„Dokud nás smrt nerozdělí“

 

VI.

 

            Kníže Arvydas seděl u svého pracovního stolu. Před sebou měl stoh dokumentů a listin k prostudování a podepsání. Sám působil velice unaveným dojmem. Pod očima se mu rýsovaly kruhy, jeho tvář nabyla bledé barvy. Zívnutí skryl za svou dlaní. Na čele se mu tvořily ustarané vrásky. Události, které se v noci odehrály, byly více než znepokojující. Jeho mysl se naplňovala obavami. Ve společnosti zuřila bouře, budoucnost se zdála velmi nejistou…

            Naproti němu seděl hrabě von Kronberg. Zpytavě si prohlížel druhého muže a čekal na nějaké zprávy, vyjádření či vysvětlení. Ničeho z toho se mu však stále nedostávalo. Kníže Arvydas si sám potřeboval utřídit myšlenky. Nejvyšší rada mágů se ještě nerozhodla, jak bude pokračovat dále… Navíc k usnesení bude třeba znát stanovisko velkocísaře a vyjádření velkocísařské Rady.

            Kníže Arvydas si povzdechl. Čekalo ho spoustu práce.

 

            Ozvalo se zaťukání. Pohledem zkontroloval hodiny. Bylo chvíli po desáté.

            Dovnitř jeho kanceláře vstoupili dva mladíci.

            „Dobré dopoledne,“ pozdravil Ephraim a obdařil je úsměvem. Evgenas se tvářil rozpačitě.

            Kníže Arvydas je oba propálil zkoumavým pohledem. Nemohl tušit, v jaké záležitosti přichází právě teď. Byl si však jistý, že musí řešit prioritnější záležitosti.

            Hrabě von Kronberg si oba mládence prohlédl velice chladně. Do svého syna zabodl varovný pohled. Neočekával od Ephraima nic jiného než nějaký výstřelek.

 

            „Drazí otcové,“ prohlásil Ephraim. „já a Evgenas bychom s vámi rádi pohovořili o důležitém tématu.“

            Hrabě Arnold nadzvedl obočí. Kníže Arvydas zachoval neutrální pohled.

            Ephraim si odkašlal.

            „Můj otec mi ráno sdělil, že by si přál, aby se naše rody propojily,“ uvedl to. „Rozhodl jsem se toto přání akceptovat a okamžitě na to požádal Evgena o manželství. Ten k mé radosti na tuto žádost odpověděl kladně. Rádi bychom vám tedy oznámili naše zasnoubení.“

            Ephraimovi v očích plálo odhodlání. Evgenas se usmál, v obličeji trochu zrudl, ale jinak neřekl nic.

 

            Kníže Arvydas se nadále tvářil neutrálně. Jen zkušenému oku by neuniklo, že vráska na jeho čele se prohloubila.

            Hrabě Arnold zesinal. „Budu tvářit, že jsem tato slova přeslechl,“ odvětil mrazivě. „Protože v jiném případě bych se musel zhrozit, jakou skandální zvrácenost jsi právě navrhl…“

            „Nepřeslechl jste se, otče,“ reagoval Ephraim pevně. „Rozumím, že to není konvenční vztah, nicméně je založen na upřímných sympatiích…“

 

            Kníže Ulrikas Arvydas si zkoumavě prohlížel vlastního syna. Evgenas se pod otcovým upřeným pohledem ošíval, zčervenal.

            „Evgene,“ pronesl kníže konečně. „Co k tomu povíš ty?“

            Evgenas těknul očima k Ephraimovi. Nadechl se. „Myslíme to vážně,“ prohlásil bez zaváhání. „Chceme-li propojit naše rodiny, považuji svůj sňatek s Ephraimem za ideální řešení.“

            Ephraim se usmál, objal Evgena kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.

 

            Kníže si unaveně promnul kořen nosu. „Rozumím…“

            Hrabě Arnold nebezpečně přimhouřil oči. „V žádném případě,“ prohlásil.

 

            „Nebyl by v tom žádný problém,“ pokračoval Ephraim umanutě. „V zákoně je manželství definováno jako: ,dobrovolně uzavřený svazek mezi dvěma dospělými osobami‘. Nic víc. O nutnosti rozdílnosti pohlaví se v zákoně nepíše vůbec nic…“

            „To je pravda,“ souhlasil kníže Arvydas klidně. „Měli byste však vzít do úvahy, že sex mezi osobami stejného pohlaví je stále uveden na seznamu mravních deliktů…“

            „To považuji za pouhé pokrytectví.“

            „V souvislosti se současným vývojem ve společnosti…, a s ohledem na velkocísařem nedávno vydanou Výzvu za mravnost, si nemyslím, že sňatek dvou vysoce postavených šlechticů v této době je šťastný nápad.“

            „Ve které době by to šťastný nápad byl?“ opáčil Ephraim. „Aspoň bychom otevřeli diskuzi. Je více lidí, párů, pro které by toto téma bylo důležité…“

            „Jestliže jste s tímto tématem tak obeznámen, Ephraime,“ nadnesl kníže, „pak jste jistě zaznamenal i případ Helene a Eurydiké. Dvě Řekyně, které uzavřely sňatek přibližně před třemi lety. Magické instituce pak dlouho a ještě déle řešily, jestli je to uznatelné nebo ne. Doteď v tom není jasno.“

            „Jaké je vaše stanovisko?“ zajímal se Ephraim.

            „Bez komentáře.“

            „Napadlo mě, že byste nás mohl oddat vy…“

            Kníže Ulrikas zlehka povytáhl obočí. „Ne, to bych nemohl,“ odtušil klidně.

 

            „Je to zjevný nesmysl,“ vložil se do toho Arnold jízlivě. „Jen další hloupý výstřelek mého syna…“

            „Jsem ochoten o tom nadále diskutovat,“ reagoval kníže. „V každém případě Evgenas dosáhne plnoletosti až na konci dubna, to je za více než měsíc. Není nutné tuto záležitost uspěchat. Bylo by vhodné vše zvážit a promyslet.“ Plnoletosti umožňující vstup do manželství zde dosahovali až v devatenácti letech. 

            Evgenas zamrkal. Jeho otec se vyjádřil příznivěji, než by býval, kdy doufal.

            Ephraim přikývl. Vypadalo to, že s knížetem se přeci jen dá domluvit.

 

            Hrabě Arnold zmlkl, v jeho výrazu se však zdálo něco zlověstného. Zřejmě si promýšlel svůj další tah. Než však podnikl další výpad, ozvalo se další zaklepání.

            O chvíli později dovnitř vstoupila slečna s nedbale rozpuštěnými medovými vlasy. Oblečená v obyčejné košili a kalhotách. Zarazila se, když spatřila v otcově kanceláři takovou sešlost.

            „Dobré poledne,“ pronesla a usmála se.

            Evgenas na sestru hleděl vyvedený z míry. Netušil, že Ulrika přijela. Kdy to stihla? Proč? Ulrika se na bratra uculila. S Ephraimem si vyměnila zkoumavý pohled. Alemanci neušlo, že v očích knížecí dcery se jiskřilo podobně rozpustile jako jejímu bráškovi.

            „Otče, ráda bych si s tebou pohovořila,“ pronesla zvučně. „O samotě,“ dodala. „Je to možné?“

            Kníže se nadechl k odpovědi, ale než něco řekl, hrabě Arnold se začal zvedat z křesla.

            „Omluvte mě,“ pronesl. „Rád bych si promluvil s vlastním synem…“

 

            Trojice opustila kancelář. Hrabě Arnold si oba mladíky přísně přeměřil. Ephraim si k sobě Evgena opět přitáhl. Možná majetnicky, možná ochranitelsky. Držel ho kolem pasu a mračil se na vlastního otce.

            „Domnívám se, že víc není o čem jednat,“ prohlásil černovlasý mladík dříve, než by se slova ujal hrabě. „Vyjádřili jsme se, jak doufám, jasně.“

            „To ano,“ přitakal Arnold nonšalantně. Kriticky se zahleděl na Evgena.

            „Pane Evgene, opravdu si jste jistý, že se chcete stát rozmarem mého syna?“ zeptal se ho ledovým hlasem. „Lépe řečeno, jeho nástrojem pro veřejné pobouření?“

            Evgenas věnoval Arnoldovi zdráhavý pohled. „Já Ephraimovi věřím,“ pronesl.

            „To je hezké,“ Arnoldův úšklebek byl velmi nepěkný.

 

            Ephraimův výraz potemněl. „Otče, rád bych vás znovu ujistil, že provokace není mým cílem…,“ jasně patrná nevraživost prosákla do jeho tónu.  

            „Mlč,“ utnul ho. „Ty jsi už toho namluvil až příliš. Myslím, že Evgenas by se měl prvně důkladně seznámit s tvou barvitou minulostí,“ usoudil.

            Ephraim přimhouřil oči. „Sám mu ochotně sdělím vše, co by ho zajímalo…“

            Arnold ho ignoroval.

            „Mladý pane,“ věnoval pozornost Evgenovi, „Snažím se vás pouze uchránit před zklamáním…“

            „Děkuji za vaši starost,“ odvětil Evgenas odměřeně. „Dovolte mi však, abych se rozhodl podle svého úsudku.“

            „Tomu rozumím,“ přikývl Arnold. „Jste však nezkušený, snad i naivní. Chci si pouze být jistý, že víte, s kým máte tu čest. Jistě jste i vy zaslechl zkazky o bujarých radovánkách, kterých se Ephraim účastnil. Doneslo se vám například to, proč Ephraima vyhodili, omlouvám se, jiné slovo nejde užít, z univerzity?“

            „Rád si s ním o tom promluvím,“ mínil Evgenas s nastupujícím podrážděním v hlase.

            „Myslíte, že se vám svěří s tím, že jeden z důvodů je ten, že v opilosti ustřelil penis jednomu z mnoha svých milenců?“ hlas hraběte zněl výsměšně.

            Evgenas nadzvedl obočí. Podíval se na Ephraima. Jenže tvář druhého mladíka ztuhla.

            „Chceš to popřít, Ephraime?“ protáhl hrabě Arnold.

            Ephraim zúžil oči, „Nechci se k tomu vůbec vyjadřovat,“ pronesl nebezpečně chladně, sevřel ruku v pěst. „Vy moc dobře víte, o co šlo, otče…“

            Arnold potřásl hlavou. „Hm. Nejspíš je toho mnoho, co nevíte, Evgene,“ pronesl k mladšímu z chlapců jízlivě.

            „Pak bych měl s Ephraimem pracovat na důkladném seznámení,“ sykl Evgenas. „Pojďme,“ vyzval Ephraima. „Prosím, omluvte nás,“ pronesl k hraběti a vydal se s černovlasým mladíkem chodbou pryč.

 

            Dorazili do Evgenova pokoje. Tam se od sebe odtáhli.

            „Nebylo to tak špatné…,“ nadnesl Evgenas opatrně. Uvědomoval si, že Ephraimova nálada je pod bodem mrazu.

            „Ten křivák. Hajzl,“ zařval Ephraim a vztekle praštil pěstí do dveří. 

            „Málem jsem mu vrazil do zubů,“ vyprskl. „Jak vůbec může před tebou vykládat tyhle sračky?! Jak si dovoluje s tebou jednat takhle?!“

            „Ephraime,“ Evgenas ho opět chytil za ruku. Podíval se mu do očí. „To by ničemu nepomohlo,“ ujistil ho.

            Ephraim se zamračil. Vpíjel se do něho očima, než se mu vyškubl a přešel na druhou stranu místnosti. Udělal krok tam, zpátky.

 

            Evgenas ho pozoroval. „Pravda je, že toho o sobě opravdu moc nevíme,“ poznamenal.

            Ephraim kývnul. Posadil se na postel. „Měl bych ti toho asi hodně říct, že?“

            „Nepopírám, že by mě to zajímalo.“

            „Jasně,“ Ephraim si podepřel rukou čelo. „Určitě máš spoustu otázek…“

            „Jo,“ souhlasil Žeňa suše. „Kolik chlapů jsi měl přede mnou?“

            Ephraim ho probodl pichlavou černí. „Vážně to chceš vědět?“

            Evgenas přikývl.

            „Já to nepočítal,“ přiznal Ephraim. „Odhadem tak patnáct? Dvacet? Zhruba sedm mi jich stálo za to, abych si zapamatoval jejich jméno…“

            Evgenas potřásl hlavou. Jeho výraz prozrazoval zaskočenost. „Potom…,“ polknul.

            Ephraim vzhlédl. „Dáváš mi košem?“

            „Ne,“ vyhrkl Evgenas. „To ne… Jen…“

            Ephraim ho pozoroval. Zaráželo ho, že se snad poprvé bojí soudu jiného člověka. Zpravidla ho názory jiných na jeho osobu nijak netrápily.

            „Nechápu, proč já,“ přiznal Evgenas. Došel k posteli a přisedl si kousek od něj. „Co je na mě jiného?“

            Ephraim nakrčil čelo. Opravdu se nad tím zamyslel. Jak to zformulovat? „Jsi první, kdo se nebál vztah se mnou přiznat,“ odpověděl. „Dostalo mě, když jsi řekl, že jsme vinní oba stejně. Je to příjemná změna…“

            Evgenas tázavě nadzvedl obočí.

            „Všichni byli hrozný skety,“ protočil očima. „Nechceš ale, abych ti o nich vyprávěl, že ne?“

            Evgenas se přisunul blíže. „Chci polibek,“ zakřenil se.

            Ephraim se přiklonil a políbil ho. Žeňa se zapojil, ochotně mu obtočil ruce kolem krku. Nechal Ephraima, aby ho opatrně položil na lůžko.

 

            „Opravdu jsi někomu ustřelil ptáka?“ zajímal se a v očích mu už zase pobaveně jiskřilo.

            „Hm,“ Ephraim se ušklíbl. Zpytavě si ho přeměřil. „To vůbec není dobrá historka,“ ubezpečil ho a políbil ho na krk. To už dávno rozepínal poslední knoflíček Žeňovy košile.

            „Reinhardt byl neuvěřitelný kokot,“ prozradil mu. „Strkal penis, kam neměl, a dopadlo to pro něj dost ošklivě,“ pokračoval v informacích, zatímco ho líbal na hrudi. „Střela skutečně vyšla z mého revolveru,“ vzdychl. „Bohužel jsem to nebyl já, kdo zmáčkl spoušť.“

            Pohlédl na Evgena. Ten ho pozoroval zastřeným zrakem. „Kdo ji stiskl?“

            „Moje sestra Monika,“ odtušil prostě.

            „Cože?“

            Ephraim se ušklíbl. „Naštěstí. Kdybych střílel já, asi bych mu býval prostřelil hlavu. Z toho by se vykecávalo mnohem hůř. A popravdě, Mona byla vždycky zlomyslnější…“

            „Začínám zvažovat, jestli se opravdu chci přiženit do tvé rodiny…“

            „Ale ne,“ zasmál se Ephraim. „Monika je zlatíčko,“ prohlásil a škádlivě pohladil Evgenovu chloubu před látku kalhot. „Dokud ji nenasereš…“

            Evgenas zavzdychal.

            „Mým sestrám se budeš líbit.“

            „To mě děsí…“

            „To by mělo.“