Vracel jsem se myšlenkami k dnešnímu ránu. Měl to bejt den jako každej jinej, dokud se to pár větama nepojebalo na celkem dlouhou dobu. Samanta si mě nechala osobně zavolat do kabinetu. Což samo o sebe nebylo divný. Jakožto moje třídní a školní psycholožka, kterou jsem nejednou navštívil byla docela v pohodě.

„Taylore!“ Prohlásila nadšeně, z čehož jsem vůbec, ale vážně vůbec nebyl nadšenej já. Zvedl pohled od playlistu v mobilu hrajícího stále dokola a už jen z pohledu na ni mi bylo jasný, že něco není v pohodě. Ona a její geniální plány jak mi pomoc nikdy nedopadl dobře. Možná to z části bude tím, že málokdy sem se k nim fakt dokopala. Můj pohled spočinul na usměvaví Sany. Jmenuje se vlastně Samanta Weisová, a je přehnaně milá. Někdy mám pocit, že jí za to platí.

„Mohl byste se na chvíli zdržet? Potřebovala bych s vámi něco probrat.“ Ohlédl jsem se kolem sebe, jako bych kontroloval, že tady vážně nikdo jinej není. Jak by mohl. Kabinet je poměrně malý a skříň s knížkama zabírá víc prostoru než by bylo potřeba. Poslední hodina byla dávno u konce a na chodbě zbylo jen pár spolužáků, čekající na prázdnou kantýnu.

Vyndal jsem sluchátko i z druhého ucha a věnoval ji celou svou pozornost.

„Určitě už si slyšel o tom, že na naší školy má přistoupit James Frey.“

„Ano dostala se ke mně tahle strhující novinka“ řekl jsem s ironii v hlase. Jelikož jsem se nijak zvlášť o ostatní osoby moc nestaral, tak to že k nám má nastoupit nějaký rozmazlený známý kluk mě nijak extra nebral. Ale to ona moc dobře věděla.

„Myslela jsem, že když pracuješ ve firmě Freyových, bude dobrý nápad, aby ses ho ujal a ukázal mu školu. Mohli byste se seznámit. Přátelit se však víš co tím myslím. “

Líčila to s jiskru v oku a naprosto se nad tou myšlenkou rozplývala. Ale pak mě to trklo.

„Ehh~ on je to syn Karmen a Williama Freyových?“

Myslel jsem, že je to shoda jmen, ale ani v nejmenším mě nenapadlo že je to on. Ten kluk byl pomalu známější než jeho rodiče, kteří vybudovali největší firmu ve městě . Asi před rokem se mu stal hrozný skandál, když se do bulváru dostalo to, že je gay. V té době to bylo dost velký haló, a i teď po roce je z něj taková malá hvězdička, které si může dovolit cokoliv, co se mu chce.

„Ano, já myslela, že to víš. Nepotkali jste se nikdy ve firmě?“

Sany mě vytrhla z bádáním nad Jamesem, snažil jsem se být v pohodě, ale věděl jsem, že blízkost u takového člověka, někomu jako mě, nepřinese nic dobrého.

Chyběl mi poslední semestr. Pomalu jsem se začal připravovat na závěrečný zkoušky. Tohle bude pohroma jestli se dostane do mojí blízkosti. On a jeho charisma je něco co stoprocentně nebude kompatibilní se mnou.

„Jestli ano, tak o tom nevím, ale určitě je tu dost studentů, co by ho tu s potěšením provedly.“ Byla to jen poloviční malá lež. Doufal jsem že mi vyjde. Ne že bych Jamese nějak znal, ale jaho přítomnost ve firmě se nedala přehlédnout, měl jsem tu čest se sním několikrát setkat. Ty chvíle byly to nejdivnější co sem zažíval.

Podle mě její “dobrý“ plán nezahrnoval ani dobrý začátek natož průběh.

„Ale tak to i ty. Už jsem tě zapsala jako odpovědnou osobu. Měl by ses s někým spřátelit.“ Dodala s úsměv jako by mi dávala najevo, že si je vědoma toho čím si procházím. Útrapy a samota, bez možnosti se svěřit někomu kromě ní. Pocitech nedůvěry ke všem kolem mě a uvědomění, že vlastně den za dnem umírám~

Takže vlastně rozhodla o mě beze mne. Jak varšavské.

„V tom případě vám děkuji, že na mě tak myslíte Sany.“ To už jsem se ale odebíral k východu.

Ještě teď se mi to vybavuje tak živě a ještě víc mě děsí představa budoucnosti. O Jamesovi přítomnosti.

O tom jak jak moc se bojím být s ním v jedný místnosti, protože moc dobře vím jakej má na mě vliv. Kurevsky špatnej vliv na mě má. Bohužel to vím jen já. Proč jen to nemohla vědět Sany.

„Třeba ti pomůže, kontakt s ostatními lidmi.“

Vybavuju si poslední větu co mi dneska řekla. Hezký pokus Sany, ale oba asi tušíme, že tenhle arogantní kretén mě sotva vytáhne z těch sraček, ve kterých se brodím. Můj vnitřní hlas mi říká ať nesoudím lidi na první pohled, a k tomu, když jsem ho ani ještě neviděl.

Je pravda, že se za to fakt nesnáším. To, jak soudím lidi. Copak jsem něco víc, že si to můžu dovolit. Přemýšlím nad tím, co by mohli udělat, aby byly lepšími a hezčími, ale když se dostanu k sobě… Copak někdo jako já může soudit? Bože ~

Jsem ze sebe tak zmatený a zhnusený! Na jednu stranu bych klidně všechny pozabíjel a s ledovým klidem bych přihlížel jejich zkáze, ale potom jako by někdo ve mě promluvil a ukázal mi to nepodstatné hovno kterým jsem. To, které chce ochraňovat všechny bez ohledu na to, jestli jsou stejně nicotní jako já nebo naopak.

„Because I'm broken when I'm lonesome.

And I don't feel right when you're gone away“

Hudba mi napoví, že už jsem zase moc hluboko v myšlenkách.  Snažím se zorientovat, avšak když zjistím že jsem přejel několik stanic, protočím oči a vydávám se k výstupu. Cestování metrem není náročný, stačí si jen hlídat kde vystoupíte, a to bohužel není mou přednostní. Cesta se mi tedy trochu protáhla, dorazil jsem na byt asi kolem čtvrtý. Pěkný 3kkčko, které sdílím s Matyášem. Je relativně v pohodě.

Často chodí v noci pít, a tak jsem zase já, často propadám depresím s vědomím, že mě nikdo neslyší brečet jako malou couru, co se jí ztratily rodiče a ona je sama ve velkém světě plném nepříjemných a podlých lidí, co se jí snaží využít.

Na podlaze se válí pár bot na podpatku, což nevěstí nic jiného než to, že tu Maty někoho má. Automaticky zalezu do svého pokoje, hodím sebou na postel a pozoruji místnost. Vestavěná skříň zakrývá celou pravou stěnu, v jeho zrcadlech se odráží postel a já na ní. Zadívám se na sebe.

Taylore, Taylore… den za dnem plyne a ty jsi na tom hůře, že se divím že stále jsi.