Zbytek noci jsem zabíjel popíjením už rozdělané lahve portskeho a sledováním 13 reasons why, kde mi bylo vážně líto Claye. Do seriálů, filmů či knížek jsem dost magor, jen mám problém dodělávat rozdělaný věci. Stal jsem se tedy obětí rozkoukaných sérií a nedočtených knih u kterých se snad nikdy nedovím jak jejich příběh skončí. Kéž by i můj život zůstal rozečten jako kniha a zastavil se jako stránky, které nikdo nechce obracet dál. Na druhou stranu mi přišlo, jako by se to stalo a můj život ztroskotal na místě z kterého se nejde pohnout. Možná právě čekám na tu osobu, která nahlédne do dalších kapitol a prozradí mi několik spoilerů jak žít.

S těmito myšlenkami, které ničily můj mozek, který byl nucen přemýšlet nad tím, kým vlastně jsem, začal jsem vyplňovat random testy na internetu o sebepoznání. Občas je jen ze srandy a s pohrdáním vyplňuju, abych se mohl smát náhodně vygenerovaný odpovědi.

Nerozhodnost je úděsná vec, nevíte co chcete, ani co jste a ani nevíte jak odpovědět na jednoduché otázky “Ano x Ne“.

Test osobnosti: 1. Raději: řešíte nový a komplikovaný problém nebo pracujete na něčem, co jste již dělali dříve.

No...  Pravda je že se nerad pouštím do nových věcí, ale kdyby šlo třeba o brigádu v kině a mezi něčím novim asi bych si vybral něco jiného a nového. Prostě záleží na okolnostech, nemůžu prostě a jednoduše odpovědět, to nejde.

4. Máte sklon vybírat si: spíše pečlivě nebo poněkud impulzivně?

Upřímně...  Netuším! Prostě jak kdy a co. A taky to záleží na stavu účtu. Připadám si někdy jako bipolár, fakt že jo. Když chci, koupím si tu mikinu, která získala mé srdce během pěti vteřin a když potřebuju kapesníky budu chodit kolem regálu tak dlouho dokud mě odtamtud nevyvedou, asi tak.

Kolem půlnoci už vyplňuju testy doslova na nic, od toho "Jak dobře znáte Undertale" po "V co se proměníte po své smrti". V jednu skončím na Pornhubu a proplouvám mezi nekonečným počtem videí v HD kvalitě. Nevnímaje se má mysl vrátila ke včerejšímu snu, má dlaň uchopila pyj a něžně ho uspokojovala. Má vybíravost se ani tady nedrží zpět a než najdu video, které by naplnilo mé touhy, udělám se. Vzdechy, které ve snu a asi i teď patřili Jamesovi, pohlcoval polštář. Notebook spočinul na zemi a já se propadal do hlubokého spánku.

Probouzím se na budík. Písnička „Silent scream“ původně od Ann Blue, přezpívaná Damienem Dawnem, který s ní hodně na textech spolupracuje. Poslední střípky dnešního snu, ve kterém jsem utíkal před gangem, který jsem odposlouchával, abych získal nějakou cenou informaci, se rozplynuly u snídaně. Suchý pečivo sice moc nezasytí ani neuspokojí, ale aspoň máte jistotu, že neumřete na vyhladovění. Pamatuju si, že jako malému se mi moc snů nezdálo a dost jsem si na to všem stěžoval, avšak poslední rok se v mých snech odehrávají tak šílené věci, že by mi snad ani lidi s halucinacemi nevěřili.

---------  ---------  -----------

Byl jsem vysoko. Vysoko v horách a do tváří mě švihal studený vítr.

Otevřené oči slzí a rudnou bolesti, ale výhled mě láká. Nekonečná krajina táhnoucí se až za obzor.

"Podívej se dolů."

Bez rozmyslu se přiblížím k okraji a podívám se pod sebe. Pláň rozdělena řekou, končící kdesi v dáli. Několik osob titěrných jako mravenci. Mravenečci.

"Celkem vejška co? "

Netroufám si odhadnout jak moc vysoko jsem. A kde jsem? Tu krajinu nepoznavam, ač je tak krásná.

"Konečně by jsi mohl být volný a létat! "

Roztáhnu ruce jako pták a užívám si ten nápor větru.

"Ale já neumím létat." Utrousím a nejistý krokem se posouvá dozadu.

"Jsem člověk, neumím létat." Zavřu oči a nechám se unášet představou volnosti. Opět roztáhnu ruce a infantilně s nimi zamávám v náznaku letu. Přiblížím se k okraji. Tentokrát beze strachu. Bez obav. I přesto že neumím létat, v hlavě mám klid. Jsem klidný a pravidelně vydechuju. Jsem s tím smířený.

"Nikdy nebudu létat!"

V té chvíli ucítím chladivý dotek. Smrt mě popostrčí a já bez známek protestu, nakláním se více přes okraj, až se nakonec me nohy ocitnou ve vzduchu.

Ticho. Úplné ticho a já letím. Prodiram se skr neviditelné molekul, které utváří směsicí vzduchu. Jako pták. Bez křídel. Bez obav.

Počkat! Neletím! Lidé nelétají. Já padám!

Náhle zpanikařím a klid je vystřídán čímsi neznámým . Je to Stach! Bojím se. Krajina kolem mě se rozpouští. Promočený obraz s prvky fauvismu. Rudé peklo. Výrazně tmavé barvy mě pohlcují. Padám do rudé skvrny do, které se vpíjejí další barvy a vytváří obraz, kterého jsem součástí. Tímto způsobem jsem zasazen do tapiserie.

Vzhlédnu vzhůru. Je to vysoko. Příliš vysoko, na to abych rozpoznal osobu na vrcholu.

Jsem stále tam, kde jsem byl? Nebo jsem tady, kde jsem teď?

Vše splývá v jedno. Brodím se skrz rudé, husté cosy. Obklopuje mě. Tmavá, lepkavá s pachutí železa. Mě tělo je obaleno krevní sraženinou, jenž mě obklopuje. Je všude. Úplně všude a nelze se jí zbavit. Je mojí součástí. Je ve mě. Tvoří mě. Jako všechny ostatní.

Náhle se ocitám uprostřed davu. Krev zmizela. Vrátila se, tam kam patří a já zůstávám strnule stát. Pozoruju tváře, které se vzdaluji. Tak rychle jako se přiblížili.

VÝBUCH!

Slyšel jsem výbuch, ale daleko. Daleko jakoby ze snů. Nelze otevřít oči. Je tma. Všude kolem mě. Temná hustá nicota, jako krev v mém oběhu. Obklopuje mě. Mou mysl, mé srdce. Celého mě pohlcuje.

Snažím se popadnout dech. Srdce mi bije jako splašený A hlavě nedochází že přes vrstvy kůže ho vážně nemůžu uchopit a ukonejsit. Utrizuju si myšlenky a vracím se do reality. Rozkoukavam se po mistnosti, jako kdybych v ty temnotě mohl něco rozeznat. Zavírám oči a padám do peřin. Vybavuju si střípky další noční můry. Až nechutně si vybavuji krevní sraženinu která mě obklopovala. Brouzdam ještě chvíli svými myšlenkami  než mi dojde že vlastně hledím do temnoty v pokoji. Ach~  je to tak podobné. Nezbývá mi než je opět zavřít, ale má mysl jede na plné obrátky a oči potřebuji být očividně Otevřené. Snít s otevřenýma očima to mi tak scházelo.

Vracím se postupně k onu snu ale jakoby by nikdy nebyl. Má hlava náhle nemůže najít kritickou informaci. Nevadí mi to. Zaměřím se na jiné myšlenky aniž bych o tom věděl. Má mysl mi očividně musí podstrčit něco jiného. Něco o čem můžu uvažovat další hodinu než usnu. A tak se z myšlenek bizarniho zaměření dostanu do limba aniž bych o tom věděl. Tak jako vždycky. Jako každý. Stejně jako Ty.

---------  ---------  -----------