Objevil se za tři dny. Pomalu přišel ke spícímu mladíkovi, který teď, ještě brzy ráno, pravidelně oddechoval. Nad hvozdem vysel mlžný opar, bylo vlhko a zataženo. A poměrně chladno. Proto, když Daniel ve spánku ucítil ono příjemné vnitřní teplo, probudil se a spatřil Pána lesa, jak vedle něj klečí a dívá se ven z jeskyně, nepřítomným pohledem. Byl bledý, bledší než obvykle a vypadal tak nějak unaveně. Daniel se zvedl na předloktí.
„Idrisi,“ oslovil jej tiše, ale se starostí v hlase. Tolik se o něj bál, obzvláště když nevěděl, co se stalo. Idrise, jako by zvukem svého hlasu probudil z podivného snění, otočil se na něj a pousmál se. Nebyl to však ten hřejivý úsměv. Za tímhle se schovávalo jakési trápení.
„Jsi v pořádku? Co se stalo? Tolik jsem se bál…“ Vyhrkl Daniel, teď už netrpělivě a posadil se naproti němu. Idris sklonil hlavu.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Ani takhle zmizet. Ale musel jsem.“
„A co se tedy stalo?“ Naléhal dál mladík. Duch jen zavrtěl hlavou.
„Teď ne…,“ zašeptal a pak se položil vedle Danielova lůžka. Zavřel oči. „Teď jsem příliš unavený.“
Daniel na něj zíral a nevěděl co dělat. A když se pak chtěl postavit, když už uběhlo několik minut a on myslel, že Idris spí, ta krásná dlaň jej uchopila za zápěstí a jemně stáhla zpátky. Oči neotevřel, jen zašeptal:
„Danieli, prosím. Zůstaň tu semnou.“
Mladík se tedy položil zpátky vedle něj a sledoval jeho klidnou unavenou tvář. Teď už doopravdy spal a Danielovi se hlavou honila spousta otázek a obav.

Přemýšlel, co všechno by pro něj mohl udělat, až se vzbudí. Ale nic ho nenapadalo. Za ten čas, co spolu trávili, si všiml, že Idris nepotřebuje jíst, ani pít. Takže připravit nějaký čaj, nebo jídlo na ohni bylo zbytečné. Vlastně ani doposud nevěděl, že musí spát, proto ho tak překvapilo, když usnul. Chtěl by ho nějak potěšit, pomoci mu, aby mu bylo zase lépe. Jenže všechno co vymyslel mu přišlo nakonec hloupé, nebo zbytečné. Tak jen seděl a čekal, až se vzbudí.
Podle slunce mladík usoudil, že uběhly zhruba tři hodiny, když se zelené oči otevřely. Idris se posadil, rozespale se rozhlédl. Už se cítil mnohem lépe a měl lepší náladu.
„Jak je ti?“ Zeptal se voják, který seděl vedle něj. Trochu se mu ulevilo, když se objevil ten známý úsměv. Přesto už by rád věděl, co se Idrisovi vlastně stalo.
„Už je mi o dost líp, děkuju ti.“ Zašvitořil Duch. „V plné síle.“
Daniela to však moc neuklidnilo. „Tak už mi konečně řekni, co se ti vlastně stalo,“ řekl s kamennou tváří. Idris si všiml jeho rozpoložení i když mluvit se mu o tom nechtělo. Musel ale přiznat, že si zaslouží vysvětlení, už jen proto, jak ho vyděsil a způsobil mu starosti. Vstal, zadíval se na mladíka a natáhl k němu paži.
„Pojď,“ řekl jen a pomohl Danielovi vstát. Pak vykročili z jeskyně a vydali se lesem, tentokrát opačným směrem, než posledně.
Zatažené nebe se mezitím trochu rozjasnilo a na vlhký porost propouštělo paprsky světla. Opět Idris kráčel před vojákem, opět šli mlčky. Jenže tentokrát nebyl Daniel zvědavý, tentokrát byl neklidný z toho, co mu chce Pán lesa ukázat, jako vysvětlení. Věděl už teď, že to nebude nic dobrého. Pokračoval přesto mlčenlivě v Idrisových stopách.
Byl během pomalé chůze tak zahloubaný do myšlenek, že si až na poslední chvíli všiml, že se bytost před ním zastavila a málem do ní vrazil. Zvědavě vykoukl zpoza jeho zad, aby zjistil, proč se zastavili. Pár metrů před nimi, mezi borůvčím, spatřil ležet statnou bachyni.
„Počkej prosím, jen to vyřídím,“ řekl Idris a klidně došel k praseti. Daniel ho opatrně následoval a sledoval, jak si po chvilce ke zvířeti kleká. Zprvu nevěděl, co mu na tom zvířeti přišlo neobvyklé, když se ale podíval pozorněji, uvědomil si, co je špatně. Samice měla zlomenou nohu a na břiše hluboké rány, zřejmě po medvědích spárech. Umírala.
Idris se ke zvířeti, které zoufale oddechovalo, naklonil a zašeptal několik slov do jeho ucha. Daniel nerozuměl co říká. Pak Idrisova dlaň pohladila samici po hlavě a nakonec z pod jeho dlaně vyšla teplá záře.
„Uzdravíš ji?“ Zeptal se Daniel, sledující ten zázrak. K Jeho překvapení Idris zavrtěl hlavou.
„Jen zkracuji jejich trápení.“
„Jejich?“
„Ano,“ řekl Idris a zavřel oči. „Je březí.“ Položil dlaně vedle sebe a záře byla teď mnohem silnější. Jeho vlasy i šat začaly vlát, jako by byl pod vodou, přestože nevanul ani lehký vánek. Pár okamžiků takto zůstal, dokud světlo pomalu nepohaslo. V okamžiku, kdy od ní zvedl ruce, přestala bachyně dýchat. Daniel vše mlčky pozoroval a bylo mu zvířete i nenarozených mláďat líto. Trochu se i naštval, že jí Idris, přes svou moc a magii, nezachránil.
„Proč jsi jí zabil? Proč jsi jí neuzdravil,“ zamračil se. Pán lesa si všiml jeho tónu a promluvil s kamennou tváří.
„Už byl její čas. Nemohl jsem nic dělat,“ řekl prostě a znovu se rozešel.
„To je hloupé! Měla mít přeci mláďata. Mohl jsi jí pomoci.“ Daniel stál stále na místě a propaloval jej pohledem.
„Tak to je, Danieli. Takhle to chodí, to je příroda. Myslel jsem, že jsi to pochopil,“ odpověděl mu Duch, poněkud zklamaně. Mladík pohlédl na mrtvé tělo prasete a zakroutil hlavou.
„Nemohl jsi pro tentokrát udělat výjimku?“
„Nemohl.“ Idris se k němu vrátil. Smířlivě mu položil ruku na rameno a zadíval se mu do očí. „Kdybych to udělal jednou, mohl bych i podruhé, potřetí...A to nejde. Narušilo by to celý ten prastarý řád věcí. To nemohu udělat.“
Daniel mu pohled opětoval a nakonec si zklamaně povzdechl. Pochopil ale a došlo mu, že když by Idris mohl pomoci, udělal by to. Přeci jen, jemu samotnému zachránil život. Jen tentokrát, to prostě nevyšlo. Oba se pak znovu vydali na cestu. Idris je vedl, po pár minutách začali stoupat do příkrého svahu, který Daniela trochu potrápil. Přestože měl jako voják dobrou kondici, za čas začal funět a potit se. Strmý kopec byl náročný, na několika místech musel takřka po čtyřech (Idris stále kráčel lehce, ani se nezadýchal a snažil se mladíka povzbuzovat, což ho celkem dopalovalo) a vrchol byl stále v nedohlednu.
Konečně, když už voják lapal po dechu a z čela mu odkapával pot, zahlédl mezi stromy kousek modrého nebe a za pár kroků byli na konci stoupání. Daniel se ani nerozhlédl a rovnou padl na znak, aby si na chvilku odpočinul a popadl dech. Když nabral trochu sil, postavil se a podíval se okolo. Ocitli se na vrchu strmého srázu. Byl pár kroků za Idrisem, který stál na okraji a díval se kamsi do dálky.
Mladík musel uznat, že výhled z tohoto místa byl úchvatný, dechberoucí. Vlnitá krajina pokrytá lesním porostem z této výšky vypadala jako hustý koberec, teď, na začátku podzimu už hrající mnoha barvami. Bylo to nádherné.
Došel, opojený tou nádherou, až k Idrisovi na okraj srázu. Podíval se na něj a byl překvapený jeho vážnou tváří. Čekal, že mu začne zase hrdě popisovat ten výjev, ale Duch jen mlčel. Tady nahoře vál poměrně silný vítr, který roztančil plavé prameny jeho vlasů a roztančil jeho háv. Daniel si pomyslel, že tohle je ještě hezčí pohled, než celá vyhlídka. A přesto z Pána lesa cítil jistý smutek.
„Tohle je nádhera,“ vydechl nakonec voják, když se opět rozhlížel kolem. Idris kývl. Pak se obrátil pohledem na mladíka. Vůbec nevypadal hrdě, nebo nadšeně.
„Chtěl jsi vědět, co se stalo,“ řekl a pak ukázal napravo od místa kde stál. Daniel udělal krok, aby dohlédl tam, kam ukazuje. Spatřil dole v údolí, daleko od nich, paseku. Ale nebyla to malá mýtina, tato měla velikost vesnice. Byla to katastrofa, přestože les byl obrovský, tady něco způsobilo obrovskou škodu, jako by vypálili hvozdu cejch. Danielovi se ten pohled vůbec nelíbil, bylo to smutné. A chvilku mu trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. Když si to pak jako lusknutím prstu uvědomil, soucitně se podíval na Idrise.
„Ty jsi les a les je tebou…“ zašeptal. „Cítil jsi to.“
Pán lesa kývl. Posadil se a kolena si přitáhl k bradě, zatímco si vítr stále pohrával s jeho vlasy. Vypadal teď jako malé dítě, co právě dostalo výprask. Daniel se usadil vedle něj.
„Byli to vojáci. Těží dřevo na zbraně – luky, šípy, katapulty...Nemohl jsem nic dělat. Zato oni jsou čím dal zuřivější. Na druhé straně kopce jsou už tři takové paseky.“ Mluvil tiše, smutně a Daniel poznal, že se bojí. Chápal to a bylo mu ho moc líto.
„Mrzí mne to, Idrisi,“ zmohl se jen na tohle. Přepadl ho stud a pocit provinění, že tohle udělali lidé a ke všemu jen proto, aby se mohli vzájemně zabíjet. Teď se styděl, že je člověkem.
Tentokrát to byl on, kdo se jej dotkl a pevně sevřel jeho dlaň. Idris na něj překvapeně pohlédl a pak se smutně usmál. „Omlouvám se. Za to, co ti udělali. Chtěl bych ti nějak pomoci, ale nevím jak. Vlastně se divím, že jsi mi zachránil život, když ti dělají takové věci.“
„Není to přeci tvoje vina, Danieli. Nebyl čas, na to, abys zemřel, cítil jsem, že máš ještě celý život před sebou,“ uklidňoval ho Pán lesa. „Navíc, ty jsi obětí této války, stejně jako ostatní lidé, kteří jí nechtěli. Nebo jako já. Protože, tohle je i můj boj, když se děje tohle všechno.
Bylo by to jiné, kdyby stavěli třeba vesnici…“
Daniel se na něj tázavě podíval. „V čem by to bylo jiné? Káceli by přeci tak jako tak.“
„Nemysli si, je v tom veliký rozdíl,“ vysvětloval mu Idris. „Není to tak, že bych pociťoval bolest pokaždé, když spadne strom, nebo zemře zvíře. Protože to je prostě přirozené. I když budujete vesnice, stavíte domy, vyrábíte nábytek, přikládáte do ohně, lovíte a tak dále - je to v pořádku, protože to děláte, aby jste mohli žít. Lidé jsou přeci taky součást přírody, vždy byli. Za to, co si berete, oséváte pole, sázíte nové stromy, chováte zvířata. A když zemřete, vaše tělo se stane půdou, do které jste pohřbeni.
Jenže tohle je jiné. Tohle, to se děje z nenávisti. Tahle válka je jen vztek, boj o moc, strach a smrt. Je pro mne jako nemoc, která mne sžírá, když napadá les. Proto je to tak bolestivé.“ Dořekl Idris a z oka mu ukápla slza.
Daniel jej pozoroval celou dobu co mluvil. To že pláče, jej překvapilo, ale ještě víc ho z toho bodlo u srdce. Cítil se tak bezmocný a aniž by tušil proč, vidět Idrise takhle smutného jej přivádělo k šílenství. Chtěl se ho teď dotýkat, konejšit ho. Z myšlenek se postupně stávaly představy a mladík měl najednou před očima, jak Idrise laská po labutí šíji, nasává vůni jeho vlasů a uhrančivé zelené oči se zavírají při slastném výdechu...Jako by do něj uhodil blesk zčervenal a ruce rychle složil do klína, neboť pod tíhou představ jeho penis se ztopořil.
„Ani jsem nevěděl, že umím plakat,“ zasmál se Idris, když si otíral slzu z tváře. „O tomto těle, zdá se, ještě dost věcí nevím.“
To vnuklo Danielovi nápad. Nikdy by do sebe neřekl, že by byl něčeho takového schopný, že by po něčem takovém vůbec toužil. Ale připadal si jak pod nějakým kouzlem a ten pocit byl najednou tak silný, nutkavý, že mu nedokázal odolat.
„Můžu ti pomoci ho poznat,“ řekl mu mladík tajemně a naklonil se k němu. Téměř se teď dotýkali nosy. „Chtěl bys?“
Idris zřejmě také ucítil něco intenzivního, protože na sucho polkl. „Ano…“ zašeptal a když Daniel začal ochutnávat jeho rty, zavřel oči. Nevěděl jistě, co se děje, ale líbilo se mu to. Líbila se mu chuť mladíkových rtů, jak hřály, jak byly jemné. Líbilo se mu, že může být Danielovi tak blízko.
Když pootevřel ústa, mladík toho hned využil a vklouzl do jeho úst. Roztančil jejich jazyky a Idrisovi to zprvu přišlo divné, ale i tomu pak přišel na chuť. Po chvilce se Daniel odtáhl.
„Na tvém těle je spousta míst, kterých se mohu dotýkat a bude to moc příjemné. Nech mne ti je ukázat,“ řekl a aniž by čekal na svolení, začal rozsévat polibky po hebké pokožce na Idrisově krku. Toho samotného pak překvapilo, jak je tam citlivý. Neudržel se a úst se mu vydral sten. Mladík se pousmál a jemně stiskl zuby jeho ušní lalůček.
Zvedl ruce a znovu líbajíc ho začal hladit po plavých vlasech, pažích a hrudi. Pak jej uchopil a pomalu položil do voňavé trávy. Na okamžik s jejich pohledy střetly. Idris si pomyslel, že Danielovi oči plavou jako při horečce. Ale byl to chtíč a vášeň, co se v nich zrcadlilo. Nechal se tedy mladíkem ovládnout, nechal ho, ať ho učí těm krásným věcem, ať jej vede.
Daniel neotálel. Přitiskl se k ležícímu Idrisovi, chtěl pohltit všechnu tu energii, to teplo, které z něj vyzařovalo, byl omámený jeho krásou. Tolik ho chtěl, moc toužil po tom, aby se, alespoň na pár okamžiků spojily, stali se jedním tělesem, splynou spolu. Téměř bolestně zasténal, jak moc po tom toužil, jak moc ho chtěl. Dotýkal se ho, hladil ho, laskal a nemohl se ho nabažit...
„Co je to?“ Skoro vykřikl Pán lesa. „Něco se se mnou děje!“ Vyděsil se a podepřel se lokty. Daniel se od něj zmateně odtáhl. Nevěděl zprvu, jestli mu nějak neublížil, ale když mu zrak spočinul na Idrisově oblasti rozkroku, zasmál se. Pán lesa právě poprvé pocítil mužské vzrušení.
„To nic,“ řekl s úsměvem, snad i trochu polichocený. Vzal ho za ruku a přiložil jeho dlaň na hrubou látku kalhot vojenské uniformy. Idris cítil, jak je napjatá a penis pod ní tvrdý. „To je v pořádku, tak to má být. Dáváme si tím najevo, že se nám to líbí.“
Idris kývl a opět se položil na záda. Daniel ho políbil a pak vydechl: „Jsi tak nádherný. Tolik po tobě toužím…“
Duch vzal jeho tvář do dlaní a usmál se. „Uč mne dál těm příjemným věcem, Danieli. Jsi moc dobrý učitel a já od tebe chci znát víc.“
Nemusel říkat víc. Mladík jej zasypával polibky a Idris pod ním tiše sténal. Daniel jej hladil už i po těle a prsty se přitom snažil najít nějaké rozepínání, aby jej mohl svléknout. V lesklé lehké látce však nebyl ani knoflíček. Až když, zatímco se stále věnoval Idrisově krku, sevřel materiál mezi dvěma prsty, začal se rozplývat. Na okamžik se překvapeně odtáhl, aby se podíval. Zkusil to znovu a opravdu; vrstva látky se mu rozplynula v prstech, jako by se snažil uchopit mlhu. Díval se na to s úžasem a pak si klekl. Díval se střídavě na své ruce a Idrise, který se jen usmíval. Pochopil, co má udělat. Pomalu položil dlaně na jeho hruď a ještě pomaleji začal sjíždět dolů. Látka pod dotekem kůže začala doslova tát a měnila se v mlžný opar, který Idrise obklopoval. Když dojel až k jeho kotníkům, studená pára jej celého obklopila. Bylo to úžasné kouzlo. Pak se zvedl mírný vánek, mlhu odnesl pryč a Danielovi se naskytl pohled na nahé tělo, jaké ještě nikdy neviděl.
Kůže byla bledá a už od pohledu naprosto jemná, bez jediné vady, jediného chloupku navíc. Když se Duch pohnul, mohl spatřit, jak se při určitém úhlu světla dokonce slabě třpytí. Mladík vydechl nad tou krásou, která snad ani nešla popsat. Klečel tam a jen se kochal, neschopen slova. Bylo to to nejkrásnější, co kdy uviděl.
Z toho transu jej probral sám Idris, když k němu nedočkavě zvedl ruce. Pak Daniel konečně zamrkal, probral se a sklonil se k němu, přičemž si nechal ty dokonalé paže ovinout kolem krku. Políbili se ale teď už nemohl čekat. Chtěl ochutnat zbytek té překrásné bytosti. Proto se hned polibky přesouval níž a níž k Idrisově klínu. Roztáhl mu stehna od sebe, okamžik obdivoval i tento nádherný výjev a pak jej, jen lehce, špičkou jazyka ochutnal.
Idris hlasitě vzdychl. Pak znovu a znovu, jak jej Daniel zkoumal ústy čím dál víc. Už jen když ho olízl po celé délce, měl pocit, že se v jeho těle schyluje k bouři, což teprve, když jej vzal poprvé celého do úst. Idris neměl tušení co přijde, až bude na vrcholu těchto příjemných pocitů, ale věděl, že už to nevydrží moc dlouho.
Daniel měl ten pocit také. Když poslouchal, jakou slast Idrisovi působí, nemohl dlouho otálet. Už to prostě nevydrží. Opustil Pánův klín, aby se osvobodil z kalhot, když si všiml, že jeho tělo září. Jako vycházející hvězda, jako slunce, jej obklopovalo teplé světlo, které bylo silnější a silnější. Rukou uchopil Idrisův penis a třel jej. Ta záře opět zesílila, když mu dělal dobře a nepatrně pohasla, když jej pustil. Daniel se usmál. Na to se konečně dostal z kalhot a opět chytil Idrise za nohy. Tentokrát jej ale uchopil pod koleny a mírně nadzvedl.
Idris nevěděl, k čemu se chystá, tak se ani neptal, ani neznervózněl. Až když si Daniel pomohl slinami a opatrně, pomalu, do něj začal pronikat, ucítil bolest. To ho vyděsilo.
„Danieli-“ zajíkl se. Mladík se trochu vzdálil a pohladil ho po vlasech.
„Uvolni se. Jen mi věř, za chvilku to bude zase pěkné,“ zašeptal a aniž by čekal na odpověď, zkusil to znovu ještě o něco pomaleji. Idris se pokusil nemyslet na nepříjemný pocit tam dole, kousl se do spodního rtu a čekal, až bolest přejde. Jenže čím víc se do něj Daniel nořil, tím větší byla bolest. Konečně byl mladík uvnitř celý a na okamžik se přestal hýbat, dal Idrisovi čas, aby mu přivykl. Stále mu při tom šeptal slova uklidnění a sám praskal ve švech. Být v něm byla naprostá slast.
„Teď se začnu hýbat, ano?“ řekl zadýchaně, jak se snažil držet vzrušení na uzdě. Idris kývl, přestože se bál. Bolest už necítil, ale nemohl říct, že by cítil něco příjemného. Pak se Daniel pohnul, vplul ještě hlouběji a dotkl se toho místa, toho strašně citlivého, o kterém Idris doposud neměl ponětí. To vše změnilo a on zasténal pod náporem nečekané slasti.
Daniel to vnímal jako znamení, že může pokračovat. Nasadil pomalé, pravidelné tempo a Pán lesa se pod ním se zavřenýma očima svíjel a vzdychal. Ten pohled nemohlo nic na světě překonat a voják postupně zrychloval. Už to nemohl zadržovat, blížil se vrcholu, nic už jej nemohlo zastavit. Když pak do toho Idris začal sám rukou uspokojovat svůj úd, věděl, že už jen pár pohybů a bude konec.
Stejně tak Idris cítil, že už dlouho nevydrží. Vnímal Daniela uvnitř sebe a svou teplou dlaň na svém mužství a bylo to strašně silné, nepopsatelné. Jak se blížil vyvrcholení, světelná aura stále sílila. A pak to přišlo – Daniel naposledy náruživě přirazil, Idris udělal poslední pohyb dlaní a oba pár sekund po sobě dosáhli vrcholu. Daniel měl v ten kratičký okamžik konečně pocit, že se spojili v jedno a hlasitě zasténal. Idris v konečné slastné křeči zazářil tak, že mladík musel zavřít oči a přestože byl den, světlo na vrcholu srázu by mohl spatřit kdokoliv v okruhu několika set metrů. Pak záře, za vydýchávání obou aktérů začala opět pohasínat.
Voják opustil jeho útroby a znaveně, avšak spokojeně, se položil vedle Pána lesa.
„Musím říct,“ promluvil Idris stále vydýchávající svůj první orgasmus, „že jsi moc dobrý učitel.“ Zasmál se a Daniel se přidal. Ležíc objal bytost vedle sebe a zavřel oči. Vnímal to teplo, tu magii, tu nádhernou vůni…
...A když opět otevřel oči, ležel v jeskyni, na svém lůžku z mechu a trávy. Zmateně se rozhlédl.