Uslyším známý otravný zvuk Messengeru. Natáhnu se po telefonu se zmateným úšklebkem a čekám, než se okénka chatu probudí, aby mi prozradili, kdo si žádá mou pozornost. Zůstal jsem však v transu, když se na displeji objevila zpráva, kterou bych nečekal ani ve snu.

Byl to James Frey. Chtěl se sejít v jednom známém podniku. Chtěl pokecat. Netuším proč a začínal jsem bejt nervní z těch všech otázek co se mi honily hlavou.

Jen si vybavim naše poslední střetnutí ve firemní kuchyňce a otázek je čím dál víc. Vidím jeho nevraživý, ostražitý pohled. Jako by mnou pohrdal. Nesnášel jsem to.

Nevěřícně jsem zamrkal na zprávu. Někdo jako Fray se najednou zajímá o mou nepodstatnou osobu? Bezmyšlenkovitě odepisuji jestli se náhodou nesplet při odesílání.

Jasně že jsem věděl, že omyl to bejt fakt nemůže. Zamyslel se nad tím, jak mě kurva našel. Na profilu nemám žádnou fotku, informace, prostě nic. Tak jak jsi mě našel ty stalkere?

Obratem mi přišla odpověď, kterou jsem čekal, ale doufal spíše v opak.

Nechtěl jsem nad tím tolik přemýšlet a když se z druhého pokoje začaly řinout vzdychy věděl jsem, že bude lepší jít a raději potkat “skvělého“ Fraye než ty dva poslouchat.

Telefon byl po celodenním posloucháním hudby vybitý, jako obvykle. Nezbývalo mi tedy, nic jiného než nechat ho tady i se sluchátky a tím si dát pauzu od své drogy v podobě hudby.

Měli jsme se sejít v baru Medojedů. To byl nejznámější podnik v tomhle městečku, proslavený tím, že vám nalijou cokoli, kdykoli, ať jste kýmkoli, a to docela dost levně. Časem se z něj stal bar pro studenty a socky jako já. Mou otázkou, ale je, co v takovým lokále dělá Frey.

Za normálních okolností bych odepsal něco ve smyslu ať se jde bodnout, že na tyhle věci nejsem, ale fakt dlouho jsem neudělal nic spontánního a trhlého. Občas to dělám věci, co nemají logiku, jako bych byl v mánii a měl nutkání něco změnit. Někdy si obarvím vlasy, oblíknu se jinak, sám nevím, jaký myšlenkový obraty mě k tomu doháněj, jako bych spíš chtěl změnit sám sebe. Je pravda, že nemám žádný určitý styl, je to něco mezi grunge, rockem, metalem, gotikou, emo, je toho hodně. Přijde mi že tyhle výkyvy nálad mi pomáhají s mým pochroumaným egem, ale pak se to zas vrátí do normálu, jak moje vlasy, tak ego, ne-li níž.

Když dorazím do baru, venku už se smráká, vkusný podnik zavalí vzpomínkami na spoustu nocí, které jsem tu o samotě strávil. Naproti dveřím je hnědý bar z tmavého dubu, za ním několik set lahví. Některé tu jsou jen na výstavu, jelikož jsou tak drahé, že si je už řádku let nikdo neobjednal. Na zdech jsou tapety laděné do ruda, visí tu obrazy zachycující nahou ženu, o které jsem se nedávno dozvěděli, že je blízkou příbuznou majitele, ten se tím však nijak nechtěl chlubit, a tak jsem jeho tajemství, které mi prozradil, když jsme se tu spolu opili, držel v tajnosti.

Stejně není nikdo, komu bych takovou věc mohl říct, vlastně tu není nikdo, komu bych mohl říct cokoliv. Ou jeez~ už se to zase pomalu přikrádá. Nesnáším ty stavy. Kráčím tedy po vínovém koberci, pozoruji lidi u stolů, které jsou děleny černými pohovkami, a tak vytváří takové koje. Časem vám dojde, že to tu vypadá spíše jako bordel než studentský bar, ale to tu moc lidí nehrotí. U baru jsou obsazené asi tři židle, z toho jeden pár a skoro na opačné straně sedí shrbený kluk nad svou sklenkou čehosi. Ještě jsem očima prolétl po baru, jestli tam není ještě někdo kolem mého věku, všichni však byly viditelně o dost starší  a já si vydedukoval, že James Frey bude tenhle kluk. Než jsem se stačil otočit zpátky, ucítil jsem ruku na svých zádech.

„Ahoj, už jsem myslel že nedorazíš“ Pohlédl jsem nahoru, byl o něco větší než já. Takhle blízko jsem mu ještě nebyl. Hnědý vlasy měl urovnaný na levou stranu, hleděl na mě tmavýma očima, který měli více temnoty než kdokoli jiný.

Jako by viděl skrz mě a moje duše se mu v těch očích odrážela. Hlubinná temnota, kterou jsem v sobě křečovitě svíral.

Místo pozdravu jsem ho sjel od hlavy k patě, byl jsem mile překvapen, jelikož měl tričko s potiskem NEFFEX. Musím podotknout, že jeho hudba je vážně skvělá. Bílý tričko doplňovali černé kalhoty a vansky.

„Jak si na mě vůbec dostal kontakt?" zeptal jsem se jako první, jelikož mě zajímalo, jestli je fakt stalker nebo jen náhodou narazil na můj profil.

„Sany mi ho dala, doufal jsem, že ti to nebude vadit, když jen tak napíšu"

„No né, že by mi to vyloženě vadilo, ale nejsem nějak extra společenský."

„V tom případě můžeme vynechat společnost a jít do osamocených uliček města."

Mluvil tak vyrovnaně s ledovým klidem v hlase a já měl ten uspokojující pocit společnosti, která mé osamělé duši chybí. Něco jako mít po boku přítele se, kterým si rozumíte, až na to že tohle byl ten věčně nabubřelej debílek.

„To zní jako by si mě chtěl v nějaké té uličce zabít."

„No i když myslím, že by mi to s mým postavením prošlo, v plánu to opravdu nemám." Docela se bavil a mě přišlo, že po dlouhé době si s někým rozumím, jak nepřirozené a zároveň příjemný pocit.

„A jsi si jistý, že chceš chodit po městě takhle na večer?"

„Kdybych si nebyl jistý, nebyl bys tu a k tomu se říká, že noční město je nejhezčí, No tak, já vidím, že z toho nejsi nijak nadšený, očividně o moji přítomnost moc nestojíš, ale když už jsi přišel ~"

„Bože... nesnáším lidi jako ty." Prohodil jsem, když jsem byl poražen a už si v hlavě mapoval cestu kudy se vydáme. To mi bylo ale stejně k hovno, jelikož nás vedl on.

„Jako jaký lidi?"

„Všechny!"

Dříve nebo později si uvědomíme, že životem nelze proplouvat sám, bez jediné duše, které jde důvěřovat, scvokli by jste z toho, ale co ti kteří nemají přátelé a cítí se osamoceně... Dříve nebo později někdo tedy přijde a postará se o nás, věřím v to , že každý máme takového mecenáše, který nás vezme pod vlastní křídla a bude nás krmit takzvanou přátelskou láskou, které se časem nebudete moct nabažit, tak do vašeho života začne proudit více přítel a lásky, ale nepřežeňte to a vybírejte moudře lidi, které pouštíte do svého, života, protože ne všichni jsou věrohodní, každý se vám nemusí odvděčit příjemným způsobem.

Město je poněkud malé, avšak bych nevěřil, že ho za jednu noc stihneme projít skoro celé. Procházeli jsme se po sídlišti, svezli jsme se metrem, viděli školu, potkali pár podniků, v nich páry, mnoho párů, vyprávěl mi o svých bývalých a já jemu o sví rodině a on naopak mě o té své.

Povídali jsme si tolik a já ani nevím, jak ze mě odpadl ten všechen stud a já mu začal líčit svůj život jako nějakému profesionálnímu psychologovi. Ukázalo se, že není takovej za koho sem ho měl, že není tolik ovlivněný společenskou vrstvou, ve který žije. Je docela milej a skvěle se s ním povídá. Byla však znát jeho rozmazlenost a že vždy mě to co chtěl.

Vyprávěl jsem mu o svojí sestře, která má problémy s drogama a klukama. O všem možným, o tom, jak se řezala a já se o tom nemohl nikomu svěřit o rodičích, kteří mě krmí umělou mateřskou láskou. Na tomhle jsme se shodli, i když nám rodiče říkají, jak jim na nám záleží, máme pocit, že to říkají jen z principu, jako by tu byla barikáda, která nás odděluje od pocitů.

On ale naopak ode mě, mi mohl vyprávět o svých bývalých, dozvěděl jsem se o tom, jak to zkoušel s holkou, ale že to nebylo ono. Chodili jsme ulicemi města, ve veselí náladě jsme zašli do podniku, abychom zapili to, jak si rozumíme, po dlouhý době jsem cítil pachuť hořkého alkoholu.

Měl jsem pocit pochopení. Přátelství s Jamesem mě nabylo ještě nepoznanou energii. A tak jsem začal poznávat Jamese úplně z jiného úhlu. Vlastně byl úplně jinej než když jsem ho sledovat zpoza svýho notebooku.

Takhle byl o něco snesitelnější. Po pravdě byl docela dost v pohodě.

Seděli jsme v podniku, laděného do světle hněda, byly tu prvky bílé řezané grafiky, jako by ornamenty, které mají hlubší význam, ale já přes alkohol v krvi nemohl určit co znamenají. Později mi došlo, že to jsou vikingské runy, což mi mohlo dojít podle té severské výzdoby. Seděli jsme s Jamesem naproti sobě u jednoho ze stolků a nemohli jsme zavřít pusu. Slova plynulí dál, sklenky se průběžně dopíjeli jedna za druhou a den se krátí.

„A jak to máš vlastně ty?“

„Jako co?“

„Ty si heterák nebo jak to máš?“

„Jo ták~ Já ti ani nevím, přijde mi že se lidi moc “genderujou“. Jak mám vědět, jestli se mi líbí kluci nebo holky, když v téhle době se kluk obléká jak holka a holka jak kluk, americký filmy přiřazují pohlaví různý vlastnosti, který pak každý automaticky přijímáme. Poukazuju na to, že ženská má furt migrény, aby nemusela mít sex, pak vlastně, ale přijdeš na to, že v reálným životě to nechce chlap a když už to chtěj oba trvá to dvě minuty. Jsem z toho tak zmatený, že si připadám jak asexuál, nelíbí se mi představa, že se mě někdo dotýká."

V myšlenkách možná ano, ale když to přehraju v reálným světě, tak se mi to nelíbí.

„A představa toho, že bych dělal dobře nějaký holce~ Proč bych se  měl starat o nějakou dylinku, když se nedokážu postarat ani o sebe. “

Hleděl na mě dost udiveně, ani se nedivím, jsem rád, že jsem aspoň část svých pocitů dostal ze sebe, ale myslím, že jsem prozradil něco co moje zkurvená mysl brala za přehnané a nepromyšlené.

„Wow, takovou odpověď jsem nečekal, ale musím s tebou asi souhlasit, gender je komplikovanější než kdy dřív, ještě když si vezmeš transsexuály, nic proti nim nemám, ale když se do takového zabouchneš, ani nevíš, jestli má péro nebo píču.“

„Přesně, docela pretty shit řekl bych.“