Idris byl poslední dobou divný. Jiný. Daniel si toho moc dobře všiml a dělalo mu to starosti. Tentokrát o les nešlo, to by mu řekl a byl si jist, že by to poznal. Teď neměl Pán lesa bolesti, ale byl jako duchem nepřítomný. Sedíval zadumaný, bez výrazu. Najednou byl skoupý na slovo a, což bylo ze všeho nejznepokojivější, přestal se smát. Předtím měl stále na tváři úsměv a dobrou náladu, teď ale vypadal zachmuřeně, největším úspěchem bylo, když se mírně pousmál. A stejně při tom pořád vypadal jinak.
Daniel přemítal, co se asi děje a měl strach. A taky byl trochu naštvaný, že se mu Idris nesvěří. Po pár dnech už to nevydržel. Přisedl si k němu, aniž by si toho Duch všiml, protože byl opět pod vlivem svých myšlenek. Až když mladík promluvil, podíval se na něj, jako by se probral se spánku.
„Stalo se něco?“ Zeptal se voják vážně, ale klidně. Idris snad přemýšlel co odpovědět, protože trvalo celou věčnost, než odpověděl. Vlastně to ani odpověď nebyla. Jen vstal, políbil mladíka na čelo a měl se k odchodu.
„Promiň, musím teď jít,“ řekl jen. Daniel polk ten záchvěv vzteku, který jím otřásl a nechal se víc ovládnout starostmi.
„Idrisi, počkej přece. Mluv se mnou!“ Vykřikl, ale on jej nevnímal a zmizel. Během sekundy se přemístil a nechal znepokojeného Daniela za sebou.

Už než se jeho bosá chodidla dotkla země, nemohl popadnout dech. Přes vzlyky bylo nemožné se nadechnout a jen co se mohl pevně postavit, kolena se mu podlomila. Zůstal klečet a zabořil obličej do dlaní. Plakal až myslel, že jej ten žal roztrhá. Když zvedl hlavu, uvědomil si, že se podvědomě přemístil na místo, kde tehdy našel umírajícího Daniela. To mu vehnalo ještě další pálivé slzy do očí…
Vyčerpaný zármutkem a bezvýchodností situace se vrátil do jeskyně. Byla už noc a byl si jistý, že mladík už bude spát. Byl překvapený, když zjistil, že sedí u ohně a pozoruje plameny.
Když Idris vešel dovnitř, Daniel vzhlédl od ohnivého tance a podíval se mu do tváře. Všiml si, že má oči červené a víčka oteklá. Plakal. Mladík pozoroval, jak si sedá naproti, oheň mezi nimi plál jako neprůchodná bariéra.
Idris věděl, že by měl něco říci, ale nechtělo se mu. Byl unavený. Místo toho tedy následoval mladíkova příkladu, kolena si přitáhl k bradě a zadíval se do plamenů. Daniel na druhou stranu čekal, kdy mu konečně začne vysvětlovat, co se děje. A když Pán lesa stále mlčel, i po několika nekonečných minutách, nevydržel to.
„Co se děje?“ Zeptal se prostě avšak důrazně. Pak přihodil malé polínko a kolem se rozlétly desítky jisker. Idris sklopil zrak k zemi, takovým zvláštním provinilým způsobem, ale neodpověděl. To Daniela popudilo ještě víc.
„Idrisi!“ Zvýšil hlas.
Ještě okamžik mlčení, jak pořád váhal a rozmýšlel co říci. „Nemůžu ti to říct,“ vysoukal ze sebe nakonec tiše. „Ne teď, kdy pořád ještě doufám, že...Že ti vlastně nebudu muset nic říkat. Pořád nad tím přemýšlím a hledám řešení.“
„O co jde?“ Zeptal se mladík nedočkavě. Idris odmítavě zavrtěl hlavou.
„Tak dost!“ Daniel se nahněvaně zvedl a klekl si těsně k Idrisovi, díval se mu do očí vlastním výrazem podával jasnou zprávu. „Řekneš mi to. My teď spolu budeme mluvit, Idrisi.“ Jeho tón nedával prostor k odporu. Idris si rezignovaně povzdechl. Zavřel oči a když je opět otevřel, leskly se.
„Cítím, že se blíží mé další převtělení.“ Řekl konečně. Daniel zůstal zírat s kamennou tváří.
To nemůže být pravda, říkal si voják. Jen se mne snaží vyděsit, jistě to nebude tak zlé, uklidňoval se. Kdyby se teď převtělil, znamenalo by to jejich konec.
„Říkal jsi, že je to jednou za několik let. Takže za jak dlouho, za padesát? Sto? To mne netrápí,“ mávl rukou mladík a usmál se, ve snaze odlehčit té zničující zprávě. Idris mu položil dlaň na rameno.
„Bavím se tu o dnech, Danieli.“ Řekl smutně.
To Daniel nemohl přijmout. Prudce vstal a začal přecházet přes malý prostor jeskyně sem a tam. Párkrát přitom zaklel. Idris ho mlčky pozoroval a cítil se mizerně. Dokonce, jako kdyby něco provedl. Měl na krajíčku. Pak se mladík zastavil, rozčileně rozhodil rukama a obořil se na Pána lesa.
„Jak to vůbec víš? Jak mi můžeš říct něco takového, takhle mě děsit, když nemáš žádný důkaz?!“ Téměř zakřičel.
„Zažil jsem to už mockrát. Poznám to.“ Idris mluvil tiše a klidně, bojoval ale sám se sebou, aby nepropadl v pláč. „Prostě to vím.“
„No aha! Takže ty mě tu děsíš na základě nějakýho, já nevím, bolení břicha, nebo mravenčení v noze?“ Vyprskl sarkasticky.
„Danieli,“ oslovil jej mírně Idris. Vstal, došel k němu a chytil jej za ruce. Pohlédl mu hluboko do očí. „Ty moc dobře víš, že tak to není. Já,“ odmlčel se na okamžik a pohladil jej po tváři, „moc tě miluji. A nechci tě opustit. Bolí mne to stejně jako tebe, bolí mne to tak, že mne to asi roztrhá na kusy,“ hlas se mu zlomil a už nedokázal zadržet pláč. I přes vzlyky zajíkavě pokračoval; „Nemohu nic dělat. Mrzí mne to. Pořád přemýšlím, snažím se najít nějaké východisko, způsob, prostě cokoliv! Ale nic takového není. Jsem bezmocný…“
Daniel se díval, jak propadá zoufalství, plačky jej stále svírá jeho dlaně a padá, pod tíhou žalu k zemi. Bylo strašné, jej takto vidět, ještě děsivější však byla představa, že už nebudou spolu. Že už jej neobejme, nepolíbí, nepomiluje. Snažil se být silný, proto Idrise pevně objal a snažil se ho ukonejšit.
„My...My to nějak vyřešíme. Něco vymyslíme. Bude to dobré, budeme spolu…“ Hladil ho po vlasech a zároveň uklidňoval sám sebe. Chvilku jej kolébal v náručí, když Idris přestal plakat.
„Snažil jsem se, Danieli. Chci abys věděl, že jsem se snažil najít řešení. Ale ještě nikdy jsem tomu neodporoval. Prostě se to stalo, neměl jsem důvod se tomu nepoddat. A myslím, že kdybych se pokusil a povedlo se to...celý les by zemřel. Všechno živé, do posledního lístečku by zahynulo. To přeci nemohu udělat. To nejde.“ Řekl Idris.
Daniel se napřímil. „Takže ty doopravdy nevíš, co by se stalo! Nikdy jsi to neudělal!“
Pán lesa přikývl, přesto to Daniela nijak neuklidnilo. „Nevím. Ale v sázce je příliš mnoho, Danieli. Celý les, všechen život, který tu je, v tomto rozlehlém místě. Pamatuješ, les je mnou a já jsem jím! Jestliže prožívám tu bolest, jestliže cítím, když jej ničí, co by se asi stalo, kdybych tu už nebyl? Pokud se nepřevtělím, zůstanu v podobě, kterou teď mám. Jestli zůstanu v podobě člověka, pokud je to vůbec možné, zemřu jako umírají lidé a přijdu o schopnosti. Ale na tom nezáleží. Je tu prostě to nebezpečí, že opustím-li takto les, tak zemře.“
„Ale-“
„Vím co chceš říct,“ přerušil mladíka. „To nemůžu. Pochop to, prosím. Tohle není o nás! Není to o tom, jestli chci, nebo nechci být s tebou. Rukama bych si teď vyrval srdce z těla a dal ti ho, jak moc tě miluji!“ Hlas se mu opět zlomil. „Tohle mi musíš věřit. Ale tisíce zvířat a miliony stromů a rostlin by mohlo zaniknout, kdybych se rozhodl špatně. To nemůžu dopustit. A ty to po mne nemůžeš chtít!“
Daniel na to nemohl nic říct. Chtěl použít nějaké protiargumenty, ale nemohl na nic přijít. Idris měl pravdu, věděl, že tak je to správně. Přesto tolik toužil být sobec a nedovolit mu to udělat. Bezvýchodnost toho všeho v něm probudila ty nejošklivější pocity – hněv, zoufalství, smutek. Jako ta proklatá válka, ze které, byť už nedoufal, vyvázl živý. Jenomže, tentokrát není způsob, jak by mohl vyhrát.
Chtěl být před Idrisem silný, proto vstal. „Musím na vzduch,“ řekl jen a odešel z jeskyně. Až venku, o pár metrů dál, začal kopat a bušit do nevinného modřínu, aby vybil svou frustraci. Pak se také rozplakal.
Idris každou ránu do kůry cítil, jako by mi bušil do břicha, ale když se Daniel vrátil, skoro za půldruhou hodinu, neřekl nic. Nechtěl, aby měl ke všemu ještě výčitky a taky věděl, že kdyby si to uvědomil, nikdy by to neudělal. Vlastně, jak cítil na vlastní kůži vojákovo zoufalství, cit k němu se ještě prohloubil, neboť si uvědomil, jak moc je pro Daniela důležitý. O to bolestnější to vše bylo.
Když se Daniel vrátil, byla už hluboká noc. Přišel mrzutý a unavený, ale taky osamělý. Na chvilku se usadil u ohně, aniž by cokoliv jeden nebo druhý řekl. Idris, který teď už ležel, jej tiše pozoroval. Nakonec si mladík povzdechl, přišel k němu, v objetí mu položil hlavu na hruď. A pak i přes veškerou snahu, přes ten souboj v sobě, se tiše rozplakal.

Dalších pár dní se bál Daniel vůbec usnout. Měl strach, že se probudí a Idris bude nadobro pryč. Ten jej však opouštěl jen v noci, když voják konečně usnul. Až poté uposlechl instinkt, stále silnější pud, který jej nutil k návštěvám a pozorování příští podoby. Blížilo se to. Uvnitř se tomu snažil urputně bránit, ale přesto věděl, že to přijde, opravdu brzy.
Přesto byl zatím každé ráno po Danielově boku. Bylo to těžké. Něco mezi nimi se změnilo. Byli oba tak nešťastní z přicházejících události, že si nedokázali užívat ten čas, kdy jsou spolu. Ty hodiny, co spolu nyní trávily byly ponuré, plné husté atmosféry, smutné.
Jednou se pomilovali. Celý akt měl ale hořkou pachuť odloučení, které se blížilo. Danielovi dokonce dělalo potíže vůbec vyvrcholit, protože myšlenky měl úplně jinde. Bylo to naposledy, co s Duchem lesa souložili. Pak už spolu i sotva promluvili.

A pak ten den nastal. Ten den, kterého se oba tolik obávali, který nenáviděli už předem, byl tady. Začalo to úplně nenápadně, Idris seděl na okraji jeskyně. Už od rána byl jako by ho někdo udeřil palicí po hlavě. Nepřítomný, nemluvný, jen zíral kamsi do dálky.
Daniel, který seděl uvnitř kvůli teplu, si až na poslední chvíli všiml, jak Pán lesa beze slova odchází pryč. Kráčel jako omámený, ve tváři kamenný výraz, jako by ho něco vábilo. Prastará magie jej táhla ke svému cíli. Mladík rychle vyskočil, sekeru, kterou našel na pasece, za opaskem, jako vždy, od té chvíle a vyběhl za ním. Nedalo mu velikou práci ho dohnat, Idris šel jako v mrákotách. Doběhl k němu, uchopil jej za paži a otočil čelem k sobě. V ten moment se zvedl silný poryv větru, Danielem skoro zacloumal. Idrisovi nádherné vlasy se roztančily v hýbajícím se vzduchu, pár pramenů objalo jeho tvář a ústa.
„Kam jdeš?“ Zeptal se Daniel a musel přidat na intenzitě, aby byl přes vichr slyšet. Pán lesa se na děj díval zpod clony jakého si omráčení. Promluvil tiše, ale mladík jej stejně slyšel. Jen jinak, jako uvnitř sebe, ve své mysli.
„Už je čas. Musím jít.“ Otočil se a pokračoval v cestě.
Daniel nevěděl, co dělat. Bylo to tady, ten okamžik, kterého se tak bál. Ale jak to zastavit? A jde to vůbec? Pokusil se nejprve Idrise zadržet. Znemožnit mu pokračovat v cestě. Když to nešlo, zariskoval a použil hrubší sílu. Ani to nepomohlo. Duch se sice na okamžik zastavil, ale jakmile jej pustil, pokračoval beze všeho dál. Během toho na něj křičel – přemlouval, žadonil, argumentoval, dokonce vyhrožoval. Ale bylo to k ničemu. Idris mu buď vůbec neodpovídal, nebo použil to kouzlo, kdy se objevil ve vojákově hlavě, aby řekl jen:
„Musím jít.“
„Já vím.“
„Promiň.“
Mladíkovi tedy nakonec nezbylo nic jiného, než jej bezmocně následovat a doufat, že to třeba ještě dobře dopadne. Vítr byl stále silnější.
Šli poměrně dlouho. Očarovaný Idris kráčel pomalu a za ním stále více nešťastný mladík, který se do toho všeho ještě začínal klepat zimou. Vichr byl neúprosný a čím blíže se ocitali ke konci cesty, tím byl silnější. Jako nějaká předzvěst, znamení, důkaz, že se teď děje něco velice důležitého.
Konečně se Pán lesa zastavil. Daniel se rozhlédl kolem a nebylo zde nic zvláštního, prostě stáli uprostřed lesa. Až na ten ohromný javor před nimi. O jeho zvláštnosti a výjimečnosti nebylo pochyb. Při pohledu na něj, zůstal Daniel civět s pusou dokořán. Byl to rozhodně ten největší a nepochybně nejstarší strom, jaký kdy spatřil. Byl ohromný, majestátní. A mimo jiné měl stále zelené listy, přestože ostatní stromy už byly zbarvené či opadané. Jeho obrovský kmen byl porostlý mechem. V jakékoliv jiné situaci by si mladík pomyslel, jak je úžasný a nádherný. Když mu ale došlo, že tohle je cíl Idrisova putování, jeho další podoba, pocítil vůči této neobyčejné dřevině spíše nenávist.
Idris, který během Danielova obdivování stál na místě a zíral, se dal znovu do pohybu. Pomalu udělal krok vstříc svému osudu, když jej mladík opět uchopil za paži. Otočil se k milovanému, který bojoval s větrem, aby mohl stát na místě a pohledem jej prosil.
„Idrisi!“ Zvolal jeho jméno, jméno které mu dal, to jméno, do které ho se zamiloval. Poryv mu odvál od očí slzy.
Duch lesa mu chtěl říct tolik věcí, ale bylo by to zbytečné. Daniel už to všechno ví. Věnoval mu tedy poslední láskyplný pohled, pak se otočil a i přes mladíkovu značnou nevoli přistoupil ke stromu. Stále slyšel za sebou Danielovo nešťastné volání, tlumené větrem, ale nemohl nepokračovat.
Pomalu, obřadně zvedl ruku a prsty se dotkl širokého kmene. Ucítil jemný mech a v tu samou vteřinu se probudil z toho podivného omámení. Rychle se otočil, aby se podíval na svého milence. Ten už teď plačky klečel na kolenou. Jenže, ve chvíli, kdy se dotkl stromu, bylo už pozdě. Idris se začal vpíjet do tvrdé kůry. Proces započal.
Nevšiml si toho hned, protože se díval na Daniela. Ale když obrátil pohled zpět na svou ruku, uviděl, jak se kmen v místě dotyku rozevřel. Objevila se malá, ale zvětšující se štěrbina co jej pomalu začala vtahovat. Ani se nenadál a prsty už měl uvnitř. Cítil cosi měkkého a teplo, které odtamtud unikalo. Jenže tohle nechtěl. Uvědomil si to pozdě, ale teď už věděl, že to nechce. Pokusil se tedy, teď už celou dlaň, vytáhnout. Nepohnul jí však ani o milimetr směrem k sobě. Místo toho ucítil, jak síla, vtahující ho dovnitř vzrůstá. Strom jej vtahoval jako houba vodu.
Začal se bránit, zmítat sebou, panikařit. Nic nepomáhalo, vítr, teď už silný skoro jako orkán, mu hučel v uších a letmým pohledem zahlédl, jak kolem začaly padat slabší či sušší stromy. Padali dokonce i blízko Daniela, ten to ale nevnímal. Hořekoval nad jejich koncem, vichr mu nedělal sebemenší starosti.
Zato Idrisovi ano. Už pochopil, co se děje. Ten kdo dohlížel na starodávný řád, ten co byl nad ním, možná sama Matka příroda, pochopila, že se brání svému údělu. A tak se bránila také. Tímto způsobem mu dávala varování, poslední šanci. Jenže Idris už věděl, že les je ztracený tak jako tak, ať k převtělení dojde, či ne.
Mezitím, co jej javor stále vtahoval do sebe, nekompromisně pokračoval v obřadu, se Duch lesa rozkřičel na Daniela:
„Danieli! Danieli, musíš se schovat! Rychle se někam schovej!“ Křičel z plných plic, aby jej bylo slyšet i přes zuřící pohromu. Strachoval se o něj, přestože kmen už pohltil celé předloktí. „DANIELI!“
Mladík přeci jen něco zaslechl, protože zvedl hlavu a podíval se na Idrise. Spatřil, jak zuřivě gestikuluje, ale nerozuměl ani slovo. Tentokrát, jako by se on sám probral z omámení, neboť když vstal, silný poryv jím zacloumal, že opět málem padl na kolena. K dokonalému prozření pak došlo, když pár centimetrů vedle něj dopadl strom.
„Do prdele!“ Vyjekl překvapením. Pak se znovu podíval na Idrise, který na něj zoufale mával. Co se s ním u stromu děje spatřil, až když se k němu probojoval skrz neúprosné závany větru. Naprosto se vyděsil, když uviděl, jak Idrisova ruka mizí ve stromu a zbytek paže začíná obrůstat kůrou. Bylo to úžasně magické a zároveň naprosto děsivé. A Idris stále něco křičel.
Mladík, který mu stále nerozuměl, si domyslel, že mu má pomoci to zastavit. Ani jej v tu chvíli nenapadlo, že na něj volá, aby se utíkal ukrýt. Popadl idrise za zbytek paže a pokusil se jej vytáhnout, dal do toho veškerou sílu. Jediné, čeho tím dosáhl, byla bolestivá grimasa v Duchově obličeji. Přestal tedy a přes paniku, která jej přepadla, se snažil přemýšlet co udělat. Ozvala se rána a k zemi se skácel další strom. Kolem nich létaly malé větve, popadané listí a jehličí. Malé částice kůry a jiného nepořádku jim létali do očí. V tomto chaosu a hluku už vše vypadalo naprosto beznadějně.
„Musíš se jít někam ukrýt!“ Chytil Idris volnou rukou mladíka za kabátec a zakřičel mu do ucha. Bez váhání voják zavrtěl hlavou, oči přivřené, aby omezil smetí létající do nich.
„Nenechám tě tady!“
„Nemůžeš mi pomoct!“ Řvali si vzájemně do uší. Idris se rozplakal. „Není už způsob, jak to přerušit!“
Daniel ze sebe vydal zoufalý křik, který odvál prudký vítr. Vzteky udeřil pěstí do kmene javoru. Při svém bědování zavřel oči a říkal si, že takhle to přeci skončit nemůže. Vždyť ho přeci tolik miluje, nemůže už bez něj být a srdce ho tak strašně bolelo. Pak znovu uslyšel Idrisův hlas u svého ucha.
„Usekni ji!“ Zařval Pán lesa. Daniel vzhlédl a nechápavě se na něj podíval. Spatřil jeho bojácný pohled, ale přesto odhodlaný. Něco ho napadlo.
„Je to možná poslední šance! TAK DĚLEJ!“ Křičel Idris netrpělivě. Silný náraz vichru jimi zacloumal. Pak Daniel konečně pochopil, o čem mluví. Vyděšeně se na něj podíval a zakroutil hlavou. Tohle přeci nemůže. To mu nemůže udělat.
„DANIELI!“ Řval už rozhodnutý Idris a poryvy mu rvaly hlas od rtů.
Mladík nakonec váhavě přikývl. Zvedl se mu žaludek. Ač nerad, a to je slabé slovo, vytáhl sekeru spočívající za opaskem. Pozvedl třesoucí se ruce v nápřahu a naposledy se zadíval do Idrisovi tváře. Měl v očích strach, ale přesto zarputile kývl. Jeho paže už byla téměř pohlcena, zůstal jen malý prostor mezi nadloktím a ramenem.
A přesně tam, vší silou, Daniel ťal.
Idris začal nepředstavitelně ječet a z místa kam zabořil ostří sekery se vyhrnul proud krve, který vítr rázem rozmetal. Mladík doufal, že se mu podaří paži amputovat jednou ranou. To se však nepodařilo, sekera se zasekla v kosti, přestože dal do rány veškerou sílu. Věděl ale, že teď už nemůže přestat, ačkoliv byl Idrisův jekot nepředstavitelný. Znovu se rozmáchl. Ostří dopadlo do správného místa, krev potřísnila jeho i Idrisův obličej a pak se bývalý Duch lesa skácel k zemi. V ten samý okamžik orkán utichl.
Danielovi se objevili mžitky před očima. Všude bylo najednou takové ticho a on se rozhlédl. Ticho...ticho...TICHO! Vyděšeně si uvědomil, že Idris nekřičí, nenaříká. Klekl si vedle něj. Byl při vědomí, ale hodně krvácel.
„Idrisi, vydrž! Bude to dobrý, jo?“ Promlouval k němu, zatímco si sundal kabátec, přeložil jej a přitiskl na ránu. Rukávy pak svázal pod druhým podpaží a vytvořil tak tlakový obvaz. Idris, který během toho sténal bolestí, bledl a slábl. Podíval se na javor, který i přes strašlivou, největší vichřici co tento les kdy zažil, neztratil ani jeden lísteček. V kmeni už nebyla žádná štěrbina a po jeho pohlcené paži nebylo ani památky. Strom ji hladově pozřel.
„Neměl jsem to dělat! Pro boha, co jsem to udělal…“ vzlykal Daniel a skláněl se k Idrisovi. Hladil jej po vlasech, které o dost ztmavly a snažil se ho ukonejšit. Idris byl ale klidný. Zvedl ruku a pohladil mladíka po tváři.
„Udělal jsi to dobře, lásko. Je to má vina. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jestli se nestane zázrak, tento les je stejně ztracený.“ Mluvil unaveně a tiše.
Daniel přes slzy téměř neviděl. „Jak to myslíš?“ Zeptal se.
Idris se pousmál. „Protože bez tebe bych stejně zemřel.“ Řekl a sbíral sílu aby mohl opět promluvit. Bledl a obvaz z kabátce začínal pomalounku prosakovat. „Je jedno, jakou bych měl podobu…Bez tebe už nemůžu žít…“
Jedna z Danielových slz mu dopadla na bílou tvář. Mladík ji pohlazením setřel. Pak se rozhlédl. Kolem byla pohroma, vyvrácené stromy, veliké i malé větve popadané, vysoká tráva ohnutá. Nebylo slyšet ani ptáky. Težko říct, zda kvůli orkánu, či jestli už les začal skomírat. To teď ale Daniela netrápilo. Musí zachránit Idrise. Dostat je odsud, nejlépe k lidem, kteří by jej ošetřili. Musí se vrátit do vesnice.
Jenže jak? Jeho domov je kilometry daleko, takhle dlouho Idris nevydrží.
„Idrisi, lásko, musíme tě dostat do vesnice. Je tam felčar, musí tě ošetřit.“ Pokusil se jej zvednout. Idris vykřikl bolestí, když jím pohnul.
„Myslím...že je ve mne ještě trochu síly...zbytek...Můžu nás ještě naposledy...přemístit…“ řekl unaveně, ztrácel vědomí. Krvácel příliš silně. Z posledních sil chytil Daniela za ruku, zavřel oči a pak se zase voják na vteřinu vznášel.
Bylo to tak rychlé, ale poznal ihned, když se objevili jinde. Dopadl totiž tvrdě na zadek a hekl, když si narazil kostrč. Nevšímal si toho, jen se rychle zvedl a rozhlédl.
Nebyli u vesnice, jak si myslel a přál. Místo toho se objevili na oné pasece, kde našel sekeru. Zaklel, ale nevzdával se, místo, kde se narodil není zase tak daleko. Možná to ještě dokážou. Idris ležel asi metr od něj. Když se k němu naklonil, byl už v bezvědomí. Nejspíš proto se nedostali dál, musel omdlít při přemisťovaní.
Jeho magický oděv byl pryč. Poslední důkaz jeho nadpřirozenosti zmizel a byl teď nahý. Zůstal jen obvaz na ruce, což byl další problém. Bylo už dost chladno, od úst jim šla pára. Musí si pospíšit.
Daniel co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji popadl bezvládného Idrise. Nejprve jej vzal do náručí a vydal se na cestu. Jenže pěšiny a vyšlapané cestičky byli pryč. Po kalamitě, která les postihla, se musel hvozdem doslova prodírat. Všechno v tomto okamžiku hrálo proti nim, ale mladík se nevzdával. Musí jej zachránit, na nic jiného nemyslel. Po tom všem prostě musí Idris přežít.
Po pár metrech zjistil, že takto to nepůjde. Musel překonávat různé překážky a s tělem v náručích to nebylo možné. Přehodil si tedy Idrise přes rameno, za což se mu v duchu omlouval, ale cesta pak byla o něco snažší. Byl o trochu rychlejší a sem tam se mohl při překračování překážek opřít volnou rukou, než aby je musel obcházet.
Přesto se pohyboval pomalu. Pořád si nadával, že není rychlejší, tolik se snažil. Začalo se stmívat. A i když bylo velmi chladno, vlastně začalo mrznout, z čela a nakonec i nosu mu odkapávaly kapky potu. Idris byl stále těžší, cesta úmorná a složitá. Párkrát si řekl, že potřebuje přestávku, alespoň popadnout dech, na okamžik sundat nelehké břímě. Ale vzápětí si to rozmyslel. Teď nemůže odpočívat, ztrácet čas, teď musí zachránit Idrisův život. Jejich životy. Protože, co by byl jeden bez druhého?
Byl vyčerpaný, jako nikdy v životě. Teď už mu spolu s potem kanuly i slzy, jak byl na pokraji sil a jak se o něj bál. Několikrát zakopl, padl na kolena, protože už nebylo téměř nic vidět. Znovu se ale, několikrát i s odhodlaným křikem postavil a donutil se pokračovat. Nohy se mu třásly.
Konečně, skoro už přestal doufat, spatřil mezi stromy několik slabých světel. Pokračoval, sunul znaveně jednu nohu před druhou, snad už jen silou vůle a stromy kolem řídly. Byla už tma, když se dostal na okraj lesa a spatřil siluety prostých domů. V jejich oknech blikalo teplé světlo svící.
Čekalo ho pár posledních metrů, které se zdály nekonečné a nepředstavitelně dlouhé. Došel do vesnice a procházel mezi domky aby se dostal k vesnickému ranhojiči. Venku nikdo nebyl, bylo už pozdě, za tmy obvykle už nikdo nevycházel a navíc byli obyvatelé určitě schovaní celý den, kvůli orkánu. Daniel byl rád, alespoň jsou oba ušetřeni zvědavým pohledům. Alespoň prozatím.
Skoro už tomu nevěřil, ale konečně stál u těch správných dveří. Pravou rukou sevřel pevněji Idrise na rameni a levou zabušil na dřevo. Viděl, že uvnitř hoří svíce, Tull, jak se felčar jmenoval, byl spolu s ženou ještě vzhůru.
Za pár vteřin se dveře otevřeli a slabé světlo zevnitř odhalilo Danielovu zoufalou, vyčerpanou a špinavou tvář. Tull nejprve nemohl uvěřit vlastním očím.
„Danieli! Jsi to opravdu ty?“ Zkoumal mladíka nevěřícným pohledem. Ve vesnici jej měli už všichni za mrtvého, když se s ostatními nevrátil z poslední bitvy.
„Pomozte mi,“ řekl jen mladík a s bezvládným tělem na rameni zavrávoral. Naprosté vyčerpání se hlásilo o slovo a taky už to bylo dlouho, co se naposledy napil a najedl.
„Pojď! Pojď dovnitř,“ ustoupil mu ranhojič stranou. Sice se hodně divil, koho to nese a i ohledně Daniela měl spoustu otázek. Ale z jeho výrazu a vzezření pochopil, že na otázky bude čas později.
Zavolal svou ženu, Arisu, která už se chystala ke spánku a poručil mladíkovi, aby položil Idrise na stůl. Jen co to Daniel udělal, kolena se mu podlomila a padl vedle stolu. Znaveně oddechoval.
„Zachraň ho! Musíš ho zachránit. Prosím…“ mumlal Daniel. Tull reagoval rychle. Nejradši by se nejprve podíval na Daniela, než na neznámého cizince, přeci jen, znal ho už jako malého chlapce. S jeho rodiči bývali přáteli a byl rád, že jej opět vidí, i přesto, že nevypadal vůbec dobře.
Když ale letmo prohlédl mladíka na stole, hned věděl, co má přednost. Potlačoval v sobě spoustu zvědavosti a otázek a pustil se do záchrany jeho života. Že to nebude nic jednoduchého a možná ani úspěšného poznal na první pohled.
Zaúkoloval Arisu, aby připravila horkou vodu a obvazy. Ta se předtím skláněla k Danielovi, ale jakmile začal Tull rozkazovat, udělala co říkal. Za ta léta už byli sehraný tým.
Tull opatrně sejmul provizorní obvaz. Z ramene bez paže, z rány, se okamžitě začala valit krev. Felčar se podivil, že ten mladík vůbec ještě žije. Ale pak mu to došlo – mráz, kterým se venku probírali, zpomalil tok krve v oběhu, tudíž tolik nekrvácel. Jenže teď se ocitl v teple a to udělalo své. Nejen že krev začala téct rychleji a silněji, ale i mladík se začínal probouzet. Tull, který už věděl, co bude třeba udělat si pomyslel, že je to ta nejhorší chvíle na procitnutí.
Idris byl omámený, okolí zpod pootevřených víček vnímal jako sen. Postavy, které se kolem něj pohybovaly nemohl rozpoznat, zrak měl rozostřený. Poznal ale Danielův hlas, který k němu jakoby z dálky promlouval a utěšoval jej.
„Dám to do ohně,“ řekla Arisa, přišla ke skromnému ohni, přiložila pár polínek a vložila do plamene kovový předmět ve tvaru páčidla. Daniel ji pozoroval, pak se obrátil k Tullovi.
„Musíme ránu vypálit. Jen tak zabráním dalšímu krvácení.“ Odpověděl soucitně vojákově tázavému pohledu. „Pomůžeš mi. Pevně ho chyť, ať se hýbe co nejméně.“ Řekl a Daniel zoufale přikývl. Nechtěl vidět, jak musí Idris dál trpět, bylo mu z toho zle. Urputně se snažil zadržet slzy, na to, jak mizerně jemu samotnému je, úplně zapomněl. I tak měl mysl dost v pohotovosti, aby reagoval správně a myslel na to, co bude potom.
„Jak se jmenuje?“ Zeptal se Tull, když bylo vše připraveno a Arisa vkládala Idrisovi do úst kousek větve, aby si nepřekousl jazyk.
„Nevím,“ vydechl Daniel. „Našel jsem ho v lese a byl už v bezvědomí, tak jak je teď.“ Zalhal. Tull kývl.
„Držte pevně!“ Rozkázal ženě i mladíkovi a pak přiložil rozžhavený kov na ránu. Jen sledovat to, bylo peklo.
Daniela praštil do nosu pach spáleného masa, ale to nevnímal. Ani si neuvědomil, že pláče, když co nejpevněji držel Idrise, který se zmítal pod návalem nepředstavitelné bolesti. Své dokonalé zuby zatínal do kousku dřeva a i přesto strašně ječel. Trpěl, snažil se bránit a řval tak, že Daniel myslel, že mu tím roztrhne uši i srdce.
„Vydrž, už to bude! Vydrž!“ Snažil se jej překřiknout. Stál mu za hlavou a držel jej za ramena. Idris zvedl oči plné slz a na okamžik se jejich pohledy střetly. Jakoby Daniela prosil, aby to už skončilo, to vojáka ranilo ještě víc. Než však stihl vyslovit další slova útěchy, Idrisovo napětí v těle náhle povolilo, víčka se zavřela a ztratil vědomí.
„Co se stalo?!“ Vykřikl Daniel na Tulla. Ten právě dokončil vypalování rány.
„Myslím, že jen omdlel. Ještě to ošetřím a zavážu, pak musíme už jen čekat.“ Řekl klidně a kývl na Arisu. Odběhla a vrátila se s čistými plátěnými obvazy a jakousi mastí, která příšerně zapáchala. Tull pak namazal bezruké rameno a obvázal je. Porušil pak Danielovi, aby opatrně Idrise zvedl a odnesli ho do postele.
Voják, který byl dosud pod návalem adrenalinu, si uvědomil, že v tuto chvíli už je po všem. Tlak situace z něj opadl a nastoupila neuvěřitelná únava. Jen co Idrise přikryl, nohy se mu opět podlomily a byl by spadl na podlahu, kdyby jej Tull nezachytil. Odvedl jej ke stolu a posadil na lavici.
„Teď se podíváme na tebe. Nevypadáš dobře,“ řekl, vzal jeho tvář do dlaní a pozoroval ji z různých úhlů. Daniel zavřel znaveně oči.
„Jsem jen unavený,“ řekl tiše. Tull se zamračil.
„Ale tu ránu na čele je třeba zašít.“
„Jaká-“ sáhl si voják na čelo a překvapeně pak spatřil své prsty pokryté krví. Vůbec necítil, že by se zranil. Muselo se to stát, když nesl Idrise, nejspíš ho zasáhla nějaká ostrá větev. Ale bylo mu to jedno, teď chtěl hlavně spát.
Arisa před něj mezitím položila misku s horkým dušeným masem. „Musíš se najíst.“ Pousmála se starostlivě, ale on jen zavrtěl hlavou a víčka mu opět ztěžkla. Už chce jen spát, jen se trochu vyspat. Je tak unavený…
Usnul uprostřed myšlenky, v podstatě taky ztratil vědomí. Uložili jej do druhé postele, která kdysi patřila jeho kamarádovi z dětství. Ten se z války také nevrátil. Ale Daniel tohle vůbec nevnímal. Spal tvrdě a zaslouženě.

Vzbudil se druhý den po poledni, rozlámaný ale odpočatý. Jen co se posadil na lůžku, aby se rozkoukal, ozval se prázdný žaludek. Měl hlad, že by snědl snad i celé prase. Zapomněl na to v okamžiku, kdy jeho pohled spočinul na spícím Idrisovi. Rychle se zvedl z postele a přiskočil k němu. Měl zavřené oči a pravidelně oddechoval, což vojáka trochu uklidnilo.
„Zatím je v pořádku. Ztratil hodně krve, ale přežil noc, to je dobré znamení,“ ozval se za ním Tullův hlas. „Musíš tomu dát čas.“
Daniel přistoupil k ranhojiči. „Děkuju. Moc děkuju za tvojí pomo-“
„Tak nech toho,“ přerušil jej felčar a vzal jej otcovsky kolem ramen. „Pojď se nejdřív najíst. Ten tvůj žaludek museli slyšet i na druhé straně vesnice. A pak nám všechno povíš.“
Dovedl jej do vedlejší místnosti, posadil na lavici a už mu na stole přistávala miska s jídlem. Arisa se na něj usmála a pobídla jej, aby se do toho pustil. Daniel bez větších okolků začal hltat jedno sousto za druhým. Arisino dušené maso se rozplývalo na jazyku a chutnalo jako božská mana. Snědl asi polovinu porce, když se zarazil a utřel si ústa hřbetem ruky. Podíval se s obavami na oba manžele.
„A Tollo? Zeptal se. Arisa sklopila zrak a odvrátila se. Smrt syna byla rána, se kterou se ještě nedokázala smířit. Tull svěsil ramena.
„Jeho tělo přivezli teprve před pár týdny,“ řekl smutně. Daniel pocítil lítost. Znali se od dětství, byl to dobrý kluk, vyrůstali jeden druhému po boku, stejně s ostatními chlapci, kteří se z války nevrátili.
„Je mi to líto,“ řekl tiše a chuť k jídlu jej opustila.
„Byl to dobrý hoch.“
„Báječný,“ ozvala se Arisa, stále ještě otočena zády. Bylo slyšet, jak zadržuje slzy. Pak bylo chvilku smutné ticho. Tull, sedící vedle mladíka, mu pak položil dlaň na rameno.
„O to víc jsme rádi, že tě vidíme živého a zdravého. Když jsi včera zabušil na dveře, myslel jsem, že snad vidím ducha. Celá vesnice už myslela, že jsi taky mrtvý, jen nenašli tvé tělo.“
„To jsi byl celou dobu někde v lese?“ Zeptala se Arisa.
Daniela teď čekal nelehký úkol. Rychle v hlavě vymyslet důvěryhodnou historku, jak mohl tak dlouho přežít a proč se nevrátil. Na Arisinu otázku váhavě přikývl.
„J-já...po bitvě jsem se probudil v lese,“ začal opatrně. Dostal nápad. To bylo hlavní a pak už to šlo tak nějak samo. „Nic jsem si nepamatoval, nemohl jsem si vzpomenout ani na své jméno. Takže jsem netušil, kam bych se měl vrátit. Ale myslím, že jsem měl štěstí, že jsem přežil.“
Skoro se styděl, že si tak vymýšlí. Arisa s Tullem na něj soucitně hleděli, ale kdo by uvěřil vyprávění o zázračné bytosti, která mu zachránila život a pak se do sebe zamilovali? Mysleli by, že se musel někdy během bitvy zbláznit.
„Oh, bože. Musel jsi být tak vyděšený,“ vzala ho Arisa za ruku. Daniel přikývl.
„Pak jsem se jen snažil přežít. Zkoušel jsem všechno, co mě táta učil o lovu. Jak klást pasti a tak. Měl jsem štěstí, docela se mi dařilo. Jenže zima už je tu. A děkuju bohu, že jsem si před pár dny najednou na vše vzpomněl. Zničeho nic, nedokážu to vysvětlit. Vydal jsem se tedy domů a pak přišla ta strašná vichřice.“
Byl překvapený sám sebou, jak lehce mu to lhaní jde, přestože měl trochu výčitky. Ale připadalo mu to uvěřitelné, uvěřitelnější než povídání o Duchu lesa a manželé navíc neměli sebemenší důvod ho podezírat ze lži. A tak pokračoval.
„Hledal jsem rychle nějaký úkryt a pak jsem našel jeho,“ otočil se směrem k vedlejší místnosti, kde spal Idris. „Našel jsem ho, tak jak byl, když jsem ho přinesl. Nevím co se mu stalo. Možná je to taky voják, co se po bitvě ztratil, třeba se mu stalo to samé co mě. Proto byl asi v lese, myslím si, ale co se mu stalo s rukou, to netuším.“ Pokrčil rameny. „Vím jen, že jsem ho tam nemohl nechat umřít. Musel jsem se alespoň pokusit…“
„Jsi hodný člověk, Danieli. Rozhodl ses správně, jako každý, kdo má veliké srdce,“ řekla Arisa a usmála se na něj.
„To museli být ti zatracení lapkové. Prý se po lese toulá už několik skupin, nic jim není svaté. Berou si vše bez milosti. Možná se bránil a pak ho zranili a okradli. Zima se blíží, jak říkáš, tak berou i oblečení, když už člověk nemá nic dalšího. Je mi z toho zle,“ řekl Tull znechuceně a Daniel horlivě přikyvoval, že tak se to jistě stalo.
„Uvědomil jsem si, že ho znám. Byli jsme spolu v táboře, než nastala bitva. Nevím, ale možná proto mne to tak vzalo. Moc bych si přál, aby byl v pořádku.“ Alespoň poslední část nebyla lež. Pak to na Daniela dopadlo, zabořil hlavu do dlaní a rozplakal se. Oba spolusedící jej utěšovali, představovali si, jaké hrůzy musel ve válce prožít. Což byla samozřejmě pravda, ale Daniel teď vlastně plakal kvůli strachu. Strašně se bál, aby to Idris přežil.
Ten spal ještě dva dny. Mezitím, se vesničané dověděli, že se Daniel vrátil a spousta jich ho přišla přivítat. Bylo to milé, mladíka to potěšilo. Byli to vesměs dobří lidé a byl rád, že je opět vidí, přestože mnoho z nich mělo v očích smutek kvůli ztrátě syna, manžela, bratra...Možná pro ně představoval alespoň malou útěchu, jakýsi symbol nepatrné naděje a dobrého konce.
To ho mohlo sice těšit, ale přes to všechno se stále strachoval o Idrise. Každou volnou chvilku trávil u jeho lůžka, mluvil na něj, nebo pomáhal Tullovi s převazováním. Rána vypadala pořád strašně, ale ranhojič ho ujistil, že je z nejhoršího venku. Riziko infekce kleslo na minimum a už nebyl tak strašlivě bledý.
Probudil se třetí noc v Tullově domě. V malé místnosti byli sami, Tull s Arisou teď spali vedle. Daniel se už pomalu spal. Nejdřív si myslel, že Idrisův hlas je jen v jeho snu, jak se prodíral polospánkem. Pak ale prudce otevřel oči a vyskočil z postele. Skoro jedním krokem překonal vzdálenost mezi jejich lůžky a poklekl vedle mladíka. I přes temné šero zpozoroval, že se na něj dívá.
„Danieli…“ řekl slabě a voják se s úlevou usmál.
„Idrisi, bože, jsem tak rád, že jsi vzhůru,“ šeptal mu v odpověď a pohladil jej po čele. „Jak se cítíš? Bolí to moc?“
Idris kývl, ale chytil ho za ruku. „Bolí...ale to nevadí. Jsem s tebou…“ řekl. Na to jej Daniel políbil na čelo a zadržoval slzy úlevy a štěstí. Co teď cítil, bylo nepopsatelné.
„Kde to jsme?“ Zeptal se Idris, teď ještě o něco tišeji. Cítil se unavený a věděl, že za chvilku ho spánek opět přemůže.
„Jsme v mé rodné vesnici, u felčara. Postaral se o tebe. Je to moc dobrý člověk, vděčíme mu.“
Idris kývl a zavřel oči. „Jsem unavený,“ řekl a jeho stisk povoloval. Daniel jej rychle pohladil po tváři.
„Počkej, prosím. Ještě ti musím něco říct. Idrisi, je to důležité, vydržíš ještě chvilku?“ Mladík na posteli oči neotevřel ale opět přikývl. Pak mu voják řekl vše, co řekl Tullovi a Arise a jak je důležité, aby se té historky držel. Bylo potřeba, aby, až se zeptají, byli shodní.
Idris měl celou dobu víčka zavřená, ale poslouchal jej. „Dobře,“ řekl nakonec.
Daniel kývl a pak jej políbil. „Teď si odpočiň,“ pohladil jej po vlasech. „Miluji tě,“ řekl ještě a sečkal u lůžka, až mladík usne. Trvalo to jen několik vteřin.
Podruhé se probral ráno. Daniel i manželé byli už vzhůru a právě snídali. Bezruké rameno bolelo strašlivě, nezůstal mu ani malý pahýl, Daniel usekl ruku těsně za ramenním kloubem. Bolest vystřelovala až do krku a prsou, přesto se pokusil posadit. Otočil se namáhavě na levý bok a pak se vzepřel o loket a dostal se do sedu. Hlava se mu trochu zatočila a v ústech nedokázal zadržet bolestný sten. Ale jak se opřel zády o pelest postele a okamžik si odpočinul, bylo to lepší.
Do místnosti vstoupil starý vysoký muž. Šedivé vlasy mu splývaly přes uši, byl hubený a pohled měl přísný. Idrise překvapilo, jak mile a vstřícně promluvil, když jej uviděl.
„Konečně. Vítej zpět mezi živými,“ usmál se a sedl si k němu na okraj postele. „Jak se cítíš?“
Idris se trochu styděl. Přeci jen to byl, po Danielovi, první člověk, se kterým kdy mluvil. Navíc u něj doma a bez svých schopností. Najednou k tomu člověku pocítil obrovský vděk a respekt. Zachránil mu přeci život.
„D-Děkuji vám!“ Vyhrkl a překvapil i sám sebe. Poděkoval by mu i za Daniela, ale moc dobře si vybavoval, co mu v noci říkal. Teď jsou jen dva vojáci, kteří se neznají, tuhle hru teď hráli. Muž se usmál a zavrtěl hlavou.
„Poděkuj Danielovi, ten tě sem donesl. Ale to můžeš později, teď se tím netrap. Teď mi řekni, jak ti je.“
„Cítím...cítím se unavený. A bolí to,“ přiznal mladík.
„To je z té ztráty krve. Až se pořádně najíš, bude to lepší. A bolet tě to ještě nějakou chvíli bude. Ale musíš myslet na to, že jsi naživu a to je nejdůležitější.“ Řekl Tull a postavil se. „Hlavně ještě nevstávej, jsi slabý. Odpočívej a já ti donesu něco k snědku.“ Odcházel a ve dveřích se minul s Danielem. Ten si sedl na stejné místo jako Tull a jen co muž opustil místnost, přesvědčil se, že jsou sami a pak Idrise, téměř zuřivě, políbil. Ten mu se stejnou náruživostí oplácel. Dokázali se od sebe odtrhnout až asi po minutě a to jen, že se báli, aby je někdo neviděl. Daniel jej pohladil po tváři a zašeptal:
„Tolik se mi ulevilo. Idrisi, tolik jsem se o tebe bál. Mrzí mne, co jsem musel udělat, co jsi ty musel! Ale jsem tak rád, že jsme tu teď spolu a je konečně po všem,“ vyklopil ze sebe napůl úlevně, napůl lítostivě. Idris zavrtěl hlavou.
„Netrap se tím. Udělal bych to znovu. A pak ještě, kdyby to bylo potřeba. Ničeho nelituji! O les se bojím, strašlivě, ale nebyla jiná možnost. Kdyby jsi to neudělal, zemřel bych. Tady.“ Vzal jeho dlaň a přiložil si ji na hruď, na srdce. „A pak už by bylo opravdu všechno ztracené. Ale teď jsme tady, spolu! A tak to má být!“
Daniel neodolal a znovu se políbili.

V Tullově domě zůstali ještě pár týdnů. Nejprve samozřejmě chtěli všichni vědět, kdo je Idris zač a co se mu přihodilo. Ten odpovídal podle domluvy s Danielem: že byl také voják a že si vzpomíná jen na své jméno. Pak ho přepadli lapkové, připravili jej o ruku, když se pokusil bránit a dál už nic neví. Manželům i zbytku zvědavých obyvatel to zřejmě stačilo.
Poté s Danielem přemýšleli co dělat, až se úplně uzdraví, až se rána zacelí. Když měli chvilku jen pro sebe, přemýšleli a mluvili o tom. Idris si myslel, že by tu chtěl Daniel třeba zůstat, přeci jen, tohle byl jeho domov. Překvapil ho, když řekl, že chce po čase vesnici opustit.
„Ale proč?“ Zeptal se Idris. Daniel tenkrát pokrčil rameny, jako by ani sám nevěděl.
„Myslím...po tom všem, co jsem prožil, co jsme my prožili...Svět nekončí za hranicí vesnice, ani lesa. Chtěl bych asi vědět, co je dál. A uvažuj – tohle je malé místo a lidé by se dřív nebo později dověděli, co se děje. Zjistili by, co mezi námi skutečně je a to by nebylo dobré. Nakonec by ještě odhalili, že jsme lhali a na pravdu tenhle svět ještě není připravený, myslím.
Když odejdeme, můžeme najít jiné místo, lepší pro nás dva. Začít s čistým štítem a na nic si nehrát. To bych chtěl.“
Idris přikývl. To byla krásná myšlenka. „Tak dobře. Půjdeme,“ přikývl a usmáli se na sebe. Dospěli k rozhodnutí.
Tullovi a Arise to oznámili druhý den. Manželé z toho byli mrzutí, ale zároveň i chápali. Měli Daniela rádi a i Idrise si oblíbili, přáli by si, aby oba mladíci zůstali. Bránit jim však nemohli. Jejich dobrá srdce by je ale nikdy nepustila do světa jen tak, takže Tull nejprve trval na tom, aby byl Idris naprosto zdravý. Tuto podmínku oba přijali bez problému, když ale nastal den jejich odchodu, zdráhali se mladíci přijmout od nich dary – oblečení (většinou po Tollovi) , jídlo a pár mincí.
„Tolik už jste nám pomohli. Tohle si nemůžeme vzít,“ snažil se je přemluvit Idris a jihl nad jejich dobročinností. Arisa mávla rukou a podávala jim dva uzlíky.
„Ale no tak! Nepůjdete přeci do světa s holým zadkem,“ zasmála se a vrazila jim zabalené věci do rukou. Daniel se začervenal (Idris si toho všiml a přišlo mu to roztomilé, takhle jej ještě neviděl).
„Nevím, jak bychom vám mohli poděkovat. Jsme vám oběma opravdu vděční,“ řekl upřímně. Na to Tull nic neřekl a místo toho chlapce otcovsky objal.
„Hlavně na sebe dávejte pozor. Hodně štěstí,“ řekl ranhojič a nechtěl si připouštět, jak moc jej situace dojímá. Arise to problém nedělalo, ta když mladíky objímala, plakala a přála jim štěstí.
Pak se naposledy rozloučili.
Poslední zamávání, když se oba mladíci otočili na cestě. Nakonec zmizeli za křovisky a Tull, Arisa ani nikdo jiný z vesnice je už nikdy nespatřil. Odešli spolu a šťastní. Jejich další život je jen záhadou…

...Co ale záhadou není, je to, co se stalo s lesem. Po osudové vichřici nezačal umírat, jak se Idris bál. Stromy, keře a traviny nezačaly uhnívat ani usychat, zvířata nepadala mrtvá k zemi. Bylo to docela naopak.
Nebyl tu už žádný duch lesa. Přesto se hvozd po orkánu vzpamatoval rychle a byl ještě silnější. Majestátní javor, který byl svědkem tolika událostí vysílal energii a moc do celého lesa, vypouštěl ji kořeny do země a ta putovala dál a dál. A přesto to nebylo kouzlo, ale úplně jiná moc, jiná síla.
Síla lásky.
Idris s Danielem ji tenkrát zasadili jako semínko, aniž by to tušili. A ona teď rostla, vyvíjela se a držela celý les v rovnováze.
Tohle byla zkrátka úplně jiná magie...