„Dokud nás smrt nerozdělí“

 

II.

 

            Muž se zamračil. Zpytavě se podíval na rusovlasou slečnu, ovšem nespouštěl zrak z toho mladíka.

            „Ano, vskutku jste v domě knížete Arvyda,“ potvrdil vyrovnaným hlasem, vypadalo to, že hodlá pokračovat, zřejmě měl v úmyslu dát najevo své rozhořčení, ale než stačil říct cokoli dalšího, Stasia zavýskla. „Výtečně!“ Úlevně se usmála. Přiklekla si a začala kontrolovat Ulričin stav.

            „Potřebovala bych slečnu Ulriku přenést do její postele,“ prohlásila a vzhlédla k muži. „Nevíte, kde má pokoj?“

            Muži se do tváře promítlo nepochopení. „Slečnu Ulriku?“ Shlédl k zemdlené slečně, opět si prohlédl rusovlásku. „To skutečně nevím,“ odpověděl stroze. „Mohli byste mi vysvětlit, co se to tu děje?!“

            Anastasia přimhouřila pohled. Chápala, že dotyčný je nejspíše hostem na tomto panství. Situaci to ovšem příliš nepomáhalo. Uvažovala, co by měla říct dále. Hlavně stručně. Doufala, že pán domu se objeví záhy. Ostatně nacházeli se v salonku a tento muž nevypadal jako někdo, koho chcete nechat čekat.

 

            „Jistě,“ vložil se do toho Antonias a zastrčil si zbraň do pouzdra na opasku. Uvažoval podobně jako Stasia, ovšem na rozdíl od ní si s tím příliš hlavu nelámal. „Jsme studenti Saulgradské univerzity. Univerzitní město bylo přepadeno, uprchli jsme a tadá – princezni-uhm,“ odkašlal si, „naše kamarádka Ulrika nás přenesla sem, k sobě domů. Bohužel ji to stálo zbytek jejích sil, jak vidíte.“

            Muž ho stále propaloval mrazivým pohledem. „Aha,“ odtušil poté. „Můžete svá slova nějak dokázat?“

            Vážně? Mladý mág se uchechtl. Co to bylo za otázku?

            „No,“ protáhl a pokrčil rameny. Nasadil přemítavý výraz. „Asi ne,“ usoudil potom. „Leda byste zavolal někoho, kdo Ulriku zná a potvrdí její totožnost ...“ V očích mu pobaveně zajiskřilo.

            Stasia těkala pohledem od jednoho ke druhého. V duchu Toniho prosila, ať neřekne nějakou neuváženost. Ačkoli… neuvážeností se dalo nazvat skoro vše, co její kamarád vypustil z úst.

            Starší muž ho probodl pichlavým pohledem, načež zvedl ruku a zatáhl za šňůru, která měla přivolat služebnictvo. Netrvalo dlouho a dovnitř vstoupil zívající chlapec, o něco mladší než oni tři. Zaraženě se zahleděl na skupinu. Rychle se ale vzpamatoval a uklonil se.

            „Jak mohu posloužit?“

            Muž se ušklíbl. „Tušíš, kdo jsou tito tři?“

            Sluha se opět podíval na trojici. Už chtěl zavrtět hlavou, ale pak si uvědomil, že slečnu zná. Jen ji nikdy neviděl v takovém stavu.

            „Princezna Ulrika,“ zašeptal.

            Muž se zachmuřil. „Dobrá tedy. Odveď nové návštěvníky do pokoje slečny Ulriky,“ rozkázal. „A potom mi připrav koupel.“

            „Zajisté, pane.“

            „S vámi si promluvím ráno,“ pronesl ještě k Tonimu se Stasiou. Toni se zakřenil a Stasii to v danou chvíli bylo už srdečně jedno. Konečně se věci nějak hnuly.

            „Vezmi to,“ podala Tonimu Ričinu brašnu. Usoudila, že všechno neunese a někdo musel Ulriku odnést.

            „Trhni si,“ odtušil ten, sklonil se a opatrně vzal do náruče Ulriku. „Vem to ty.“

            Stasia obrátila oči v sloup. Co jiného jí teď zbývalo.

 

            Vyšli ze salonku. Sluha je prováděl dlouhou chodbou.

            „Co to vůbec bylo za chlápka?“ zajímal se Antonias bezstarostně. Opět se vrátil ke své mateřštině, tedy slavanštině.

            Sluha se zamračil. Z celé situace byl zmatený a teď by ho ještě chtěli zpovídat?

            „Arnold von Kronberg,“ odpověděl.

            „Kronberg, Kronberg,“ opakoval Toni, „Má mi to něco říkat?“ zamyslel se.

            Stasia se náhle zastavila. „Arnold Kronberg!“ polkla. „To je přeci současný místodržitel!“

            „Bezva,“ broukl Toni. Usoudil, že právě dostal svoji odpověď. Zazobaný barák rozhodně nebyla výhoda, ale spíše velkolepý průšvih.

            Stasia celá pobledla. V hlavě si opět zrekapitulovala průběh toho objevení se v salonku. Opravdu doufala, že z toho hrabě Kronberg nevyvodí nějaké důsledky.

 

            „A co kníže Arvydas? Spí?“ vyptával se Toni dále.

            „Nikoli, pane,“ odpověděl sluha. (Toni konsternovaně mrkl při tom oslovení.) „Pan Arvydas obdržel dnes pozdě večer naléhavou zprávu, kvůli které urychleně odcestoval.“

            Toni se uchechtl. „Vsadil bych se, že vím, co v ní bylo,“ prohodil k Stasie.

            Stasia kývla. V duchu spílala Ulrice za její hloupý nápad.

            Sluha je vedl po schodech a pak několika dalšími chodbami.

            „A co paní kněžna?“ nadhodil Toni další dotaz.

            „Choť Jeho Jasnosti zesnula již před osmi lety,“ odvětil mladík. „Pán se podruhé neoženil.“

            „To jsem nevěděl,“ odtušil a shlédl ke slečně, kterou nesl. Rika vypadala tak křehce, vlnité medové vlasy lemovaly její bledou tvář. Rozhodně mu takhle připadala sympatičtější, než když byla při vědomí a on musel čelit jejím pichlavým poznámkám o nezodpovědnosti.

 

            „Toto je slečnin pokoj,“ oznámil sluha a ukázal na dveře, ke kterým právě došly. Štítek, který stříbrným jménem oznamoval Ulričino jméno, jeho slova potvrzoval.

            „Vstupte prosím,“ vyzval je sluha a otevřel. Nejprve vstoupili do předsíně. Z té vedly další dveře do rozlehlého pokoje s výstupem na terasu. Jeho dominantu tvořila postel, ve které by se podle Toniho pohodlně vyspalo alespoň pět lidí.

            „Budete si ještě něco přát?“ zajímal se sluha.

            „Ne,“ zavrtěla hlavou Stasia. „I když,“ zaváhala. „mohla bych poprosit o vodu?“

            „Já bych si dal něco k jídlu,“ usoudil Antonias. „A nějaké pití. Je i něco ostřejšího?“

            „Samozřejmě, hned to přinesu.“

 

            Sluha se vzdálil. Stasia probodla Toniho pohledem. Ten se culil od ucha k uchu.

            „Musíme si to užít, no ne?“ nadhodil a obezřetně uložil Ulriku na kraj postele. Stasia se hned usadila u ní.

            „Kdy jindy budeme mít takovou příležitost?“ mínil Toni.

            „Nemůžeš jim tu hned vypít všechny zásoby alkoholu.“

            „Chceš se vsadit?“

            „Toni!“

            „Je to velký pokoj, co?“ změnil Antonias téma. „Nežije si špatně, jen co je pravda.“

            „Radši sklapni,“ vyzvala ho Stasia. „Mé ruce by mohla dojít trpělivost a jednu ti střelit.“

            „Tvá ruka je neskutečně násilnická,“ posteskl si Antonias. Jeho pohled putoval ke knihovně, která tvořila celou jednu stranu Ulričina pokoje.

            „Co myslíš, že bude dál?“ hlesla Anastasia.

            „To nevím, mám ale tušení, že už nedostudujeme.“