„Dokud nás smrt nerozdělí“

I.

 

            Město hořelo. Nebem se nesly údery poplašných zvonů. Z ulic byl slyšet řev a výkřiky. Zuřící dav postupoval ulicemi a ničil vše, co mu přišlo do cesty. Jejich nenávist spalovala staletou historii tohoto místa více než plameny. Jejich strach obracel každý kámen. Děs, který zmítal celým Velkocísařstvím, dorazil i sem. Rozzuřený lid pustošil odkaz svých vlastních předků. Plival na pomníky dříve uznávaných učenců a s naprostou samozřejmostí ruinoval to, co bylo donedávna považováno za pýchu jejich země. Dnešní noc měla být oáza slavanské vzdělanosti srovnána se zemí. Dříve celosvětově uznávané univerzitní město mágů se téměř ze dne na den stalo hrozbou. Muselo být zničeno a s ním všichni, kteří měli ten „dar“ magii vládnout.

 

            Ulrika stála uprostřed knihovny jako zkamenělá. Hleděla na všechny ty police s knihami. Vypadala jako v transu. Nechápala, co se to děje. Její svět se převrátil vzhůru nohama. Všechno, čemu věřila, se zhroutilo. Třásla se. Výkřiky sílily. Brzy ji tu objeví a pak … Co bude pak?

            „Riki! Riki! Tady jsi!“ Zvolání. Známý hlas plný úlevy. Neotočila se.

            „Riki!“ Druhá dívka doběhla k ní. „Riki! Bála jsem se o tebe, nikde jsem tě nemohla najít,“ chrlila ze sebe, zatímco se snažila popadnout dech. „Jdou sem! Musíme zmizet!“

            „Riki?“ Všimla si jejího nepřítomného pohledu. „No tak, Riki. Posloucháš mě?!“ Její hlas získal na naléhavosti.

            Podívala se na ni. Anastasia, studentka stejného ročníku, nastupovaly spolu. Také její spolubydlící, kamarádka. Jen o pár centimetrů nižší, rusovláska se zelenýma očima plnýma vzdoru. Na rozdíl od ní fyzicky mnohem zdatnější.

            Ulrika si uvědomila, jak se celá chvěje. Zavrtěla hlavou. Řev z chodeb se blížil.

            „Jdeme, Riki!“ Anastasia ji chytila za ruku. „Musíme pryč!“ Nehodlala s ní diskutovat, prostě ji táhla k dalším dveřím. Ulrika ji poslušně následovala. Prošly do dalšího oddělení.

 

            „Ne, ne, počkej!“ vzepřela se náhle. „Tohle tu nenechám,“ vyhrkla, rozevřela brašnu, kterou s sebou vždy nosila, a bez rozmyslu do ní začala strkat knihy, co jí právě přišly pod ruku. „Nenechám!“

            „Riki!“ Anastasiin hlas zněl opravdu zoufale. „Na tohle není čas!“ Opět drapla kamarádku za ruku. „Vůbec jsi tu neměla být! Musíme se dostat z města,“ naléhala. „Musíme utéct.“

            „Ale -“

            „Pojď!“ Vlekla ji dál. „Ty nevíš, jak to vypadá venku.“

 

            Sbíhaly točité schody do sklepení. Anastasia věděla, že odtud vede podzemní chodba, která ústila za hradbami města.

            „Nikdo to nečekal,“ vykládala Ulrice spěšně. „Chci říct… Tady se přece nic nestalo. Nejsou tu žádní nemocní. Všechno se to děje jen v Řecku!“

            Rika neodpovídala. Zčásti proto, že měla problém udržet tempo. Zčásti proto, že poslední oficiální zprávy hovořily o několika nových případech v Alemanii, a to přímo v Pragu. Fámy se šířily ještě rychleji a spolu s nimi panika.

            „Oni mají zbraně, které probíjí ochranná pole. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ vydechla Anastasia. „Byla jsem na kolejích. Mistři se snažili co nejvíce studentů dostat do bezpečí,“ vysvětlovala. „Hned jak útok začal, zaktivovali teleportační krystaly směrem na Centrálu v Pragu. Ale já – nemohla jsem jít bez tebe. Zdrhla jsem, abych tě našla. Oni ničí úplně vše!“

 

            Ulrika to stále nedokázala pochopit v plné šíři.

            Dostali se do široké chodby. Anastasia se rozhlédla. Nerozsvěcovala světla, místo toho luskla a posvítila jim magií.

            „Kam jdeme?“ zmohla se druhá dívka na otázku. Docházel jí dech. Měla tušení, že jestli ještě chvíli poběží, omdlí.

            Protentokrát neodpověděla Stasia. Na čele se jí vyrýsovala jemná vráska.

            Zaslechly kroky sbíhající schodiště jim v patách. Rozzuřené hlasy se přibližovaly.

            „Sem!“ rozhodla se Stasia a rozrazila jedny dveře. Vpadly do místnosti a zabouchly za sebou. Právě ve chvíli, kdy jejich pronásledovatelé vtrhli do chodby.

 

            Anastasia seslala na dveře kouzlo na uzamčení. Poněkud nervózně se rozhlédla kolem sebe. Ocitly se v na první pohled obyčejné učebně. Uvědomovala si, že pokud vybrala špatně, dostala je do pasti.

            Ulrika ustoupila ode dveří. Připadala si jako v noční můře. Slyšela další křik z chodby. Vypadalo to ale, že se vzdaluje. Zjevně pokračovali chodbou dál.

            „Co udělají, pokud nás chytí?“

            Stasia ji probodla pohledem. Skutečně tu otázku myslela vážně?

            „To nechceš vědět,“ odbyla ji, přešla k zadní stěně učebny a soustředěně si ji prohlížela.

            „Jak se odtud dostaneme?“

            „Pracuju na tom,“ zavrčela a zamračila se na stěnu. „Otevři se.“ rozkázala. Nic se nestalo.

            „Openere artium esta,“ pronesla zvučně. Opět se nic nestalo.

            Ulrika ji tiše pozorovala. Stasiu mimoděk napadlo, že za jakékoli jiné situace by ji už jistě poučovala a upozorňovala na chyby v zaklínadle.

            „Vede odtud tajná chodba,“ vysvětlila Rice. „Ukázal mi ji Antonias,“ dodala. Ulrika se podmračila, nikdy si zmíněného studenta neoblíbila. Připadal jí jako nezodpovědný blbec. Ale ani k tomu se nevyjádřila. Sledovala další Stasiiny pokusy.

 

            „Určitě je to tady,“ mumlala Stasia. „Musí to být tady. Pamatuji si to podle tohoto škrábance,“ ukázala na něj. „Jenže já si – tak trochu – nepamatuji heslo pro otevření,“ přiznala poraženě.

            Ulrika nadzvedla obočí. „Budiž tedy,“ povzdechla si. „Ustup,“ vyzvala svou společnici.

            Rusovláska jí věnovala tázavý pohled, ale poslechla.

            „Říkáš u škrábance?“ ověřovala si ještě. „Upozorňuji tě, že to nebude zrovna tiché řešení,“ dodala. Potom začala povolávat silné destrukční kouzlo. Věděla, že musí použít skutečně silný kalibr, aby prorazila ochranná kouzla jejich univerzity. To pak soustředila do jednoho místa na stěně a s rachotem v ní propálila průchod.

 

            Zamotala se jí hlava, magie si vybrala svou energetickou daň.

 

            Stasia ohromeně zírala na díru ve zdi. Vlastně nikdy neviděla používat svou kamarádku tento druh magie. Přesto se vzápětí vzpamatovala. „Běžíme,“ vyhrkla a už táhla Riku do chodby. Ta se ještě otočila a nechala za nimi zřítit strop v učebně a část chodby, aby vchod zatarasila. Před očima se jí zatmělo. Zavrávorala. Stasia ji podepřela. Vzala její brašnu a přehodila si ji přes rameno sama. Vytrvale pokračovala v cestě. Ne, ještě to neskončilo. Ne, že by věděla, co budou dělat poté, co vylezou ven. Neměla žádný opravdový plán…

 

            Dorazily k výstupu. Tvořil ho žebřík, který vedl k padacím dvířkám. Ty se otvíraly na další heslo, to si Stasia naštěstí vybavila. Jimi se prolezlo do dutého stromu, který představoval výstup ven.

            Stasia lezla první. Podala Ulrice ruku a pomohla jí nahoru. Ta se zemdleně sesunula uvnitř stromu a zavřela oči.

            Stasia obezřetně vykoukla ven. Vypadalo to, že vzduch je čistý. Opatrně vylezla ven a v tu chvíli ucítila hlaveň pistole v zádech. Krve by se v ní nedořezal.

 

            „Mám tě, ty prašivá čarodějko,“ pronesl mužský hlas.

            Stasia rozšířila oči. Slyšela dva poplašené údery svého srdce, připravila se na seslání kletby, když se dotyčný rozesmál. „Dostal jsem tě, co?“

            V tu chvíli jí došla identita dotyčného.

 

            „Blbče!“ vykřikla Stasia, prudce se otočila a mladíkovi vlepila pořádnou facku. „Spadl jsi z višně?! Tohle nebylo vtipné.“

            „Hej,“ ohradil se dotčeně. Pravou ruku s pistolí stáhl, levou se držel za tvář. „Nemusíš tak zhurta. Ani není nabitá …“

            „Co? To mě má uklidnit?“ prskala nasupeně. „K čemu ti vůbec je nenabitá?! A co tu do háje vlastně děláš?!“ 

            „Dobrá otázka,“ zarazil ji. „Mistr Evgenas si všiml, že s princezničkou nikde nejste. Nabídl jsem se, že vás najdu. Dostal jsem od něho krystal, koukni,“ hrdě vytáhl zmíněný předmět. „Můžeme se přemístit pryč.“

            Stasia překvapeně mrkla.

            „Koukáš, co?“ šklebil se mladík.

            „Přímo zírám,“ přitakala. „Jak jsi věděl, že vylezeme tudy?“

            „Jinou chodbu jsem ti z hlavní budovy neukázal. A kde jinde by princeznička byla než v knihovně?“ opáčil.

            „Hm,“ Stasia se rozhodla, že do toho více vrtat nepotřebuje. Otočila se zpátky do dutiny stromu. „Riki?“ oslovila druhou slečnu.

            Ta neochotně pootevřela oči.

            „Polez,“ podala jí ruku a pomohla jí ven. „Toni přinesl krystal, můžeme se přemístit na Centrálu.“

            Ulrika byla příliš unavená na to, aby se pozastavila nad přítomností jejich kolegy. Ovšem něco ji přeci zarazilo.

            „Ne, na Centrálu ne!“ na to, jak mimo vypadala, zněla její slova velmi ostře.

            „Cože? Proč?“ nechápala Stasia.

            „Na Centrálu ne!“ zopakovala. „Dej mi to,“ natáhla ruku pro krystal. „Zadám jiné souřadnice.“

 

            Antonias si s Anastasiou vyměnili krátký pohled.

            „Jak je libo,“ opáčil Toni a nechal krystal v Ulričiných rukách. Ta ho pevně uchopila, pronesla patřičná slova a změnila nastavení.

            „Teď se mě chyťte,“ vyzvala ostatní. Oba jí položili ruku na rameno. 

            „Kam půjdeme?“ zakřenil se Toni.

            „Ke mně domů,“ odpověděla netrpělivě.

            Anastasia na vteřinu zauvažovala, jestli ji nemá pustit. Ulriku měla ráda, ale její rodinu opravdu potkat nechtěla. O setkání se slavanskými šlechtici nijak nestála. To už je ale zahalilo zlaté světlo a o chvíli později se ocitli uprostřed honosného salonku o stovky kilometrů dále.

 

            Ulrika se odporoučela k zemi. Stasia ji ani nestihla zachytit. Antonias se nejistě rozhlédl kolem sebe. Vypadalo to na zazobaný barák. Otázka zněla, jestli je to výhoda nebo průšvih.

            To už si vyměňoval pohled s na první pohled vznešeným mužem (soudě podle oblečení a šperků), který ještě před pár sekundami pospával na pohovce. Teď se s trhnutím probudil a zíral na procesí.

            „Co to má znamenat?“ pronesl konečně. Alemansky.

 

            Toni střelil pohledem po Anastasii, která se tvářila poměrně vykolejeně. Neměla tušení, jak vypadají příbuzní její kamarádky. Ovšem zcela jistě byli Slavanci, proč by tedy hovořili alemansky? Nicméně šance, že Ulrika to pokazila a přenesla je jinam, nebyla zcela vyloučená…  

Nadechla se. Něco by asi říci měla. Něco chytrého!

            „My jsme, no… tohle…, sem…, víte... Tohle je Antonias Žaltas...,“ ukázala na Antonia. Neznámý muž ji věnoval hodnotící pohled, než se plně zaměřil na Antonia.

            Toni se podrbal ve vlasech. Uvědomil si, že v pravé ruce stále drží tu pistoli, ke které muži i sklouzl pohled.

            „Jsme tu dobře u Arvydů?“ usmála se Stasia bezelstně.