„Dokud nás smrt nerozdělí“

III.

            Ephraim von Kronberg byl dvacetiletým synem hraběte Arnolda. V tuto chvíli seděl na terase pokoje pro hosty, který obýval, kouřil doutník a znuděně hleděl do krajiny. Donedávna studoval práva v Pragu, ale jeho excesy tam byly natolik závažné, že i přes jeho titul, konexe a peníze musel univerzitu opustit. Zuřil v něm vztek, kdykoli si na to vzpomněl. Slíbil si, že toho kreténa, který se o jeho vyloučení speciálně zasloužil, jednoho dne vlastnoručně zabije.

            Otec mu od té chvíle dával najevo, že je jeho naprostým zklamáním. Byl až třetím synem, takže s nějakým velkým dědictvím nikdy nějak nepočítal, teď to ale skoro vypadalo, že by nemusel dostat vůbec nic. K smíchu! Nejhorší na tom, že se musel potupně vrátit domů, byla ale ta bezbřehá nuda. Po každodenních večírcích, dobré společnosti a zábavě v salonech, kde se scházela pražská smetánka, musel žít v téhle trapné slavanské díře. Společnost mu mohl dělat leda tak věčně nabručený otec nebo jeho mrzutý kocour Maximilian. Prostě tragédie.

            Takže když se otec zmínil, že má důležité jednání s knížetem Arvydem, přesvědčil ho, aby ho vzal s sebou. Ne, že by si nějak pomohl. Tohle sídlo neslibovalo o nic větší zábavu. Kníže Arvydas byl odměřený, zásadový muž, který ho od první chvíle probodával hodnotícími pohledy. Evidentně ho jeho pověst předcházela, co? Probíraná témata ho absolutně nezajímala. Tudíž jedinou zábavou se mu jevil knížecí syn.

            Evgenas Arvydas. Brzy měl dovršit své devatenácté narozeniny. Byl to hubený chlapec s delšími medovými vlasy, jehož bledá kůže vypadala až nezdravě. Na jeho lících se usadilo spoustu drobných pih a svoje světle hnědé oči většinu času plaše sklápěl k zemi. Být v Pragu, tak by Ephraimovi vůbec nestál za pozornost. Tady ale vzal zavděk jeho společností, strávil s ním celé odpoledne. Nechal se jím provést po sídle, po zahradě, ukázat si knihovnu… Brzy si uvědomil, že mladík je z něho velice nervózní, zakoktává se, uhýbá pohledem a červená se… Přišlo mu to vtipné. Takové rozpaky. Že by s Evgenem přeci jen mohlo být nějaké to povyražení?

            V knihovně Evgena schválně směřoval do odlehlého zákoutí. Knížecí syn měl příliš mnoho starostí se sklápěním pohledu a ošíváním se, takže mu záblesky v Ephraimových očí unikly. Nečekal útok, což mladému von Kronbergovi celou záležitost usnadnilo. Ve vhodné chvíli Evgena drapl a prudce jím smýkl. Evgenas se sice snažil vyškubnout, ale proti mnohem silnějšímu a v bitkách zkušenějšímu Ephraimovi neměl šanci. Skončil přiražený ke stěně.

            Evgenas na staršího mladíka vytřeštěně hleděl. Zrychleně oddechoval. Do tváře mu vstupoval stud, jeho líce hořely červení. Pootevřel rty, ale nevyšlo mu z nich ani hlásku. Nebojoval. Ephraim drtil jeho rameno. Na tváři se mu vyrýsoval úšklebek. Vstrčil své koleno mezi jeho nohy. Evgenas zrudl ještě o něco více a uhnul pohledem na stranu. Ze rtů mi uniklo syknutí…

            „Ty seš zvrhlík, že jo?“ nadnesl Ephraim pobaveně. „Bylo mi to hned jasné…“ Schválně kolenem zatlačil na jeho partiích. Evgenas se hryzl do rtu.

            „Pusť mě,“ vydechl. Znělo to překvapivě autoritativně.

            „A když ne?“ nadhodil. Přiblížil se blíž a dýchl mu na krk. „Co když tě chci ojet jako tu nejšpinavější slavanskou štětku?“ zašeptal mu do ucha.

            Evgenas se napjal. „To nemůžeš…“

            „Budeš křičet?“ optal se. Pravou rukou ho hladil po hrudi, postupoval směrem dolů, pohladil ho po bocích, pomalu přejel níže, až se dostal k vyboulenině na kalhotách. Vztyčený penis jeho kořisti dával znát, že v kalhotách už je mu poněkud těsno.

            „Ephraime, může sem kdokoli přijít…,“ protestoval Evgenas, který se celý třásl.

            „Hm,“ Ephraim ho probodl zamyšleným pohledem. „To je problém?“ Opět pohladil chloubu druhého mladíka přes lem kalhot.

            Evgenas pevně semkl rty, aby mu z úst nevyšel jediný vzdech. Křečovitě se natlačil víc do stěny. Přesto pohnul boky a vyšel Ephraimovu doteku vstříc. Sám zvedl ruku a položil ji tmavovlasému muži kolem ramen. Zpytavě se na něj zahleděl. „Možná?“

            Ephraim se usmál. „Ty se nezdáš, Evgene,“ zašeptal. „Už jsi někdy někoho měl?“ optal se, než se přiklonil a zkusmo ochutnal Evgenův krk. Hodlal si knížecího syna označkovat.

            Evgenas sebou cukl. Chvěl se. Z úst mu uniklo další syknutí. „Byl bys první,“ šeptl.

            „To se mi zamlouvá,“ reagoval Ephraim, rozepnul Evgenovi kalhoty a hodlal dovnitř vstoupit rukou, když…

            Uslyšeli kroky. Někdo kráčel knihovnou a blížil se. Evgenovi se do očí vepsal strach. Přistižení v takovéto situaci nebylo něco, co by kterýkoli z nich potřeboval. Ephraim ho propustil ze sevření a poodstoupil. Evgenas se zapřel o stěnu. Přeměřili se pohledem.

            „Můj pokoj… není daleko,“ navrhl Evgenas ztěžka.

            Ephraim se uchechtl. „V tom případě se přesouváme, Vaše Milosti.“

            Až do večeře strávil čas v Evgenově pokoji. Neměl sex už příliš dlouhou dobu a zaučování Evgena bylo celkem příjemnou a vítanou aktivitou. Knížecí syn nakonec vůbec nebyl špatný. První dojem zjemně klamal. Jen večeře samotná se zdála jako dlouhé utrpení. Evgenas musel červené skvrny na krku zakrýt vysokým límcem. Navíc provinilý ruměnec v jeho tváři nepůsobil zrovna nenápadným dojmem. Ephraimovi připadalo, že Evgenův stud úplně září do prostoru. Považoval za štěstí, že jejich otcové měli tolik témat k probrání, že jim dvěma nevěnovali téměř žádnou pozornost.

            Večeře konečně skončila. Otcové se zvedli, měli v úmyslu ve svém jednání pokračovat ještě v salonku.

            Oba mladíci nakonec v jídelním sále osaměli.

            „Co kdybychom pokračovali teď a tady, na tomto stole?“ navrhl Ephraim rozverně.

            Evgenas na něho vyděšeně vytřeštil oči. „To nemyslíš vážně!“

            Ephraim se uculil, došel k němu a pocuchal mu vlasy.

            Evgenas sebou cukl, když se ho jeho ruka dotkla.

            „Neboj se. Přijď do mého pokoje,“ vyzval ho. „Jen mě nenech dlouho čekat.“

            Odešel a nechal ho tam. To se stalo přibližně před půl hodinou.

            Ephraim von Kronberg seděl na terase. Kouřil doutník a vyčkával, kdy se jeho nová zábava konečně ukáže. Doufal, že Evgenas sebou mrskne. Díky knížecímu synovi tento výlet snad přeci jen bude stát za to.