„Dokud nás smrt nerozdělí“

 

IV.

 

 

         Evgenas Arvydas neměl rád návštěvy. Nerad se seznamoval s cizími lidmi. Nerad komunikoval s neznámými. Ne, že by na tom záleželo. Jednou byl šlechtic, takže se přirozeně očekávalo, že bude umět bravurně konverzovat a ovládat etiketu.

         Jenže teď dostal na starosti Ephraima von Kronberg. Ten muž ho znepokojoval snad vším. Cítil z něho něco nebezpečného, něco, co ho varovalo, ale ještě více přitahovalo. To horší, s čím se musel vypořádat, byla živočišná touha. Zachvátil ho chtíč od chvíle, kdy ho spatřil. Přitahoval ho svojí arogancí, sebevědomým vystupováním, sebejistotou, s jakou si šel za vším, co chtěl… Navíc byl prostě sexy. Vysoký, s dlouhými tmavými vlasy a uhrančivýma černýma očima. Říkalo se o něm, že jeho postelí prošlo desítky žen a údajně i mužů. Nedivil se tomu. Sám byl ale přeci jen trochu romantik a snílek. Něco v něm přeci jen doufalo, že by si s Ephraimem mohl prostě porozumět, sednout si s ním, že by u něho černovlasý Alemanec mohl najít něco, co mu nedal nikdo z těch předchozích…

         Strávil s ním celé odpoledne, ukázal mu, co se dalo. V těch chvílích se mu zdál docela milý. Třeba jsou všechny ty věci, co se šířily, jen pomluvy? Možná je Ephraim v jádru jiný… Na druhou stranu, kdyby to byly jen pomluvy, jak je možné, že se to doneslo až do tohoto „zapadákova“?

         A pak skončil přitisknutý na stěně, nemohl a nejspíš ani nechtěl vzdorovat. Nechal druhého šlechtice, aby si ho podmanil…

         To, co následovalo, bylo nezapomenutelné...

 

         Ale jestli to bylo rovněž správné? Nebylo, to věděl s jistotou.

         Věděl, že by za ním neměl chodit! K čemu to bude?

         Má svoji hrdost, ne? Nepotřebuje se stát ničím krátkodobým rozptýlením!

         Nestojí o skandál…

         Co by si o něm asi tak myslel jeho otec, kdyby se to dozvěděl?

 

         A přesto, i přes svoje pochyby, stál před jeho pokojem. Třásl se nervozitou. Co bude, až vejde?

         Možná by se měl prostě otočit a odejít. Vykašlat se na to.

         Vzpomněl si na pohled Ephraimových očí. Vybavil si dotyky, které mu Alemanec věnoval.

         Touha v kalhotách se projevila. Jeho tělo evidentně žádné pochybnosti netrápily.

 

         Sykl. Celý se otřepal.

         Tohle je zcestné!

         Stojí tu jako idiot.

         Nenápadnost sama.

 

         Takže, co udělá? Vrátí se, nebo si užije skvělou noc? I on má přeci právo vzít si, co chce, ne?

 

         Zaklepal.

         „Dále,“ ozvalo se vyzvání.  

         Zhluboka se nadechl. Vstoupil. Ve tváři okamžitě celý zrudl.

         Blbý nápad! Zatraceně blbý nápad.

 

         Ephraim stál u dveří na terasu. Prohlédl si ho hodnotícím pohledem. Usmál se.

         „Nemohl jsem se tě dočkat,“ prohlásil.

         Evgenas se rozpačitě ošil. „Nevěděl jsem, jestli opravdu chci přijít…“

         „Ale přišel jsi.“

         „Není to správné, Ephraime…“

 

         Černovlasý potřásl hlavou. „Zřejmě bych měl rozptýlit tvoje obavy,“ mínil. Vydal se vpřed. Evgenas sledoval každý jeho krok. Nechal se opřít o dveře a uvěznit Ephraimovými pažemi. Sklopil zrak. Ephraim zvedl ruku, jemně zatlačil na jeho bradu a donutil ho vzhlédnout.

         Omámeně se zahleděl do jeho černých očí. Alemanec se usmál.

         „Věř mi,“ požádal ho, přitáhl se a spojil s ním své rty. Evgenas zavřel oči.

         Líbali se. Ephraim věděl, co dělá, a Evgenas se snažil obstát v souboji jejich jazyků. Obtočil Ephraimovi ruku kolem krku a přitiskl se k němu. Bylo mu jasné, že druhý muž musí zřetelně cítit jeho erekci.

 

         Ephraim ho elegantně zbavil košile, kterou nechal válet kdesi na podlaze, a navedl je k posteli. Evgenovi se zajiskřilo v očích. Dobrá, možná by…? Rozhodl se převzít iniciativu. Zatlačil na Ephraima, kterého to překvapilo natolik, že se skutečně nechal mladším chlapcem svalit na postel. Evgen využil příležitosti a dostal se nad něj. Klekl si nad druhého muže a zamyšleně ho pozoroval. Koutek mu stoupl. 

         Ephraim si ho pobaveně přeměřoval. „Vypadá to, že ses otrkal celkem rychle.“

         „Zřejmě jsi dobrý učitel,“ prohlásil Evgenas a začal rozepínat knoflíčky Ephraimovy košile. K jeho smůle to nešlo tak dobře, jak by rád. Do tváří mu opět vstupovala červeň.

         Ephraimovi jeho neohrabané pohyby zřejmě nevadily. Možná mu takové ani nepřipadaly…

         „To bych tě měl pořádně vyzkoušet a přesvědčit se, co všechno svedeš,“ mínil. „Tak se předveď, Žeňo,“ vyzval ho. „Musíš se snažit, jestli chceš dostat dobrou známku…“

         Evgenas se uchechtl. „Nic jiného než vyznamenání neberu!“ S tímto prohlášením se sklonil k jeho hrudi a začal ji náležitě prozkoumávat svými ústy. Ephraima vůně ho podněcovala k další aktivitě. Jeho chuti se nedokázal nabažit. Navíc mu potřeboval oplatit ty přechozí značky, takže si opravdu dával záležet…

         Rukou šátral níž, aby pohladil Ephraimovy boky, stehna, přes látku kalhot se dotkl jeho přirození…

         Ephraimovi se z úst vydralo zasyknutí. „Slavanskej zmetku,“ tituloval ho.

         Evgenas se uchechtl.

         Vedl si cestičku jazykem po Ephraimově hrudi. Dolů, k břichu. Posouval se níž a níž. Rozepnul mu kalhoty, stáhl mu je i se spodním prádlem. Vysvobodil úd, který se teď úctyhodně tyčil do plné výše.

         Evgenas se na vteřinu zarazil. Tak, jestli tohle zvládne vzít do huby... Jenže, když to rozehrál, přece se teď nezalekne. Zvlášť, když se Ephraim tak toužebně chvěl díky jeho působení. Evgenas netušil, kde se to v něm bere, ale bytostně toužil po tom, aby z černovlasého dostal co nejvíc dalších vzdechů, zvuků… Jak by bylo krásné, kdyby Alemanec zasténal jeho jméno.

 

         Nejprve se zkusmo dotkl jazykem špičky Ephraimovy chlouby. Olízl jej po celé délce, než se k špičce vrátil a přisál. Vzpomněl si na povídky, které našel v sestřině tajném šuplíku. Vybavil si, co prováděl Ephraim s ním jen několik hodin zpátky. Rozhodně mu to poskytlo inspiraci v tom, co všechno by mohl jazykem prozkoumat a jak se náležitě věnovat celé jižní oblasti ještě předtím, než Ephraimovu chloubu vezme do úst celou. K uším mu doléhaly Ephraimovy tlumené steny a nadávky. Alemanec vycházel jeho ústům vstříc... Všechno to jen povzbuzovalo Evgenovu aktivitu a vlastní vzrušení...

         „Zmetku,“ zasténal Ephraim chvíli předtím, než vyvrcholil. Evgenas v první chvíli myslel, že se zadusí, ale nakonec toho většinu spolkl. Ještě polaskal úd svého milence, než k Ephraimovi vzhlédl s úculem na rtech.

         Tomu jiskřilo v očích. „Asi jsem vážně dobrý učitel,“ mínil spokojeně. „Nedaruju ti to!“ Prudce se nadzvedl a během chvíle dostal Evgena pod sebe. „Teď tě zničím, Evgene,“ zašeptal mu do ucha a pustil se do vlastní důsledné průzkumné expedice Evgenova těla. Evgenas se s ním chvíli pokoušel bojovat, než mu dovolil, aby si ho opět plně podmanil...

 

***

 

         Ephraim nepřeháněl. Opravdu měl v úmyslu dodržet svůj slib do důsledku. Bral si Evgena a nechával ho pod sebou svíjet se slastí. Užíval si jeho výkřiky touhy. A to až do pozdní noci (ne-li brzkého rána), kdy propletení usnuli vyčerpáním... Tenhle mladíček měl svoje kouzlo, které mu Ephraim nemohl upřít. 

 

-

 

         Sluneční paprsky prostupovaly místností a šimraly ho na očních víčkách. Vnímal vedle sebe jiné tělo. Evgenas byl přitulený k jeho hrudi, hlavou spočíval na jeho prsou, pevně ho obepínal pažemi a nohou. Příjemně hřál. Jejich srdce bušila ve vzájemné souhře. Ephraim se mimoděk pousmál. Kdy naposledy se probouzel s někým po svém boku? (S někým, čí jméno znal a s kým večer předtím nepopil až příliš mnoho alkoholu...)

         Otevřel oči…

 

         V tu chvíli jím projel naprostý šok.

 

         Za svůj život toho viděl mnohé...

         Jenže teď v křesle u postele seděl jeho otec. Měl nezvykle vážný výraz, z očí mu sršely blesky.

         „Dobré ráno, synu,“ prohlásil mrazivě neosobním tónem. „Vidím, že jsi měl příjemnou noc. Na rozdíl od zbytku tohoto sídla, který byl nucen vaše nestoudné projevy zvrhlé touhy poslouchat.“

         Ephraim na otce jen tupě zíral. Jeho mozku to docházelo velmi pomalu.

         Ostatně jako přijatelnější se mu jevilo vysvětlení, že pořád spí a tohle je jen hodně kreténský sen.

         Evgenas něco zamrmlal ze spaní a ovinul ho ještě pevněji.

         Oba dva byli nazí. Přikrývky ležely pod nimi. Opravdu si tu jeho otec jen tak v klídku sedí?! Jak dlouho pro všechny svatý?! Z nějakého ještě irelevantnějšího důvodu ho popouzela myšlenka, že mohl Evgena vidět nahého. Ephraim chtěl, aby takový pohled zůstal jen pro jeho oči. Ne, že by měl čas se nad směrem svých úvah pozastavit.  

 

         „Mimochodem, doporučil bych vám se zamykat,“ ucedil hrabě Arnold a demonstrativně nadzvedl klíče od jejich pokoje. „Možnost nechtěného narušení v intimních chvílích se tak značně eliminuje.“

         „Vlastní zkušenosti?“

         Jasně, Ephraim věděl, že by měl reagovat jinak. Čeho docílí litím oleje do ohně?!

         Ale tohle… Takhle si probuzení do reality opravdu nepředstavoval. 

 

         „Zprznil jsi syna knížete Arvyda,“ obvinil ho otec, do hlasu se mu protkal vztek. „Cožpak jsi přišel o rozum?!“ syčel na něho.

         „Otče…, prosím vás, můžeme to probrat později?“ vydechl a opatrně se snažil vymanit z Evgenova sevření, aniž by ho vzbudil. Nechal ho objímat polštář a zakryl ho přikrývkou. Sám kolem sebe rychle omotal jinou.

         Hrabě Arnold ho proklál dalším z řady svých vražedných pohledů. „Ne,“ procedil skrz zuby. „Jedním z témat, které jsem probíral s knížetem Arvydem, je tvůj sňatek s jeho dcerou Ulrikou!“

         Ephraim vytřeštil oči.

         „Slyšel jsi dobře,“ ubezpečil ho otec. „Jelikož slečna Ulrika nečekaně přicestovala, máš přímo výtečnou příležitost se jí začít dvořit.“

         Ephraim nevěřícně zakroutil hlavou ze strany na stranu. Po takové noci se přece nemůže začít dvořit Evgenově sestře! 

         „Nechci se ženit…“

 

         Arnold ho uzemnil pohledem. „Nehodlám o tom diskutovat.“

         „Kníže Arvydas s tím souhlasil?“

         Nepřipadalo mu, že by se knížeti nějak zvlášť zamlouval… 

         „Kníže Arvydas si je velmi dobře vědom toho, co je dobré pro jeho zemi.“