„Dokud nás smrt nerozdělí“

 

V.

 

 

            Ephraim se mračil. Seděl na posteli a nevraživě očima probodával svého otce.

            „Nebudu vaše politická loutka, otče,“ prohlásil mrazivě.

            Hrabě Arnold stále poklidně sedící v křesle se jen chladně usmál.

            „Nevzpomínám si, že bych ti dal na vybranou, Ephraime,“ odtušil stroze.

            Ephraim se snažil vymyslet protiargument. Určitě by to šlo lépe, kdyby se neobával, že vzbudí Evgena a kdyby se na podobnou diskuzi mohl připravit předem.

            „Přitahují mě muži…“

            „To je nešťastné,“ zkonstatoval otec varovně ledovým tónem. „Ale především: nechutné a pokleslé. Jistě pochopíš, že tvé zvrhlé potřeby nehodlám nikterak zohledňovat. Chceš-li však otcovskou radu, manželský svazek nijak nebrání v souloži s jinými osobami.“

            Ephraim rozšířil oči. „Cože?“ vydechl rozčarovaně. „Nabádáte mě k nevěře?!“

            „Pouze zmiňuji fakta, které je možno zohledňovat.“

            „Nebudu se ženit proto, abych své ženě byl vzápětí nevěrný!“ vyletěl Ephraim. Jeho hlas plný podráždění se rozlehl pokojem. Naštvaně vstal. Pokrývka mu skoro spadla, ale včasně ji zachytil. V očích mu plápolal nesmiřitelný plamen. „To je totiž opravdu nechutné! Takové manželství nemá žádnou cenu! Nemohu uvěřit, že jste mi navrhl něco takového…“

            Arnold nadzvedl obočí. „Nechceš teď doufám prohlásit, že jsi se chtěl oženit z lásky?“

            Ephraim pohodil hlavou. „Jedině tak.“

            „Netušil jsem, že je v tobě tolik naivity. Sňatek je součástí politiky! Předpokládal bych, že si takové věci uvědomuješ.“

            „Já na politiku seru!“ vyštěkl Ephraim vztekle. „Jděte se s tímhle bodnout!“

 

            „Ephraime?“ ozvalo se rozespale. Evgenas se zavrtěl. Jeho řasy se jemně zachvěly.

            Ephraim se k němu otočil. „Žeňo?“ sedl si zpět. Tak, aby mu pokud možno zabránil výhled na vlastního otce.

            „Co se děje?“ ptal se hnědovlásek.

            „Klidně spi,“ odvětil Ephraim a stočil rty do naučeného společenského úsměvu.

            Pokud chtěl mladíka uklidnit, mělo to přesně opačný efekt. Ten víčka plně rozevřel. Zamračil se a do očí mu vstoupilo něco tázavého. Vytáhl se do sedu. Vzápětí na to rozšířil oči nevěřícností, když uviděl pana von Kronberg na křesle opodál. Okamžitě zrudl a poplašeně se podíval na Ephraima.

            Ten mu opětoval rozpačitý úsměv. V tento okamžik by se nejraději propadl.  

 

            „Nebudu vás nadále rušit,“ prohlásil hrabě Arnold škrobeně a vstal. „Své jsem ti řekl,“ prohlásil směrem k synovi. Klíč nechal na křesle a sám se vydal z pokoje. Odešel.

            Ephraim ho celou cestu probodával nevraživými pohledy.

 

            Evgenas těkl očima ke dveřím, načež se zpytavě podíval na druhého mladíka.

            „Omlouvám se,“ vydechl Ephraim. „Jeho příchod mě taky šokoval… Vážně jsem ho tu nečekal.“

            Evgenas ho nadále propaloval pohledem.

            „Žeňo, mrzí mě to… Opravdu, já…“

            Evgenas zvedl ruku a položil mu prst na rty. Ephraim zamrkal.

 

            „Řekne to někomu?“ ptal se Evgenas vážně a ruku odtáhl.

            Ephraim bezradně zavrtěl hlavou. „Nevím, pokud se mu to bude hodit… Můj otec nebere ohledy na nic a nikoho…“

            Evgenas přikývl. „Chápu…“

            „Je to moje chyba. Neodolal jsem ti…“

            Evgenas se uchechtl. „Pak jsem vinný úplně stejně jako ty,“ mínil. „Když už jsme tedy byli prozrazeni…,“ nadhodil, naklonil se a ukradl si krátký polibek.  

 

            Ephraima tím zaskočil. Takovou reakci od Evgena nečekal. Předpokládal by výčitky, obviňování. Shození všeho na jeho hlavu. Demonstrativní odchod. Naprosté odmítnutí. Zjevně mladíka opravdu špatně odhadl.

            Jen to víc umocnilo touhu po něm. Vyšel mu vstříc. Líbal ho, seč mohl. Takovému pozvání se nemohl bránit. Tlak v dolních partiích se projevil. Ephraim si nevzpomínal, kdy naposledy potkal někoho, koho se tak moc nemohl nabažit. Za žádnou cenu se ho nechtěl vzdát. Ne teď. Ne tak brzy.

            Připadalo mu, že musel být při svém prvním hodnocení totální idiot. Evgenas ho překvapoval úplně vším. Jak to, že si těch provokativních jisker v hnědých očích nevšiml hned? Kam se díval, že neviděl okamžitě ten kouzelný úsměv. Ta červeň v jeho tvářích ho dráždila, podněcovala jeho chuť ho líbat. Čechral ty hebké vlasy a ta jejich vůně…

            Co když se zamiloval?

            Zarazil se. Přerušil líbání a odtáhl se. Všiml si, jak zmateně se Evgenas zatvářil.

 

            „Musíme si promluvit,“ vydechl.

            „Nepočká to?“

            Ephraim se hryzl do rtu. Zhluboka se nadechl.

            „Podle mě ano,“ prohlásil Evgenas a bez dalších pobídek zabrouzdal rukou přímo k Ephraimově údu. Ten sykl. „Evgene!“

            Evgenas se uculil. „Tohle je totiž mnohem naléhavější,“ mínil a o vteřinu na to skončil hlavou v Ephraimově klíně.

            Ephraim prudce vydechl.

            Co za škodolibý osud mu tohle náruživé mládě postavil do cesty?!

 

            -

 

            Skončili v obdobné poloze, v jaké se Ephraim probudil. Evgenas se k němu tulil s hlavou na jeho plecích a rukou ho hladil po hrudi. On sám ho k sobě tiskl a prohraboval se v jeho vlasech. Takováto rána by dlouhodobě vůbec nemusela být špatná…

            Jenže ranní rozhovor s otcem se jeho mysli nepříjemně připomněl.

 

            „Evgene?“ nadnesl.

            Evgenas se přetočil a natočil se tak, aby na něho viděl. „Ephraime?“ protáhl.

            Černovlasý se ušklíbl. „Přemýšlím nad řešením naší situace,“ vysvětlil.

            „K čemu jsi dospěl?“ zapředl Evgenas a posadil se. Zkoumavě se na něho zahleděl. Ephraim se ušklíbl, též se posadil. Koutky se mu stáhly do úkřenu.

            „Otec mi ráno sdělil, že si přeje, aby se naše rodiny spojily,“ osvětlil mu.

            Evgenas nepatrně povytáhl obočí.

            „Politicky výhodný sňatek,“ dodal, ani se nesnažil neznít otráveně. „Tvému otci se tyto záměry zamlouvají…“

            Evgenas si odfrkl.

            „Podle něho by ideálním řešením bylo, kdybych se oženil s tvojí sestrou Ulrikou.“

            Proč mu přišlo, že Evgenův výraz najednou vypadá spíš pobaveně než cokoli jiného?

            „Aha,“ prohlásil knížecí syn jen. Ale ty veselé jiskřičky v jeho očích stále byly! 

            „Já ale vymyslel lepší řešení!“ odtušil Ephraim.

            Evgenas zvědavě nakrčil čelo.

 

            „Evgene,“ pronesl Ephraim důrazně. „Rád bych se tě zeptal, jestli by ses chtěl stát mým manželem?“

            Evgenas na něho chvíli zíral, načež se rozesmál. „Jasně… Zkus mluvit vážně.“

            „Myslím to vážně,“ ujistil Evgena klidně.

            „Tobě přeskočilo?!“ reagoval ten.

            „Ne,“ odpověděl sebejistě. „Je to nekonvenční řešení konvenčních problémů.“

            Evgenas zamrkal. Nevěřícně si ho prohlížel.

            „Jediná otázka je, jestli bys měl zájem,“ odtušil Ephraim.

            „Vždyť se neznáme ani dva dny,“ vydechl Evgenas.

            „Vidíš, a už jsme spolu prožili svatební noc!“

            Evgenas vyprskl. „No jo…, manželské povinnosti by nám docela šly.“

            „Docela?!“ reagoval. „Je snad něco, na co by sis stěžoval?!“

            Evgenas se pobaveně culil. „A jak to vyřešíme s dědicem?“

            Ephraim pokrčil rameny. „Začneme chovat čápy?“

            Evgenas se smál. „Dobrý nápad,“ souhlasil.

            Ephraim se uchechtl. „Chceš si mě vzít, Evgene?“ zopakoval svou otázku.

            „Ano,“ prohlásil Evgenas s jiskřičkami v očích.

            Ephraim se spokojeně usmál. „Jsi úžasný,“ prohlásil. Energicky vyskočil z postele a začal sbírat jejich svršky. „Tak se obleč, půjdeme našim otcům oznámit naše zasnoubení…“

            Evgenas ho nevěřícně pozoroval. „Nenajde se nikdo, kdo by s tím souhlasil,“ vydechl. „Nikdo to neposvětí, natož aby nás oddali…“

            Ephraim se uchechtl. „To se uvidí!“ odtušil. „Neříkej, že něco nepůjde, dokud to nezkusíš!“ Hodil po něm jeho kalhoty. „Šup!“