Ještě několik dní trvalo, než se Daniel zotavil úplně. Do té doby se o něj Idris staral, i když ne vždy tu s ním byl. Často se stávalo, že se Daniel probudil a v ohništi plápolal malý ohýnek, který udržoval teplé jídlo v kotlíku. Ale po Duchu lesa nebylo ani stopy. Nabral si tedy porci a sledujíc les z otvoru do jeskyně pojedl. Jídlo bylo vždy výborné a voják byl přesvědčený, že i velmi výživné.
Pak byli ale dny, kdy Daniel seděl, přemýšlel, nebo se před jeskyní kochal hvozdem a Idris ho přišel navštívit. Přistoupil k němu tím svým neslyšným, tajuplným způsobem a pak si k němu přisedl. Jeho dlouhé plavé vlasy se rozprostřely na zemi za jeho zády a vyzařoval stále podivnou, avšak příjemnou a hřejivou energii.
Někdy si povídali. Jen tak, o ničem. A Daniel byl rád, když přišel, byl doslova poctěn jeho přítomností. Vždy se mu zvedla nálada, když byl s ním. Už jen proto, že dny začínaly být stále stejné a občas, když se Idris neobjevil třeba i dva dny, začínal být mladík osamělý. Vlastně začínal přemýšlet o návratu domů. Už byl zdravý a cítil se dobře, nebyl důvod, proč by dál setrvával v lese, osamocený a zvlášť, když už byl podzim a brzy měla přijít zima. Nechtěl však působit nevděčně, odejít bez rozloučení s Idrisem se mu příčilo a chtěl mu ještě jednou poděkovat za záchranu života. Rozhodl se tedy, že až se příště Idris ukáže, promluví si s ním.
Stalo se tak asi za dva dny. Bylo ráno, slunce příjemně svítilo a ještě příjemněji hřálo do Danielovi tváře. Seděl právě před jeskyní a užíval si ty paprsky. Měl zavřené oči, vnímal to teplo a poslouchal les.
„Je to příjemné, že?“ Ozval se ten tichý, nádherný hlas. Daniel otevřel oči a podíval se s úsměvem na příchozivšího. Kývl a Idris se posadil vedle něj. Také zavřel víčka, lemované neuvěřitelně dlouhými řasy a užíval si paprsky stejně jako předtím Daniel. Ten jej okamžik pozoroval, jeho nadpozemskou, nádhernou tvář. Byla tak moudrá, jako kdyby v ní bylo vepsáno vědění tisíců let, přesto ale mladá, krásná a bez jediné vady. Prostě nadpřirozená.
„Dnes jsi nějaký posmutnělý,“ řekl Idris a podíval se na mladíka. Ten nejprve překvapeně zamrkal a poté sklopil zrak. Chvilku trvalo, než se odhodlal promluvit.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ řekl nakonec tiše, téměř provinile. Idris se usmál.
„Tak proč to neuděláš?“ Zeptal se jakoby nic.
Daniel si povzdech a konečně našel odvahu, podívat se bytosti do tváře. „Nechtěl jsem jen tak zmizet. Bez rozloučení. A navíc...zachránil jsi mi život a nevím, jak bych ti to mohl oplatit. Chci abys věděl, že jsem ti neskonale vděčný, opravdu.“
„Danieli,“ oslovil ho mile. Zvedl ruku a položil ji na mladíkovu dlaň. Ten najednou ucítil proud teplé energie. „Nic mi nedlužíš. Udělal jsem to, protože jsem byl přesvědčený, že ještě nebyl tvůj čas. Věř mi – tyhle věci já poznám.“
Mladík přikývl, ale neřekl nic, takže Idris pokračoval. „Cítíš se osaměle, to chápu. A přeci tě tu nedržím, můžeš odejít, kdy se ti zlíbí.“ Znovu se usmál. Dával mu najevo, že je to v pořádku, ať se rozhodne jakkoliv.
„Doma na tebe někdo čeká?“
Ta otázka Daniela proťala jako ostří. Stáhnul ruku, kterou dosud Idris svíral a nervozně ji složil do klína. A mladík si najednou uvědomil, že odpověď je záporná.
„Vlastně ne. Otec zemřel už když jsem byl hodně malý a matka rok před válkou, na souchotiny.“ Odpověděl tiše. Idris mu věnoval soucitný výraz, ale mlčel. „Ve vesnici, kde jsem žil, jsem měl pár dobrých přátel. Všichni ale padli v boji. Na vlastní oči přede mnou probodli mého nejlepšího kamaráda. Znali jsme se od dětství.“ V Danielových očích se objevil stín a i hlas mu trochu zhrubl, když začal mluvit o válce. „Chtěl jsem se k němu dostat, pomoct mu. Právě proto mě zranili. Přestal jsem si dávat pozor, když jsem běžel k němu. Bodli mne, když jsem držel jeho hlavu v náručí a díval se, jak umírá.“
Najednou se roztřásl. Zabořil hlavu do dlaní a pevně sevřel víčka. „Nikdy nezapomenu na jeho tvář, než naposledy vydechl. Na jeho oči, byly plné hrůzy a bolesti! Snažil jsem se na něj mluvit a uklidnit ho. Svoje poslední síly vynaložil na to, aby mě chytil za ruku, strašně se bál…“ Hlas se mu zlomil. Třesoucí se zadržoval slzy, které se mu draly do očí. Válka...Tohle s lidmi udělá, dostane je na dno, zanechá jen bolest a smutek.
Idris jej sledoval a bylo mu Daniela líto. Věděl, čím prochází. On sám, neviděn, sledoval jak lidé bojují. Věděl, jak vypadá bitevní pole, když boj skončí, několikrát jej neviditelný procházel. Kráčel mezi mrtvými těly, slyšel nářek a agonii těch co přežili, ale za pár okamžiků stejně zemřou, protože už jim není pomoci. Procházel tím místem smrti, cítil krev, výkaly a kouř. Odporné místo, plné mrtvol bylo po té bitevní vřavě vždy tak tiché, sem tam bylo slyšet jen jekot, tu vojáka, který přišel o nohu, tu zase nářek přítele, který pláče nad mrtvým tělem, nebo křik těch, kteří měli na starosti těch pár raněných, kterým se ještě dalo pomoci. Ale takových bylo málo, velice málo.
„Pojďme se projít,“ řekl, vstal a podal Danielovi ruku. Ten na něj pohlédl, jako by se probudil ze zlého snu. Okamžik váhal, neměl teď náladu na procházku, ale Idrisův obličej ho přinutil, aby se také postavil a následoval ho.

Mladík šel zprvu poměrně neochotně. Ale jak pomalu procházeli lesem, na sklonku léta, kdy už bylo slunce mírnější, ale stále dost teplé, nechal se pomalu okouzlovat přírodou kolem sebe. Dlouho šli mlčky, Idris kráčel před ním, tím svým lehkým nadpozemským krokem, jen sem tam se otočil a usmál se na něj. Jeho šat, v podstatě jakýsi hábit, vlál ve vzduchu, neboť byl z látky lehčí než hedvábí. Daniel takovou ještě nikdy neviděl, byla lehká jak chmýří. Odolal nutkání se jí dotknout.
Došli k malému potoku. Tam se zastavili, Idris se sklonil, klekl si a nabral křišťálově čistou vodu do dlaní. Pak se napil.
„Napij se taky,“ pobídl Daniela. „Čistší a životadárnější pramen už nenajdeš.“
I Daniel tedy poklekl a polk pár doušků. Nevěřil by, že voda může bát doslova výborná, že může chutnat a ještě takhle dobře.
„Je báječná,“ musel přikývnout. Idrise zřejmě jeho hodnocení potěšilo. Posadili se a Idris vložil bosá chodidla do líně proudící vody.
„Támhle,“ zvedl ruku a ukázal prstem na druhou stranu břehu, „tam rostou každý rok ty nejsladší jahody. Lepší si nikdy nejedl. A tam,“ ukázal tentokrát na mírný svah o několik metrů dál, „zase každý podzim vyrostou ty největší hřiby, jaké můžeš spatřit. Jsou jako z pohádky. A ryby v tomhle potoce mají to nejjemnější maso.“ Pokračoval. Daniel jej poslouchal a pomyslel si, jak je krásné, že je Idris na svůj les tak pyšný a jak dobře ho zná. V jeho hlase byla slyšet láska a respekt k tomuto místu.
„Ty tu znáš opravdu každý strom, co?“ Zeptal se ho napůl ve vtipu, napůl s opravdovou zvědavostí. Idris na něj pohlédl.
„Nejen znám. Jsem jím. Jsem lesem a les je mnou.“
„Jak to myslíš?“ Optal se Daniel.
Idris trochu zvážněl. „ Já jsem tento les, Danieli. Narodil jsem se, když se narodilo tohle místo a stejně tak zemřu, když zemře les. Já se starám o to, aby se rodila a umírala zvířata, o to, aby vyrostl keř, strom, nebo plody. O to, aby listí na podzim opadalo a na jaře zase obalilo buky...To vše se děje, protože je má povinnost, postarat se o to, aby se to dělo. A zároveň žiji jen díky tomu, že žije tohle všechno. Už tomu rozumíš?“
Daniel o tom okamžik přemýšlel a pak zakroutil hlavou. „Ano i ne. Chápu co mi tu říkáš, zároveň asi nejsem schopný pochopit, že existuje na světě tak silné, staré...nevím jak to říct...prostě tak pevné pouto. Víš, myslím, že je to něco nadpřirozeného, čeho lidé nejsou schopni, nedokážou to pocítit. Takže to ani nedokážou chápat.“
Idris se pousmál. „Přemýšlíš o tom dobře, Danieli. Máš pravdu, je to něco nadpřirozeného. Starého jako svět sám. Ale lidé mají něco podobného.“
Mladík se na něj tázavě podíval.
„Mají lásku.“ Řekl prostě Pán lesa. „A to je věc stejně stará a silná, jako mé duševní spojení s tímto lesem. I přesto zlé, co lidé dokáží dělat druhým, ale i sami sobě. Láska, tak tomu vy říkáte, to je něco silnějšího, než jsou lidé sami. A dokáže být nádherná a zároveň krutá. Stejně jako příroda.“
Na to Daniel nedokázal nic říct. Když nad tím přemýšlel, uznal, že je to pravda. O to víc pak dokázal Idrise pochopit. Stále měl ale spoustu otázek.
„Idrisi,“ oslovil ho. „Ale jestli máš na starosti tohle všechno...Jak je možné, že máš čas tu se mnou sedět a mluvit? Jestliže se staráš o každý lísteček v lese, tak jak-“
„Vy lidé,“ skočil mu Pán do řeči. „Musíte o všem tak přemýšlet, všechno tak analizovat. Proč nedokážete pochopit, že věci jsou prostě někdy tak jak jsou?“ Trochu si rýpl a Daniel stydlivě sklopil zrak. „Řekněme ale,“ přestal mladíka trápit a jal se vysvětlovat, „že je to jako ty a tvoje tělo. Tvé srdce bije a tvé plíce fungují aniž by ses na to musel soustředit. Můžeš to vnímat, když chceš, ale zároveň fungují i když myslíš na něco jiného. Zjednodušeně – les je jako součást mého těla.“ Usmál se. Daniel pochopil, takové vysvětlení mu stačilo a přikývl.
„Podívej!“ Zašeptal najednou Idris. Ukázal prstem proti proudu potoka a Daniel obrátil zrak. Spatřil, jak se k břehu přiblížila statná laň. Byla tichá a opatrná, nejspíš si jich nevšimla. Sklonila svůj elegantní krk, aby se napila průzračné vody. Sluneční paprsky doslova ozářily její jemnou srst, v jejích velikých očích se zračily odlesky proudící vody.
Daniel samozřejmě toto zvíře viděl za život několikrát. Ale až teď, sám netušil proč tomu tak je, si všiml jeho nádhery. Laň byla na pohled křehká, byla plachá, ale zároveň tak majestátní. Jen za zvuků lesa ji pozoroval, jak hltá doušky vody a je tak nádherná. Jako kdyby najednou viděl víc, než jen zvíře, tak nějak do hloubky toho všeho, cítil hlubší sféru. Nevědomky zadržel dech, aby ji nevyplašil. Měl pocit, že z jeho očí i duše byl odstraněn jakýsi závoj a teď teprve vidí jasně. Jako kdyby prozřel.
„Není krásná?“ Zašeptal mu do ucha Idris. Danielovi z jeho blízkosti zamrazilo, přesto se však nedokázal zrakem odpoutat od ladného zvířete. Pozorovat ji bylo stejně krásné, jako pozorovat Idrise.
„Ano,“ vydechl tiše. V ten okamžik laň zvedla hlavu od potoka, chvilku bystřila uši, nakonec se rozeběhla a zmizela za hustým porostem. Daniel si trochu zklamaně povzdechl. Uvědomil si, že když ji sledoval, pocítil dosud neznámý pocit. Velice překvapivý a velice příjemný. Chtěl by to zažít znovu.
„Danieli,“ oslovil jej tiše Idris. „Jestli se chceš vrátit domů, udělej to. Nebudu ti v tom bránit, ani nemůžu a nemusíš mít kvůli tomu výčitky.“ Opět mu položil dlaň na ruku, opět mladík pocítil tu hřejivou energii. „Ale musím ti říct, že jestli odejdeš, bude mi to líto.“
Mladík překvapeně zamrkal. Idris si toho všiml a pokračoval, aby vysvětlil svá slova.
„Jsi první člověk, se kterým jsem takto navázal kontakt. A myslím, tedy doufám, že jsem v tobě našel přítele. To je moc pěkný pocit, který je pro mne nový a já bych o něj nerad přišel. Takže jestli jsi s odchodem stále na vážkách, prosím, popřemýšlej o tom ještě.“ Domluvil a Daniel si všiml prosby, která mu hrála v zelených očích.
„Snad bych mohl ještě chvíli zůstat…“ řekl nakonec. Idris radostně zavýskal, skoro jako malé dítě a vrhl se Danielovi kolem krku. Ten to nečekal, ale když se probral z prvotního šoku, přišlo mu to velice příjemné. Idris vyzařoval teplo, ale nebylo to jako teplo, když ho obejme jiný člověk. Tohle bylo jaksi víc ´uvnitř´, jako v duši. Navíc, když nasál vzduch, ucítil z něj krásnou vůni. Voněl po lese, po jehličí.
„Promiň,“ zasmál se Idris, když jej pustil. „Nechal jsem se asi trochu unést.“ Daniel na to odpověděl, že je to v pořádku a také se rozesmál. Potom vstali, aby se vrátili k jeskyni.
Teď už kráčeli vedle sebe a povídali si. Šli pomalu, jen pod Danielovými kroky praskali větvičky a šustilo listí, Idris našlapoval naprosto neslyšně.
Mladík, který toho nikdy moc nenamluvil, najednou neměl problém jen tak klábosit, s Idrisem mu to přišlo naprosto přirozené. Pán lesa mu pečlivě naslouchal, ptal se, zajímal se o jeho lidský, i když naprosto obyčejný život, byl jím doslova unešený. Daniel pochopil, že se o lidi hodně zajímá a pak ho v jednu chvíli napadlo, že Idris musel být hrozně osamělý. I přes všechen ten život, který ho obklopoval, mu došlo, že vnímat, cítit a povídat si je opravdu rozdíl. Přeci jen, s mývalem nebo smrkem si těžko někdo promluví, třeba že je to sám Duch lesa. Takže Idris byl rád, že má konečně někoho, koho může poslouchat a Danielovi lichotilo, že ho někdo takto poslouchá. Na okamžik to byl mladík, kdo tentokrát pocítil lítost nad svým přítelem. Musel být tak dlouho sám…
„Idrisi, jak jsi vlastně starý?“ Napadla ho tato otázka, když dumal o takových věcech. Idris se zastavil a nasadil přemýšlivý výraz. V ten okamžik si doopravdy nemohl vzpomenout.
„No...V této podobě to bude nějakých osmdesát let. Ale přesně to nevím.“ Odpověděl jakoby nic.
„Osmdesát!?“ Zopakoval po něm Daniel s otevřenou pusou. „A jak to myslíš, že v “této podobě“?“
Už byli u jeskyně, takže se oba znovu posadili, aby hovořili. Idris se zadíval na Daniela, jako by to bylo všechno jasné a musel se zasmát jeho výrazu.
„Danieli, přeci nic na světě není věčné. Jen duše. A přestože mé podoby žijí mnohem déle, než je běžné, i já musím nakonec tělo, ve kterém jsem, opustit. A jak už jsem říkal, jsem stejně starý, jako les sám.“
Mladík na něj nevěřícně hleděl. Tomu se musel Idris znovu zasmát.
„Ale tenhle les je starý už-“
„Stovky let, ano,“ přikývl Duch. „Za tu dobu už jsem vypadal různě. Byl jsem liškou, srnou, ježkem...Jednou i sokolem, to mě hodně bavilo.“
„Takže si žil jako obyčejné zvíře? Pobíhal po lese, lovil…?“
„Ne tak docela. V každé podobě mám jisté výhody. Například jako zvíře, mám daleko bystřejší smysly, než normálně. Nikdy nepřijdu o svoje schopnosti uzdravovat. A tak dále. Jednou jsem byl žížala a-“
Na to Daniel i přes všechny ty nemožné věci, co právě poslouchal, vyprskl smíchy. Nedokázal si představit, že by tato majestátní bytost, mohla být něčím tak ubohým. Ta představa byla prostě komická. Idris se zasmál s ním, ale pokračoval.
„No jo, je to tak. Ale pozor! Byl jsem nejrychlejší žížalou! Za jedno odpoledne jsem se dokázal dostat z jednoho konce lesa na druhý.“ Zasmál se. Pak trochu zvážněl a jako kdyby si povzdechl. „Nikdy nevím, čím budu příště. Když už je čas, je to prostě něco víc, než jsem já, jako pud, jako instinkt. V tom okamžiku najednou vím kam jít a co dělat. A nemůžu tomu nijak zabránit, nemůžu se tomu vzepřít, protože je to silnější než já.
Každopádně, člověkem jsem poprvé a líbí se mi to zatím asi nejvíc,“ pohlédl na Daniela. Pak se pomalu přiblížil k jeho obličeji. Mladík na něj trochu zaraženě hleděl, ale nepohnul se. Cítil jeho dech a všiml si, že záře, která Idrise vždy obklopovala je najednou jasnější.
„Protože jsem mohl poznat tebe,“ zašeptala ta nadpozemská bytost. Zadívali se navzájem hluboko do očí a Daniel netušil, jestli je pod nějakým jeho kouzlem, nebo je jeho mysl čistá a vyzařuje to jen z něj, ale měl zničeho nic nesmírně silné nutkání jej políbit. Zavřel oči, odsunul myšlenky stranou a nechal se vést jen tím pocitem. Natáhl krk, aby se dostal k jeho ústům, ale místo doteku jeho hřejivých rtů uslyšel jen bolestný výkřik.
Rychle oči zase otevřel, ten zvuk, který ze sebe Idris vypustil, jej vyděsil. S narůstající hrůzou sledoval, jak Pán lesa zbledl, jeho obličej se zkroutil do bolestivé grimasy a nakonec padl na záda. Zkroutil se v bolestivých křečích, zhluboka oddechoval až konečně zrakem spočinul na vyděšeném Danielovi.
Ten se k němu nahnul, aby se zeptal, co se děje. Ale než se stihl vůbec nadechnout, Idrisovo tělo mrknutím oka zmizelo. Prostě byl v desetině vteřiny pryč, zbyla po něm jen jemná záře, která se pomalu vytrácela z místa kde ležel. Daniel vstal a zmateně se rozhlížel, ale neviděl nic.
´Co se, sakra, stalo?´ Pomyslel si, stále vystrašený a plný obav...