„To nic, jen jsem nás přemístil,“ usmál se Idris, když přikládal do malého ohně. Opět už byl oděn do kouzelného oděvu. Stále překvapený Daniel se ještě jednou rozhlédl.
„Přemístil?“
„Ano,“ přitakal mu Pán lesa a přisedl si k němu. „Myslel jsem, že budeš unavený na cestu zpátky,“ políbil ho. Mladík pusu opětoval, pak se ale zarazil a odtáhl. Změřil si Idrise zkoumavým pohledem a pak se ušklíbl.
„Tak počkat – umíš takové věci a nechal jsi mě šlapat celý ten kopec?“ Zamračil se a Idris se hlasitě rozesmál.
„To víš, napadlo mě, že by ses měl po dlouhé době protáhnout,“ smál se, až mu skoro tekly slzy. Daniel se chvilku pokoušel tvářit dotčeně, nakonec se ale nechal také nakazit jeho smíchem. Když se pak uklidnili, objali se a několik minut si jen užívali blízkost toho druhého, než Idris znovu promluvil.
„Museli jsme spolu vytvořit nějaké kouzlo, Danieli,“ řekl tiše a vážně. Zadíval se mladíkovi do očí. „Muselo se to stát, když jsme byli na kopci a učil jsi mne těm krásným věcem. Musel jsi něco udělat se mnou.“ Vzal Daniela, který nechápal, ale mlčel, za ruku. „Ukážu ti to,“ řekl.
Kolem nich se během jedné vteřiny zvedl silný vítr a obkroužil je. Najednou, jen na okamžik krátký jako mrknutí oka, měl voják pocit, že se vznáší. Cosi jej přimělo zavřít oči a když je opět otevřel, stál vykuleně na oné mýtině, kterou mu Idris ukazoval z vrcholu skalnatého srázu.
Jenže teď už to nebyla ta pustá, vyschlá paseka, to místo, které vhánělo slzy do očí a bylo mrtvé, bez života. Teď vypadalo, jako by se zde kácelo před několika lety a ne, před pár dny. Místo vyschlých třísek a chrastí, které praská pod nohama, ze na několika místech objevilo borůvčí a tráva. Na pařezech a kládách, co zůstali, vyrostl šťavnatý mech a kam se člověk podíval, spatřil zárodky různých druhů stromů a keřů. Toto místo opět ožilo, zezelenalo, opět se zrodilo, přestože něco takového mělo trvat roky. Byl to zázrak.
„To není možné…“ zašeptal nevěřícně voják, když se sehnul k několika centimetrovému modřínu. Idris kývl, v očích se mu zračila radost a úleva.
„Je to tvoje zásluha, Danieli,“ řekl a přistoupil k němu. Vzal jeho tvář do dlaní. „To proto, že jsi mne udělal tak šťastným. Nevěděl jsem, že je to možné, nikdy se nic takového nestalo. Ale je to tak. Děkuji ti,“ políbil ho dojatě. Mladík si vychutnal jeho ústa, na poslední chvíli se mu podařilo potlačit znovu vzrůstající chtíč. Pak, aniž by přemýšlel a zadržel ta slova v mysli, to řekl.
„Miluji tě,“ vyhrkl překvapený sám sebou.
Idris, který neznal toto vyjádření pocitů přesto pochopil. Byl to univerzální jazyk lásky, který jen dokázal popsat i pocity jeho samotného. Slov nebylo třeba, chápali jeden druhého i tak, ale bylo příjemné to všechno pojmenovat. Znovu začal zářit a než se jejich rty znovu spojili, odpověděl:
„Miluji tě.“
Bystré oko by mohlo zahlédnout, jak během jejich polibku mech nepatrně zezelenal a dřeviny o pár milimetrů povyrostly.

Chtěli se do jeskyně vrátit pěšky, bez přemísťování. Spíše Danielův nápad. Vydali se tedy přes mýtinu směrem k úkrytu, když voják po několika krocích šlápl na něco neobvyklého. Podíval se na čem stojí a pak předmět zvedl. Byla to menší sekera, jejíž topůrko už také pomalu obrůstalo florou, ostří však stále vypadalo k užitku. Daniela napadlo, že ji tu musel někdo omylem zanechat, když skoncovali s kácením a prací. Díval se na ni a znovu mu připomněla domov. Rodnou vesnici, která ve skutečnosti nebyla daleko. Sevřel ten nástroj pevně v dlani a tělem mu projel zvláštní pocit, něco jako instinkt, že by ji tu neměl nechávat. Cítil, že by si ji měl vzít a přeci jen, dobrý nástroj se nikdy neztratí. Strčil ji za opasek uniformy a dohonil Idrise, který kráčel před ním.
„Proč sis ji vzal?“ Zeptal se, když ji spatřil.
Daniel jen pokrčil rameny. „Nevím. Možná, že chci mít u sebe jen něco, co mi bude připomínat domov. Když tu zůstávám. A v zimě si s ní alespoň připravím dřevo na oheň.“
Idris se při zmínce jeho setrvání rozzářil a usmál. Chytil mladíka za ruku a tak dál pokračovali v cestě.

Nastalo nádherné babí léto. Les hrál směsicí barev pro toto období tak typickou a byla to nádhera. Listí tančilo ve větru a po ránu už byl ve vzduchu cítit ten známý pach blížící se zimy. Daniel přemýšlel, jestli se rozhodl správně. Přežít zimu uprostřed lesa, téměř bez prostředků bude velice náročné, snad i nemožné. Ale od Idrise se mu nechtělo, zamiloval se a chtěl být s ním. Pán lesa ho také ujišťoval, že ho nenechá napospas mrazu a hladu a on mu věřil. Měl přeci tu svou jedinečnou magii.
Několik dalších dní trávili společnými procházkami, povídáním a sexem. Idris začal učit Daniela všemu možnému, co se týkalo lesa. O rostlinách, stromech, zvířatech...Smáli se spolu, mluvili – Daniel dokonce začal vyprávět o válce, z čehož se mu zprvu dělalo zle a měl špatné sny. Ale postupně zjišťoval, že je to čím dál víc jednoduší a taky mu bylo vždy o něco lépe, když domluvil. Když se vypovídal odpadávala z něj ta tíha děsivých zážitků. Idris byl navíc velice dobrým posluchačem a byl empatický.
Pak se milovali. Často a náruživě, přesto tak něžně. Objevovali nové způsoby, jak tomu druhému udělat dobře, nové polohy přinášející další rozkoše. Idris už se taky tak často nedržel zpátky a občas převzal iniciativu. Poprvé to vojáka překvapilo, ale jak jej vzal do úst a začal si ho vychutnávat, nemohl se toho nabažit.
Nejradši měl Daniel, když si sám lehl na záda, Idris na něj obkročmo dosedl a začal se smyslným tancem, mladíkův úd hluboko v sobě. Pohyboval se pak tak neuvěřitelně, neodolatelně. Hladil se při tom po těle, dlaní si zajížděl do závoje plavých vlasů a se zavřenýma očima vzdychal, jak si sám udával tempo a intenzitu dráždění toho citlivého místa uvnitř sebe. Daniela toto představení naprosto odrovnávalo, bylo tak nádherné, tak vzrušující. A třešnička na dortu byla, když Idris takto vyvrcholil, aniž by se jedinkrát on sám, nebo Daniel dotkli jeho penisu. To ho pak mladík nedočkavě a dravě povalil na záda a za pár okamžiků i on ulevil slastnému napětí.
Obvykle pak po aktu odpočívali ve vzájemném objetí a většinou tak i nakonec usnuli. Daniel jednou, když se Idris oddal spánku s hlavou na jeho hrudi, nemohl usnout a přemýšlel. Myslel na to, jak je vlastně i přes tu všechnu hrůzu, co mu válka do života přinesla, jak je vlastně teď šťastný. Uvědomoval si, že má neskutečné štěstí a je tak zamilovaný. Idris byl pro něj jako dar vyšší moci, který mu vstoupil do života a on se ho už nikdy nechce vzdát. A přestože ho občas přepadl stesk po rodné vesnici, sem tam i chuť mluvit s dalším člověkem, nebylo to tak silné, jako představa, že už by Pán lesa nebyl s ním. Prožíval teď nejšťastnější období svého dosavadního života.
S vděkem instinktivně ovinul paži kolem spícího idrise, ještě pevněji ho k sobě přivinul a za pár minut se také propadl do říše snění.

Nebylo neobvyklé, že se ráno Daniel vzbudil a Idris byl pryč. Už si na to zvykl a chápal to. Přeci jen, musel se o toto místo postarat a i když to šlo i jinak, věděl, jak je pro Ducha lesa důležité, aby měl přehled a mohl kontrolovat les osobně.
Když byl Idris u něj, nemusel se bát. Stačilo, že byl v jeskyni spolu s ním a místo bylo rázem v objetí té jeho magické záře. Hřejivé energie. Jenže noci a hlavně rána byla čím dál chladnější. Zima se nekompromisně a až příliš rychle blížila. A jednou v noci, spíše k brzkému ránu, Idris znovu opouštěl spícího mladíka. Opustil jeho náruč a automaticky rozdělal malý, skromný ohníček. Pak se přemístil do hlubin hvozdu.
Jenže si neuvědomil, že už mrzne a takový maličký plamínek jeho milence sotva zahřeje. Daniel to však zjistil záhy. Nejprve chlad pocítil ve snu. Vkrádal se do podvědomého příběhu bez vyzvání a drzý. Nejprve to bylo jen nepříjemné, za pár minut už ale mysl přestala klamat sama sebe. Když otevřel oči, drkotal zuby, schoulený do klubíčka. Neměl žádnou přikrývku, pod kterou by se mohl schovat a lehký kabátec od uniformy byl už, mírně řečeno, hodně nedostačující. Třesoucí se se rozhlédl kolem, ačkoliv mu bylo jasné, že Idris tu není. Kdyby ano, nehrozilo by mu teď nebezpečné podchlazení. Uviděl, že v malém ohništi doutná ještě pár uhlíků, rychle tedy vstal a přihodil nějaké třísky, připravené vedle. Podařilo se mu rozfoukat plamínek, k němuž si pak sedl a hřál si alespoň prsty. I přesto, že seděl u zdroje tepla, oheň nebyl ani zdaleka tak silný, jak by potřeboval a od úst mu šla pára. Bylo to spíše, jako by se snažil zahřát o světlušku a zrovna dnes se plamen ne a ne rozhořet, možná nízkým tlakem v ovzduší a všeobecným vlhkem.
Pohlédl ke vchodu do jeskyně a zaklel. Venku byla ještě tma, mohla být zhruba tak pátá hodina ranní, což znamenalo, že Idris se jen tak nevrátí. Chlad, který pociťoval, byl stále horší. Pomalu mu prostupoval nejprve kůží, pak svaly až se dostal snad i do morku kostí a Daniel si tiskl oblečení těsněji k sobě, ale bez efektu. Minuty teď trvaly stejně dlouho jako celé hodiny.
Když to vzdal u ohně a pochopil, že ten zoufalý plamínek jej nedokáže zahřát, donutil se postavit a rozhýbat tělo. Udělal několik cviků, chvilku běhal na místě a připadal si jako blázen. Fungovalo to. Ale jen na pár okamžiků, pak se mu mráz znovu dostával pod kůži. Vzdal to, protože ho to jen vyčerpávalo. Odevzdaně si pak sedl opět ke světlušce, třásl se a v duchu prosil Idrise, aby se co nejdříve vrátil.

Pán lesa se vrátil až za několik hodin. Bylo ráno, podle slunce, zahaleného mlžným oparem, něco kolem deváté. Bezstarostně se vracel do jeskyně a překvapeně si všiml, že Daniel stále spí. Touto dobou už bývá vzhůru a další zvláštností bylo, že leží u ohniště a ne na svém přírodním lůžku. Idris se zamračil při neblahém tušení. Položil mrtvou koroptev, co donesl Danielovi k jídlu, doufajíc, že ho potěší a starostlivě se k němu přiblížil. Klekl si vedle něj, položil mu ruku na rameno a z boku jej otočil na záda, aby viděl jeho tvář. Vykřikl, když spatřil bledý obličej a modravé rty a uvědomil si svůj omyl. Okamžitě jej bezvládného uchopil do náručí a posadil.
„Ne, prosím, ne, ne…“ šeptal zoufale, zatímco začal používat svou moc. Pevně jej držel a pomalu začínal zářit, jak se mu snažil předávat svou energii, to mystické teplo. „Promiň, prosím, promiň, už je to dobré, už jsem tady, promiň mi to, prosím…“ panikařil se zoufalstvím v hlase. Daniel se pohnul.
„To je dobrý, Idrisi. Jsem v pořádku,“ zašeptal a hlas se mu stále ještě chvěl. Ale uvnitř, jako kdyby začal tát a pomalu se zahříval. „Jen mě ještě chvilku nepouštěj, jo?“
Idris ho stále objímal a podíval se mu do tváře. Měl už normální barvu lící, i rty mu konečně zrůžověly. Pohladil jej po tmavých vlasech, které už pár dní připomínaly vrabčí hnízdo a úlevně si oddechl.
„Danieli, omlouvám se. Je mi to líto. Neuvědomil jsem si to, nikdy bych to neudělal schválně.“ Chrlil ze sebe Pán lesa. Voják se pousmál a kývl. Nezlobil se na něj, věděl, že to byla nehoda, Idris by mu nikdy neublížil.
„To je v pořádku, už se neomlouvej,“ políbil ho. „Alespoň víme, že si na to musíme dát pozor.“ Usmál se a Idris, stále s provinilým výrazem kývl. Daniel ho ještě dlouho po tom musel ujišťovat, že se na něj nezlobí a je v pořádku. Nakonec se mu ale přeci jen podařilo zlepšit mu náladu, když ho pro změnu přitiskl k sobě on a pak se pomilovali. Mladík svým výkonem potvrdil, že je skutečně bez jakýchkoliv potíží.

***

Tentokrát si dal pozor, když Daniela opouštěl. Rozdělal v ohništi silný oheň a svou magií zajistil, aby nevyhasl. Také jeskyni pak zaopatřil kouzlem, které nedovolilo, aby teplo vycházelo ven. Teď mohl jeho milovaný klidně spát v příjemném prostředí, aniž by hrozilo, že teplota spadne byť jen o polovinu stupně.
Od chvíle, co je tu sním, ho nerad opouštěl. Bylo mu s ním tak krásně, dobře a vždy se těšil, až se k němu vrátí. Uběhla už celkem dlouhá doba, podzim byl u konce, přestože první sníh se zdráhal objevit. Ale to nebude trvat dlouho, první vločky spadnou na nejvyšší místa v tomto lese za pár dní a pak už se zelená široká panoramata zbarví bíle celá. Z toho ale Idris strach neměl. Věděl, že kdyby šlo vše jak má, bez problému by se o Daniela postaral. Jenže nešlo vše podle plánu. Zprvu Duch lesa opouštěl jeskyni opravdu jen proto, aby měl kontrolu nad svým územím. Dělal to tak už staletí, dokud nepoznal raněného vojáka. A vlastně i chvíli potom, než se zamilovali.
Ale teď, poslední zhruba dva týdny, to bylo z jiného důvodu a Idrisovi to dělalo veliké starosti. Bolelo ho z toho u srdce, drásalo to vnitřnosti jeho lidského těla. Nejen proto, že se bál o Daniela, ale i proto, že jej prostě nechtěl opustit. Nechtěl to tak strašně moc, až se při jedné z pochůzek rozplakal a zoufal si. Poprvé za cělý svůj neuvěřitelně dlouhý život, měl Duch lesa chuť vzepřít se tak starému, nekompromisnímu řádu věcí. Přesto nemohl nic dělat.
Proto teď opouštěl Daniela. Aby přemýšlel, zda se tomu dá nějak uniknout, nebo prastarý zákon nějak ošálit. Vždy to však skončilo neúspěšně, bez východiska. A vždy, ho při bloumáním lesem ten instinkt zavedl kam měl, aniž by si to do poslední chvíle uvědomoval. Jeho převtělení se blížilo. Nemohl ten pocit nepoznat, vždy se v něm odehrávalo cosi jedinečného a známého, neboť to zažil už tolikrát. Byl to prostě pud, který nešel ovládnout, ale teď úplně poprvé, cítil zlobu a smutek, že se to musí stát.
I toto ráno, kdy opět opustil Daniela, vydal se opačným směrem, jako by se tomu bránil. Ale i toto ráno nakonec oklikami prošel celý les, aby stejně skončil na místě, kde skončit měl. Stál tam a díval se na svou příští podobu. Získá ji brzy. Až moc brzy...