Les byl tichý a zároveň tak hlasitý. Slyšel šum stromů, zpěv ptáků a vzdálené hučení řeky. Tušil, že je pozdní ráno, všude okolo byla podzimní mlha a vzduch byl těžký a vlhký. Ale všechno to působilo tak klidně, pokojně. Ležel na zádech a díval se do korun stromů. Cítil klid, jaký ještě nikdy v životě. Z rány v hrudi mu stále prýštila krev, ale on už necítil jakoukoliv bolest. Už se neděsil smrti, která byla nevyhnutelná, nebál se a byl smířený. Ve skutečnosti se po duševní stránce nikdy necítil lépe.

Nechtěl umřít. Ve svých jednadvaceti letech byl na něco takového mladý. Ale stejně jako jeho vrstevníky a přátele, i jej válka dostihla. Ničemná věc způsobená pouhou ješitností a pýchou králů jimž museli sloužit.

Byl rád, že před koncem necítí marnost nebo strach. Byl tak klidný, dokonce i když mu z plic vytryskla krev až do úst a on jen bezděky zachrčel. Zavíraly se mu oči, ale on věděl, že to není únava, ale začátek konce. Smrt. Byla tak tichá. Tak klidná. Tak...spravedlivá.

I když se mu podařilo udržet víčka zdvižená, vidění měl rozmazané a zkreslené. Pohyboval se na okraji vědomí. Už byl tak unavený a rozhodnutý odevzdaně a nadobro usnout, když koutkem oka zahlédl velice slabou, přesto poutavou záři. S vypětím zbývajících sil otočil hlavou, aby viděl zdroj toho magického světla. Spatřil něco, co se naprosto vymykalo jeho chápání.

K jeho bezvládnému, ležícímu tělu se pomalu přibližovala postava, kterou lemovala světelkující aura, zdroj oné hřejívé záře. Rozeznal jen obrysy, avšak jak se bytost přibližovala, získávala konkrétnější tvar a podobu. Její kroky byly absolutně neslyšné, působila spíše jako kdyby poletovala a bosé (to už dokázal rozeznat) nohy se jen letmo dotýkaly navlhlého mechu a jehličí. Ačkoliv se vzduch téměř nehýbal, její plavé vlasy, dlouhé až ke stehnům, zápasily s neviditelným větrem. Oděna byla v hábitu z látky tak jemné a lehké, jakoby byla utkána z pavučin. Ale nejzajímavější bylo, že kdykoliv se nohou, nebo i rukou něčeho kolem dotkla, konkrétní místo rázem obrostlo čerstvou trávou, mechem, plevelem či květinami.

Než ho nadobro opustilo vědomí, postava k němu poklekla a on rozeznal chlapeckou, přesto erudicky moudrou a krásnou tvář. Mladík se na něj usmál, zdvihl ruku a jemně se dotkl jeho horečkou sálajícího čela.

A pak už nic, jen tma.

***

Když přišel k vědomí, vyděsil se. Kolem něj byla taková tma, že na okamžik nevěděl, jestli opravdu otevřel oči, nebo se mu to zdá. Až když se panicky dotkl víček a zjistil, že jsou skutečně zvednutá, uklidnil se a začal uvažovat. Bolest na prsou byla každopádně velice reálná a stěží popadal dech, jakoby mu na hrudi ležel obrovský balvan. Připadal si zmatený a velmi ospalý. Znovu zavřel oči a ztratil vědomí.

Dobře, takže nakonec asi nejsem mrtvý, pomyslel si, když se opět probral. Teď, když už se začaly objevovat první ranní paprsky a odhalily prostor kolem něj, si uvědomil, že se ocitl v malé jeskyni. Pootočil hlavu aby se rozhlédl, ale uviděl jen kamenné stěny a strop. Jediná zajímavost bylo malé, skromné ohniště u oblého vchodu do jeskyňky. Začal konečky prstů ohmatávat prostor kolem sebe a uvědomil si, že leží na vrstvě suché trávy a mechu. Jeho provizorní matrace byla vlastně docela pohodlná, ale bolest byla stále silná a on se cítil pořád dost vyčerpaně.

Uvědomil si, že musí zjistit co se stalo. To, že ho zranili nepřátelé na bitevním poli v údolí, si pamatoval. I to, jak se s posledním vypětím sil dostal mezi lesy v horách, sám nevěděl proč. Snad proto, že nechtěl zemřít na tak ohavném, krví a smrtí nasáklém místě, jako bylo bojiště. Nechtěl být jen další tělo beze jména, další číslo při počítání obětí této strašlivé a zbytečné války. Chtěl zemřít na místě, které měl rád, a les mu vždycky, už od malička, dával pocit klidu a bezpečí. Vzpoměl si i na éterickou postavu, která k němu kráčela, než upadl do bezvědomí. Považoval to ale za výplod fantazie, přece jen ztratil hodně krve a určitě měl horečku. Musel blouznit.

Pokusil se posadit. Převalil se na bok a snažil se vzepřít o předloktí, když však zaťal svaly, hrudí mu projela palčivá bolest a od se svalil zpátky na záda. Namáhavě oddechoval a cítil, že opět začal krvácet. Až teď si uvědomil, že rána je ošetřená a obvázaná, i když teď skrz obvazy ( jakoby snad byly z pavučin, tak jemné...) začala prosakovat krev.

„Bylo by lepší, kdybys zůstal lěžet a odpočíval,“ ozval se jemný, tichý hlas. Leknutím téměř nadskočil. Podíval se ke vchodu do jeskyně a spatřil onu bytost v rozevlátém oděvu a plavými vlasy. Byl to chlapec, mladík přibližně v jeho věku, možná o trochu starší. A měl nádhernou tvář s jemnými rysy, které dominovaly velké světle zelené oči. Jemně se usmíval a ten úsměv jakoby mu dodal pocit klidu a bezpečí. Ve vesnici, kde vyrůstal, vídal spoustu krásných děvčat, která mu připadala pohledná nebo dokonce krásná. Ale ta bytost, která k němu teď naprosto neslyšně vykročila, byla prostě nádherná. Měl v sobě něco nadpozemského a zároveň tak lidského. Překrásná mladá tvář neměla jedinou vadu, přesto čišela letitou moudrostí a zkušenostmi. Naprosto jej uchvátil.

Chlapec došel až k němu a poklekl. Beze slova (ale stále s mírným úsměvem) natáhl pavou ruku a přidržel ji nad jeho krvácejícím hrudníkem. Na okamžik se objevilo slabé žluté světlo, pocítil teplo a bolest se pozvolna začala vytrácet. Úlevně si oddechl.

„Tak je to myslím lepší,“ stáhl ruku zpátky a v úsměvu odhalil naprosto dokonalé, bílé zuby.

„Kdo jsi?“ Zeptal se opatrně ačkoliv byl naprosto ochromen překvapením a nevěřícností. On se znovu usmál, vstal a přešel k malému ohništi. Sedl si k němu, zvedl ruku a najednou se mu v otevřené dlani zrodil malý plamínek. Sklonil se a jemně do něj foukl. Suché dřevo v ohništi se rázem rozhořelo a začalo vydávat příjemné teplo. On zůstal jen zírat s otevřenou pusou.

„Vlastně nemám jméno. Tvůj druh, lidé, mi ale říkají různě,“ řekl a přihodil do ohně pár polínek.

„ Pán, vládce...Já osobně mám rád označení Duch lesa, tak mi říkají. Alespoň ti, co ve mně věří. Ale pravdou je, že doteď mi žádné opravdové jméno nedali,“ zasmál se, dokončil přikládání a podíval se na něj. „A co ty? Kdo jsi ty, bezejmenný vojáku?“

„ Já...jmenuji se Daniel,“ vykoktal nakonec chraptivě, když se smířil s tím, že mluví s výplodem své fantazie. Protože nedokázal uvěřit, že to, co právě viděl, by mohla být skutečnost. Nejspíš zase blouzní.

„Jak víš, že jsem voják?“ Zeptal se slabým hlasem a sledoval, jak se Duch lesa zvedá od ohně a přistupuje k němu. On se upřímně zasmál.

„Nemusím být...jak tomu vy lidé říkáte? Nadpřirozený? Abych věděl co jsi zač,“ se smíchem se k němu opět posadil. „Máš na sobě uniformu. I když už zažila lepší časy.“ Vysvětlil a Danielovi bylo trochu trapně, že mu to nedošlo.

,,Jsi slabý. Tuším, že na seznamování budeme mít čas až se uzdravíš.“ řekl nakonec Duch lesa, jednou rukou mladíkovi stiskl dlaň, druhou mu jemně položil na čelo a překryl mu oči. Sklonil se k němu a zašeptal; „Teď budeš spát.“ A než stačil Daniel cokoliv namítnout, pocítil příjemné teplo na čele a vzápětí usnul.

***

Další dny Daniel prospal. Z hlubin spánku jej do polovědomí dostalo vždy jen slabé teplé světlo a chuť jakéhosi hustého čaje, či snad polévky, kterou mu někdo nenásilně lil do úst. On sám ale nedokázal rozpoznat, jedná-li se o skutečnost, nebo jen sní. Jednoho dne se však probudil úplně. Pocit plného močového měchýře už nedokázal dál ignorovat a tak jej přirozená potřeba zcela probrala z mrákot. Pokusil se posadit a tentokrát se mu to podařilo bez větších bolestí. Překapeně pohlédl na prsa a zjistil, že zranění jsou téměř zahojená.

Nakonec se mu podařilo vstát, i když nohy měl zesláblé a při chůzi se musel opírat o kamennou stěnu. Vyšel před vchod do jeskyně a z hluboka se nadechl. Bylo zrovna ráno a čerstvé sluneční paprsky jej pohladily na tváři. Byly příjemnější o to víc, když si uvědomil, že už je nemusel nikdy spatřit. Ten příjemný okamžik však znovu přerušilo píchání v močovém měchýři a tak byl nucen zaskočit k nejbližšímu keři a vykonat potřebu. Nevěděl jak dlouho spal, ale s naprostou úlevou močil téměř minutu a půl, než se mohl konečne vrátit zpátky do jeskyně.

Když vkročil dovnitř, u malého ohniště znovu seděl onen Pán lesa z jeho snů. Buď jsem mrtvý, nebo to nebyl sen. Ale to prostě není možné! pomyslel si. Osoba sedící u ohně se usmála.

„Rád vidím, že už je ti lépe. Pojď se posadit k ohni, horká bylinná polévka ti udělá dobře. Už teď, na začátku podzimu, jsou rána velice chladná,“ pokynul mu rukou aby se posadil a do dřevěné misky mu z malého kotlíku nalil porci polévky. Byl to vývar ze spousty bylin, divoké zeleniny a nějakého masa (Daniel tušil, že by to mohlo být zaječí). Uvědomil si, že má vlastně veliký hlad a tak si obezřetně sedl naproti té bytosti, popadl misku a hltavě začal polykat sousta, která překvapivě chutnala dobře. On ho chvilku s úsměvem pozoroval.

„Možná by jsi mi mohl dát nějaké lidské jméno,“ řekl nakonec. Daniel překvapeně vzhlédl od jídla. Položil zpola dojedenou misku na zem a nervózně se zavrtěl. „Já...Nevím kdo, nebo co jsi,“ začal chlapec opatrně. „Ale tuším, že právě tobě vděčím za svůj život. A taky je mi jasné, že asi nejsi normální člověk, ačkoliv to asi nedokážu pochopit. Nicméně...netroufal bych si dát ti nějaké jméno.“

„Nemusíš být tak nervózní,“ odpověděl mu trochu zklamaně Duch lesa. Pak se ale zase usmál (ve skutečnosti se usmíval téměř nepřetržitě). „Tuším, že trocha vděčnosti je v pořádku, ale nemusíš mi tu padat k nohám. Za oplátku mi však můžeš dát lidské jméno. Už kvůli jednodušší konverzaci mezi námi,“ přihodil polínko do ohně a v lišáckém úsměvu odhalil bezvadné zuby. Daniel se tedy zamyslel.

„Idris,“ řekl nakonec potichu. „Je to lidské, ale neobvyklé...jako ty.“

Duch lesa šepotem několikrát převalil to slovo v ústech. „Líbí se mi to! Odteď mi tak prosím říkej! Danieli, znovuzrozený vojáku.“