně pak jsem se mu podíval do oči a řekl jsem "Můžu místo toho chtít nějakého jiného plyšáka?" řekl jsem už s úsměvem, "Chtěl bych jednoho konkrétního který je jedinečný ale bohužel ten králiček mě odmítá a pořád mi utíká a já už nevím co mám dělat nemůžu zapomenout a když už to jakžtakž jde tak se zase ukáže a jsem tam kde jsem byl." řekl jsem s úsměvem ale přesto smutně "Myslíš že by jsi mi mohl něco takového dát?" zeptal jsem se ho a přistoupil k němu blíže chytl jsem ho za ruku kterou mi podával toho králička a čekal na jeho reakci.

Yukio: Hned mě napadl ten králičí oblek, co jsem měl na Halloweenu, když jsem byl ještě na základce, ale okamžitě jsem to zapudil. ‚M-myslím, že takové králíky nevyrábějí, ale…‘ bylo mi jasné, že nemluví o králících. ‚N-nevím, jestli něco takového mám… možná to někde najdu a pak ti to můžu s odvahou předat… ale prozatím…‘ bylo to těžké vyslovit. Kdybych něco takového měl, myslím, myslím, že bych byl jiný. Že bych od všeho neutíkal. ‚T-tenhle by měl prozatím stačit…‘ chtěl jsem se vytrhnout z jeho sevření.

Ryuzaki: Smutně jsem si povzdechnul "No když myslíš Yukio." řekl jsem zklamaně, nevím proč se snažím když stejně zase uteče tak jako ostatní nebo pokaždé uchechtnul jsem se, "Arigatou, je pěkný jsem rád." řekl jsem a nahodil šťastnou masku, pustil jsem ho a vzal toho králička a usmál jsem se na něj opravdu i ten pohled mi připomíná Yukiho "Tenhle bude semnou spát nikdy jsem neměl plyšáky, takže aspoň zkusím jaké to je." řekl jsem dal jsem pak králíka do kapsy "No já půjdu běhat Yukio, takže zatím se měj a doufám že tě obřík ochrání místo mě." řekl jsem mu a pocuchal mu vlasy a otočil jsem se k odchodu abych mohl tohle všechno ze sebe dostat úplným vyčerpáním a propocením.

Yukio: Jeho dotek pálí. Byl to falešný úsměv. Jako bych ho dokázal prokouknout. Ale jsem rád, že si ho nechal. Jakmile odešel, okamžitě jsem přímo vletěl do pokoje a začal prohledávat svou skříň. Ano, krabice s temnou minulostí. Stále tam byl. Ty jeho oči… brr. Vytáhl jsem starý a zaprášený kostým králíka. Ta léta se na něm vyřádila. Myslím, že by nebylo špatné ho dát do pucu. Na co to myslím?! Zatřepal jsem hlavou, hodil kostým zpátky do krabice a schoval to do nejzazšího rohu skříně. On mě opravdu dokáže vykolejit. Nakonec jsem se rozhodl jít nakoupit, když se mi vůbec nechtělo vycházet. Příliš jsem se bál. Že ho zase někde uvidím, přinejhorším, s někým. Sice mi do toho nic není, ale opravdu mě to vždy vytočí. Žárlivost? Já žárlím? Po návratu jsem zase skočil do svojí nory, ale stále jsem pozoroval toho duhového nováčka, co seděl naproti a díval se na mě skelným pohledem, který mi připomíná ten jeho…

Ryuzaki: Byl jsem už doma z běhání, myslím, že tak dlouho jsem nikdy neběhal a za to všechno může Yukio! Podíval jsem se na toho šedivého králička, kterého mi dal a řekl jsem mu "Yukio, ty šmejde proč jsi mi musel tak změnit život?!" mračil jsem se na něj ale králiček mi neodpovídal, pak jsem si uvědomil, že tady mluvím s plyšákem, odfrknul jsem si a králíka hodil na postel. Poté jsem se rozkašlal, začalo mě bolet v hrudníku. "No bezva nejdříve Yukio a teď chřipka! Jsem zvědavý, co mě skolí pak?!"  brblal jsem když jsem šel do sprchy abych mohl ze sebe smít ten pot a trošku se zahřát. Pak jsem si udělal polévku, samozřejmě instantní, snad jiné jídlo nejím, než ty ze sáčku. Ale než jsem se pustil do jídla, musel jsem se vysmrkat a znovu jsem se rozkašlal. "Ach bože! Teď nějakou dobu do školy asi nepůjdu. Co sakra budu dělat?!" opět jsem nadával mezitím, co jsem jedl polívku. Aspoň, že ve škole mám dobré známky, takže m to nějak neuškodí na průměru. *Jen neuvidím Yukia, ale to by mi mělo být sakra jedno!* u toho už jsem nadával i v myšlenkách a připravoval se na celodenní ležení kašlání a smrkání.

Yukio: Ryuzaki není ve škole. A to jsem měl v plánu mu předat tu bundu, kterou u mám u sebe snad pár týdnů. Vždycky mi něco zkazí plány. Noo… aspoň, že vím, kde bydlí. T-to mám jít jako k němu domů? Po ‘tamtom‘? Při vzpomínce jsem zrudl. Jak mohu očekávat, jestli to nezkusí znovu? No, ale že nepřišel do školy, to ho něco muselo zkolit. Po škole jsem šel rozhodnutý, směrem jeho dům. Bohužel si cestu pamatuju moc dobře. Rád bych zapomenul. Nervózně jsem zazvonil.

Ryuzaki: *Bože! Kdo to otravuje když je mi tak mizerně!* nadával jsem v duchu a pomalu vstával z postele, pak jsem se ploužil ke dveřím nejspíš dotyčného vyděsím protože moje vlasy jsou jako křoví mám kruhy pod očima a chrchlám. Otevřel jsem dveře a zíral jsem "Yukio? Ahoj, co tu děláš?" zeptal jsem se chraplavým hlasem.

Yukio: Málem jsem vykřikl. Málem. Vypadal příšerně. Ale byl to starý dobrý senpai. ‚D-dobrý den, já jsem ti jenom přišel donést tu bundu…‘ postupně jsem ztišoval, když jsem viděl ten svinčík panovat po jeho domě. Samozřejmě i u mě je svinčík, ale tohle… ‚V-vypadáš příšerně… to tu žiješ sám?‘ zeptal jsem se mimovolně.

Ryuzaki: "Ah, ta bunda! Úplně jsem zapomněl, arigato." řekl jsem chraplavě a opřel jsem o rám dveří bylo my blbě "Ano, už nějakou dobu, a gomene že jsem tě vyděsil, jsem nemocný." Yukio: ‚To mi došlo…‘ byl jsem docela nervózní a ruce se mi třásly, když jsem mu podával bundu. ‚K-kdybys něco potřeboval tak… no jo vlastně…‘ zamumlal jsem. ‚J-je to trochu trapné se na to zeptat, ale… pro tvé dobro mi dáš tvoje telefonní číslo…‘ strašně jsem zrudnul, když jsem to říkal. ‚Kdybys potřeboval pomoct, přišel bych…‘

Ryuzaki: "Heh" on mi nabízel pomoc? Po tom všem? No... asi by to nebyl Yukio co? "Jo jasně číslo ti dám." pomalu jsem se odpotácel do kuchyně pro propisku a papírek kde jsem napsal svoje tel. číslo a pak zpátky ke dveřím. "Na, tady máš číslo. Nemusíš se o mě bát já toho dost vydržím...*kašel* a tady by to nejspíše potřebovalo úklidovou četu *kašel* ale děkuju za nabídku." usmál jsem se a zas dostal kašel tiše jsem zanadával.

Yukio: ‚J-jasně…‘ nevěděl jsem, co říct dál. Schoval jsem si papírek s jeho telefonním číslem do kapsy. ‚Hlavně se uzdrav…‘ řekl jsem a měl namířeno zpátky domů, kde na mě čekalo učení.

Ryuzaki: "Jo, jo díky." řekl jsem, zavřel jsem a odpotácel jsem se zpět do pokoje. Kde jsem se svalil do postele a byl rád, že jsem ten kousek cesty zvládnul. Ani po pořádně bitce se takhle necítím! Chvilku jsem se díval na TV, pak jsem se učil, pak jsem zas jen ležel a teď jsem musel do sprchy, jenže byl jsem tak unavený, že se mi absolutně nechtělo ale byl jsem dost propocený z té horečky a to jsem měl jen tepláky. Takže místo abych se šel osprchovat tak jsem tam usnul jak vyvržený vorvaň. Po probuzení jsem se nakonec odpotácel do sprchy, kde jsem málem usnul. I když jsem byl hladový, tak jsem v županu zalezl do postele a konečně pořádně usnul vedle svého přírustku Hrdiny Holubínka jméno které jsem dal šedivému králíčkovi. Yukio: Jakmile jsem přišel domů, začal jsem s učením. Ach jo… některé věci pořád nechápu. Mohl jsem ho požádat, aby mě to naučil, ale to by znamenalo u něj zůstat… U. NĚJ. ZŮSTAT. ->  ZŮSTAT PŘES NOC => VELICE RISKATNÍ! Sklonil jsem hlavu. Ne, radši se to naučím sám. Podíval jsem se na mobil, ve kterém jsem měl uložené Ryuzakiho číslo. Mám chuť mu zavolat. Co asi teď dělá? Nevědomky se mi začala klížit víčka, až jsem nakonec usnul ležící na svém sešitu. Test dopadl překvapivě dobře. Zbytek dne utekl jako voda. Vlastně jsem byl docela spokojený. Jako kdyby se vše začalo navracet do starých kolejí. Po škole jsem se rozhodl zavolat Ryuzakimu, jestli je v pořádku… možná bych mu i něco uvařil. Začalo to vyzvánět. Minutu…. dvě… pak naskočila hlasová schránka. Zkusil jsem to znovu. Bez úspěchu. Začal jsem být nervózní. Snad se mu nic nestalo. Nebo možná jen usnul? Nebo zkolaboval? Prošel jsem kolem svého domu a pokračoval k jeho. Nejprve jsem se přitiskl ke dveřím a snažil se zaregistrovat nějaký zvuk. Ale nic. Zazvonil jsem a doufal v reakci.

Ryuzaki: Měl jsem sen, kde jsem byl na koncertě, kde jsem hrál na piano, přišlo tam tolik lidí. Slyšel jsem různé zvuky, i zvuk, který tam nepatřil. Ohnal jsem se rukama, abych ho zaplašil, ale jediné co se mi podařilo, tak probudit se a spadnout na podlahu. Ještě že jsem tam měl tolik oblečení, že jsem skoro nic necítil a po chvilce jsem znovu upadl do spánku. Přemyšlejíc co to byl za zvuk.

Yukio: Zvonil jsem, a zvonil, a zvonil. Žádná reakce. Až příliš podezřelé. Vzal jsem kliku a dveře se otevřely. Až příliš snadné. Pomalu jsem se plížil jeho domem, až jsem si začal připadat jako nějaký zloděj. Našel jsem ho ležet na zemi. Vypadal vážně klidně, jako by spal. Že já se strachoval. Oddechl jsem si. ‚Ty jeden spáči…‘ zašeptal jsem a rozhodl jsem se jít ven, když jsem dost hlasitě šlápl na ležící kelímek od instantních nudlí.

Ryuzaki: Zase nějaký zvuk se mi vetřel do spánku. Prudce jsem se zvednul až tak, že se mi zamotala hlava. Ještě rozmazaně jsem viděl, když jsem se koukal po pokoji a.... byl tam Yukio. "Ehm..... ty jsi sen, že jo? Protože pravý  Yukio by ke mně nepřišel, on by se bál. " zeptal jsem se, protože nic jiného to nemohlo být. On by ke mně nikdy nepřišel. Nebo... nebo jo? Divoce jsem mrkal a koukal na něj jak ňouma.

Yukio: ‚Shimata! Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit…‘ Počkat, on si myslí, že se mu to jen zdá? Vypadal vážně unaveně. Asi bych ho měl nechat spát dále. ‚Na 99% vím, že se ti tohle nezdá… takže já půjdu a nechám tě spát dále…‘ řekl jsem.

Ryuzaki: "Ah... ne to je v pořádku, už spím dlouho." řekl jsem s velkým zívnutím pak jsem začal pomálu vstávat. Když jsem stál na nohou, maličko jsem zavrávoral bylo mi docela blbě, měl bych se najíst a znovu osprchovat poslední dobou jsem čím dál víc zpocený. "Ehm... proč jsi přišel? Něco se stalo? Nebo potřebuješ něco?" ptal jsem se ho.

Yukio: ‚N-no jen… že ses mi neozval, několikrát jsem ti volal…‘ Tak, teď to bylo trapné. ‚Jsem si myslel, že… pro příště mi když tak ty zavoláš… jinak budu dělat přepadovku každý den…‘ odvrátil jsem od něj pohled. Radši jsem se podíval po pokoji. ‚Máš hlad?‘ zeptal jsem se.

Ryuzaki: "Ehm.... aha. Nemusíš se o mě bát. *kašel* Jsem úplně v pořádku. A ani ne hlad ani nemám." řekl jsem s úsměvem, když mi v břiše pak zakručelo, že by to museli slyšet i venku. *Díval se všude jen ne na Yukiho* "No možná trochu..."

Yukio: ‚Chceš, abych ti něco uvařil? Jen si řekni, co chceš…‘ otevřel jsem lednici a sesypaly se na mě kelímky od instantních nudlí. To nejí nic jiného? ‚Je tu něco použitelného…?‘ zeptal jsem se, sundávajíc si nudle z vlasů.

Ryuzaki: "Ah... gomenasai, já si nějak moc nevařím protože to špatně dopadne nemám na to moc trpělivosti, ale myslím, že by tam měly být vajíčka a možná nějaké konzervy, ale asi budou vzadu." řekl jsem a koukal na něho, co ho to popadlo, že se tak stará? mezitím jsem pomalu uklízel to oblečení i když se mi trochu motala hlava.

Yukio: Měl pravdu. Úplně vzadu byla dvě plata vajec a pár konzerv s fazolemi, pár s broskvemi a masem. Příště něco vezmu od sebe… Vytáhl jsem jedno plato vajec a konzervu s masem. Docela by se k tomu hodila zelenina. Nějak jsem to vykouzlil a položil talíř s vaječnou omeletou a masem na stůl.

Ryuzaki: Koukal jsem na to jídlo co leželo na stole. Krásně to vonělo, ani nevím, kdy naposledy mi někdo uvařil. Měl jsem neskutečnou radost po tak dlouhé době mi někdo uvaří, ale... bude to k jídlu. Přišel jsem ke stolu a ve stoje kousek ukrojil a vložil do pusy a bože bylo to tak dobré. Objal jsem Yukia a pak mu rozcuchal vlasy "Arigatou, Yukio je to báječné, ani nepamatuju, co jsem jedl domácí jídlo. Itadakimasu!" řekl jsem a s nadšení jsem si sednul ke stolu a začal do sebe ládovat to jídlo. Yukio: Zrudl jsem a hned se od něj odtáhl. Opřel jsem se rukama o linku a byl jsem zády k němu, aby neviděl moje rozpaky. ‚V-však to vůbec nic nebylo…‘ byl jsem šťastný, že mu chutná. Rozhodl jsem se, že bych mu pro tu dobu, co by byl nemocný, něco vařil. Ale jen pro tu dobu. Nic víc! ‚Asi už budu muset jít… zvládneš to tu sám?‘

Ryuzaki: Podíval jsem se na něj a usmál se "Jasně, říkám mě jen tak něco neskolí." řek jsem a pak mě napadlo "Ehm.... jestli s něčím budeš potřebovat pomoc tak řekni, víš jak. Abych ti oplatil to jídlo."  Přeci jen mohl mě tu nechat jen tak a vůbec si o mě nedělat starost ale on přišel a dokonce mi uvařil. Pořád mi hlavou vrtalo proč? Odmítl mě ne? Tak proč se o mě stará? Nechápu ho, ale jsem rád.

Yukio: Jemně jsem mu dal pohlavek. ‚Nech si to, až budeš zdravý. Do té doby budeš v mé péči…‘ usmál jsem se na něj. ‚Tak se měj…‘ řekl jsem a zavřel za sebou dveře. Slíbil jsem sestře, že jí ještě dneska navštívím… Mohl bych i něco nakoupit pro Ryuzakiho. ‚Co asi má rád… hmmm…‘ začal jsem přemýšlet. Pak mě to napadlo. ‚Asi bych měl nakoupit ingredience na udon…‘

Ryuzaki: Byl jsem ještě chvilku zaražený po tom, co odešel a mnul jsme si místo, kde mi dal pohlavek. On mi opravdu dal pohlavek? Yukio je nějak jiný? Hmmmm. No pak už jsem to neřešil a snědl všechno jídlo, dokonce jsem umyl nádobí, ale to bylo všechno, pak jsem se zas osprchoval a svalil se na postel. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat zítra, pak jsem přemýšlel nad Yukiem a pak zas nad školou a s těmi všema myšlenkami jsem usnul s Holubínkem pod hlavou místo polštáře.

Yukio: Dalšího dne po škole jsem šel znovu k Ryuzakimu, dokonce jsem mu nesl i úkoly ze školy. Nejprve jsem přemýšlel, jestli bych to neuvařil doma a odnesl mu to, ale bude lepší, když to uvařím u něj. Než bych tam došel, vychladlo by to. Vyzvednul jsem potraviny z domu a namířil jsem si to k němu. U dveří jsem se zarazil. Mám zazvonit, nebo vlez hned dovnitř? Ze slušnosti bych měl zazvonit, ale co když zase bude spát? Rozhodl jsem se zazvonit.

Ryuzaki: Slyšel jsem zvonek. Kdo by to asi mohl být? Byl jsem zrovna ze sprchy, tak jsem si na sebe hodil tepláky a šel ke dveřím. Otevřel jsem a stál tam Yukio. Nemohl jsem si pomoct a mile jsem se usmál. "Ahoj, Yukio. *kašel* Pojď dál a gomen mám tu pořád nepořádek." řekl jsem a odpotácel jsem do obýváku, abych uklidil aspoň něco. Musím to tu pomalu uklidit nebo se tu utopím v tom oblečení.

Yukio: ‚To je v pořádku…‘ Sakra, mohl by si obléct tričko, takhle se mu chřipka ještě zhorší. Ale já nemyslel chřipku. Vadí mi pohled na jeho hruď. Nervózně jsem přešel ke kuchyňské lince a začal jsem vybalovat jídlo. Přesto jsem ale po něm po očku pokukoval, ale není dobré po někom okounět, když krájíte cibuli. ‚Sakra!‘ zaklel jsem a strčil jsem si prst do pusy. ‚Nemáš tu nějaké náplasti?‘ zeptal jsem se.

Ryuzaki: "Eh? Ty ses řízl?" přešel jsem k němu a vzal jsem mu tu ruku "Počkej, podívám se na to." podíval jsem se. Nemá to moc hluboké, ale přesto to dost krvácelo. Odběhl jsem do koupelny, kde jsem měl lékarničku a šel zpět do kuchyně. Vzal jsem mu ruku."Drž!" řekl jsem a na prst jsem mu nastříkal desinfekci pak jsem to jemně otřel kapesníčkem, a znovu se podíval na tu ránu. "Nenamáčej moc ten prst, nedotýkej se soli a octu ani nějakých prostředků! Jinak se ti to bude špatně hojit a bude tě to bolet." řekl jsem starostlivě a zároveň rozkazovačně. Pak jsem mu to jemně zalepil náplastí. Podíval jsem se mu do očí a všiml jsem si, jak jsem blízko. Chvilku jsem na něj zíral, ale pak jsem se vzpamatoval. Dost! Odmítl mě! Usmál jsem se na něj a řekl "Tak to by bylo, za chvilku to budeš mít v cajku." pak jsem se opřel zády o linku a zeptal jsem se "Copak to bude, až to bude?"

Yukio: ‚J-jsem v pohodě… můžu použít ještě druhou ruku…‘ vzal jsem nůž do druhé ruky a pokračoval v krájení. Tentokrát jsem se ale soustředil. Nedívej se na něj, příště by sis už mohl useknout ten prst. ‚Nachladíš se ještě více, když tu budeš polonahý…‘ řekl jsem a trochu se začervenal. Mezitím jsem všechny ingredience dal do hrnce a pomalu jsem míchal.

Ryuzaki: "No ale mě je děsný horko, a když se obleču tak je mi ještě větší." řekl jsem trochu nabručeně. Pak jsem znovu zakotvil pohledem na jeho rukách a koukal se, jak to dělá. "Co to teda bude?" vyzvídal jsem vypadalo ta zatím...  tak… nakrájeně. Přesto jsem byl zvědavý a taky jsem pořád uvažoval nad tím, jak mu to oplatím, vždyť si donesl i svoje suroviny. "Yukio?" ‚Můžeš hádat…‘ řekl jsem a mírně se usmál. ‚Ještě chvíli a už to bude hotové… mohl bys prozatím vytáhnout talíře?‘ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, kde jsou. Jestli tobě je horko, tak mě je ještě větší.

Ryuzaki: "Oh. Jasně." odpověděl jsem a postavil jsem se za něj, protože talíře byly ve skříňce nad jeho hlavou. Natáhl jsem se pro talíře, cítil jsem, jak jsem se lehce dotkl hrudníkem o jeho tričko, měl jsem ho raději požádat, aby se posunul... Všiml jsem si, že Yukio je opravdu malý a navíc, že vzadu to má rozkošně rozcuchané. Tiše jsem se musel zasmát. Mezitím, co jsem nad jeho hlavou vytahoval talíře, jsem se ho zeptal "Hele Yukio co, by si chtěl? Nebo potřeboval to je jedno. Musím ti nějak oplatit to, že mi tady vaříš a neříkej, že nic nechceš to neberu."  to už jsem talíře pokládal vedle něho a koukal mu přes rameno, co to tam kuchtí, krásně to vonělo a byl jsme čí dál víc zvědavější a taky hladovější.

Yukio: Moc blízko, baka! Byl jsem stále nervóznější a nervóznější. ‚To si nech, až se uzdravíš, prozatím odpočívej… a, něco jsem ti zapomněl dát!‘ řekl jsem, vypnul plyn, šel ke svojí tašce položené na sedátku židle, vytáhl z ní úkoly a položil je na stůl. Aspoň na chvíli jsem mohl normálně myslet. Nesnáším, když je tak blízko. Pak jsem šel zpátky k hrnci a naběračkou jsem naléval do jeho talíře. ‚Na, zkus to.‘ podal jsem mu talíř a dával si svoji porci na talíř. Udon už jsem nedělal dlouho, takže nevím, jestli jsem na něco nezapomněl. Taky jsem už měl hlad. Je to hodně divný pocit jíst u něj doma. Sedl jsem si ke stolu a pustil se do jídla.

Ryuzaki: "Však já se uzdravím za chvilku, takže mi to už můžeš říct!" řekl jsem a sedl jsem si s talířem ke stolu "Itadakimasu!" pustil jsem se do jídla "Mmmmm. Opravdu úžasně vaříš, kde si se to naučil? Naučil by si mě to taky??? Přeci jen nemůžu se na instantním jídle živit věčně a ty se o mě starat taky nebudeš věčně." řekl jsem ke konci trošku tišeji a pochutnával si na jídle.

Yukio: ‚Jestli takhle budeš chodit, tak se asi neuzdravíš tak rychle, jak si přeješ…‘ sjel jsem ho pohledem a hned odvrátil oči. ‚Vařím už odmalička, takže už v tom mám cvik… klidně tě naučím pár snadných jídel… ale prvně se musíš uzdravit…‘ Starat se o něj věčně, jo? Možná by to nebyla až zas tak špatná představa.  Mimovolně jsem se šťoural v jídle a díval jsem se nepřítomně do stolu.

Ryuzaki: Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se nad představou, jak mě Yukio učí. A co má pořád s tím oblíkáním. Je mi horko! "Ahaa, tak to jo. Dobře, dobře. Jak dojím tak se obleču." řekl jsem a dojídal svoje jídlo, když jsem si všiml jeho myšlenkové nepřítomnosti "Yukio? Je všechno v pořádku nebo... stalo se něco? Učit mě nemusíš, jestli nechceš a obleču se." zeptal jsem se ho jemně a zároveň s obavami. Co to sakra dělám? To se měním na starostlivou matinku či co?! Lehce jsem se zamračil nad těmito myšlenkami.

Yukio: ‚Huh? Co? Jo, vše je v pohodě…jen jsem se zamyslel…‘ pokračoval jsem v jídle. Jo, představa by to byla hezká, ale nemožná. Aspoň, že se půjde obléct.  Konečně se budu moct soustředit. Jakmile jsem dojedl, dal jsem talíř do dřezu a schoval jsem hrnec do lednice. Celý hrnec by měl vydržet tak na dva dny. Znovu jsem se zamyslel a díval se z okna. Vrabčák. Vzpomněl jsem si na příhodu z dětství a ponořil se do vzpomínek.

Ryuzaki: Po jídle jsem se šel obléct, tak, jak jsem slíbil. Vzal jsem si na sebe mikinu, kterou jsem si jen lehce zapnul, nemíním se taky upéct. Vrátil jsem se a chtěl jsem se znovu zeptat Yukia, jak mu to oplatím, ale byl zase mimo. Copak se asi děje. Přistoupil jsem k němu a chvilku koukal, vůbec si mě nevšimnul. "Yukio?" nic "Halooo?" nic tak jsem ho jemně polechtal na boku aby se probral a taky abych zjistil, jestli je lechtivý nějak mě to zajímalo.

Yukio: ‚Smím se zeptat, co to právě děláš…?‘ podíval jsem se na něj se strachem v očích, ale přitom jsem mírně zrudnul. Trošku to šimralo, ale nejvíce mě pálil ten žár, který zůstal po jeho dotyku. ‚Tak já už asi půjdu, mám ještě práci…‘ řekl jsem a chtěl se od něj dostat co nejdál. ‚Mám zítra také přijít? Jídlo by ti mělo nějakou tu dobu vydržet, tak…‘

Ryuzaki: "Mno byl jsi tak trochu mimo...." dobře, tak lechtivý není tedy aspoň ne na bocích hmmmm.  "No to záleží na tobě, a v mém případě si nebuď jistý, že to jídlo vydrží tak dlouho." zazubil jsem se. Jídlo měl opravdu dobré, až odejde tak si přidám! Měl jsem chuť říct něco ve stylu, že bych mohl zkolabovat nebo že by se měl ujistit, že žiju, aby mohl znovu přijít, ale nechtěl jsem ho omezovat a navíc má hodně povinností, určitě je to jenom jeho dobrá vůle, že mi tu vaří, i když jsem nechápal, co ho k tomu přimělo. Otočil jsem se, aby nepoznal, že lžu. "Nemusíš chodit, budu šetřit s jídlem, aby si neměl se mnou tolik práce, určitě máš svých starostí dost." znovu jsem se na něj obrátil a usmál jsem se.

Yukio: Trochu jsem se začervenal a odvrátil jsem pohled. T-tak jo… kdyby něco, tak zavolej…‘ řekl jsem, vzal jsem svoji tašku a bundu ze stolu a vyšel jsem ven. Proč mi vždycky začne srdce bušit tak rychle, když se usměje? Musím ho dostat z hlavy. Jen mu budu vařit, dokud se neuzdraví, toť vše. Ale může to znamenat, že mi na něm záleží? Zuřivě jsem si prohrábl vlasy. ‚Fakt nevím…‘ zašeptal jsem a šel domů připravit se na brigádu.

Ryuzaki: Jakmile odešel tak jsem si ještě přidal talíř toho jídla. Když jsem byl najezený tak jsem pomalu uklízel ten svůj nepořádek. Pořád jsem kašlal a pořád mi bylo horko, ale bylo mi to jedno, musel jsem něco dělat, aby moje hlava myslela na něco jiného, než jen na Yukia. Když už bylo vše aspoň trochu poklizené, tak jsem se svalil na postel a usnul. Zdál se mi sen o Yukiovi, jak je v růžové zástěře vaří mi jako by byl moje žena. Pak jsem se probudil, bylo tak asi okolo 11 večer, začal jsem se smát absurditě toho snu. Vyšel jsem ven a sedl jsem si ke stromu kousek od mého domu, bylo mi už trochu lépe, seděl jsem tam a pozoroval hvězdy. Miloval jsem to nebe, a při tom jsem přemýšlel o minulých dnech. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Pak jsem se vrátil zpět a dál si znovu jídlo. Prej budu šetřit. Achjo, když tak jsou tu nudle. Po jídle jsem se pustil do učení a domácích úkolu, asi už bylo okolo rána, protože začalo svítat, když jsem si lehnul a usnul tvrdým spánkem.

Yukio: Po brigádě jsem přišel domů naprosto zmožený, unavený a hladový. Ale jelikož jsem neměl vůbec žádnou sílu, padl jsem mrtvý do svojí hromady králíků a hned usnul. Probudil mě až strašný jekot budíku, který byl ještě otravnější než kdy před tím. Vypnul jsem ho a všiml si, že jsem se ani nepřevlékl. Vzdychl jsem. ‚Jsem rád, že dneska nemám školu…‘ převlékl jsem se do normálního a začal jsem si dělat něco na jídlo. Stále jsem ale přemýšlel, jestli bych ho dneska nenavštívil. Tak jsem se zamyslel, až jsem málem zapomněl na rýži. ‚Ne, nesmím být na něm tak závislý. Dneska bude můj den!‘ řekl jsem a hned jsem se cítil v depresi. Takhle to nefunguje. Mohl bych si když tak zajít do kina, nebo do knihovny. Rozhodl jsem se pro knihovnu.

Ryuzaki: Celý den jsem uklízel a uklízel pak jsem si vyleštil motorku a samozřejmě jsem snědl veškeré jídlo co mi Yukio uvařil. Měl jsem šetřit, ale nedalo se to. Prostě když jsem začal jíst, tak jsem dojedl všechno. Když jsem byl najezený, tak jsem se šel osprchovat. Po sprše jsem si oblékl zas jen tepláky. Pak jsem se ještě chvilku učil a pak jsem chtěl jít spát, ale bohužel celodenní uklízení mě vyčerpalo, ale bylo už lepší, že jsem tolik nekašlal. Nakonec jsem večer usnul u stolu a hlavu na učebnici a okolo horda knížek.

Yukio: Když jsem vyšel z knihovny, můj pohled padl na nejbližší výlohu. Usmál jsem se a vešel koupit tu věc, která mě zaujala nejvíc. ‚Mám mu to dát dneska, nebo až zítra?‘ přemýšlel jsem. CD jsem měl bezpečně uložené v tašce, čekajíc na nového majitele. Podíval jsem se na nebe, na kterém už svítil měsíc. Určitě už bude spát, jak ho znám. Vzdychl jsem. S úsměvem na tváři jsem začal odemykat, když v tom jsem upustil klíče. Chtěl jsem je zvednout, ale zarazil jsem se. ‚Chci ho vidět.‘ řekl jsem, nejprve potichu, pak jsem ale zopakoval hlasitěji. ‚Chci ho vidět.‘ Vysokorychlostně jsem sebral klíče ze země a rozběhl se k jeho baráku, kde jsem začal zvonit.

Ryuzaki: Rychle jsem vyskočil a tím pohybem jsem shodil všechny knížky. Byla to jako lavina. "Sakra!" zanadával jsem nad nepořádkem a hlukem. Drbal jsem se na hlavě a koukal na tu spoušť, když zazvonil zvonek. Cukl jsem sebou a kouknul na hodiny. Kdo by to mohl být tak pozdě večer? Přemýšlel jsem a šel ke dveřím. Pomalu jsem otevíral, kdyby to byl náhodou někdo nebezpečný, a taky že byl. "Yukio?" zíral jsem na něho s rozcuchem na hlavě a beztak potiskem knih po těle. "Stalo se něco? Vypadáš udýchaně." zeptal jsem se a ustoupil jsem, aby mohl vejít.

Yukio: Najednou jsem nevěděl co říct. Tašku jsem stále držel pevně v náručí. ‚Já vlastně ani nevím… hele, nachladíš se… už brzy bude zima.‘ řekl jsem mu a naoko se naštval. Pak jsem otevřel tašku a podal mu CDčko s Chopinem. ‚Tady máš. N-nedělej z toho ukvapené závěry, dávám ti to jenom proto, protože…‘ zamyslel jsem se. Proč mu to vlastně dávám?

Ryuzaki: "Ah.. no já jsem tak trochu usnul při učení víš." vzal jsem si CDčko a Chopin?! "Téda, fakt dík." usmál jsem se na něj. Nezapomněl, že mám rád klasiku a piana. "Protože?" zeptal jsem se ho s pohledem upřeným na něj. Taky bych to rád věděl, už toho pro mě dělá dost a teď mi dává i dárek a navíc už je to 2 dárek co mi dal.

Yukio: ‚Protože… protože chci.‘ řekl jsem a sklonil jsem hlavu. Co to melu?! Copak už jsem mentálně na kousky, že ani nemůžu normálně odpovědět? ‚Jen bych chtěl říct, že zítra asi nepřijdu, tak… jsem tu, abych tě zkontrolovat.. jo, zkontrolovat!‘ začal jsem nervóznět.

Ryuzaki: "Ale proč chceš?? Já to nějak nechápu... kontroluješ mě, vaříš mi a teď jsi mi dal už 2 dárek. " co to s ním je? Proč? ptal jsem se v myšlenkách.

Yukio: ‚Jak to mám vědět, baka?‘ řekl jsem, stále se sklopenou hlavou. Vím to moc dobře. Tak proč to neví on?

Ryuzaki: "Aha...no..." byl jsem tak zmatený jako snad nikdy "Ehm... Chceš si se mnou poslechnout toho Chopina? A jestli chceš, můžu ti něco zahrát, mám tu klávesy."

Yukio: Zavrtěl jsem hlavou. ‚Mám toho moc, možná někdy jindy… měj se…‘ zamával jsem mu a odcházel jsem.

Ryuzaki: "Jasný...." odpověděl jsem a odešel jsem do obýváku, kde jsem sebou plácl na gauč. Má toho moc?! Vždyť je večer? A neví, proč tohle dělá? Napadla mě jistá možnost ale nebyla by možná jelikož mě odmítl, takže proč by sem měl chodit jen kvůli toho, že by chtěl být semnou. Nebo proč mě vůbec odmítl? Ale taky proč mě miloval nebo možná.... miluje? Začal jsem hlasitě nadávat a třepat hlavou abych zaplašil tyhle myšlenky. Šel jsem si lehnout do postele, zase kvůli němu budu mít bolehlav. Určitě mě bude ještě strašit ve snu.

Yukio: ‚Proč jsi odmítl, baka?‘ zanadával jsem si sám sobě, když jsem byl zpátky doma. Vždyť to byla skvělá šance. Znovu jsem zalezl do svojí hromady plyšáků a díval se na toho duhového, co seděl přímo přede mnou a hypnotizoval mě svýma skelnýma očima. Začal jsem rudnout. ‚Proč se stydím před obyčejným plyšákem?‘ Otočil jsem se zády k němu. Protože je od něj. Rozhodl jsem se dneska spát v obýváku, abych aspoň mohl klidně spát.

Ryuzaki: Další den mi už bylo o dost lépe. Možná jsem už byl zdravý. Teda aspoň jsem doufal. Rozhodl jsem se pro trochu pohybu, protože to věčné tvrdnutí doma mi už lezlo na hlavu. Oblíkl jsem se do sportovního, a abych zamezil další karanténě doma tak jsem si vzal i mikinu a šel se proběhnout. Nějak jsem to moc nenatahoval, rána už začínala být chladná. Nakonec jsem skončil v parku. Opřel jsem se zády o můj strom, na kterém po nocích koukám na hvězdy, a vydýchával jsem se. Teď jsem se nemohl soustředit na běh, takže mi hlava začala automaticky přemýšlet o Yukiovy. Usmál jsem se nad tím CDčkem co mi dal. Asi si brzo zase zahraju na klavír, měl bych pomalu začít cvičit, pokud chci na vystoupení. Mohla by to být dobrá šance, abych ho pozval jako poděkování. Ještě více jsem se usmíval se zavřenýma očima, vychutnavajíc si sluneční paprsky které už vylézaly.

Yukio: Celou noc jsem nespal a přemýšlel o svém životě. Kolem čtyř ráno jsem vzdal marné pokusy o spánek, dal jsem si misku cereálií a začetl se do knihy. Byla o klukovi, co byl velmi talentovaný na klavír a hrál na nejprestižnějších divadelních scénách, ale pak se zamiloval a musel si vybrat, či svojí lásku, nebo klavír. V polovině jsem to vzdal. Moc mi to připomínalo realitu. Akorát, že on není klavírní virtuóz, ale jen můj sempai. Venku byla ještě tma, tak jsem se rozhodl pro malou procházku po městě. Pár obchodů bylo otevřených, tak jsem procházel, co se dalo. Když jsem se vracel, byl někdo v parku, ale nevšiml jsem si ho.

Ryuzaki: Probral jsem se, když jsem viděl pohyb. Otočil jsem se a... Yukio? To jsem ho těma myšlenkama přivolal či co?! Proč se vždy objeví, když na něho myslím? Povzdechl jsem si a přemýšlel jsem, co budu dělat. Neměl by chodit tak pozdě. Myslím, že mu asi ukážu proč. Pousmál jsem se. Dlouho jsem ho neprovokoval. Opatrně jsem se za něj připlížil tak, aby si mě nevšimnul. Když jsem byl za ním tak jsem mu dál pohlavek a řekl "Baf"

Yukio: Málem se mi zastavilo srdce. Nadskočil jsem a málem jsem vypustil výkřik. ‚C-co to děláš, idiote?! Víš, jak jsem se lek?!‘ skoro jsem křičel. Pak jsem si dal ruku před pusu. ‚Už mě tak neděs…‘ řekl jsem trochu potišeji.

Ryuzaki: Zamračil jsem se a řekl "Co asi bych dělal?!" znovu jsem mu dal pohlavek a snažil jsem se mluvit vážně i když jsem se chtěl smát tomu, jak se lekl "Nemáš chodit tak brzy ráno! Někdo tě takhle klidně může přepadnout! Víš, co by se ti mohlo stát, baka!! Když už musíš tak brzo trajdat po venku, tak aspoň buď opatrný a pozorný na své okolí..." jemně jsem se usmál a rozcuchal mu vlasy.

Yukio: Trochu jsem zrudl a sundal jsem mu ruku z mojí hlavy. ‚Já dávám pozor, jen… jsem se trochu zamyslel. Ale už mě takhle nelekej, příště bych se mohl sesypat…‘ snažil jsem se uklidnit svoje srdce, jinak bych dostal infarkt.

Ryuzaki: "Aspoň si budeš pamatovat, že máš dávat pozor a ne se zamýšlet, to můžeš dělat na bezpečnějším místě!" poučoval jsem ho a pak jsem si vzpomněl, že jsem ho chtěl pozvat. "Ah.... málem bych zapomněl." usmál jsem se "Chtěl by si přijít na moje klavírní vystoupení? Něco jako poděkováni za to jídlo a to všechno." zeptal jsem se ho s úsměvem.

Yukio: ‚T-to záleží na tom, kdy to bude… protože jsem docela zatížený…‘ řekl jsem a sklopil jsem hlavu. Divil by ses, kdybych řek, že jsem byl zamyšlený nad tebou? ‚A navíc, nemáš mi co oplácet… vždyť ty…‘ zrudl jsem až po uši ‚… ty se taky o mě staráš, když mám problémy…‘ řekl jsem šeptem.

Ryuzaki: Zarazil jsem se... "Hmmm... bude to za dva týdny. Mno, teď budu asi hodně cvičit... a mám ti co oplácet." řekl jsem zamračeně a paličatě "To je samozřejmost že se o tebe postarám když máš problémy! Jsi můj kouhai! Navíc jen jednou jsem tě odvezl od týpků a jen jsem tě něco naučil takže vůbec o tom nemůže být řeč jasný." pak jsem si všiml, že je rudý a lekl jsem se. Přiskočil jsem k němu a prstem mu zvedl hlavu, abych mu mohl položit čelo na čelo a zkontrolovat jeho teplotu. Když jsem zase zvedl hlavu tak jsem se na něj zamračil "Máš teplotu baka! Neříkej mi, že jsi nemocný?! Neměl jsi ke mě chodit." řekl jsem nabručeně než mi došlo že stojíme blízko u sebe a já mam v ruce jeho červený obličej který je natočený na mě. Jestli bude na mě takhle koukat tak ho políbím. Napadlo mě. Nemohl jsem odtrhnout oči od jeho obličeje, očí a rtů.

Yukio: ‚N-nemám horečku! Jsi moc blízko!‘ Snažil jsem se od něj dostat dál, ale byl jsem v pasti. Tím způsobem, jak se na mě díval… vyvolávalo to ve mně spousty pocitů. Musel jsem se přemáhat, abych ho nepolíbil, ale tím bych akorát nám přidělal více problémů.

Ryuzaki: Vím moc dobře, že jsem moc blízko. Až moc dobře. Ty jeho oči... Neudržel jsem se a sklonil jsem se k jeho rtům a jemně ho políbil. Líbal jsem ho dlouze než mi došlo, co dělám. Odskočil jsem od něj a zíral jsem na něho. "Gomenasai... já...." nedořekl jsem a otočil jsem se abych šel domů dřív než to všechno ještě zhorším zrovna když aspoň můžeme být kamarádi... Aspoň?! Naštval jsem se. Takže je jasný že chci něco víc no bezva!!

Yukio: ‚P-počkej, Ryuzaki…‘ šeptl jsem a snažil se chytit jeho ruku. Ale pak jsem ho nechal. ‚To nic…‘ řekl jsem a znovu sklonil hlavu. Má to vůbec nějaký smysl? Stejně na něj nedosáhnu, ani kdybych chtěl. Je příliš úžasný.

Ryuzaki: Slyšel jsem, jak něco říkal. Nechtěl jsem být hnusný, tak jsem zastavil a pootočil lehce hlavu, abych ho slyšel lépe. "Co jsi říkal Yukio?" řekl jsem jemně..

Yukio: ‚V-vlastně… nic důležitého…‘ smutně jsem se na něj usmál a zůstal jsem na místě. ‚Jen, že se na tvůj koncert těším…‘ dodal jsem a začal jsem si nervózně mnout ruce.

Ryuzaki: Otočil jsem se a upřeně jsem na něj koukal. Naštvaně jsem si povzdechl "Řeknu ti to tak nemusíš tam chodit.  Teď jsem tě určitě postavil do těžké situace. Navíc nevím, jestli se pak udržím a neudělám něco podobného, Yukio! A taky je ještě horší to že jsi mě odmítl, ale já se pořád snažím jak nějaký pitomec! Nevím, co do toho čekám?! Takže by si tam neměl chodit, pokud nechceš, abych se tam na tebe nevrhnul nebo něco podobného, protože se čím dál tím víc méně držím! Čím dál tím víc mě doháníš k šílenství!" zlostně jsem to na něj štěkal, a s každým slovem jsem se k němu přibližoval, až jsem byl u něho a poslední slova jsem už jen zlostně šeptal.

Yukio: Skrčil jsem se. Je pravda, že jsem neopětoval jeho snahu… možná proto, to takhle skončilo. Jsem vážně pitomec. Nervózně jsem polkl, postavil se na špičky a políbil ho. To je jediné, co můžu udělat. Nemůžu ho žádat o odpuštění, nebo ho ještě více zraňovat. Tak je to nejlepší. Když jsem se od něj odtáhl, otřel jsem si hřbetem ruky ústa a podíval se na něj, ale stále jsem byl příliš nejistý pohlédnout mu do očí. ‚Já vím, že jsem ten nejhorší, že vůbec nedbám na pocity druhých, ale… já nikdy neměl přátele, takže nevím, jak přesně se chovat… vzhlížím k tobě. Jsi můj vzor, a chtěl bych být jako ty, ale… nejde to. Jsi příliš dokonalý. Vlastně si ani nezasloužím tvoji pozornost. Promiň, za to, kdo jsem…‘ poslední větu jsem řekl nejtišeji, jak to šlo.

Ryuzaki: Zíral jsem a poslouchal. Já a dokonalý?  Začal jsem se smát, pak jsem zvážněl. Lehce jsem se zamračil a natáhl ruku, abych mu dal pohlavek, ale místo toho jsem ho pohladil a přitáhl si jeho hlavu a něžně jsem ho políbil. Kousek jsem se odtáhl a díval jsem se mu do očí "Baka, hontoni baka. Kde jsi prosím tě nabral to, že jsem dokonalý? Víš, kolik mám chyb? Jsem paličatý, náladový, nepořádný, neumím si ani uvařit, a mnoho dalšího. *šeptal jsem* Vzal sis velice špatný vzor, Yukio. " Pak jsem se usmál a naklonil se k jeho uchu a zašeptal jemně "Zůstaň, prosím, takový jaký jsi. Protože takový se mi dost líbíš." políbil jsem ho na líčko a narovnal se. Jako jsem se zamračil a řekl "Nikdy se už za něco takového neomlouvej jasný?! Navíc, měl by si změnit smyšlení o mě a o sobě je naprosto špatné!" káral jsem ho a hrozil jsem mu při tom prstem. Pak jsem se usmál a pohladil ho po tváři. "Baka usagi Yukio. Ani nemáš tušení...."

Yukio: Začervenal jsem se a klonil hlavu, ale přitom jsem se musel usmát. ‚Tohle na tobě mám moc rád, vše řekneš na rovinu… možná jsem si podle tebe vybral špatný vzor, ale já jsem rád, že jsi to ty…‘ řekl jsem šeptem, přitom jsem po něm po očku pokukoval. Začaly se mi třást ruce. ‚Jsem to ale velký baka…‘ řekl jsem s úsměvem.

Ryuzaki: Začal jsem se smát. Byl jsem tak rád. Silně jsem ho objal a ještě mu rychle dal polibek a do dlaně dal klíček. "Kdykoliv budeš chtít, můžeš přijít Yukio. Já už musím jít. Musím cvičit na klavír. Zatím se měj." naposledy jsem ho pohladil a mrkl na něj, pak jsem se otočil a šel domů s úsměvem na tváři a dobrým pocitem.

Yukio: Prohlížel jsem si ty klíče a přemýšlel, proč mi je dal. Pak jsem si je dal do kapsy a díval se na jeho záda, která se vzdalovala, hřálo mě u srdce. Takhle dobře jsem se dlouho necítil. Dva týdny… dva týdny… Ještě dva týdny do jeho koncertu. Proč se chovám jako jeho fanynka, co je jím okouzlená? ‚Baka, baka baka Bakaaa!‘ praštil jsem pěstí do kmene stromu a palčivá bolest mi proběhla zápěstím. Chjo, takže to znamená, že ho dva týdny neuvidím? Počkat… možná jsou ty klíče… Proběhl mi mráz po zádech. Proč by mi dával svoje klíče od domu? Jako kdyby ty klíče začaly pálit. Ignoroval jsem to a radši šel domů, kde jsem taky strávil zbytek dne.

Ryuzaki: Když jsem byl doma tak moje hlava uvažovala jen o dvou věcech o Yukiovy a piánu.. Ať už jsem dělal cokoliv, uklízel, učil se, sprchoval. Bože připadám si jako nějaká poblázněná holka! To mě naštvalo a tak jsem se zaměřil jen na to vystoupení. Musím si připravit nějakou píseň, ale jakou? Pak mě napadla jedna věc a usmál jsem se. Sedl jsem si ke klavíru a pustil se do hraní. Nejdříve mě napadl Yukio a tak jsem hrál Twinkle Twinkle Little Star a pak mě napadla moje minulost a už jsem hrál Kiss the Rain, pak už jsem hrál podivnou temnou, sladkou skladbu se svůdností a agresí podle mého sluchu. Hrál jsem, ani nevím jak dlouho, jen hrál a hrál, nic nevnímal.