„Sakra, kde si to sehnal? To je úžasný!“ rozvášnil jsem se, když mi James podal do ruky artbook z Assassin's creed.

„Brácha se stěhuje, byl dost gamer a teď, když má dlouhodobý vztah ho to přešlo.“

„Tak to nechápu, jak mohl tohle vyměnit za holku?“ Oba jsme se tomu zasmáli a sedli si na lavičku pod hlavním schodištěm, kde jsme čekali na profesora Owena. Měli jsme mít hodinu tělocviku, na kterou jsem nebyl moc připravenej, ale vysvětlujte si to nějakýmu namakanýmu, namyšlenýmu cápkovi.

„Hele, a ono mu to fakt nebude chybět?“

„Ne, fakt ne, matka tyhle věci moc nemusí, tak to rychle likviduje. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit.“

„Jo, je to skvělí. Měl si toho štípnout víc.“ zasmál jsem se a koketně ho loktem šťouchl do žeber.

„Jo, to jsem mohl.“ Usmál jsem se a on taktéž. Rty v mírném úsměvu vyvolali příjemnou atmosféru. Lidi kolem nás jako by se rozplynuly a naše pohledy se do sebe vpíjeli. Připadalo mi, že jeho pohled občas zaměří mé rty a potom se se zklamáním vrací. Aura, která se pomalu spojovala s tou mou byla náhle roztříštěna přicházejícím Owenem, který Jamesovy hodil do klína klíčky a zavelel něco ve stylu "Převléknout a na hřiště!". Jeho hlas byl hrubý a nepříjemný. Klasický chraplák kuřáka, který rozhodně nepatří k těm sexy chraplákům, jako maj rockeři.

Vracím se pohledem k místu kde seděl James. Ten však už dávno odemkl šatnu, kam se všichni nahrnuli a začali se svlékat. Neochotně sundavám své tričko a z batohu vytáhnu vínový tričko s černýma teplákama. Glády nahradím nepohodlnými converskama v mojí oblíbený černý barvě.  Můj pohled se zasekne na Jamesovi, který se na mě vyzývavě dívá a ukazuje své tělo všem přítomným. Musím však zatleskat své představivosti, protože se více než dobře shodovala s originálem, který upoutal můj pohled natolik, že jsem zakopl o Maxe, který hned pronesl několik hlášek na můj účet.

„Noréne já myslel, že si ty kruhy pod očima maluješ, ale ty si mimo tak, že ani chodit nezvládáš.”

„Jo měl by si se prospat,” doplnil Sam a ostatní se zasmáli, všichni až na Jamese. Ten jako hrdina v alabastrové zbroji ke mě přišel a natáhl ke mně ruku.

„Tak co, nechceš bejt se mnou dneska v týmu?”

„Rád.” S těmi slovy se s jeho pomocí postavím na nohy.

„Tak koukám, že školní oblíbenec, si našel svého oblíbence. Jak rozkošné.” Samova poznámka mě nevykolejila a sebevědomě si razím svou cestu ven. Nedošlo mi však, že ta poznámka nebyla míněna na můj ale na Jamesův účet. Ten bohužel chladnou hlavu nemá a jeho cholerická stránka nad ním získala převahu. Stačil jeden pohled a Samovi došlo jak Fraye vytočil, ale nehodlal zkončit. „Co je Frayi, bojíš se veřejně přiznat, že sis našel novou čubku? Máš na lepší, nemyslíš?” Jestli chtěl Sam udělat divadlo, tak se mu to dostatečně povedlo.

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš?”

„Ani ne, jen se bavíme, ne? Možná by si nás mohl nechat se pobavit i s ním,“ dořekl a jeho pohled skončil na mě. Následně od Jamese schytal pěstí, já z krve, která se Samovi spustila z nosu, padl na kolena a jako kdybych ohluchl sledoval jsem obraz Jamese, který se snaží vyprostit ze sevření Samových parťáků. Samuel Wild mu uštědřil podobnou ránu a třída, která ignorovala následky a nesmyslnost boje jen přihlížela a vytvořila dvě strany, které se rozhodly pro svého favorita. S jejich sebeovládáním odešlo i moje sebevědomí. Sebral jsem se ze země a utekl za Owenem, který tuhle akcičku zarazil. Sledoval jsem potlučeného Jamese, s jeho klasickým sebevědomým úsměvem, na který mě lákal ať už si to uvědomoval nebo ne.  

Nakonec v ředitelně skončili oba dva a jelikož pak vyplynulo, že se poprali kvůli mě, tak následujících pár dní se ve škole mluvilo jen o tom, jak se mě úžasný James Fray zastal. Vzniklo několik drbů o tom co spolu máme a všemožné domněnky a fanfikce, které jsme se s Jamesem snažili házet za hlavu. On si z toho ještě dělal legraci a na oko mě balil. I když se mi dostatečně snažil dávat najevo, že to nemyslí vážně, neměl jsem z toho dobrý pocit. Den za dnem sme se více poznávali, zbližovali a chetovali si. Po dlouhé době jsem si nepřipadal sám, někdy přišly dlouhé chvíle, kdy jsem se uzavřel do sebe a dusil všechny pocity hluboko v sobě, aby se k nim ani James nedostal. To byly chvíle, které jsem s ním chtěl trávit, ale bál jsem se. Nechtěl jsem, aby dále viděl tu temnotu ve mně

----------   ---------    ---------

     Taylor ležel v posteli a po dlouhém dni, který si ani nepamatoval z důvodu alkoholu proudícího v jeho krvi, přemýšlel nad situací. Tento večer byl tolik podobný tomu prvnímu, který s Jamesem strávil, dokonce skončili ve stejné posteli, ve stejném bytě, jen oni samotní se od té noci změnili. „Víš, já takhle usínám normálně,” řekl James a více se na Taye nalepil. Ten tomu chtěl věřit, že je to pravda a nic divného na tom neni, ale co kdyby. Začal být podezřívavý a nechtěl si přiznat, že by někdo k němu mohl doopravdy něco cítit. Měl problém i někoho jen obejmout a teď tu ležel s klukem, kterého zná pomalu měsíc, v objetí. Tak blízko.

„Je to divný… Divný a zvrácený,” opakoval si Taylor dokola v hlavě. „Jo jasně, ale co kdyby.” Odpověděl na jeho „Víš, já takhle usínám normálně” a snažil se najít pohodlnou polohu. James se však mlčky odtáhl a nechal Taye brouzdat ve své mysli, která jím byla zaplněná. „Co jsem to, kurva, řek? Proč se odtáhl?” Nevěděl co dělat, i přesto, že mu ruka, kterou přes něj James měl položenou, byla nepříjemná, věděl, že když tam není je něco špatně. Něco pokazil! Ta myšlenka ho mučila stejně jako jeho otec, když žil ještě s rodinou. U něj doma nebyli časté hádky či násilí. Tedy né z počátku hádky a násilí postupem času vymizelo. V téhle rodině byl ten problém, že jste prve museli přijít na to zda se něco děje. Jak máte vědět co napravit, když ani nevíte co napravit? No nic, to je zase na někdy jindy.

        Momentálně Taylor ležel v posteli s jedním velkým otazníkem: „Co po mě sakra James chce?” Ani v nejmenším ho nenapadlo, že to byla vlastně možnost volby, což se později dozví. Avšak teď nic netušící, nemohl to ukončit jinak než vráti Frayovu ruku na původní místo. Musel však sám sobě přiznat, že svým způsobem se mu to docela líbilo. Bylo to takový jiný. Ochranářský… a zvrácený. James chtěl, aby spal čelem k němu, ale to prostě nešlo. Ne že by nechtěl či chtěl, ale problém byl v tom, že nikdy nebral ohled na spoluležící, jelikož na žádné nebyl zvyklí. Bylo jedno kde spí, stále se otáčel, převracel a nemohl najít ideální polohu. „Může být rád, že nemám hlavu u jeho nohou.” Řekl si jen, jelikož nechtěl Jamese zatěžovat svými nepodstatnými myšlenkami. I přes to všechno měl dobrou náladu, měl ho svým způsobem rád. Sám nevěděl jak, ale něco v tom bylo. Doposud neměl přítele, kterému by se mohl svěřit a on si z něj nedělal srandu. Jen by ho vyslechl a věděl, že tajné osobní informace sou u něj v bezpečí. Snažil se ty myšlenky odehnat, ale moc dobře věděl, že čekal už dlouho, tak proč do toho neskočit? Už teď říkal Jamesovy skoro všechno, tak proč si jednoduše nepřiznat, že si našel kamaráda, který mu stojí za víc než jen za nedůvěřivou ironii. Stále se mu však nelíbila myšlenka, že si Jamese tolik oblíbil, shodil všechny hradby a nechal projít i když ho může poslat do háje jako všichni před ním.

        James ho zase pozoroval a uvědomoval, že když na něj zírá, Tay nikdy neuhne pohledem. Tayovi to přišlo přirozené, nikdy necítil nutkání uhnou před Jamesem pohledem . Za nic se nestyděl a připadalo mu vtipné pozorovat jeho reakce. Často byl v rozpacích ale někdy měl ten svůj typický úšklebek ála „já jsem lepší, ty uhneš pohledem dřív”. Byla to taková minihra skoro každého dne. Tay si někdy připadal jako ve Stmívání, kde tyhle zírající scény tvořili snad polovinu celého filmu. Až teď si však začal uvědomovat, že je to docela zvláštní. Předtím Jamese nepozoroval, spíše se jen díval skrz něj, jako by do jeho duše a hledal odpovědi, jako by v něm dokázal číst. Teď však pozoroval jeho temné oči do kterých se vpíjeli ty jeho a pomalu zapomínal na okolní svět.

        Pomalu mu docházelo, že je v tom něco víc. Předtím s nikým nechodil ani ven, a teď se pravidelně scházel s Frayem, aby si jen povidali. Bylo to zvláštní a pro něj značně neobvyklé, ale postupem času si na to začal zvykat. Moc dobře věděl, že je to divný a zvrácený, ale líbilo se mu to. Nechtěl si to přiznat, ale líbilo. „Bože.” Prohodil, když Jamesovi vrátil ruku na původní místo. Dával tak najevo, že si všímá a umožňuje k sobě přístup, ale jeho společník to mohl spíše brát jako  „No tak si se mnou dělej co chceš, jen mě neznásilni”, ale James svou ruku opět stáhl. Zoufalého Taylora nenapadlo nic jiného než se k němu otočit čelem udělat psí pohled a ani sám netušil co tím sleduje. „Co chceš?” zeptal se James a Tay ještě více zesmutněl.

        Skončilo to u lechtání. Tay nebyl moc silný a tak jen ležel a snažil se to s kamennou tváří vydržet. Zastával pravidlo „Když to přijmeš, nebude ti tím ubližováno” a on to přijal, ale asi moc. Ladné lechtání mu náhle přišlo příjemné a snesitelné. Nevěděl co dělat, jen tam ležel a užíval si jeho doteky. „Co to se mnou kurva je? Co to dělám?” Bojoval sám se sebou, ale na nic se nezmohl. Začal si uvědomovat, že celkově Jamesova přítomnost je mu příjemnější než kdy jindy. Z emocí plujících mu hlavou se mu obracel žaludek. James přestal a snažil se na něj mluvit, ale on nevnímal. Nevěděl co se děje a byl by snad schopen v té chvíli odkývat úplně všechno, ale stále i přes tu agonii měl v hlavě kaši, tělo se mu chvělo a připadalo mu, jako by orgány chtěli ven z těla. Potřeboval zchladit. Vstal a věděl, že je silně v prdeli. Stačilo si to jen uvědomit a je z něj troska, jen kvůli tomu, že si uvědomil, že má Jamese rád a možná víc než to. Hlava se mu točila a ze zvrácených pocitů mu bylo na nic. V kuchyni do sebe hodil sklenku těžké vody, místo čaje, který by mu určitě udělal lépe. James ho odvedl zpět do postele, kde ho uložil ke spánku a ztrážil ho jako by mohl ovlivnit jeho tok myšlenek, či dokonce jeho sny.

 Bojím se dotyků, bojím se neznáma.

Proč to tak bolí, stačí jen myšlenka.

Všechno se maže a budoucnost je nejistá.

Já se bojím pocitů. Bojím se věty co kdyby…

Bojím se moc.

Bojím se zklamání, nechci tě zklamat,

ale bojím se polibku, bojím se věty co kdyby.

Bolí to a je mi špatně. Je mi trapně

a nevyznám se v sobě.

Bojím se budoucnosti, bojím se vyrůst.

Je tolik možností a též se bojím možnosti volby.

Proč ti nic nedochází? Proč jen mám pocity?

Proč zůstáváš…?

        Tay nikdy nebyl na citový věci. Bylo mu blbě jen z té představy a za ty léta kdy ho nikdo nechtěl a ani o něj nestál se touto zdí, přes kterou doposud nikoho nepustil, chránil. Vztah a city spolu přinášejí spoustu věcí, s těmi i zodpovědnost a to si nemohl dovolit. Přehrával si v hlavě informace, o svých doposavadních citech a o citech, které pomalu vyplouvaly na povrch. Snail se udělat smysluplný závěr, ale v hlavě mu blikala jediná otázka „Co kdyby?” Nenáviděl  nejistotu a myšlenky na budoucnost ho ubíjeli, ale stále tu ta nicotná, titěrná otázka byla. „Co kdyby o mě měl James vážně zájem? Mohl bych mu na to kývnout a vše by bylo… Nový! Ne, to nejde! Vše by se změnilo!” I přes to veškeré přemáhání věděl, že to nepůjde, že by se psychicky zhroutil, byl by v prdeli ještě víc než teď. Věděl, že James od života čeká něco jiného. Chtěl stabilní vstah, kde se může na partnera spolehnou a to Tay nenabýzel. On byl samotář, který o dospívání a vztazích nechtěl ani slyšet.

    James odešel dřív než se stačil vzbudit a tak měl celý zbytek víkendu, aby si to v hlavě srovnal. Měl ho rád svým vlastním způsobem, pouto mezi nimi se mu líbilo a zároveň ho ničilo. Tušil, že James od něj, už dávno něco očekává, i když říkal přesný opak, a stále tvrdil, ž jeho narážky jsou jen součástí hry, věděl že to není pravda. Snažil se s tím vyrovnat, čistě marně, ale snažil. Nebyl to totiž on kdo rozhodoval o postupující situaci, mohl jen doufat, že ho z tý samoty někdo vysvobodí i když z jeho strany je vybudován velký blok. Nechce Jamese sklamat a jelikož ví, že by se nevyhnul polibku, který ho tolik děsí a tíží, nezmůže se na nic a jen čeká. Jako dáma… Tuší, že se o to James pokusí, možná ho zastaví, ale jednou mu podlehne a to bude ta chvíle, kdy kompletně shodí všechny hradby.

----------   ---------    ----------