Ryuzaki: Když jsem se konečně opět probral Yukio tu už nebyl, ale ani mi to až tak nevadilo. Protože jsem věděl, že bude mít spousty otázek ale i tak bych ho rád viděl... Bylo mi už trochu lépe, ale tělo jsem měl pořád v jednom ohni, ale mohl jsem se alespoň posadit a trochu se hýbat. Jenom mě se podaří zničit trám a nechat se zasypat sutí... Pak mě napadlo... Co když Yukio je teď na mě naštvaný a nechce se mnou už mluvit? Ale podle toho jaký o mě měl strach se nejspíš ještě objeví. Mohu jen doufat že pochopí mé důvody, a mohu pak už jen chápat když mě bude nenávidět nebo nebude se mnou chtít mít vůbec něco společného... Přeci jen jsem mu lhal a taky jsem zabil... Nejspíš se mu otevřou konečně oči a on pochopí, co jsem zač...

Yukio: Nakláněl jsem se nad hromadou učení a pomalu se mi klížil zrak. Na očích jsem měl čtenářské brýle, které jsem moc často nenosil.

„A zrovna na ten další týden máme spoustu testů… přál bych si být chytrý jak Ryuzaki…“ pak moje mysl automaticky přepla z učení na něj. Kvůli škole jsem ho nebyl navštívit tři dny… co asi teď dělá? Ruku jsem natáhl k hrnku, kde jsem před chvílí měl horkou čokoládu, ale nyní byl prázdný. Vzdychnu a jdu si postavit vodu na čaj, Aki, který byl celou dobu stulený vedle mého klína, mě poslušně následoval. Usmál jsem se a podrbal ho za ušima. Zítra ho určitě navštívím… Pohlédnu na hromadu knížek navršených na stole. Možná…

Ryuzaki: Po několika dnech jsem se už mohl víc a víc hýbat. Pořád to bylo těžké a bolestivé ale lepší než na začátku. Snažil jsem se co nejrychleji uzdravit, chtěl jsem už domů, tady je to nuda a otrava a ani moc cvičit nemůžu.

Yukio po tu dobu za mnou nepřišel. Čekal jsem to, ale stejně jsem pocítil zklamání a prázdno. Nejspíš si to zasloužím...

Po chvilce co jsem se snažil víc a víc chodit mě ukáznila sestřička s tím, že se nemám přepínat. Zkontrolovala mi obvazy a poslala mě si znovu lehnout. Už jen 4 dny. Pak bych mohl teoreticky domů. Povzdechl jsem si a snažil se usnout a nemyslet na Yukia. Po nějakou dobu jsem zazvonil na sestřičku, aby mi dala léky, protože jsem nemohl usnout. Aspoň nějaké plus. Bezesný spánek.

Yukio: Jak jsem si řekl, tak jsem také udělal. Dalšího dne jsem se místo učení vydal směr nemocnice. Venku už začínala být velká zima, takže všichni už na sobě měli různé kabáty, kožichy či teplé bundy. Jak jsem procházel ulicemi, všímal jsem si ve výlohách, že už začínají přípravy na Vánoce. Přitom ještě zbývají dobré dva měsíce. Když vstupuju do nemocnice, do nosu mi vnikne štiplavá vůně desinfekce, kterou nemám rád. Rychle prokličkovávám chodby a vyhýbám se ostatním pacientům a sestřičkám, a pak pomalu otevřu dveře do Ryuzakiho pokoje.

Ryuzaki: Ze spánku mě vyrušilo zavrzání otevíraných dveří. Párkrát jsem zamrkal a očekával příchod sestřičky, ale když jsem se podíval ke dveřím, byl jsem překvapený. Byl tam Yukio... Co tu dělá? "Yukio?.... Co tu děláš?" zeptal jsem se překvapeně a nechápavě na něj zíral. Pár krát jsem ještě mrkl, jestli to není z těch léků, ale pořád tam byl, takže nejspíš ne. Že bych si jeho nepřítomnost špatně vyložil?

Yukio: „To tě ani nemůžu přijít navštívit? Jestli mě tu nechceš, tak já klidně půjdu…“ řeknu mu s pohledem upřeným na podlahu. Vypadá mnohem lépe, než před pár dny. Díky bohu. Měl jsem sem přijít dříve… moc mi chyběl. Pak pohledem projedu pokoj.

Ryuzaki: Pátravě jsem se na něj podíval. Abych pravdu řekl jsem rád, že tu je... Moc ale přece jen mám i trochu obavy. "Samozřejmě, že můžeš... jen jsem myslel..." povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. *Buď rád, že tu je a nemysli na blbosti!* Okřikl jsem se v duchu. Podíval jsem se na Yukia a lehce se usmál. "Ahoj, Yukio." řekl jsem jemně.

Yukio: Jemně jsem zrudl, když se usmál. Pak jsem zavrtěl hlavou, abych odehnal myšlenky na jeho úsměv.

„A-ahoj… Jsi už v pořádku? Nebolí tě nic?“ začal jsem se ho vyptávat a sedl si na židli vedle něj.

Ryuzaki: Zazubil jsem se na něj. Jak mě chybělo to jeho rozkošné červenání. "No, budu tu muset zůstat ještě pár dnů." řekl jsem otráveně. "pak ale podepíšu domácí léčení, nemíním tu zůstat déle, než je nutné. Cítím se poměrně dobře." řekl jsem, i když ve skutečnosti mě pořád bolela žebra a další věci ale to se dalo přežít. Znovu jsem se na něj usmál. "A co ty? Vše ok? Nikdo ti nic neudělal?" ptal jsem se.

Yukio: Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu.

„Kdo by mi měl co udělat?“ zeptal jsem se ho. Ale vnitřně jsem byl rád, že už je v pořádku, až jsem ho chtěl obejmout. Ale nechápal jsem, co tím myslel. To by se mi něco mělo stát?

Ryuzaki: Zasmál jsem se . "No... po světě chodí tolik úchyláků. Nikdy nevíš, který z nich dostane chuť na někoho takhle rozkošného." uchechtl jsem se "Přeci jen jsi baka a přitahuješ nebezpečné typy lidí, já jsem toho důkazem." mrknul jsem na něj a znovu zasmál se. Tohle mi chybělo, popichování Yukia, ty jeho rekce a vymýšlení jak ho dostat do rozpaků aby byl ještě více červený.

Yukio: Trochu nervózně jsem se usmál.

„Já si ale nemyslím, že si nebezpečný…“ Podíval jsem se mu zpříma do očí. Ani v nejmenším si nemyslím, že je nebezpečný. Usmál jsem se. Je to starý dobrý Ryuzaki. Podívám se ven z okna.

„Nejsi tu náhodou osamělý? Já bych to tady nevydržel…“ hlavně bez čokolády, dodal jsem v duchu.

Ryuzaki: "Haaa?" škádlivě jsem se na něj podíval. "Nejsem nebezpečný jo?" šibalsky jsem se usmál. Natáhl jsem ruku a chytl Yukia za ruku a přitáhl si ho k sobě na lůžko tak aby jeho obličej byl přede mnou. Druhou volnou rukou jsem ho chytl za bradu a palcem mu přejel po spodním rtu. Nebezpečně jsem se na něj usmíval a šeptal. "Hmmm. Byl jsem osamělý, ale teď už nejsem." Tiše jsem se zasmál a jemně ho políbil na koutek jeho úst. "Možná bych ti měl poopravit tvojí představu nebezpečnosti o mě..." řekl jsem mu tiše a díval se do jeho očí. Naklonil jsem hlavu na stranu a mlsně se na něj podíval. Olízl jsem si rty a znovu se usmál.

Yukio: „Dobře dobře! Jsi nebezpečný!“ zalhal jsem naléhavě, přitom jsem byl rudý jak rajče a odvrátil jsem od něj pohled. Vůbec se nezměnil, ani po tom, co málem zemřel… vlastně mi spadl kámen ze srdce. Nejradši bych se mu vrhl kolem krku a také ho políbil, ale musím brát ohled na jeho stav.

Ryuzaki: Zasmál jsem se. Pak jsem ho za ruku ještě víc potahal tak že musel dosednout na lůžko. Usmál jsem se, byl červený a já jsem z toho měl velikou radost. Pak jsem se znovu rozesmál a při tom jsem říkal "Čímpak tě ještě potrápím Yukio?" Jak seděl na tom lůžku s odvracenou hlavou jsem ho v sedu ze zadu objal a hlavu jsem si položil na jeho rameno.

Yukio: Lehce jsem sebou trhl a pak jsem mu instinktivně dal dlaň na vlasy a začal je jemně cuchat. Nervózně jsem polkl a ještě více zčervenal. Doufám, že Ryuzaki nemyslí na to, co myslím, že si myslí… Chtěl jsem si znovu sednout na židli, ale držel mě příliš pevně na to, abych vyklouzl. Připadalo mi, jakoby tu někdo zapnul topení.

Ryuzaki: „Hmmmm... Yukio ty hřeješ..." řekl jsem mu tiše do ucha, všiml jsem si, jak znervózněl, a opravdu byl teplý. "Hehe, jsi nějaký červený... Na copak myslíš Yukio?" zeptal jsem se ho škádlivě a povolil jsem ruce tak že mu spadly přímo do klína, ale přesto jsem ho nepouštěl. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje teď?

Yukio: Celým tělem mi proběhlo příjemné mravenčení. Ale ne. Tady ne. Vzal jsem mu dlaně z mého klína a chvíli jsem je jen tak držel, pak jsem je dal jinam. Stále jsem byl rudý, dech jsem měl rychlý.

„N-ne… tady ne…“ řekl jsem trhavým šepotem.

Ryuzaki: Temně jsem se zasmál. "Co ne Yukio?" naprosto jsem si to užíval, ty jeho reakce, tak kouzelně rozkošné a nevinné. "Snad nemáš hříšné myšlenky?" opět jsem se zasmál. Pak jsem ho jemně kousl do ucha a řekl šeptem jakoby mimochodem "Dveře mají zámek."

Yukio: Otřásl jsem se pod těmi slovy.

„Ale…!“ snažil jsem se mu vysmýknout, ale byl jsem jak v pasti. Zděšeně jsem se podíval ke dveřím, za kterýma jsem mohl slyšet pacienty, jak kolem těchto dveří procházejí. Pomalu se ve mně začala vařit krev z té nervozity.

Ryuzaki: Něžně jsem se usmál. "Baka." řekl jsem tiše a pustil jsem ho, opřel jsem se a zaklonil hlavu, pak přes oči jsem si položil ruku. Vzdychl jsem a snažil se uklidnit svoji rozbouřenou krev. Yukio se vůbec nezměnil, jsem rád, že je tu se mnou i když to se mnou dělá tohle. Jsem rád, že se o mě pořád stará.

Yukio: …He? Když mě pustil, vyskočil jsem na nohy a postavil se od jeho postele trochu dál. Ne, absolutně se nezměnil, ani trošku. Ale tohle… vlastně jsem byl trochu zklamaný. Proč jsem zklamaný?! Zatřesu hlavou, abych se upustil od myšlenek, a zkoumavě se na něj dívám.

„Opravdu je všechno v pořádku? Opravdu ti nic není? Kdyby jo, tak mi to řekni…“

Ryuzaki: Bože... Celý on. Začal jsem se smát. Přes to všechno co jsem udělal, přes to všechno co se stalo... On tu je se mnou a stará se o mě jako bych byl z cukru... Jako bych byl klenot, o který je třeba pečovat. Za celou dobu se mi tohle ještě nestalo... Ani jednou jsem nepoznal něco takového, ani od rodičů... "Jsem v pořádku, baka." zachraptěl jsem divný hlasem. V hrudi jsem pocítil bolest ale i štěstí zároveň bylo to tak náhle, tak silné, že než jsem si to uvědomil tak mi utekla jediná slza, která si vedla cestu z pod ruky až dolů. Nic víc... Jen jedna slza. Nikdy jsem před nikým nebrečel a navíc od 14 let jsem už neprobrečel ani vteřinu. A teď když tu přede mnou stojí Yukio a má o mě starost... No nejsem já měkota? Pomyslel jsem si, se smutným úsměvem.

Yukio: Vzdychnu. Asi má své důvody, že mi to nechce říct. Znovu se rozhlédnu po místnosti, až mi zrak utkví na dveřích. Pak si ještě vzpomenu na kupu knih, co leží na stole, který už se pod nimi prohýbá.

„… asi je čas, abych už šel… blíží se testy a já se musím učit…“ pak se na něj prosebně podívám.

„Budeš mě zase doučovat? Dobře učíš, a já to vždy rychle pochopím…“

Ryuzaki: Promnul jsem si obličej. Pak jsem se na něj s úsměvem podíval. "Cokoliv." odpověděl jsem mu. Pak jsem se podíval stranou a zeptal se "Kdy máš nejbližší test?"

Yukio: „Nejbližší… za tři dny? Asi… Opravdu díky, že mi pomůžeš…“ Usmál jsem se a otevřel dveře.

„Tak já půjdu, jestli už nic nepotřebuješ…“

Ryuzaki: Podíval jsem se na něj a šibalsky se usmál. "Ano potřebuju."

Yukio: „Tak říkej…“ ještě se vrátím zpátky do pokoje, ale dveře nechám polootevřené.

Ryuzaki: "Polibek." řeknu s úsměvem na tváři a pronikavým pohledem do jeho očí.

Yukio: „P-p-po-polibek?!“ zrudnul jsem, ale přemohl jsem se a přikročil jsem k jeho posteli. Pomalu jsem se k němu naklonil a dal mu lehký polibek na líčko. Pak jsem zrudl ještě více.

Ryuzaki: Rozesmál jsem se. "Ten nebyl špatný, ale já měl na mysli tenhle." Vzal jsem ho za hlavu a políbil jsem ho na rty nejdřív něžně a pak intenzivněji ke konci jsem přejel jazykem jeho spodní ret. Pak jsem spustil ruku a opřel se. Nevinně jsem se na Yukia usmál a mrkl "Arigatou."

Yukio: Celý jsem ztuhl a jen tak na něj koukal. Nějak jsem ze sebe vysoukal „Nemáš zač“ a otočil se ke dveřím, ze kterých jsem vmžiku vykráčel a zavřel za sebou. Sednul jsem si na nejbližší místo a dotkl se ukazováčkem místa, kde mě políbil. Zase mi pomotal hlavu. Proč mi to dělá?

Ryuzaki: Usmál jsem se. Je to baka. Lehl jsem si a zjistil jsem, že jsem z toho docela unavený. Měl jsem hlavu plnou myšlenek. Pomalu jsem usínal a při tom se mi v hlavě odehrávala scénka, kterou jsem před chvilkou prožil a zase se usmál. Chyběl mi.

Těším se, až ho zase budu doučovat, zase se skvěle pobavím. To už jsem se usmíval nad tím, co bych mu mohl příště provést.

Yukio: Další dne jsem znovu strávil učením. Teda, jestli se učením dá nezývat spaní na rozložených učebnicích pod sebou. Vůbec jsem to nechápal. Vždyť to na sebe vůbec nenavazuje… Bolela mě z toho hlava, tak jsem se oblékl do bundy a vzal Akiho na procházku po parku. Sice vál ostrý studený vítr, ale jinak bylo docela příjemně. Sedl jsem si na lavičku a nechal Akiho volně puštěného, ale po chvíli se mi začala klížit víčka a moje mysl automaticky přepla na Ryuzakiho. Po chvíli jsem už to nemohl vydržet a radši jsem se zvedl a šel zpátky domů, kde jsem strávil další hodiny nad knížkami.

Ryuzaki: Těch pár dnů co jsem už jen doktory přesvědčoval o tom, že mohu jít domů docela rychle utekly. Konečně jsem mohl podepsat, že se budu léčit doma. Domů jsem šel samozřejmě pěšky, konečně se mohu hýbat, aniž by mě někdo komandoval. Přišel jsem domů a podíval se po tom známem místě. Povzdechnul jsem si. Vypadalo to tady tak opuštěně... Vzal jsem telefon a napsal SMSku Yukiovi "Ahoj, už jsem konečně doma, takže kdykoliv můžeš přijít." Šel jsem se osprchovat a při tom jsem přemýšlel, zdalipak mám něco v ledničce. Myslím, že instantní polévka je lepší než to nemocniční jídlo.

Yukio: Zvuk příchozí zprávy mě vytrhl ze snu. Ospale jsem se podíval na displej, a pak jsem byl rázem čilý. Takže Ryuzaki už je doma, jo? Docela rychle… Přemýšlel jsem, jestli bych ho nenavštívil, ale moje oči směřovaly k té hromadě knih. Myslím, že ho prozatím ještě nebudu zatěžovat učením, vždyť teprve přišel z nemocnice. Zívnu si a protáhnu se.

„To už je tolik?“ po očku se podívám na budík ležící na rohu stolu, na kterém je vidět, že je půl šesté. Myslím, že menší návštěva neuškodí… Obleču si bundu, která visela na věšáku a jdu ven, směr k Ryuzakimu domu.

Ryuzaki: Po sprše jsem si zašel do kuchyně, kde samozřejmě nebylo nic jiného než instantní jídla. Povzdechl jsem si a nakonec jsem postavil vodu na polévku. Opřel jsem se o linku a přemýšlel o tom, jak to teď asi bude... Co budu dělat s tím chlapem? Jestli ho vůbec kdy najdu. Pořád mi proklouzává mezi prsty. Podíval jsem se směrem k posteli, kde vedle ve stolečku mám jeho fotku. Nikdy nezapomenu jeho obličej...

Voda už byla hotová, tak jsem si zalil polívku a šel jsem si vzít mikinu. Pak jsem do jedné ruky vzal polévku a do druhé mobil. Zašel si před dům ke své motorce. Polévku i telefon jsem položil na stolek s nářadím, z telefonu jsem si pustil nahlas hudbu GOATBED a šel se věnovat své motorce. Už to chudinka docela potřebovala, poslední dobou jsem jí vůbec nevěnoval péči.

Yukio: Jak jsem šel po ulici, kde je Ryuzakiho dům, slyšel jsem jakoby odněkud z povzdálí hudbu, která když jsem se přibližovat, stále sílila. Lehce jsem se zatřásl zimou a pokračoval dál, když jsem ho uviděl venku pracovat na motorce. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval, a pak jsem se v duchu zasmál. Asi vážně ruším, radši se vrátím. Otočil jsem se a vydal se zpátky. Zajímalo by mě, co to je za hudbu, možná se ho zeptám příště…

Ryuzaki: Zabralo docela dlouho než jsem si to vše opravil a upravil, ale nakonec jsem byl spokojený. Protáhl jsem se a párkrát si prokřupal tělo. Docela šlo poznat, že jsem měl nehodu. Všechno mě bolelo a ještě pořád jsem cítil ta žebra. Vzal jsem mobil a prázdnou misku z polévky sebou domů. Umyl jsem se od mazu a špíny z motorky a plácl sebou na postel. Nechtělo se mi už hýbat, jak jsem byl v té nemocnici úplně jsem zlenivěl musím zas cvičit, abych se zas dostal do kondice. Přemýšlel jsem, že Yukiovi napíšu SMSku, ale nechci ho otravovat, určitě měl dost práce. S pomyšlením na něj jsem usnul oblečený a rozplácnutý jako mrtvola na posteli.

Yukio: Chvíli jsem se ještě učil, ale pak už jsem se nemohl soustředit. Písmenka mi skákala, čísla se míchala mezi sebou, tak jsem to zavřel a dal si rychlou sprchu. Když vylezu ven, na hodinách je půl osmé. Ručníkem si prosuším vlasy a pak instinktivně chňapnu po mobilu, a vytočím Ryuzakiho číslo.

Ryuzaki: "Mmmhm" zabrblal jsem. Slyšel jsem nějaký zvuk, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. To je tak když nic neděláte a pak najednou hrr hrr na něco skočíte. Byl to můj telefon. Po hmatu jsem vzal telefon a zvedl to. "Pro.. jau .... sím. Prosím?" řekl jsem podrážděně do telefonu, když jsem se zvedal a zabolely mě žebra při protáhnutí.

Yukio: „Jsi v pořádku, Ryuzaki? Snad jsem tě nevzbudil…“ řekl jsem do telefonu a sundal si ručník z hlavy. Snad mu nevolám ve špatnou chvíli…

Ryuzaki: Jak jsem slyšel Yukia, vyskočil jsem a hned na to zasténal díky toho rychlého pohybu. "Ah.. Yukio.. ne ne to je dobrý jen jsem se protahoval a... trošku to přehnal. Děje se něco?"

Yukio: „… Ne že by se něco dělo… já jen… máš zítra čas?“ opřu se o stůl a dám si telefon do druhé ruky. Jestli bude přehánět pořád, do té nemocnice se brzy vrátí.

Ryuzaki: "hmmm.. um mám. Pročpak?"

Yukio: „Že bych se za tebou zítra stavil… jestli bys mi třeba něco nevysvětlil a já bych ti zase na oplátku mohl něco uvařit…“

Ryuzaki: "Jasně. Přijď, kdy chceš, zítra mám celý den volno. Ah a hmmm... v ledničce nic není jo." to poslední jsem už jen zamumlal.

Yukio: Usmál jsem se. „Jasně. Tak teda zítra.“ Řekl jsem a chystal jsem ho ukončit, když jsem si na něco vzpomněl. „A jo. Ryuzaki, ještě mi pak budeš muset vysvětlit vše, co si dělal ten týden. Rozumíš?“ mírně jsem zvýšil hlas, aby věděl, že to myslím vážně.

Ryuzaki: "Eeeeh.... um mno nejspíš ti to dlužím... dobře tedy." povzdechnul jsem si. A to jsem se těšil na zítřek, teď abych se psychicky připravil.. možná i fyzicky. "Tak tedy zítra Yukio. Hezky se vyspi. Oyasumi." a zaklapl jsem to. Znovu jsem si lehl na postel a přemýšlel až do samotného spánku.

Yukio: Ani jsem mu nestihl říci dobrou a už mi to vypl. Znovu jsem se usmál. Jsem zvědav na zítřek, jak to vlastně vše bylo. Rozhodl jsem se chvilku dívat na televizi, pak jsem se znovu začal učit, až jsem propadl spánku.

Ryuzaki: Ráno díky tolika spánku jsem se probudil už při svítání. Netušil jsem, kdy Yukio přijde, takže jsem si šel dát jídlo. Pak si uklidit rozházen oblečení a když jsem si všiml že jsem pořád v pracovním, zasténal jsem a šel si vzít čisté a rovnou se osprchovat a už jsem přemýšlel co dál budu dělat.

Yukio: Probudilo mě hlasité pípání budíku ležícího vedle mě. Unaveně jsem ho vypl a chtěl se znovu uložit ke spánku, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem chtěl navštívit Ryuzakiho. Unaveně jsem vstal, dal najíst Akimu, oblékl se a šel nakoupit. Asi by bylo fajn přijít jakoby na oběd a tak jsem vytáhl mobil a napsal Ryuzakimu SMS. ‚Přijdu kolem poledne, čekej na mě. Yukio‘ a přitom zkontroloval čas. Mám ještě dobré dvě hodiny. Nakoupil jsem vše potřebné ingredience na kari. Jak jsem přišel domů, tak jsem si nachystal všechny věci a kolem půl dvanácté jsem už klepal na Ryuzakiho dveře.

Ryuzaki: Když zaznělo klepání na dveře, tak jsem se postavil z poza různého harampádí, kde jsem hledal věci na motorku či věci jako vzpomínky a zároveň jsem uklízel. Díky sprše jsem na hlavě měl pořádný rozcuch a zas díky tomu starému harampádí nešlo poznat, že jsem v ní vůbec byl po rukou a tvář jsem měl plnou šmouh z prachu. Nejspíš to byl Yukio, snad ho nevylekám. V umouněném černém tričku s krátkými rukávy a tmavě modrých děravých džínech jsem mu šel otevřít. Tomu se říká prezentace, ale co Yukio mě docela zná takže... Otevřel jsem dveře a usmál se na uvítanou"Ahoj Yukio." řekl jsem a ustoupil, aby mohl vejít "Pojď dál."

Yukio: „Ahoj…“ Nad jeho vzhledem jsem povytáhl obočí. Pak jsem ale vešel a položil tašku na zem.

„Je kuchyň použitelná?“ zeptal jsem se ho, když jsem se zul. Oproti dřívějšku to tu bylo uklizenější… ale ne o moc. Taky jsem přišel docela brzy. Otočím se na něj a trochu nedůvěřivě si ho prohlédnu.

„Snad se nepřepínáš, víš, že máš odpočívat.“ Ale po chvíli se usměju. Aspoň to není tak vážné.

Ryuzaki: "Eeeeh..." koukl jsme na sebe a trošku se oprášil, ale jen jsem to více rozmazal, povzdechnul jsme si. "Samozřejmě, že se nepřepínám, vše dělám pomalu a v klidu. Zrovna jsem procházel různé staré harampádí. Ummm, nejspíše se budu muset znovu osprchovat. Jo kuchyň je použitelná myslím, že víš kde co je a kdyby ne tak se zeptej, jdu do sprchy." usmál jsem se a pomyslel si. Kdyby se mnou žil docela bych si na to i zvykl. Uchechtl jsem se té myšlence. Proč by se mnou Yukio bydlel a navíc po tom co se dozví... Otočil jsem se a cestou do sprchy jsem si sundal tričko a ostatní jsem už sundal v koupelně, kde jsem si dal horkou sprchu.

Yukio: Když Ryuzaki zalezl do koupelny, vešel jsem do kuchyně a začal s přípravami na kari. Chvíli jsem nejdříve hledal, kde co je, a když jsem měl všechno nachystané, tak jsem začal s přípravami. Nechal jsem vařící hrnec hrncem a na chvíli se zahleděl z okna. Pravda… ještě jsem si neprošel Ryuzakiho dům… Pak jsem pohledem zavadil o hrnec. Ten se bude nějakou chvíli vařit, takže mám čas… Ale to pak bude vypadat divně. Ale co už. Rozhodl jsem se prozkoumat jeho dům.

Málem bych nevěřil, jak obrovský tenhle dům je. Je tu spousta místa, ne jako u mě. Když jsem nakoukl do posledního pokoje, hlavou se mi prohnaly vzpomínky. Nyní jeho pokoj vypadá trochu jinak, více uklizeně. Chtěl jsem se jít postarat o hrnec, když mou pozornost upoutal předmět na stole. Přešel jsem blíž k němu. Byla to nějaká fotka, otočená fotkou dolů. Vzal jsem ji do rukou, abych se na ni podíval, a pak jsem ztuhl. To je…

Ryuzaki: Když jsem se konečně osprchoval tak jsem si okolo pasu zavázal ručník, protože jsem si sebou nevzal oblečení. Povzdechl jsem si a druhý ručník jsem si hodil na hlavu a utíral si vlasy. Vyšel jsem z koupelny a slyšel, jak v kuchyni něco bublá. Když jsem tam nakoukl, viděl jsem vařící hrnec, ale Yukio nikde. Hmmm kde je? Ztlumil jsem oheň pod hrncem a šel se podívat po Yukiovi. Jednou rukou jsem si pořád utíral vlasy, když jsem vešel do ložnice a zarazil se. "Yukio?" řekl jsem zaraženým tónem, když jsem viděl, jak si prohlíží fotku.

Yukio: Zaraženě jsem se otočil za Ryuzakim. Normálně bych zrudl při pohledu na něj, ale dneska ne. Spíše mě zajímala ta fotka.

„Odkud ji máš?“ zeptal jsem se.

Ryuzaki: "Eh?" překvapeně jsem se na něj díval. Co taková změna? Odvrátil jsem pohled a lehce se zamračil. "Od bývalého kámoše... Proč?" řekl jsem.

Yukio: „Proč ti dal tvůj bývalý kamarád fotku mého otce?“ Potřeboval jsem odpověď. Vždyť ani já nemám jeho fotku, tak proč on…

Ryuzaki: To, co řekl, mě naprosto zchladilo a vyhnalo z hlavy vše, co jsem tam měl. Jako by se ochladilo, jako bych najednou postrádal všechny emoce, až na tu nenávist, kterou jsem cítil. Pomalu jsme se na Yukia otočil a řekl ledovým hlasem "Tvého otce?" pak jsem přešel pomalu ke stolku a vytáhl z šuplíku ještě jednu fotku, kde je jeho otec a ještě dalších pár lidí a podal jsme mu ji a pak tiše řekl "Protože to je muž, kterého chci zabít tak, jako jsem to udělal s ostatníma... Je to ten důvod, proč jsem tu nebyl týden. Je to ten důvod, proč mám na zádech jizvu. Je to ten důvod, co zničil život mé rodině." šeptal jsem tiše s veškerou nenávistí, kterou jsem k tomu muži cítil. Tiše jsem se zasmál. "Tvůj otec..." chladně jsem se na něj podíval "Víš kdo byl tvůj otec?" zeptal jsem se naprosto vážně. Potřeboval jsem vědět, zda je do toho taky zapletený, ale... Yukiova povaha je naprosto odlišná. Jak by to mohl být jeho otec, není tam podoba.

Yukio: O krok jsem couvl, neschopen slova. To všechno… kvůli otci? Nechápu to. V nejmenším ničemu nerozumím. Ryuzaki ale vypadal smrtelně vážně. Možná jsem ho viděl už naštvaného, a bál jsem se, ale tohle vše přebilo. Nervózně jsem polkl, opřel se o stůl.

„Otce si mlhavě pamatuju z dětství… takový nebyl… byl hodný, měl jsem ho rád… on by nikoho nezranil… A proč mi vůbec o tom všem říkáš teprve nyní? Připadá mi, že tě vůbec neznám, o tvojí minulosti vůbec nic nevím…“ začal jsem ztišovat hlas.

Ryuzaki: Věděl jsem to. Věděl jsem, že se to jednou stane. Teď když jsem viděl jeho strach, když jsem viděl skutečnost, které jsem se chtěl vyhnout. "Je členem japonské mafie Yakuzy. Je jeden z hlav a měl na starosti peníze a vymáhání... Moje rodina byla známa díky otci, který měl podnik. Hodně mu to vynášelo, byl vlivný. Yakuza se rozhodla, že toho využije, že chce toho člověka pro sebe. Otec odmítnul. Yakuza se nikdy nesmíří s odmítnutím. Pak začali chodit k nám domů. Byl jsem malý a mě rodiče schovávaly do místa v podlaze. Tvůj otec přicházel a odcházel s lidma. Slyšel křiky rodičů. Viděl jsem, jak se směje a kope na nich na podlaze. Jednou jsem to nevydržel a dostal se z té podlahy. Když jsem se snažil bránit matku ležící na zemi před ním, tak jsem schytal ránu do zad. Vlastně mi tím dal památku, kdybych náhodou zapomenul. Řekl jsem si, že to tak nenechám. Chodil jsem do škol bojových umění, do výcvikových středisek. Už jsem to nemohl vydržet. Postupně se ze mě stávalo tohle, co teď před sebou vidíš. Osoba plná nenávisti. Dokonce se mě rodiče báli. Protože jsem pomalu začal zabíjet všechny, co kdy sáhly na mou rodinu. Nakonec rodiče odjeli se slovy: ´Promiň... Ale jsi nebezpečný, máme strach... Prosím, zapomeň.´ odjeli pryč, ani nevím kde, nechaly mi tu spousty peněz a tenhle dům. Neviděl jsem je, ale konto mám pořád plné. Už jsem nic nepotřeboval. Už jsem nic nechtěl, jen dokončit to, co jsem začal a nechat, aby moje existence a skutky byly vymazány. Možná by pak i jejich skutky byly pryč... Všechny jsem je zabil, až na něj. Pořád mi uniká mezi prsty. Myslel jsem, že tentokrát to konečně dokončím... Ale potkal jsem tebe. To se nemělo stát. Nikdy jsem nechtěl, aby se stalo něco takového. Nikdy jsem nechtěl mít něco, co bude pro mě drahé, něco co bude mou slabinou něco, o co mohu přijít. Nic jsem neměl a pak jsi se tu objevil jen tak. Doufal jsem, že to bude v pohodě. Zřejmě jsem se mýlil. Už jen to, že je to tvůj otec." začal jsem mu to vše vyprávět, postupně ze mě vymizela chladnost a nenávist a nahradilo je bolest a zoufalství. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Nechtěl jsem.... Opřel jsem se zády o chladnou stěnu a zavřel oči. Nechtěl jsem, aby mě viděl… Nechtěl jsem, aby mě kdy opravdu poznal. Bál jsem se... Opět... Obličej jsem si zakryl ručníkem a tiše do něj pokračoval " Teď už to víš... Teď už víš, že jsem chladný vrah, že jsem bez kousku citu. Říkal jsem ti přeci, že jsem nebezpečný.... Věděl jsem... Že to přijde." v mém hlasu už zbyl jen smutek a bolest... čerstvá bolest. "Odejdi. Nenáviď mě. Boj se mě. Vše co chceš... Jen prosím nezaplétej se do toho a zůstaň v bezpečí... Nikdy jsi mě neměl poznat.... Omlouvám se. Jsem nejhorší... Přesto si nemohu pomoci a nelituji toho. Omlouvám se Yukio. Omlouvám se, že nejsem ten, kdo sis myslel. Teď už to víš. Teď už víš vše." tiše jsem říkal chvějícím se hlasem a sjel po stěně dolů a sedl jsem si. Stalo se to, co se stát mělo. Uteče, bude mě nenávidět, bude se mě bát... Už mi to bylo jedno. Stejně jsem nic neměl tak, proč by se teď něco změnilo?

Yukio: Celou dobu jsem mu tiše naslouchal. Tím vším si musel projít… dokonce i zabíjet… Necítím k němu ale žádnou nenávist. Jen soucit. I přes to všechno ho pořád miluju. Možná říká, že je bez kousku citu, chladnokrevný, ale já ho tak nevidím. Ale možná jsem pro něj vážně jen přítěž. Jen další břemeno, kterých má až příliš na svých bedrech. Možná to zní sobecky, ale jsem rád, že jsem to břemeno. Popošel jsem k němu a sedl si vedle něj. Pak jsem si opřel jeho hlavu o svoje rameno, sundal mu ručník z hlavy a jemně jsem mu začal cuchat vlasy.

„Jestli si myslíš, že jen tak jednoduše tě opustím, tak se pleteš, baka. I přes to všechno, stále tě vidím stejně. Pořád si ten děsivý, strach nahánějící Ryuzaki, kterého mám moc rád. Navíc, kdybych teď odešel, myslím, že by nám to uškodilo. Ještě bych se bál, aby tě něco na každém rohu ulice nezasypalo… Proto zůstanu. Odháněj mě, jak chceš, ale nezbavíš se mě.“ Zakřenil jsem se na něj a lehce ho políbil. Zamyslel jsem se nad vším. Neříkám, že mi je otec ukradený… nechci ho ztratit… ale horší by bylo ztratit Ryuzakiho.

Ryuzaki: Seděl jsem tam naprosto v šoku. On se tu na mě kření a cuchá mi vlasy, je hned vedle mě, hned po tom, co jsem mu řekl, co jsem zač?! "Eh... Yu..kio?" řekl jsem zmateně "Proč? Vždyť jsem zabíjel, lhal ti, a navíc .... nejsem zrovna nejlepší a nejbezpečnější partie, pak taky... tvůj otec." opravdu jsem ho někdy nechápal, ale nemohl jsem si pomoct a necítit uvnitř sebe rozrůstající se teplo. Samozřejmě že nechci, aby odešel ale... "Nechci ti ublížit Yukio... Nikdy. Takže by bylo lepší odejít teď, než aby se ti něco stalo." řekl jsem pochmurně s odvráceným obličejem.

Yukio: Přestal jsem mu cuchat vlasy a podíval se na něj zamračeným pohledem.

„To můžu risknout.“ Řekl jsem a přitulil se k němu. Pak jsem se usmál.

„Mně to vlastně nevadí, jsem na to vše připravený. Hlavně, když můžu být s tebou…“ řekl jsem potichu a užíval si tenhle okamžik.

Ryuzaki: Usmál jsem se. Bylo to jako by ze mě všechno opadlo. Nikdy bych nečekal, že by to skončilo takhle. Myslel jsem, že nic nemám, ale mám víc, než jsem kdy měl. On je fakt baka. Podíval jsem se na něj a pomalu mu rukou zvedl hlavu tak, aby byl obličejem jen kousek ode mě. Pomalu a něžně jsem ho políbil s tím vším teplem, které jsem teď cítil. Pak jsem se kousek oddálil a zašeptal mu s lehkým úsměvem. "Víš Yukio, že jsi pro mě nejdůležitější člověk. Chci tě chránit, chci tě jen pro sebe, chci, aby si byl šťastný, chci tě milovat. Miluju tě. Je to něco, co neznám. Najednou mám víc, než jsem kdy měl. Buď připraven, že odteď tě nenechám odejít. Odteď jsi mým milencem. Mojí části života. Měl by ses připravit. Můj Yukio." pak jsem se mlsně usmál.